OK

Při poskytování služeb nám pomáhají soubory cookie. Používáním našich služeb vyjadřujete souhlas s naším používáním souborů cookie. Více informací

 

Příspěvek č. 82

O perníkové chaloupce

  

Vypravěč:

V maličké chaloupce u lesa žil dřevorubec se ženou.

Syna nazval Jeníčkem, holčičku zas Mařenkou.

Žena jeho nebyla však doopravskou matičkou,

děti ji tak nazývaly, avšak byla jejich macechou.

Macecha to byla zlá, i semetrika úžasná,

ze všeho nejvíc zlobila ji tvář dětiček překrásná.

Neměla je ráda pranic, život s ní byl zkrátka na nic,

a budoucnost s ní byla dětem opravdu dost nejasná...

  

Macecha:

A to ti říkám, muži můj,

děcek se zbavíš, stůj, co stůj.

Nic nezaplatíš,

peníze tratíš,

na jídlo nemáš,

po lese běháš,

Zbavit se zátěže dobře si hleď,

jinak umřeme hlady, tady a teď.

  

Tatínek:

To po mně nechtěj, ženo má,

dětí se nezbavím, proč jsi tak zlá?

Vždyť všechno platím,

peněz netratím,

na jídlo dělám,

po lese běhám.

Zbavit se dětí nemůžu přec,

vždyť nezemřem hlady, tady, hned teď!

Vypravěč:

Takto se hádali tihle dva pořád.

Prý, že je Jeníček rozmazlený spratek a pro Mařenku též neměla macecha vlídného slůvka.

Nebyli na tom zas až tak špatně,

leč macecha tvrdila, že jsou až na dně.

Až jednou myšlenka zrádná

přivedla macechu na skvělý nápad...

  

Macecha:

To je nápad, už to mám,

až dědek v lese bude sám,

s fagany já půjdu za ním,

po cestě je schválně ztratím.

Dědek pak nic nezmůže,

děckám nic nepomůže.

  

Vypravěč:

Mařenka s Jeníčkem všechno slyšela,

že s nimi zle je, dávno věděla.

  

Mařenka:

Jeníčku, pojď sem, co jsem slyšela!

Že s námi zle je, jsem dávno věděla,

jenže však co teď budeme dělat?

Nemůžem sami po lese běhat.

Po pár dnech v lese zemřeme hlady,

radši bych s macechou zůstala tady.

  

Jeníček:

Mařenko, neboj se, však já nás nedám,

cestu zpět vždycky nějak dohledám.

Nasbírám kamínky, ty v noci svítí,

schválně budu je ztrácet, ty sbírej si kvítí.

  

Vypravěč:

Jak řekli, tak udělali,

večer se doma pak Jeníček s Mařenkou tiše radovali.

Nic netušící Macecha si ruce mnula.

Myslela si, že se se svým nápadem dětí zítra zbaví,

proto jí výjimečně nevadilo, že se ti dva tak náramně baví...

  

Tatínek druhý den po obědě:

Jeníčku, Mařenko, pusu mi pojďte dát,

vrátím se večer, až budete všichni spát.

Dřevo pěkně schovejte,

do komínků srovnejte.

Máte na to celý den,

pak můžete jít spolu ven.

  

Vypravěč:

Mařenka tatínka pevně ho objala,

v blažené nevědomosti jej radši nechala.

Ani Jeníček neřekl, co Macecha má v plánu,

chtěl to tatínkovi pošeptat sám nazítra k ránu.

  

Macecha po odchodu tatínka:

Holoto líná, pohněte zadky,

než bude otec za chvíli zpátky!

Než se vrátím, vše naskládané budete mít,

jinak si nepřejte vidět, co bude se dít!

  

Vypravěč:

Jeníček s Mařenkou dřevo srovnali,

kamínky tajně do kapes schovali.

Věřili, že jim pomůžou najít cestičku zpátky,

až je macecha v lese nechá, vrátí se domů zadními vrátky.

  

Macecha je za tmy do lesa zavedla,

ruce si mnula, že se jí příprava náramně povedla.

V lese je nechala,

domů hned spěchala.

  

Mařenka v lese:

Jeníčku, jaktože Macecha tak rychle zmizela,

teď tady byla, kam se jen poděla?

  

Jeníček:

Mařenko, neboj, je sice tma,

věř ale, že doma budem raz dva.

Házel jsem kamínky po cestě hned,

teď nám snad ukáží tu cestu zpět.

  

Vypravěč:

Jak řekli, tak udělali,

po kamínkách cestu domů pěkně si pak dohledali,

večer se nám Jeníček s Mařenkou potichoučku radovali.

Nic netušící Macecha si doteď marně ruce mnula.

Myslela si, že se spratků zbavila,

proto ji tak nakrklo, když se pak děcka zničehonic po tmě vrátila.

  

Tatínek:

Jeníčku, Mařenko, já jsem se o vás tolik bál,

takový hrozný sen se mi dnes v noci zdál.

O to víc vyděšený jsem po příchodu byl,

že jsem zde na vás nenatrefil.

  

Mařenka:

Tatínku, tatínku, též jsme se báli,

byli jsme v lese, až někde v dáli.

  

Jeníček:

Cestu k nám domů stěží jsme našli,

Mařenka po cestě i ztratila mašli.

  

Vypravěč:

Macecha ta neříkala pro jistotu nic,

hlavou jí však problesklo:

  

Macecha:

Příště se budu snažit víc!

  

Vypravěč:

Na druhý den zkusila to zlá macecha znovu.

Když zjistila, že má Jeníček plné kapsy kamínků,

všechny mu je nenápadně vzala a vzala děti do lesa opět těsně po setmění.

  

Jeníček:

Mařenko, nemám v kapse kamínky,

Macecha je musela vzít,

měla v očích plamínky,

co teď se bude dít?

  

Mařenka:

Jeníčku, neboj, v kapse kůrku chleba mám,

budu si ji odlamovat, tím vyznačím cestu k nám.

  

Vypravěč:

Jak řekli, tak udělali,

už se zase naše děti potichoučku radovaly.

Nic netušící macecha si ruce mnula jako už mnohokrát,

věděla totiž, že se děcek zbavila, nadobro však tentokrát...

Děcka v lese nechala,

před dědkem se nedala.

  

Macecha:

Dědku stará, co tě nemá,

nebýt tmy, doteď je hledám.

Prostě zmizli,

tomu věř,

sežrala je divá zvěř.

  

Tatínek:

Ženská jedna zatracená,

být tam já, doteď je hledám!

Zmiz mi z očí, běž, kam chceš,

zítra tu zde nebudeš!

  

Vypravěč:

Otec se vydal hledat děti sám,

po tmě však neviděl, kudy a kam.

Po lese chodil,

jen marně bloudil.

Chodil tak marně až do svítání,

k ránu však usnul vyčerpáním.

  

Mařenka:

Jeníčku, zrada, cestičku neznám,

na cestu vidím jen díky hvězdám.

Kůrku nám ptáčci sezobali,

cestičku vyznačenou tak nenechali.

  

Jeníček:

Mařenko, neboj, já se jen tak nevzdám,

vylezu na strom, blíže k těm hvězdám.

Snad něco uvidím, cestičku v dálce,

tak aspoň poznáme, kudy dál dát se.

  

Mařenko, světlo! Plápolá v dálce,

konečně vidím, kudy dál dát se!

Už lezu dolů, musíme rychle jít,

chceme-li do tepla, musíme pospíšit.

  

Vypravěč:

Jak řekli, tak udělali,

Jeníček i s Mařenkou už se opět usmívali,

správný divák vytuší, to, co ti dva netuší,

že si to jen růžově příliš brzy malovali,

že se Jeník s Mařenkou předčasně nám radovali.

  

Mařenka:

Jeníčku, podívej, to je to světlo!

Jeníček:

Máš pravdu, jenže, co je tohleto?

Voní to jako kus strouhaného perníčku.

Mařenka:

Jenom je v celku a někdo z něj má chaloupku, Jeníčku..?

Ježibaba:

Kdo mi to tu loupe perníček?

Jeníček jemným hláskem:

To nic, babičko, to jen větříček…
 

Vypravěč:

Ježibaba zmizela, hloupá ale nebyla.

Vyčkala až ani poslední marcipánová okenice na chaloupce nezbyla.

Nechala děti hodovat, však taky měli oba hlad.

Přes kručení neviděli, neslyšeli, až je naráz sevřel dráp!
 

Ježibaba:

Kdo tady tvrdí, že to větříček?

Mařenka:

Promiňte paní, to jen Jeníček...

Ježibaba:

Jaképak promiňte, verbež jedna přidrzlá,

Jeníček:

Koho ti jen připomíná ta babizna ohyzdná?

  

Ježibaba:

Hybaj dovnitř, holoto,

já vám teď dám, co proto!

Já vám ukážu,

k chlívku přivážu!

Pěkně vykrmím,

sebe nakrmím!

Perníčku jste najezení

a pořád jste tak hubení!

Musím si vás vykrmit,

pak pečínka z vás může být.

  

Mařenka:

Jeníčku, co teď s námi bude,

ježibaba si na jednom z nás smlsne.

Už počítá…

Ježibaba:

Ententyky, dva špalíky,…

Jeníček:

Dostali jsme se do pěkné to šlamastyky.

Ježibaba:

Bez klobouku bos…

Mařenka:

Mám už toho dost.

Ježibaba:

Boule byla veliká…

Jeníček:

Jak se odsud utíká?

Ježibaba:

Všichni čerti plakali…

Mařenka:

Přece bys teď neplakal.

Ježibaba:

Protože se pokakal!

A mám tě!

A jen mi trochu přibereš, tak k obědu si dám tě!

  

Vypravěč:

Malinkatý zajíček tohle všechno viděl,

rozběhl se zpátky tam, odkud on přišel.

  

Zajíček:

Běžím lesem tam a sem,

chci jít rovnou za nosem,

rovně šel bych, ale kam?

Nervózní jsem, pospíchám.

  

Vypravěč:

Každý den Mařenka musela vařit,

Jeníčka vykrmit měla se snažit.

Jídlo mu dávala, pozor však dávala,

aby jí moc nepřibral a Ježibabu oklamal.

  

Ježibaba:

Jeníčku, prostrč svůj malíček mříží,

chci vidět, zda se tvůj čas konečně blíží.

To není možné, jen kost a kůže,

Hlady už umírám, kdo za to může?

Nebudu čekat, roztopím pec,

Mařenko, děvče, otevři klec.

Tlustý nebo hubený,

oběd si dám,

voní jak uzený,

hlady šilhám.

   

Mařenka:

Babičko, prosím vás, slitujte se,

je to můj bratříček, smilujte se.

Nemůžete ho upéct, snažně vás prosím,

budem vám uklízet, i jídlo nosit.

  

Ježibaba:

Neboj se, Mařenko, neplakej za ním,

sama tu nebudeš, půjdeš hned za ním!

Solí si tě posolím, kmínem si tě posypu,

v peci si tě upeču, a pak sním!

  

Jeníček:

Tak prosím, jdu první,

jen nejspíš nevím,

jak na takové lopatě

správně se sedí.

  

Ježibaba:

Jak by se sedělo?

Prostě si sedni.

Mařenko ty ho s lopatou zvedni.

  

Mařenka:

Babičko, ráda bych,

leč on pořád padá,

nesedí rovně,

tudíž padá na záda.

   

Ježibaba:

Ta dnešní mládež!

Vůbec nic neumí!

Jeden, aby jim předváděl

i správné sezení!

  

Vypravěč:

Jen co si Ježibaba na lopatu sedla,

Mařenka ji vší silou s tou lopatou zvedla.

Jeníček pec otevřel, Ježibaba zbledla,

došlo jí hned vzápětí, co se sebou svedla.

  

Do pece ji strčili, záklopku zastrčili,

aby už nemohla z ohně, báli se jí hodně.

Ježibaba ztracená, do té doby netušila,

že ona bude pečená.

  

Tatínek po lese bloudil, nevěděl už kudy dál,

byl tam sám, dočista sám, přesto si však povídal.

  

Tatínek:

Běžím lesem tam a sem,

chci jít rovnou za nosem,

rovně šel bych, ale kam?

Nervózní jsem, pospíchám.

Rovnou za nosem jít nejde,

vždyť jiná cesta vždycky z toho vzejde.

Když se vydám za nosem,

dojdu ke stromu úkosem,

když se ale pootočím,

opět novou cestu zvolím.

Tak teď nevím kudy dál,

vyzkouším jít opodál.

  

Vypravěč:

Tatínek byl nedaleko, avšak nevěděl už kudy dál,

zajíček blíž přihopsal, cestu správnou ukázal.

  

Tatínek:

Zajíčku malý, kde ty se tu bereš,

Snad dobře víš, kde jsou, snad mě k nim vedeš.

  

Vypravěč:

Zajíček zavedl tatínka k dětem, však už bylo na čase,

tatínek se zaradoval, poznal je hned po hlase.

  

Tatínek:

Děti moje, tady jste! Já vás nemohl najít!

Macechu jsem vyhodil, můžem znovu bez ní začít.

  

Jeníček:

Tatínku, tatínku, nebudeš věřit,

jak je Mařenka silná!

Mařenka:

A jak chytrý je Jeník!

  

Všichni:

Slyšeli jste zpívání O perníkové chaloupce,

my vám přejem do jednoho, ať se máte slaďounce.

Snad se brzy uvidíme, mějte se moc krásně,

do té doby vymyslíme, další zpívánkové básně.