OK

Při poskytování služeb nám pomáhají soubory cookie. Používáním našich služeb vyjadřujete souhlas s naším používáním souborů cookie. Více informací

 

Příspěvek č. 82

Stezka odvahy

  

„Utáhni ten poslední uzel pořádně!“ křikne Janek na Mikyho. „Je potřeba, aby to drželo a nespadlo to!“ Přistoupí k němu a o něčem se začnou bavit. Lepím papírové kytičky na papírový klobouk, které mi podává Kamila a nenápadně pokukuji po Jankovi.

„Myslíš, že to bude takto stačit?“ zeptá se po chvíli Lenka, která sedí vedle mě.

„Já myslím, že dobrý, to se dětem bude určitě líbit.“

„A co ty?“ Koukne na můj papírový klobouk, na který lepím papírové květiny různých barev. Zvednu ho před sebe a pronesu: „Já myslím, že dobrý, ne?“

„Náhodou super, měla jsi jít studovat na nějakou návrhářku.“

Vyprsknu smíchy. „Myslíš, že by někdo nosil klobouk plný květin?“

„Však i takoví blázni existují!“

To už se smějeme obě, až svým smíchem přivoláme Janka. „Teda holky, tady je nějaké veselo! Něco mi uniklo? Zadívá se na mě svýma čokoládovýma očima.“ Zrudnu, Janek se mi líbí od začátku tábora a vždycky, když se na mě podívá, podlamují se mi kolena, rozbuší se mi srdce a mám co dělat abych nezačala koktat.

„Neuteklo, neboj.“ Mrkne na něj Lenka a já jen sklopím oči na klobouk. Janka vyruší přicházející Marek a poodejdou o kus dál.

„Myslím, že se mu líbíš,“ šeptne ke mně Lenka.

„Komu?“ Vykoktám ze sebe.

„Jankovi,“ kývne bradou k němu.

„Jak jsi na to přišla?“ Zeptám se udiveně.

„Však mám oči, ne? A používám je na rozdíl od tebe!“

„Ty jedna!“ Zasyčím. „Taky mám oči a ničeho jsem si nevšimla.“

„No tak seš zamilovaná a nevidíš to.“

Na to už jí neodpovím. Je určitě spousta hezčích holek než jsem já, tak proč by měl chtít zrovna mě.

Z přemýšlení mě vyruší zatleskání. „Tak mládeži, koukám, že už máte všechno připravené. Budeme se  muset přesunout zpátky do tábora. Děti se budou vracet z výletu a navíc se blíží čas večeře. Po večerce se sejdeme v jídelně a přesuneme se do lesa. Zbytek instrukcí si dáme v jídelně.

  

Verča mi zapálí lucerničku, na své dlouhé blond vlasy si nasadím svůj klobouk s květinami, který jsem si odpoledne vyrobila. Na sobě mám bílé letní šaty s malými kvítky, přes sebe mám přehozený lehký bílý šátek. Až kolem mě budou procházet děti, budu se šátkem tančit jako květinová víla. Mám pouze dohlížet, aby se nějaké dítě neztratilo a šlo správným směrem. O kus dál je Lenka jako bílá paní, děti k ní dojdou až projdou kolem mě. Přede mnou je u rybníčku Patrik, který u něj sedí jako vodník. Tam budou děti plnit menší úkol. Na konci to hlídá Janek s Mikym a Patrikem. Posadím se na pařez a zadívám se na oblohu plnou hvězd. Měsíc krásně dorůstá a za pár dní bude úplněk. Krásný teplý večer, stvořený pro romantiku. Kdybych tak měla vedle sebe nějakého kluka. Janka. Povzdychnu si. Najednou nedaleko něco praskne, někdo šlápl na větev a ta křupla. Po zádech mi přejede mráz. Na děti je brzo, ty jsou někde na začátku. Dívám se vyděšeně do tmy, kdo se kde objeví. Znásilní mě, zavraždí a odtáhne do rybníka. Při představě se oklepu. Teda Leontýno, tobě už vážně hrabe, pomyslím si. Za stromem se objeví vysoká postava, snažím se v té tmě rozeznat kdo to je. Podle postavy bych to tipovala na chlapa. Najednou se proti mně rozběhne! Sedím jak přibitá, knedlík mi uvízl v krku, nevyjde ze mě ani hlásek. Jen co se přiblíží, padne na něj světlo z měsíce a já v něm poznám Janka! Spadne mi kámen ze srdce a já se zhluboka nadechnu.

„Promiň jestli jsem tě vylekal. To jsem nechtěl.“

„Co tady děláš?“ vyhrknu na něj.

„Musel jsem tě vidět,“ odmlčí se a zadívá se mi do očí.

„Za chvíli by měly dojít děti,“ zašeptám.

„Já vím, ale chtěl jsem ti něco říct.“ Znovu se odmlčí, tentokrát ne proto, že neví co říct, ale proto, aby se mohl ke mně přiblížit. Obličejem je těsně u mého, zavřu oči. Janek si toho všimne, bere to jako souhlas, osmělí se a políbí mě na rty. Nejdřív jen zlehka, když zjistí, že neprotestuji, začne mě vášnivě líbat. Jednou rukou mi sundá klobouk, položí ho vedle mě a zajede mi rukou do vlasů. „Moc se mi líbíš Leontýnko,“ zašeptá mezi polibky. Pohladí mě po tváři. Z romantické chvilky nás vyruší vzdálený křik dětí.

„Musím jít!“ Znovu mě pohladí po tváři, lehce políbí na rty a zmizí ve tmě stejně rychle jako když se objevil. Připadám si jako Alenka v říši divů, asi se mu vážně líbím. Nasadím si klobouk na hlavu a začnu tančit. Jsem šťastná a zamilovaná, Janek mě políbil!!