OK

Při poskytování služeb nám pomáhají soubory cookie. Používáním našich služeb vyjadřujete souhlas s naším používáním souborů cookie. Více informací

 

Příspěvek č. 83

Stezka odvahy

  

„ Ahoj, Vašku, co kdybys mi dneska pomohl?“ zastavil ho Marek po cestě ze školy.

„ Jasně, co budeme dělat?“ odvětil Vašek a zvídavě si ho prohlížel.

„ Bobr mě pověřil, abych připravil na víkend část stezky odvahy, ale ne, že to ostatním vykecáš, nic by z toho potom neměli,“ trochu mu Marek na oko pohrozil.

„ Neboj, stejně už jsem z toho vyrostl, jsem teď mezi Vydrami nejstarší a moc dobře vím, že je to jen hra,“ pousmál se na něj Vašek a pomyslel si jaké má štěstí, že co by desetiletý má možnost pomáhat s přípravami.

„ Super, sejdeme se ve tři v klubovně,“ mávl na něj Marek a vyrazil opačným směrem.

***

Jeho bezvládné tělo našli až po sedmi dnech. Jarda s Karlem ještě dlouho měli ten obrázek před očima. Přidali se sice k případu po vyhlášení celostátního pátrání a i přes malou naději, která je vždy skryta v srdci každého z nich, věděli, že jednoho dne jej najdou pravděpodobně mrtvého, ale toto opravdu nečekali.

V sobotní podvečer se totiž jeli podívat po okraji vesnice, kde si dle místních často děti hrávaly. Obešli několik usedlostí, vyptávali se každého, koho potkali a nakonec se vydali směrem k lesíku pod kopcem, kde v tu dobu měl mít zrovna oddíl setkání. Za plotem posledního baráku měla vést úzká cestička skrz lesík a na úpatí kopce pak u studánky měli najít Vydry.

Když Jarda kousek dál po cestě zahlédl polorozpadlé stavení, pobídl Karla, ať se tam zkusí podívat. Z blízka to nevypadalo ani jako dům, spíše ruina po nějakém útoku živlu nebo možná ještě z nějaké války. Karel ji obcházel zleva, když Jarda začal vyšilovat.

„ Karle, kde si? To musíš vidět! Musíme zavolat techniky,“ křičel jak smyslu zbavený.

Karel nejprve viděl Jardu v předklonu, ale když se zastavil u něj, všiml si, že kouká do hluboké jámy, pravděpodobně staré studny. Na dně něco leželo, vypadalo to jako člověk zabalený do pytle, obmotaný na několika místech provazem.

***

Nakonec museli přijet hasiči, aby jim pomohli tělo vyprostit, jelikož se stěny začaly propad. Mezitím už přijel i doktor Vomáčka, kterému Karel volal, jestli by nemohl dorazit rovnou na místo nálezu, aby měli první informace co nejdříve.

První šok pro všechny nastal hned po rozvázání provazů z pytle. Potvrdilo se, že se jednalo o hledaného chlapce. Druhý šok nastal při bližším zkoumání. Chlapec byl nahý, měl několik velkých podlitin po celém těle, krvavou ránu na hlavě a ruce i nohy svázané.

Doktor se obrátil kousek stranou na Karla, „ detektive Neposedo, vzhledem k věku oběti a mému podezření, bych nerad dělal na místě závěry. Byl bych rád, kdyby bylo tělo, co nejdříve odvezeno ke mně. Slibuji, že Vám hned ráno dám odpovědi na Vaše otázky, ale opravdu to teď před všemi není vhodné.“

Karel kývl, jelikož měl určité podezření a tedy tušil, kam tím doktor mířil. Pošeptal to i Jardovi a ten nařídil technikovi, který zabezpečoval fotografie z místa činu, aby nenápadně vyfotil všechny lidi, kteří netrpělivě vyhlíželi za policejní páskou směrem k místu činu.

Cestou do kanceláře Jarda s Karlem nepromluvili, museli nejprve zpracovat vše, co viděli a hlavně to, čeho se obávali nejvíce.

***

„ Dobře, doktore, je čas, abyste nám pověděl, co jste zjistil,“ začal Karel rovnou po příchodu na pitevnu.

„ Je mi toho chlapce opravdu neskutečně líto, detektivové. To, co zažil, nelze slovy ani popsat. S jistotou mohu potvrdit brutální násilí, mučení a sexuální zneužití. Rána na hlavě nebyla smrtelná, podle všech důkazů, zemřel několik hodin po činu, pravděpodobně až poté, co byl již svázaný v tom pytli,“ sklonil hlavu směrem k tělu a bylo vidět, že jej to otřáslo stejně jako ostatní.

Karel s Jardou se na sebe jen mlčky podívali, a pak s doktorem probrali ještě další detaily a otázky, které měli na srdci.

Hned, jak se vrátili zpět do kanceláře, začali se probírat všemi sexuálními násilníky v okolí a rozhodli se projít všechna hlášení z celého průběhu pátrací akce.

***

Během následujícího týdne obešli desítku podezřelých, ale bohužel bez úspěchu, většina z nich měla dost pevné alibi a dodržovala všechna nařízení od soudů. Vydali se několikrát do vesnice promluvit si znova s každým, kdo mohl něco vědět a na místo činu, jestli jim přeci jen něco neuniklo, jenže pořád se neměli čeho chytit.

Až jednou, když šli zase po té úzké cestičce, potkali stařenku, která jim pověděla, že viděla nějakého muže, jak tím směrem, kde našli tělo, vezl nějaký muž na kolečku ohromný pytel. Bohužel zrak už jí moc nesloužil, takže nebyla schopná jim ho dostatečně popsat.

Přestože se stále neměli čeho chytit, probudila v nich výpověď od té ženy, alespoň jiskřičku naděje, že jej mohl zahlédnout ještě někdo. Rozhodli se, že dojdou za starostou a zkusí se jej zeptat na všechny, kteří byli na fotografiích z místa činu.

***

„ Dobrý den, detektivové, jak vám mohu pomoci?“ pozdravil je vřele starosta Řehák od svého stolu.

„ Chtěli bychom Vám ukázat pár fotografií a rádi bychom, jestli byste nám pomohl s tím, kdo na nich je,“ ujal se slova Karel a položil mu složku na stůl.

Starosta si prohlížel sadu obrázků a u každé jim trpělivě popisoval tváře, které znal. Zůstalo mezi nimi ale několik, kterými si nebyl jistý nebo se mu nikdo nevybavil. Poradil jim, aby se zastavili cestou u paní Šatkové, která učila již několik generací dětí ve zdejší škole.

Ta byla od radnice jen čtyři bloky, tak se tam rovnou vydali. Paní Šatková měla zrovna výuku, museli na ní tedy počkat před třídou do zvonění. Když jí ukázali pětici lidí, které se jim nepodařilo identifikovat, ochotně jim poradila a pravdu je znala. Jednalo se především o usedlíky z okolních vesnic, kteří k nim dojížděli za prací.

***

Následovaly opět dlouhé dny, ve kterých toho moc nezjistili. Obešli postupně snad všechny, kteří byli na fotografiích, ale k ničemu podstatnému to nevedlo. Až u jedné rodiny jim malá holčička prozradila, že naposledy viděla Vaška s Markem v den, kdy se ztratil. Prý se spolu bavili cestou ze školy. Od dívky ještě zjistili, že se jedná o jednoho ze starších kluků, který vede místní skautský oddíl.

Když odcházeli zpět do auta, volal už Karel paní učitelce, jestli by jim poradila, kde tohoto hocha najdou. Sdělila jim, že tu v obci bydlí necelý rok a popsala jejich dům, který je jen kousek od kostela. Ještě je upozornila, že ta rodina je poněkud zvláštní, ať si dávají pozor.

***

„ Zastav, tady to bude,“ ukázal Karel na polorozpadlé obydlí po pravé straně.

Zazvonili u branky a otevřela jim podivná žena, která se hned po jejich představení rozbrečela. Za nedlouho se z domu ozval mužský řev a po něm se vynořil potácející se zarostlý muž, který je častoval pouze nadávkami.

„ Tak a ticho, jsme od policie, a jestli nepřestanete, tak si Vás odvezeme sebou,“ zakročil Jarda, kterému už došla trpělivost.

Jen řekl slovo policie, muž se sesunul k zemi ke své ženě a říkal jí něco nesrozumitelného.

„ Kde je váš syn?“ zkoušel Karel z nich aspoň něco dostat, jelikož celá ta scenérie mu začala být poněkud divná.

„… ve skautu…,“ mezi vzlyky prohodila žena.

Karel jen kývl hlavou stranou na znamení Jardovi, ať jde k autu, jelikož už to tam evidentně dál nemělo smysl a něco mu říkalo, že už začínají být opravdu blízko.

***

Vydali se rovnou do klubovny, ale našli tam jen Bobra, hlavního vedoucího.

„ Nevíte, kde bychom našli Marka? Je to důležité,“ začal Jarda, když na ně vedoucí překvapivě zíral, co tam pohledávají.

„ No, šel s Vydrami na stezku odvahy, zrovna jsem se chystal se za nimi vydat, abych jim rozdal odznaky. Jestli je to důležité, můžete jít se mnou.  A proč ho vlastně tak sháníte?“ začal být zvědavý.

Karel si posunul na hlavě klobouk a mlživě odpovídal, „ byl poslední, kdo údajně s Vaškem mluvil v den, kdy zmizel. Nevíte náhodou o tom?“

Bobr vstal, přehodil si bundu přes rameno a jen pokrčil rameny, „ co vím, tak jsem Marka pověřil, aby připravil tu stezku, tak možná se s ním domlouval ohledně toho. Je u nás v oddílu asi rok, od doby, co se sem jeho rodina přistěhovala. Je to šikovný chlapec na to, že jeho rodina je celkem nefunkční.“

***

Vlastně je ani nepřekvapilo, že se ta stezka děla v tom lesíku, kde tenkrát Vaška našli, ale nešli přímo tam, kousek od něj byla malá chatka, která také patřila oddílu. Tam údajně měli záchytný bod a měli se tam všichni sejít. Když tam dorazili, už tam byl hlouček malých kluků.

Bobr se vydal rovnou k nim, „kdo naposledy viděl Marka?“ řekl a přelétl hochy pohledem. Jeden z nich se přihlásil.

„ Já, byl jsem předposlední, je tam u startu a posílal nás po jednom, ale vůbec jsme se nebáli. Dostaneme teď všichni bobříka odvahy?“ A tím spustil lavinu, kdy děti začali skandovat a dožadovat se odznaků.

„ Ano, samozřejmě, jsem tu proto, abych Vám je dal,“ odpověděl Bobr a koukl se tmou směrem k stezce vycházející z lesa.

Jarda se podíval na Karla, ale ten mu prstem na ústech naznačil ať je zticha a odstoupil od hloučku švitořících dětí.

„ Nemůžu si pomoct, ale něco slyším, je to jako vzlykot,“ šeptal Karel a dál se vzdaloval od chaty.

Jarda nastražil uši a opravdu také něco zaslechl, vycházelo to z toho lesa. Kývl na souhlas a pomalu se za tím vydali. Čím víc se blížili, zvuky pláče zesilovaly. Snažili se být co nejvíce potichu a najednou slyšeli už i hlasy.

„ Svleč se, svaž si ruce a konec provazu obtoč kolem stromu tak, ať jsi ke mně zády. Tohle bude Tvůj poslední uzel, který uděláš,“ hlas byl zakončen chraptivým smíchem, „ Vašek byl poslušnější, určitě se mu to líbilo, když jsem si s ním hrál.“

To už byl Karel s Jardou tak blízko, že viděli v odrazu měsíce siluety. Ta menší z nich náhle lehla k zemi, ten nahý hoch zřejmě omdlel strachy.

„ To snad ne, vstávej, takhle to není ono,“ kopl do kluka a pokračoval, „ stejně Tě přede mnou nikdo nezachrání, už jsem to udělal třikrát před Tebou, ale kvůli věku mě nezatkli. Vždy je to jen „bubu“, pár dní v polepšovně, sezení u psychiatra a pustí mě,“ ale jen to dořekl, tak ho Karel srazil k zemi a dával mu ruce za záda.