OK

Při poskytování služeb nám pomáhají soubory cookie. Používáním našich služeb vyjadřujete souhlas s naším používáním souborů cookie. Více informací

 

Příspěvek č. 84

Prostitutka odsuzuje společnost

  

„Nahraj, Terko!“

Vysoká šestnáctiletá plavovláska s nezájmem přejela pohledem Adélu, urousanou nemotornou brunetku v ideálním postavení pod košem, a obloukem poslala míč hbitému Jakubovi. Ten doběhl ke koši a než stihl někdo ze soupeřů zareagovat, bezchybně zavěsil.

Tereza s nadšeným zavýsknutím zvedla ruce nad hlavu. Její nahrávka pomohla červenému týmu otočit skóre ve svůj prospěch. Hrálo se však dál a soupeř opět útočil na koš červených. A proměnil. Navzdory Terezině obětavému skoku do střely. Modří se opět dostali do vedení o jeden bod. Zbývaly poslední okamžiky hry. Tereza nahrála čtrnáctiletému Marcelovi, který měl volné pole. Ten uběhl několik kroků a jak se k němu přiblížil první ze soupeřů, obloukem poslal míč Adéle, která opět zavolala ze své pozice pod košem. Tereza v duchu zaklela. Věděla, že to Adéla nedá.

Dívka zamířila, ale vyrušilo ji zavolání Jakuba: „Tady Adélo.“ Taky věděl, že to nedá. Adéla ho však ignorovala a poslala míč na koš. Narazil do desky, zatočil se po obruči, spadl Adéle na nohu a odrazil se mimo hřiště. To byl konec nadějí. Tereza zlostně potřásla hlavou. Věděla to. Proto Adéle sama nenahrála. Nechápala, proč Marcel udělal takovou chybu.

Kapitánka červených, Tereza, pogratulovala Igorovi, kapitánovi modrého týmu, k vítězství a zamířila zpět mezi své spoluhráče.

„Nebuď naštvaná, vždyť je to jen hra,“ chytil dívku za ruku Marcel.
„Mně nevadí, že jsme prohráli, ale že jste se nesnažili!“ vyškubla se: „Stačilo, abys přihrál Kubovi a bylo by to naše. Igor si to nezasloužil.“
„Já se přece snažila, Terko. Nemůžu za to, že to po té obruči sjelo dolů,“ povzdechla si Adéla.
„Ty určitě. Ze všech nejvíc,“ ironicky si odfrkla Tereza. „Celou hru stát pod košem a ani jednou se nevrátit do obrany je přímo na medaili!“
„Nechte toho, děcka,“ napomenul dohadující se svěřence vedoucí oddílu: „Modré porazíme ve fotbale. Hlavně musíme jako oddíl držet při sobě.“

  

***

  

„Kdy už bude oběd? Mě bolí nohy a mám hlad,“ stěžovala si Adéla.

Tereza protočila oči nad tou blbkou, co nevydrží ani desetikilometrovou procházku po rovné lesní pěšině, ale neřekla nic.

„Podívej, tam máš oběd,“ ukázal Daniel na lejno pod papírovým kapesníkem u cesty.

„Dobytku,“ reagovala Adéla.

„Copak, nemáš na něj chuť? Hříbek podpapírák?“

„Vážně musím odpovídat?“

„Asi ne, ale bylo by to lepší.“

„Musíš,“ vmísil se do toho Jakub: „Nevíš, že na otázky starších a společensky výše postavených je slušnost odpovědět?“

„Kdo rozhoduje o tom, kdo je v červeném oddíle výš postavený?“ vzdorovala Adéla. Tón hlasu naznačoval, že je přesvědčená o tom, že nikdo.

„Zeptej se kohokoli chceš a uvidíš, co ti odpoví,“ pokrčil rameny Jakub.

„Jak říká Kuba,“ přisvědčil Dan: „Abys viděla, že jsem gentleman, tak ti oběd donesu, aby ses nemusela ohýbat,“ rozešel se pro další lejno na kraji cesty.

„Nepřeháníte to už trochu?“ zeptala se Tereza. Adéla byla sice blbka, ale takové zacházení si přeci jenom nezasloužila.

„Ani ne,“ zahlaholil vesele Dan. „Podívej na tu špindíru. Ta se bude ještě oblizovat. Copak myslíš, že doma žerou něco jinýho?“

Tereza přikývla a vzdálila se. Nepřišlo jí to správné, ale její starost to nebyla. Ať si dělají, co chtějí. Když se Adéla nebrání, asi jí to tak nevadí.

„Proboha, zahoď to, Dane!“ zaslechla ještě zdálky Kubův hlas. Nedalo jí to a otočila se. Zahlédla ještě Dana, jak se od Adély odvrátil a s pokrčením ramen upustil lejno v papíru na zem.

  

***

  

„Pravidla?“ zeptal se kdosi.

„Každej proti každýmu,“ bez rozmýšlení vyhlásil vedoucí a odebral se k mapě studovat trasu. Měl pocit, že asi zabloudili, ale nechtěl, aby to svěřenci věděli.

Z šiškované každého proti každému se tak stala hra všichni proti Adéle. Nebohá dívka pobíhala z místa na místo a schytávala rány ze všech stran. Uhýbala, krčila se k zemi, pokoušela se utéct. Nepřátelé ji však trefovali všude. Děvče klopýtalo a drželo se za hlavu. Obě uši mělo zarudlé.

Tereza se všeobecné zábavy neúčastnila. Uvědomovala si, jak moc to musí dívku bolet a opět jí to přišlo příliš kruté i pro tak blbé stvoření, jakým Adéla byla. Když se někdo podíval, sem tam nějakou šiškou hodila, aby se neřeklo. Úmyslně však mířila nanejvýš na nohy.

Adéla se mezitím vzdala. Už nezkoušela uhýbat nebo utíkat. Sedla si na bobek, hlavu skryla do klubíčka mezi nohy a ruce a nechávala do sebe bušit lavinu šišek, jen aby ochránila hlavu. Několik chlapců přistoupilo až k Adéle a bušilo do ní ze vzdálenosti snad půl metru.

Tyto hochy více než ochotně následovala Terezina nejlepší kamarádka, Nikola, která si vymyslela novou hru jménem Objev skulinu v obraně. Vždy dlouho a pečlivě mířila a poté se pokusila jediným přesným hodem proniknout Adélinou ochranou hlavy. Někdy byla úspěšná, jindy ne. Nakonec se jí podařil husarský kousek, když prohodila šišku Adéle mezi koleny a trefila ústa. Dívce roztrhla spodní ret, ze kterého se spustila krev. Zatímco Adéla začala brečet, Nikola vybuchla smíchy, zvedla ruce nad hlavu a zakřičela: „Já jsem tak dobrá!“

Terezu kamarádčina krutost šokovala. V tu chvíli už se však vedle schouleného děvčete postavil Jakub a razantně prohlásil: „To už snad stačí, ne? Vidíte přece, že se vzdala! Do mrtvoly se nekope!“

Hoši i s Nikolou se s větší nebo menší nevolí postupně rozešli. Tereza byla na jednu stranu ráda, že svoji barbarskou hru přerušili, ale na tu druhou se cítila Jakubem ponížená. Nebyla zvyklá, aby ve skupině, jejímž členem byla, poslouchal někdo jiného člověka než ji.

  

***

  

„Přihlas se do tý zítřejší miss taky,“ přesvědčovala Tereza Nikolu, když se večer vrátily z výletu.

„Proč?“ ptala se kamarádka: „Sama dobře víš, že nevyhraju.“

„Je mi to jasný, ale nechci tam bejt sama,“ řekla.

„Sama? Přihlásilo se vás asi šest.“

„Sama na pódiu. S holkama, co neznám nebo je nemám ráda.“

„Ale prosím tě. Stejně to vyhraješ, tak co řešíš?“

„Já se právě bojím, že nevyhraju,“ přiznala Tereza se sklopenýma očima. „Viděla jsem, jak se všichni dneska otáčeli na Martinu. Strašně jí to sluší.“

„Martině? Není ošklivá, ale ty jsi hezčí. Ta holka má křivý zuby.“

„Já vím, ale má pěkný velký prsa. Podívej se na mě. To se klukům líbit nebude.“

„Ale prosím tě. Těm to bude úplně jedno. Tohle řešíme jenom my, protože máme pocit, jak je to pro ně strašně důležitý. Stejně jako nám je jedno, když si kluci poměřujou pinďoury.“

„Jsi si jistá? Já taky doufám, že vyhraju, ale víš, jaká by to byla za ostuda, kdybych se přihlásila a pak byla až druhá a všichni o mně věděli, že jsem prohrála?“

„To se nestane, Teri. Věř mi. Můj hlas máš jistej, takže to dobře dopadne, i kdybys měla vyhrát o jedinej bod.“

Tereza přikývla. Nebyla o nic méně nervózní, ale věděla, že teď už nic neovlivní. Rozhodla se proto vrátit zpět do společnosti. Náhoda tomu chtěla, že zrovna narazila na Adélu. Zlomyslně se usmála: „Přihlas se na zítra do missky,“ vyzvala ji záměrně před očima chlapců.

Adéla smutně pokrčila rameny: „Proč? Vždyť vidíš, že mi to nesluší.“

„Proč? No protože máš velkou prdélu!“ zašklebila se na ni: „Adéla Prdéla! Potřebujeme tam někoho, kdo si poslední místo dostatečně zaslouží.“

Kluci se uznale zasmáli, několik dívek také, a Tereza s úsměvem na rtech hrdě odkráčela k táborovému ohni, kde ji všichni nadšeně přivítali. Adélu zanechala jejím myšlenkám ve středu všeobecné pozornosti se slzami na krajíčku. Ať se taky chvilku trápí někdo jiný.

„Znáte ten o Slendermanovi?“ zeptal se Daniel. K oblíbeným kratochvílím večerního popíjení, před nímž vedoucí u svých mladistvých svěřenců přivírali oči, patřilo vyprávění strašidelných příběhů.

„To je nuda. Byla to dobrá postava, ale už je to děsně starý a trapný. Všichni jsme o něm slyšeli nejmíň v deseti různých storkách. Chtělo by to něco novýho. Znáte ten o Prasákově Černý farmě?“ navrhl Jakub.

Osazenstvo zavrtělo hlavami.

„Tak poslouchejte,“ začal vyprávět nepříliš známou creepypastu o muži, který se probudil na podivném místě obklopen napůl zvířecími a napůl lidskými mutanty, kteří se mezi sebou navzájem neustále vraždili, zatímco on to byl nucen sledovat a poslouchat, jak mu všichni dokola opakují, že udělal špatnou věc.

Trvalo celou věčnost, než se muži po všemožných hrůzách podařilo na několika nezmutovaných lidech vyzvědět, že to podivné místo je Černá farma pod vládou nadpřirozené bytosti jménem Prasák. Ten na své farmě provádí experimenty na sebevrazích, protože Bůh a Satan se tak dlouho přeli o to, zda sebevrazi patří do pekla, až nakonec jako kompromis vytvořili Černou farmu a svěřili ji do správy obřího prasete.

Většina chlapců se na konci vyprávění rozplývala chválou.

Tereza byla příkřejší: „Bylo to docela pěkný, ale je škoda, že to byl zase nějakej vymyšlenej svět, co v reálu nemůže existovat.“

„Jak to?“ zeptal se Jakub.

„Protože duše jsou jenom chemický procesy v mozku a jakmile tělo jednou umře, tak prostě skončí. Navíc byl ten chlap v posmrtným životě i s tělem, což je úplná kravina. Mám radši příběhy z našeho světa.“

„Jaký třeba?“

„Psychothrillery, příběhy o divných a zvrácených lidech, co mohou žít mezi námi.“

„Tak nám něco pověz.“

„Dobrá,“ usmála se: „Tak poslouchejte příběh, co se skutečně stal,“ začala narychlo improvizovat za použití kombinace několika jiných příběhů a vlastní fantazie: „Tomáš byl úplně obyčejný mladý muž, jakých je plno. Nedávno se rozešel s přítelkyní a neměl dobrou náladu. Celý den proležel v posteli, navečer vstal a šel se projít. Chodil po městě a dýchal čerstvý noční vzduch. Jak tak míjel nejrůznější vykřičené domy, pomalu uvažoval, že kdyby byl milionář, skočil by do některého z těch klubů a zaplatil si kurvu. Napadlo ho, že i tak by to možná bylo levnější než jeho bývalá přítelkyně.“

Několik dívek se rozesmálo, zřejmě jim tato zmínka něco připomněla. Tereza se však nedala rušit: „Vlastně na ni měl docela vztek, a jak byl za těch několik dní bez sexu nevybouřený, představoval si, jak by ta šlapka křičela bolestí, když by jí rval péro za prdele. Představoval si, jaký by to bylo, kdyby to byla jeho expřítelkyně. Bezmocná, bezbranná, ponížena v podniku, kde je jen číslem a její místo mohou kdykoli zastoupit desítky náhradnic. Ta představa mu dělala dobře. Byla to taková jeho nikdy neuskutečněná pomsta. Zatímco takhle přemýšlel, došel k lesu za městem a hned na prvním stromě upoutal jeho zrak papír s opálenými okraji. Sundal ho a četl:

Celou cestu jsem tě sledovala, Tomáši. Možná sis mě nevšiml. Možná jsi cítil něčí pohled, ale nepoznal jsi, kdo tě sleduje. Umím totiž být velice nenápadná. Pokud sis myslel, že to jsou duchové, strašidla, nestvůry, nebyl jsi daleko od pravdy. Já jsem totiž ta nejhorší nestvůra. Jsem Prostitutka. Žena, která lidem plní sexuální touhy jenom tak pro svoje vlastní potěšení! Vím, co chceš, a já to splním. Zprzním osobu, se kterou jsi sdílel domácnost, způsobem, který dokonce předčí tvoje představy. Jestli jsi zbabělá bezpohlavní sračka, zahoď tento dopis a vrať se domů. Jestli jsi chlap, co má mezi nohama dvě koule, následuj svíčky v korunách stromů. Dovedou tě ke mně.

Co myslíte, šel tam?“ přerušila vyprávění a rozhlédla se po ostatních.
„Jo, určitě!“ volali rozjaření chlapci.

„Šel, ale bál se. V polovině cesty se zastavil a rozběhnul zpátky. Na kraji lesa se otočil a znova se vydal po svíčkách. Srdce měl až v kalhotách, v krku knedlík. Strachy se pochcal. Takovej to byl hrdina!“ vykládala barvitě.

Část hochů se hlasitě rozchechtala, další však napětím ani nedutali a zdálo se, že Tomášovi rozumí a na jeho místě by neudrželi moč taky. V nejbujařejší smích ze všech propukla Nikola. Plácala se do stehen a křičela se zakloněnou hlavou.

Tereza chvilku počkala a pak pokračovala: „Když konečně došel k opuštěné chatce uprostřed lesa, nervózně se zastavil. Chvíli jenom stál, oddechoval a snažil se přemýšlet. Pak vytáhl z kapsy zálesácký nůž, vzal za kliku a vrazil dovnitř. V tu chvíli ho něco udeřilo do hlavy.

Probral se až v kleci, svázaný a v poutech. Vedle něho stála žena v černém oblečení. Přes obličej měla masku s bíle namalovanou píčou, na nohou kozačky okované nespočtem pyramidek a jehlanů.

Jakmile přišel k sobě, vrhla se na něj. Umělý nasazovací penis i nejrůznější další předměty mu vrážela do zadku, až křičel bolestí. Z natržených střev mu tekla krev, zatímco ho ta úchylná ženská nutila, aby ten nasazovací penis kouřil a lízal jí kundu. U toho všeho do něj bila, kopala v okovaných kozačkách a kousala ho, až z Tomáše stříkala krev. Když ze sebe dokázal vypravit otázku, co dělá, připomněla mu, že slíbila brutálně zprznit člověka, se kterým bydlel, a Tomáš si s hrůzou uvědomil, že tím myslela jeho samotného!“ dovyprávěla Tereza a vychutnávala si napjaté ticho, které po jejích slovech nastalo. Věděla, že udělala dojem.

  

***

  

„V kategorii Favoritka dívek je výsledek nejtěsnější možný. Vítězka o jediný bod překonala druhou Terezu a není jí nikdo jiný, než…“ vedoucí se dramaticky odmlčel, „…naše Martina!“

Tereza cítila, jak začíná rudnout. Nemohla udělat nic. Ať se to snažila zadržet, jak chtěla, přesto byla rudá jako rajče. Alespoň dokázala zamáčknout slzy, které se jí draly do očí. Bylo tak strašně ponižující veřejně slyšet oslavu někoho, kdo je lepší než ona. Navíc takovým těsným rozdílem! Nejraději by byla utekla. Když nevyhrála ani mezi dívkami, bylo jí předem jasné, že pohoří i u kluků.“

„Teď už se však přesouváme ke kategorii Favoritka chlapců a v ní zvítězila…“

Tereza měla chuť zacpat si uši. Udeřit hlavou o zem, padnout do bezvědomí a neslyšet zbytek vyhlášení.

„…Tereza se slušným náskokem pěti bodů na druhou Martinu. Celkovou vítězkou je tedy Tereza, která Martinu překonala o 4 body. Poprosím ještě jednou obrovský potlesk fenomenální vítězce soutěže miss, která svým půvabem, důvtipem a šarmem prořízla dnešní večer a přičinila se o to, že zůstane ještě dlouho zapsán v našich pamětech.“

Tereza stála s ústy dokořán. Nemohla tomu uvěřit. Ještě před okamžikem se domnívala, že se jedná o ponížení v přímém přenosu. Namísto toho si připsala další z nekonečné řady svých vítězství.

  

***

  

Tereza přísným pohled přejížděla svůj fotbalový tým. Schylovalo se k derby proti modrým. Igor dosáhl velice těsných vítězství v přehazované i basketbale. Věděla, že pokud dnes fotbalový zápas nevyhraje ona, bude třetí porážka v řadě obrovským ponížením.

Přísně proto rozestavovala spoluhráče na jednotlivé posty. U Adély na chvíli zaváhala, ale nakonec ji poslala do brány. Tam snad nic podělat nemohla. Na pochopení toho, že letící míč musí vyrazit z brány ven, by její mozeček mohl stačil.

Kapitánka na pozici zálohy běhala do obrany i do útoku. Vždy byla přesně tam, kde bylo potřeba. Mnohokrát obrala o míč útočícího protihráče, dvakrát nebo třikrát ne zrovna čistě, a se stejnou vervou se pouštěla i do útoků. Tělem rozrážela obránce, rozdávala přihrávky a několikrát se jí podařilo i vystřelit. Všechny střely směřovaly buď mimo bránu anebo je modrý brankář či někdo z obránců zablokoval.

Naopak na opačné straně byly útoky úspěšnější. Hned dvě střely modří útočníci proměnili. Po druhé inkasovaném brance, při které míč škrtl o nohu nehnutě stojící Adély, k ní Tereza přistoupila a uchopila ji pod krkem. Z brány ji doslova vytáhla a strčila na místo obránce, který poslušně naklusal do brány.

Hned při další útočné akci Tereza skórovala a snížila stav na dva ku jedné. Brzy se ale vše vrátilo do starých kolejí. Marcelovi to v bráně taky moc nešlo, a modří přidali další tři branky. Na tu poslední jim Adéla ve zmatku sama přihrála. Tereza opět vysřídala brankáře, vlepila Adéle pořádnou facku, a postavila se místo ní do obrany. Z této pozice zlikvidovala celou řadu soupeřových šancí a dvakrát přihrála Jakubovi na gól, ztráta se však dále prohlubovala.

Po desátém gólu modrých Tereza poslala do brány znovu Adélu a sama se přesunula do útoku. Už ztratila naději, že by mohli vyhrát a chtěla si vydobýt respekt tím, že alespoň přidá ještě pár gólů. Skórovala ještě dvakrát. Nebylo by málo, ale doufala ve víc. V posledních vteřinách hry už se jen vyčerpaně předklonila a zhluboka oddechovala.

Kuba však náhle obehrál modrého kapitána Igora a zběsile vyrazil do protiútoku. V polovině hřiště poslal prudkou střelu, která prošla mezi modrými obránci, z nichž nikdo nečekal, že se soupeř ještě na něco zmůže, a skončila až v brankovišti.

Rozhodčí odpískal konec. Tereza byla přesvědčená, že to bylo několik sekund po vypršení času, nemohla s tím však nic dělat. Červený tým spustil jásot. Tereza se k němu z povinnosti připojila, ale uvnitř nejásala. Bylo jí jasné, že spoluhráči si jejího rezignovaného vydechnutí povšimli a po tomto gólu se budou ptát, proč vlastně nebyl červeným kapitánem Kuba.

  

***

  

„Jestli dokážete dojít v tichosti až k vodopádu, půjdeme společně na oběd do pizzerie,“ vyhlásil vedoucí červeného. S kolegy měli po krk věčného pošťuchování a překřikování svých svěřenců a vymysleli bobříka mlčení, aby si mohli aspoň chvíli dopřát klid. Modrý oddíl dostal podobnou výzvu.

Část cesty proběhla až překvapivě klidně. Zejména některé chlapce to však brzy přestalo bavit a rozhodli se zpříjemnit si mlčení pošťuchováním Adély. Sypali jí do vlasů hlínu nebo do nich strkali mech a větvičky.

Notnou chvíli to Adéla snášela v klidu, nevzrušeně kráčela kupředu a jen občas si prohrábla vlasy rukou. Rychle jí to ale začalo lézt na nervy, a když se ostatní nekoukali, vrazila nejslabšímu z provokatérů ránu pěstí. Věděla, že si nebude moci ostatním postěžovat, aby jí to oplatili. Okamžitě do sebe začali navzájem strkat a plácat se jako malé děti, což nakonec přitáhlo pozornost vedoucího.

„Nechte toho, děcka!“ vyzval je: „To nedokážete vydržet ani kousek cesty v klidu? Nechápu, že vás vůbec baví se postrkovat, když přitom musíte mlčet.“

„Mě to nebaví, ale tihle blbečci mi tady snad čtvrt hodiny hází sajrajt do vlasů a už mě štvou!“ vykřikla Adéla.

„Takže jsi právě zkazila kamarádům bobříka mlčení, a ještě na ně žaluješ, jako byste si  nemohli vyřídit podobné pošťuchování mezi sebou,“ prohlásil vedoucí.

  

***

  

„Já se těšil, že si sednu k jednomu stolu s Kubou a popovídáme si spolu o tom včerejším zápase. Už ten jsi svýmu oddílu posrala, a teď kvůli tobě nemůže ani do tý pizzerky, ty sobecká krávo,“ tloukl Igor krčící se Adélu.

Výjevu přihlížela většina příslušníku oddílu červených, povětšinou souhlasně a dychtivě. Někteří Igora povzbuzovali, nejhlasitěji Dan s Nikolou.

Terezou zalomcoval vztek. Modrý kapitán bil členku druhého týmu za něco, do čeho mu nic nebylo. Neuvěřitelným způsobem podkopával její autoritu a členové oddílu ho v tom ještě povzbuzovali. Vnímala to jako plivnutí do tváře, především od Nikoly, kterou považovala za svou kamarádku.

Rázně k chlapci vykročila s mimořádně přísným výrazem: „Vypadni! Zmiz a nech ji bejt! Je to čubka, ale tobě do toho nic není, jsi modrej. Červenej oddíl si tu svini zvládne potrestat sám!“

Igor byl natolik zaskočený, že se nezmohl na slovo a opravdu se vytratil. Adéla na nečekanou zachránkyni vystrašeně zírala, nic neříkala a pomalu se sbírala na nohy.

„Ty mi za to máš poděkovat! Já kvůli tobě na tu pizzu nemůžu taky, ty malá mrcho! Svině nevděčná!“ udeřila Tereza Adélu pěstí do obličeje. Dívka se opětovně zhroutila k zemi. Rukama si zakryla hlavu a přestala jevit snahu vstát. Jen pokorně čekala na další rány.

Tereza náhle nevěděla, co si s tím nešťastným stvořením počít. Ta blbka si pár výchovných ran zasloužila, ale mlátit do bezbranné kuličky na zemi jí přišlo ubohé.

„Polib Tereze za její dobrodiní boty!“ zvolala Nikola se smíchem.

Adéla poslušně plnila, co jí bylo poručeno. Tereza si v první chvíli oddechla, že kamarádka převzala iniciativu za ni, ale vzápětí se začala cítit trapně, když Nikola stupňovala své požadavky a přikrčená dívka snaživě olizovala její zablácené tenisky.

„To stačí,“ prohlásila. O dva kroky odstoupila a nerozhodně si Adélu prohlížela.

„To je všechno?“ zeptal se zklamaně Dan. Vypadalo to, že lituje, že Tereza odehnala Igora, když sama nic nepředvedla.

„Udělejte si s ní s Nikolou, co chcete. Třeba ji utopte v tamtom potoce,“ ukázala, „aspoň od ní bude klid. Ta Prdéla mi nestojí za to, abych si s ní špinila ruce.“

  

***

  

„Byla jsi na ni moc měkká. Já jí vymáchala čumák v tom potoce, cos mi ukázala, a tos měla vidět, jak brečela. Jako malý mimino,“ chvástala se Nikola při zpáteční cestě Tereze.

„Já nad tím přemejšlela a přijde mi to zbytečný,“ odtušila zahloubaně Tereza.

„Jak to myslíš?“ podivila se Nikola.

Tereza pokrčila rameny: „Se na ní podívej. Ta to nemá v hlavě v pořádku. Máš pocit, že se změní, když ji párkrát propleskneme? Spíš bude oddíl ještě víc srát, aby se pomstila. I ta dnešní pizzerka byla od ní pomsta, protože se neumí postavit lidem férově.“

„To asi nezmění, ale je to přece sranda,“ nechápala Nikola její úvahy.

„Sranda? Tobě to připadá vtipný?“

„Tobě ne?“ užasla Nikola.

„Ne. Mně to připadá smutný, když si uvědomím, nakolik v jejím případě selhala výchova a základka… nebo kondom…“

  

***

  

„Dane!“ přetrhnul náhle rozhovor mezi ním a Terezou Jakub, který se přiřítil jako velká voda: „Pojď rychle se mnou! Máš ve stanu dopis!“

Dan se rozběhl, Tereza za ním a nebyla sama. Kubův rozruch vzbudil zájem dalších chlapců a dívek.

Oba chlapci vyšli ze svého stanu. Dan držel v rukou ohořelý papír popsaný z obou stran drobným černým písmem. Oči měl navrch hlavy: „Já dostal dopis od Prostitutky!“ vyjekl.

Tereza se usmála. Zdálo se, že její příběh sklidil mezi hochy nečekaný úspěch.

Daniel se dal do čtení:

„Dane, pozorovala jsem, jak ses předevčírem při mým příběhu usmíval, ty nechutný prase. Neviděl jsi mě, možná jsi ani nevěřil, že existuju, ale já tam byla a koukala na tebe. Na tvůj blaženě se usmívající prasáckej ksicht. Mě si totiž nikdo nevšimne, když sama nechci. Občas se bavím tím, že oběť nechám, aby cítila můj pohled. Začne se rozhlížet, ale nenajde mě.

Jestli jsi chlap, co má mezi nohama dvě koule, následuj v noci uhlíky. Budou označovat cestu ke starému bunkru, kde přebývám. Umožním ti poznat mě osobně. Vím, že jsi bezpohlavní sračka a rozhodneš se nikam nechodit, ale až v noci nebudeš moct usnout a ucítíš můj pohled, kterej se dívá až do nitra tvojí bezpohlavní zbabělý duše, čte v ní jako v knížce a těší se, kdy přijdeš, rozmyslíš si to.“

  

***

  

„Pojď se podívat na Dana!“ budil Terezu Jakub.

„Cože?“ zavrčela rozespale.

„Pojď k nám do stanu. Musíš vidět Dana!“ opakoval.

Tereza si otráveně povzdechla a začala se pomalu oblíkat, zatímco slyšela Kubu obcházet další stany.

Když vstoupila, seděl Daniel na posteli obklopený příslušníky oddílu. V obličeji byl bledý, měl kruhy pod očima a roztřeseným hlasem cosi vyprávěl: „…a potom mě přirazila na stěnu a vrazila mi ten klacek nebo co to bylo do zadku…“ popisoval roztržitě.

„Ty se úplně klepeš,“ poznamenala Nikola pobaveně.

„Divíš se?“ ptal se Dan: „Ona na mě šlapala… mezi nohy… v kozačkách… já celou noc neusnul.“

Nikola vyprskla smíchy. Několik chlapců včetně Kuby se po ní pohoršeně podívalo.

„Kecá,“ potřásla hlavou Martina: „To je taková strašná blbost, co tady vypraví. Zasloužil by divadelní cenu.“

Tereza vehementně přikyvovala. Stejně tak Nikola. Ostatní ale vypadali, že mu věří.

„Co to tady děláte?“ nakoukla do stanu Adéla.

„Nic pro malý děti. Vypadni Prdélo,“ vyprovodil ji Kuba kopancem do zadku. Nikola se zasmála.

„Podívejte!“ vzal do ruky ohořelý papír přišpendlený k plachtoví stanu: „To je pro mě! Dopis od Prostitutky! A já se jí nebojím a půjdu tam!“

Tereza přikývla: „Tak si to užij jako tady Dan,“ poznamenala pohrdlivě a odešla ze stanu. Nikola ji následovala.

„Děkuju, žes šla se mnou. Moc si toho vážím,“ pronesla upřímně.

„Kreténi,“ odfrkla si Nikola: „Jeden roní krokodýlí slzy nad znásilněním, který si sám vymyslel, aby byl zajímavej a ten druhej na to volá celej oddíl a naparuje se jak páv. Bych mu přála, aby ho ta Prostitutka dneska v noci zrychtovala, jestli existuje.“

„Taky ti Nikčo přijde, že čím dál víc lidí poslouchá toho kreténa a nebere mě vážně, i když jsem vyhrála ve všem, co se dalo, kromě pár týmovejch sraček?“

„Nediv se. Zpochybnila jsi jim jejich retardovanou hru.“

„Hlavně jsem trapně prohrála ten fotbalovej zápas a ukázala, že jako kapitánka nestojím za nic.“

„Za to můžu i já, hrála jsem fakt mizerně. Promiň,“ podívala se na kamarádku provinile Nikola.

Tereza mávla rukou: „Mnohem líp než Adéla.“

„Vidíš, to je další věc. Tys ji prostě nepotrestala dostatečně.“

„Mně pořád přijde, že tím nic nevyřeším. Prdélu měli vychovat rodiče, a jestli toho nejsou schopný, měla ji máma radši spolknout. Ale asi máš pravdu, že přesně tohle chtějí ty blbý děcka vidět. Jestli stačí proplesknout jednu rozmazlenou krávu, abych za sebou znova sjednotila oddíl, tak je to směšná cena. Jenom mě nenapadá, co udělat, aby to bylo dostatečně originální a jenom jsem se neopičila po ostatních.“

„Vidíš a mě právě teď něco napadlo,“ prohlásila Nikola se zlomyslným úsměvem.

  

***

  

Jakub dalšího dne popisoval hrůzy, které se mu v noci údajně odehrály. Jeho vyprávění zahrnovalo mnohem drsnější podrobnosti než povídání Dana předchozího dne. Když popisoval, jak musel fingovaně kouřit špičku Prostitučiny kozačky, zatvářili se nevěřícně skoro všichni.

„Ty to teda dramatizuješ. Takovou pitomou dětskou hru,“ protočila oči Tereza.

„Proč pitomou? Sama jsi nám o Prostitutce vyprávěla,“ ohradil se.

„Nenapadlo mě, že kvůli tomu rozjedete tuhle trapárnu.“

„Vždyť jsi tvrdila, že se to opravdu stalo. Že vyprávíš příběhy o lidech, kteří opravdu existují.“

Tereza si povzdechla: „To vypadá, že jsem mezi váma jediná dospělá a inteligentní,“ pronesla povýšenecký. „Nepochybuju o tom, že takováhle Prostitutka doopravdy existuje, ale zamysli se, jaká je asi pravděpodobnost, že bude bydlet zrovna u našeho tábora, a ještě se objeví druhý den potom, co o ní vyprávím.“

„Já nevím, ale tak existovat musí, když jsem u ní byl,“ vmísil se do toho Dan.

„Zajímalo by mě, kolik toho o ní víš, když jsi nám dokázala tak podrobně vyprávět předtím, než ji někdo potkal,“ doplnil ho Kuba.

„Určitě míň než vy, protože jsem ji nikdy neviděla. Z mojí hlavy je jenom ten příběh. Ty dopisy psal nějaký idiot.“

„Idiot?“

„Idiot, co vykrádá moje nápady,“ pokrčila rameny. „Víte vůbec, jestli je to doopravdy holka nebo nějakej kluk v převleku?“

„Ty jsi ale kráva, jestli si myslíš, že nepoznám holku,“ odfrknul si Daniel.

„Je ti docela podobná,“ přisadil si Jakub. „Jestli ono to není tak, že zloděj křičí chyťte zloděje a snažíš se tu vzbudit dojem, že ty to nejsi.“

„A proto jsem vám o ní vyprávěla, abych na sebe upoutala pozornost?“ zeptala se Tereza ironicky. „Dělejte si, co chcete. Choďte tam třeba další dva tejdny a pak si vymejšlejte pohádky o tom, co vám provedla, jestli vás tahle infantilní hra baví, dětičky,“ zvedla se znechuceně.

  

***

  

„To je ten tygr, se kterým chrápe?“ zeptala se Nikola pohrdlivě, když jí Tereza ukázala plyšáka, kterého dostala od Šárky, Adéliny spolubydlící. Šárka už před několika dny přišla s historkou, že patnáctiletá Adéla dosud usíná s plyšákem, kterou bavila celý oddíl. Nikdy ho však nikomu neukázala.

„To je její láska, se kterou spí,“ přisvědčila Tereza se smíchem.

„Ten je ale hnusnej!“ zakrákala Nikola a obě se rozchechtaly ještě hlasitěji.

„Vraťte mi ho,“ ozvala se prosebně Adéla.

„Za co?“ zeptala se Tereza.

„Na co?“ doplnila ji Nikola. Obě se chechtaly.

„Je můj. Od babičky,“ škemrala Adéla, „vy ho nepotřebujete, holky.“

„Ty si hraješ s plyšákama, a přitom už máš občanku!“ řvala Tereza výsměšně. Ďábelský smích obou dívek přilákal pohledy dalších dětí. Vedoucí oddílu si rovněž povšiml, co provádějí, ovšem spěšně uhnul pohledem a tvářil se, že nic neviděl.

Terezu toto uznání autority, která je natolik velká, že i vedoucí oddílu je proti ní bezmocný, vydráždilo takřka k nepříčetnosti: „Podívej se Prdélo, jak tu tvojí odpornou hračku zapálím!“

„Ne, prosím!“ zakvílela zoufale Adéla: „Já si s ním nehraju. Jenom s ním ráda usínám. Není to hračka, je to moje památka na babičku. Umřela, když mi bylo pět. Tohle je poslední dárek, co jsem od ní dostala k narozeninám! Poslední, co mi zůstal! Holky, prosím,“ klečela se sepjatýma rukama.

„Babička umřela a teď umře i její plyšák,“ zasmála se Tereza. Teď, když na ní spočívaly oči celého oddílu, už si to vysloveně užívala.

„Copak vy nemáte prarodiče, který máte rádi? Vám nikdo z rodiny neumřel? Holky, proboha, máte srdce?“ teď už Adéla otevřeně plakala.

„Mám srdce a to plesá radostí, když vidím klečet před sebou takovou špinavou čubku!“ vysmívala se Nikola: „Ale víš co, Prdélo? Já ti toho posranýho tygra vrátím, když si ho necháš strčit do prdéle, aby byl posranej doslova.“

Adéla k nemalému veselí celého oddílu souhlasila. Za mohutného povzbuzování zejména chlapců, jí obě dívky začaly stahovat kalhoty a Nikola jí plyšákem důkladně vytřela řiť. Adéla se ani nezkoušela bránit. Znechuceně se odvrátil jediný přihlížející, Šárka. Měla pocit, že udělala chybu, když Tereze hračku předala. Nenapadlo ji, že to zajde až tak daleko.

„Je vidět, že ho máš vážně ráda,“ prohlásila Nikola. Smíchy bublající Tereza na ni pohlédla. Byla zvědavá, jakou další zlomyslnost si kamarádka vymyslí. Užívala si pozornost chlapců a hlavně vědomí, že dostala do rukou moc překročit s jejich souhlasem hranici, která byla až doposud tabu.

„Máš ho opravdu ráda,“ zopakovala Nikola a její surový zlý úsměv se ještě rozšířil: „Tak moc, že jsem konečně pochopila, proč nemáš kluka. Ty už totiž se svou láskou žiješ! Můžeš nám teď ukázat, jak moc ho miluješ. Strč si ho do kundy a je zpátky tvůj!“

Tereza se zděsila. Měla pocit, že její kamarádka zešílela. Tohle už bylo zkrátka mimo. Překračovalo to i ty meze, které nikdy neexistovaly. Přála si, aby se to nikdy nestalo. Aby mohla vrátit čas o několik okamžiků nazpět a zabránit tomu, aby to Nikola řekla. Teď už ale nemohla dělat nic. Pubertální chlapci se smáli, chtěli vidět svoje, a Nikola s nimi. Nemohla říct, že to kamarádka přehání a měla by přestat. Ztratila by veškerý respekt.

Nečinně proto přihlížela této zvrácenosti. Aby se na to nemusela přímo dívat, o krok ustoupila a hleděla stranou. Tohle už byla čistě Nikoly záležitost. Ona s tím nechtěla mít nic společného.

„Fůj, ta má ale křoví, a ještě k tomu k tomu nemytý!“ zaslechla pronikavý výkřik. Sborově následovaly další o tom, jak je Adéla hnusná a trapná. Sem tam se mezi nimi dalo zaslechnout taky povzbuzování. Tereza měla chuť zacpat si uši.

„Dej mi tu hračku,“ vyzvala kamarádku, když bylo po všem. Nikoli jí tygra ochotně podala.

Tereza vytáhla z kapsy sáček, aby se nemusela ušmudlaného tygra dotýkat, a strčila ho Adéle před obličej: „Teď je tvůj, viď?“ zeptala se a uhnula její ruce, když po něm sáhla. O dva kroky ustoupila: „Je tvůj, splnila jsi naše úkoly a právem si ho zasloužíš,“ říkala a pomalu couvala: „Tak si pro něj pojď!“ vyzvala dívku.

Adéla se rozeběhla. Tereza prudce švihla rukou a mrštila plyšákem do nedaleké rokle s potokem: „Uletěl!“ vykřikla.

Adéla se dala do ještě hlasitějšího pláče. Těžko říct, zda nad ztrátou hračky nebo proto, že ji zákeřně obelhaly a všechno bylo zbytečné.

Tereza sama nevěděla, jestli to dělá z dobré vůle, aby už Nikola nemohla opožděnou dívku s plyšákem dál trápit anebo naopak, aby odčinila slabší chvilku a udělala dojem tím, že zlomyslně zničí hračku, pro kterou Adéla všechno vytrpěla.

„Jste ubohý svině, abyste věděly,“ ucedila Adéla dotčeně, když se konečně vzpamatovala. „Půjdu dneska v noci za Prostitutkou. Na rozdíl od vás se jí nebojím. Jsem jediná holka, která z ní nemá strach, vy nuly.“

„Óóó, slečna je drsňačka!“ volala za ní posměšně Tereza, protože ji nic lepšího nenapadlo. Dívku však nechala odejít.

  

***

  

„To je toho,“ povzdechla si Tereza, když Adéla vyprávěla o své návštěvě Prostitutky: „Děláš, jako bys kvůli tomu, žes viděla nějaký vymyšlený strašidlo, měla bejt nějak zajímavá, a přitom jsi obyčejná Prdéla.“

Adéla si vytáhla přes hlavu mikinu a ukázala kousance na rameni: „Přijde ti tohle vymyšlený?“

„Pár škrábanců. Kdybys hrála pořádně fotbal a ostatní sporty, máš jich desetkrát tolik.“

„To bych chtěla vidět,“ odfrkla Adéla. Nikdo se jejímu stěru nezasmál. Nikdo neocenil, jakou měla odvahu, nikdo se na ty škrábance nepřišel podívat. Nechápala to. Mluvila úplně stejně, jako chlapci, kterým ostatní předchozí rána tleskali.

„Ale já ti to neukážu. To, že ty jsi lesba, co chodí za prostitutkama a nechá si od holek strkat do píči plyšovýho tygra, je tvoje věc. Neznamená to, že se ti kvůli tomu budou ostatní holky ukazovat nahý. Jestli chceš vidět nahou holku, běž si zase za tou svojí Prostitutkou a nech si od ní pokousat třeba i tu svojí tlustou prdel.“

K Adélině obrovskému zklamání se Tereziným slovům skupina smála. Tereza byla v sedmém nebi a užívala si svou moc. Zpochybňovala hru, které se účastnili všichni, ale přesto je tím bavila a strhla na svoji stranu.

„Natáhni si tu mikinu, ty kurvo. Ty striptérko hnusná. Kdo si myslíš, že je na to tvoje hnusný faldy tady zvědavej?“ přisadila si Nikola, vstala a začala Adélu rvát násilím zpátky do mikiny. Přitom ji k pobavení všech bila a škrtila: „Já bejt takhle hnusná, tak si zakreju obličej kromě očí jako islamistky, a ne že bych někomu ještě ukazovala svoje špinavý špeky. To máš pocit, že ta tvoje plesnivá kunda, do který sis narvala tygra posranýho vlastníma hovnama, ještě znechutila málo lidí?“

Tereza při jejím výstupu doslova slzela smíchy: „Jdi do prdele, Prdélo, a neobtěžuj slušný lidi,“ vyzvala ubrečenou a od kopanců Nikoliny podrážky špinavou dívku.

„Prdéla si myslí, kdovíjak není výjimečná, ale já dneska v noci taky půjdu za Prostitutkou!“ prohlásila Nikola, jakmile Adéla utekla pryč.

  

***

  

„To myslíš vážně, Nikčo?“ ptala se Tereza: „Neměla bys tam chodit.“

„Proč ne?“

„Sama jsi říkala, že je to kravina. Zpochybňuješ tím svoje slova a děláš ze sebe blbce.“

„Nejspíš to kravina bude, ale aspoň to zjistím a budu pak moct všem říct, jaký jsou vymaštěnci, že tomu věřili,“ podotkla Nikola.

„Myslíš, že ti uvěří? Budou myslet, žes dostala strach, nešla tam a teď machruješ, jak tam nic není.“

„Nemyslím si. Idioti to nepochopí nikdy, ale většina lidí tak blbá není. Jednou jsem to slíbila, tak to nemůžu vzít zpátky, ani kdybych chtěla.“

„Tak tam nechoď a ráno řekni, jak to bylo drsný a drastický jako všichni před tebou?“

„Proč? To se mám jako bát?“

„Ne, to ne, ale je to nebezpečný. Něco se ti může stát. Nejspíš tu Prostitutku hraje nějakej vylízanej kretén z tohohle tábora.“

„Jestli jo, tak aspoň zjistím, kdo to je,“ pokrčila rameny Nikola: „Ty bys to nechtěla vědět?“

„Vůbec. K čemu. To se radši normálně vyspím…“

„Nemáš s tím nic společnýho, že ne?“ zeptala se Nikola podezíravě. Terezin nezájem o téma, které obrátilo tábor vzhůru nohama, už prostě bil do očí.

„Ne… to ne… ale… nechoď tam…“ soukala ze sebe ztěžka Tereza, které docházely argumenty.

  

***

  

„Přece se tady nenecháme takhle zneužívat, jeden po druhým!“ hromoval Jakub, když Nikola líčila své noční zážitky.

„Co navrhuješ?“ zeptal se Dan.

„Přestat k ní chodit,“ odpověděla Tereza místo něho.

Kluci na ni nechápavě pohlédli.

„Má pravdu,“ přisvědčila Martina: „Chodíte k ní přece dobrovolně. Když přestanete, nemůže vám ublížit.“

„Takže ji chcete nechat vyhrát a zastrašit nás?“ zlobil se Jakub.

„Ty vážně věříš tomu, že když si jí přestanem všímat, tak vyhraje? Vždyť ta psychopatka netouží po ničem jiným než po pozornosti,“ namítla Martina.

„Vidím, že o tom dost víš. Nejsi to náhodou ty?“ zaútočil na ni Jakub

Martina protočila oči: „Nejsi vtipnej. Včera jste obviňovali Terezu, dneska mě. Už je to trapný.“

„Hele, teď vážně, lidi. Kdo to podle vás může bejt?“ zeptal se Dan.

„Určitě nějakej idiot z oddílu, jinak by neznal ten příběh, co jsem vyprávěla,“ řekla Tereza.

„Ale kdo?“

„Nevím. Idiot, co touží po pozornosti. Nejlepší bude si ho nevšímat, jak říkala Martina.”

„Tebe nezajímá, kdo to je?“ ozval se hlas některého z chlapců.

„Vůbec. K čemu by to bylo vědět?“ pokrčila rameny.

„Ty se totiž bojíš,“ obvinil ji Jakub.

„Ne. Ona totiž je Prostitutka,“ nesouhlasil jiný hoch. 

„O tom se tu nemá smysl dohadovat. Prostě na ni v noci vlítneme, přepereme ji a strhneme jí masku a hned to budeme vědět,“ rozhodl Jakub.

„Tak jo, ale beze mě,“ ohlásila Tereza.

„A beze mě,“ připojila se Martina.

„Já do takový blbosti taky nejdu,“ ohlásil první z chlapců a postupně se začali přidávat další. Nakonec tak Tereza pro svůj názor získala asi polovinu oddílu, zatímco zbylá polovina podporovala Kubův plán nočního útoku. K Terezině zklamání včetně Nikoly. Nemohla však nechápat, že chce přijít věci na kloub po tom, co prožila předešlé noci.

  

***

  

V noci Terezu probudil neskutečný kravál. Okamžitě byla na nohou. Nazula si pantofle, a ještě v pyžamu vyběhla ze stanu. Při úprku narazila hlavou do stanové konstrukce a z nosu se jí spustila krev. Několik kapek dopadlo na její pyžamo i dlaně.

Prudce vdechovala řezavý noční vzduch a zmateně se rozhlížela kolem sebe. Všude chaoticky pobíhali špinaví chlapci i dívky. Táboroví vedoucí o něčem rozmlouvali s mužem v bílém plášti, zatímco další dva přinášeli na nosítkách zkrvaveného chlapce.

„To je ona!“ zaječel jeden z hochů a ukázal na Terezu.

Nechápavě rozhodila rukama.

„Vidíte! Ještě má na rukou krev! Já to říkal od začátku,“ vřískal jiný kluk: „Jestli Marcel umře, tak tě zabiju, ty svině!“

Hlavní vedoucí přispěchal mezi děti: „Uklidněte se! Marcel je jenom zraněný, ale bude v pořádku. Teď jsme tady pohromadě a nikdo už na nikoho neútočí. Policie je na cestě, aby vše vyšetřila. Zatím se posaďme, neobviňujme se navzájem. Kdo u toho byl, může popsat ostatním kamarádům, co se vlastně stalo. Stejně to všechny teď zajímá ze všeho nejvíc.“

„Co se stalo?“ teatrálně se rozhlédla Martina: „No to je úplně jednoduchý. Támhleta svině,“ ukázala nenávistně na Terezu, „se pokusila zavraždit malýho kluka.“

„Cože? Co to mektáš, ty krávo blbá? Já spala celou dobu ve stanu,“ hájila se Tereza.

„Tak takhle ne,“ rychle vzal zpátečku hlavní vedoucí, který evidentně nevěděl, jak se má se situací vypořádat: „Je jasné, že z toho, co se stalo, jste v šoku, ale všechno bude dobrý. Tábor předčasně skončí, vrátíte se domů. Marcel se za pár dnů uzdraví a…“

„O čem to mluvíte?“ přišourala se Adéla rozespale. „Já něco propásla? Celou dobu jsem byla ve stanu a vy se nebavíte se mnou, takže…“

Tereza si v duchu povzdechla. Věděla, že je Adéla kráva, ale až taková, aby nechápala, co se v noci stalo, a namísto toho si vylévala srdíčko, že se s ní nikdo nebaví? Pokaždé ji překvapilo, jak nízko ta existence ještě může klesnout. Když jednou o Adéle řekla, že v jejím případě selhal kondom, bylo to víc než trefné.

„Propásla jsi to, že Prostitutka bodla nožem Marcela a utekla z bunkru, protože jsme ji zatlačili do kouta a dostala strach, že přijdeme na to, že je to tady Tereza,“ ukázal prstem Dan.

„Aha, to je hrozný,“ sklopila oči Adéla.

„Dosvědčíš policajtům, že je to ona, viď? Taky jsi u ní byla.“

„Ale já s tím nemám nic společnýho, kurva!“ teď už Tereza vyloženě křičela: „Pochopte to, že jsem celou dobu chrápala! Vylezla jsem ze stanu!“

„Kam sis šla schovat svoji zbraň a masku?“ zeptala se Šárka.

„Jak bych se tam asi přes vás dostala?“

„Přestaň se vykrucovat. Všichni říkají, že Prostitutka vypadá jako ty. Vysoká atletická blondýna,“ dorážela dál Martina. V tu chvíli už byla slyšet policejní siréna.

„Martino, co to říkáš. Vždyť tys u mě ani nebyla… teda u Prostitutky,“ opravila se. Rozčilením se jí začala plést slova.

„Já to vopravdu nejsem!“ zakvílela zoufale, když ji po posledním přeřeknutí probodly nevraživé pohledy. Odvrátila se. Nechtěla, aby ostatní viděli, že silná kapitánka brečí úplně stejně jako ukňouraná Adéla. Nechápala, proč ji všichni zradili.

„Svině! Teď roní krokodýlí slzy po tom, co se pokusila zabít čtrnáctiletý děcko,“ slyšela za zády hlas Martiny.

To už se však táborem procházela čtveřice policistů a skupina se rozpadla, jak si brali jednotlivé děti stranou.

Nikola přistoupila k Tereze: „Teri, to bude v pořádku. Vím, že je to blbost, vždyť jsem tam byla taky. Přece bych tě poznala.“

„Tak proč ses mě nezastala, kurva?!“ osopila se Tereza na kamarádku.

„Promiň Teri, já byla tak zaskočená, že jsem vůbec nevěděla, co říct. Ale neboj se, policajtovi řeknu pravdu. Těm zmatenejm dětičkám nemůže uvěřit. Opakují nesmysly, co o tobě začala šířit Martina, která Prostitutku nikdy ani neviděla.“

„Martina? Proč Martina?“ nechápala Tereza. Všimla si její důraznosti. Netušila ale, odkud pramení. Měla za to, že spolu vychází skvěle.

„Je to závistivá píča, co na tebe žárlí už od doby, cos vyhrála tu miss.“

Tereza otevřela pusu k odpovědi.

„Promiň, musím běžet. Nechci, aby lidi viděli, jak si povídáme. Ale máš moje slovo.“

  

***

  

„Můžete potvrdit, že tuto masku a boty nosila skutečně fiktivní postava takzvané Prostitutky?“ ptal se policista a ukazoval oba předměty.

„Ano,“ odpověděl stručně Jakub.

„Ano,“ přisvědčil Daniel: „Byla to vysoká blondýna atletické postavy, co nosila tyhle boty.“

„Nikdy jsem ji neviděla, ale slyšela jsem, že se podle kozaček a masky pozná,“ přiznala popravdě Martina. Před policisty už její štvavost vůči Tereze opadla.

Nakonec se policista zastavil u Nikoly: „No… ano…“ přiznala neochotně: „ale to, že se našly u Terezy, přece neznamená, že jsou její!“

„To nechte na postupu vyšetřování. Postupně si vás předvoláme jednoho po druhém a vyslechneme odděleně ve specializované místnosti na služebně.“

  

***

  

„…mladistvá obžalována, Tereza Čermáková, je podezřelá ze zvlášť závažných trestných činů těžkého ublížení na zdraví na dítěti mladším patnácti let a sexuálního nátlaku na vícero mladistvých osobách ve věku mezi patnáctým a osmnáctým rokem života…“ poslouchala Tereza monotónní hlas soudce. Pořád nemohla uvěřit, že je to realita. Doufala, že konečně vyjde pravda najevo a po měsících útrap bude rozsudek osvobozující. Od předčasného ukončení tábora za těch několik měsíců vazby zestárla o dvacet let. Tolikrát od té doby proklínala den, kdy na ten zatracený tábor odcestovala.

„…předvoláváme svědkyni, Adélu Novotnou, narozenou dne…“ matně k ní doléhal soudcův hlas. Myšlenky však měla dočista jinde. V hlavě si stále přehrávala události toho osudového tábora. V podstatě chápala, proč je tady. Tak trochu si za to možná mohla sama. Byla naprosto přesvědčena o své výjimečnosti, a přitom se akorát nechala ostatními strhnout k hrozným věcem, které by jinak nikdy neudělala. Doufala, že členové oddílu, kteří ji tak obdivovali, ji nakonec u soudu podpoří. Ze všech lidí ale svědčila v její prospěch jen Nikola. Jako poslední teď předstoupila Adéla, která byla jediná, kdo jí mohl ještě pomoct. Nejraději by se dívce omluvila. Litovala, že jí tolik ublížila. Teď už chápala, proč byla taková divná a držela se stranou společnosti.

„…kromě už zmíněných skutečností rovněž potvrzuji, že zpod masky vystupovaly dlouhé blond vlasy podobné těm, které má na táborových fotkách obžalovaná. Obžalovanou jsem jednoznačně poznala po hlase. Dále jsem ji v nočních hodinách opakovaně zahlédla pohybovat se směrem k úkrytu…“

Tereza nevěřícně poslouchala stále větší a větší bludy. Množství lží v Adélině výpovědi předčilo všechny ostatní dohromady. Ostatní možná zpanikařili, nechali se zmást většinou a sami netušili, zda hovoří pravdu. Adéla však byla prvním, o kom Tereza věděla, že zcela záměrně lže. Poslední pochybnosti smazal vítězoslavný úsměv, který dívce na lavici obžalovaných věnovala. Tereza věděla, že se zachovala k Adéle hnusně. Sebehloupější a sebepodlejší žert jí však nepřišel dostatečný důvod k tomu, aby poslala do vězení nevinnou osobu.

  

***

  

Nakonec ji odsoudili na čtyři a půl roku za těžké ublížení na zdraví. Nikola se z křivé výpovědi v Terezin prospěch bohužel vysekala na podmínku, ale ještě se mi ale podařilo dostat do vězení jako spoluviníky z nedbalosti ty blbečky, kteří měli tábor na starosti. Od hlavního vedoucího až po oddílové.

Tímto výčtem odsouzených za můj nepotrestaný zločin tedy končí mé vypravování o podivuhodných prázdninách, během kterých jsem se naučila za sebe postavit a vypořádat se s přesilou nepřátel. Odsuzujete mě? Já se vám směju a odsuzuju společnost!

Nebyla jsem to já, kdo jako ovce následoval skupinu, když se chovala nemorálně. Nebyla jsem to já, kdo ze strachu napodoboval vrstevníky, když ubližovali holce, co jim nic neudělala. Netýrala jsem člověka pro zábavu ani proto, abych se zalíbila ostatním. Nebyla jsem matka, která své dítě takto vychovala, ani vedoucí, který přehlížel, že se mu to děje v oddíle, tiše toleroval šikanu a bylo mu jedno, že svěřenci po nocích chlastají a vymýšlí si úchylné a nebezpečné hry.

Nebyla jsem to já, kdo tábor rozdělil na dva oddíly a uměle mezi nimi rozdmýchával nenávist. Kdo vytvořil nátlak na samotářské členy skupiny, aby se přizpůsobili za každou cenu. Kdo vymyslel pitomé týmové soutěže, při kterých může jeden člověk potopit celou skupinu a vyvolával tím nenávist vůči nejslabším členům týmu.

Nejsem můj otec, který mě opustil, když mi bylo pět. Nejsem má matka, která na mě celé dětství křičela, opakovala mi, jak nic nedokážu, bila mě za známky a srážela sebevědomí. Nepatřím mezi své spolužáky ze základky, kteří se mi posmívali kvůli vzhledu a brali mi svačinu. Ani mezi spolužáky ze střední, kteří kouří, pijí alkohol a dívají se na mě jako na méněcenného člověka jen proto, že se chovám slušně.

Nejsem policista, který neuměl najít pachatele, ani soudce, který uvěřil mé výpovědi. Nejsem nikdo, kdo by byl zodpovědný za to, že společnost považuje šikanu za přirozenou věc. Klidně si mě odsuzujte, ale já se vám akorát vysměju! Já totiž odsuzuju společnost! Neudělala jsem nic jiného, než že jsem využila té nejúčinnější zbraně, kterou mi dala do rukou.

Všichni mě měli za slabou. Já z nich přitom byla nejsilnější! Oni si dokazovali sílu tím, že se v přesile vyvyšovali na toho, koho považovali za nejslabšího. Já se naopak přesile postavila úplně sama, a navíc úspěšně.

Já agresory vyzvala na čestný souboj, spravedlivě jednoho po druhém. Oni přišli v šesti, protože se báli. Bez podpory davu jsou jenom ubohé posrané nuly. Přišli na mě v šesti, já se přesto ubránila. Byla jsem z nich nejsilnější a nejstatečnější.

Je mi patnáct a jsem hrdá na to, co jsem dokázala. Tento sešit nyní zamykám do šuplíku, ale těším se, až bude vše promlčeno a vydám vzpomínky knižně. Těším se na vaše ohlasy a ovce, které neuvěří, už teď lituji pro jejich omezenost.

  

Adéla, dnes pětatřicetiletá úspěšná advokátka, s úsměvem na rtech dočetla závěrečnou stránku svého ručně psaného deníku, který po dvaceti letech nalezla mezi starým haraburdím. Pak celý sešit spálila. Až na trochu přehnané množství sebechvály a několik nevhodně zvolených slovních obratů s ním dosud souhlasila. Dnes už ho však knižně vydávat neplánovala. Podařilo se jí přizpůsobit a prosadit ve zcela jiném oboru lidské činnosti než spisovatelství.

Na rozhýbání těla si udělala patnáct přítahů ve své soukromé tělocvičně, sbalila kabelku Louis Vuitton a opustila sedmipokojový byt v centru metropole. S úsměvem na tváři nasedla do vozu značky Lamborghini a vyrazila na soudní přelíčení o odškodnění za dva měsíce vazby pro známého zločince, kterého před nedávnem vysekala z obvinění za vytunelování sedmi set milionů z onkologického centra pro boj s dětskými nádory. Zdaleka nebyl prvním, kdo jejím přičiněním unikl trestu za mnohem vážnější zločiny než spáchala sama.

Se smíchem naladila rádio a dala se do zpěvu. Těšila ji představa, kam až to dotáhla ona, do které by to nikdo neřekl, zatímco Tereza, hvězda vědomostních i ostatních táborových soutěží, od propuštění z výkonu trestu až dosud pracovala na pokladně supermarketu.