OK

Při poskytování služeb nám pomáhají soubory cookie. Používáním našich služeb vyjadřujete souhlas s naším používáním souborů cookie. Více informací

 

Příspěvek č. 84

Účel světí prostředky

  

„Jak jen tohle dopadne,“ prohlásil velitel Miran Sokolov a zahleděl se do svého korbelu, kde se po dně vlnilo pivo.

Ania způsobně ujídala ze své porce dušeného hovězího, naslouchala jeho slovům a přemýšlela nad nimi.

„Cruotanská armáda každým dnem postupuje a proráží jednu naši obrannou linii za druhou. A já se ptám, co Hutinská zeď zmůže? Jak dlouho ji dokážeme udržet? Co jen mám svým chlapcům říct?“

Mladá žena odsunula prázdný talíř a vzhlédla k muži. Byla krásná, pomyslel si. Jemná blondýnka nízké postavy, které by se voják rozhodně neměl bát. Jenže její oči měly tak zvláštní barvu, a ještě zvláštnější pohled. Růžové duhovky navzdory teplému odstínu přinášely chlad a smutek, ač se Aniiny rty mile usmívaly. Perunovy kněžky ho nikdy nepřestávaly vyvádět z údivu. A ta nejvyšší z nich ho překvapovala nejvíc. „Hutinská zeď,“ promluvila, „je chráněna magií. Chceš snad tvrdit, že by vás Jeho Veličenstvo nechalo na holičkách?“

Miran se roztržitě ošil. „Samozřejmě že ne.“

Ania spokojeně přivřela oči. Skoro jako kočka. „Pak tedy bojujte za krále a za jeho lid. Za sebe. Područí Cruotanu pro nás znamená jen neštěstí.“

Poručík kývl. „Ano, madam.“

Žena se zvedla a zahleděla se ke dveřím. I ona těmto slovům věřila. Víc, než kdo jiný.

***

Ania Lenart byla tehdy o několik let mladší, stejně jako král Orlony, teprve pětadvacetiletý Svatopluk II. Landowski. Jejich seznámení proběhlo v monarchově pracovně. On seděl za stolem a podepisoval důležité dokumenty, ona stála uprostřed místnosti s rukama spojenýma za zády.

„Omlouvám se, že jsi musela čekat. Měl jsem ještě pár věcí na práci,“ vzhlédl konečně od spisů a přeměřil si mladou ženu pohledem.

Ania překvapeně zamrkala. Starý král se málokdy omlouval. Jeho syn byl patrně o něco lidštější. „Nic se neděje, Vaše Veličenstvo,“ nadzdvihla lehce sukni v pukrleti.

Svatopluk však zavrtěl hlavou. „Jistě nejsem jediný, kdo má práce nad hlavu. Předpokládám, že Perunova velekněžka se také nenudí,“ vstal a obešel stůl. „Je to už týden od tvého jmenování a mým úkolem je obeznámit tě s tvými dalšími povinnostmi,“ pokynul jí, aby jej následovala.

„S dalšími povinnostmi?“ nechápala.

Společně zamířili ke schodišti, které se postupně stáčelo do vyšších pater hradu. Prošli dvoukřídlými dveřmi do knihovny a muž ráznými kroky pokračoval dál, dokud znovu nenarazili na další schody. Teprve o několik okamžiků později se dvojice zastavila a Svatopluk shlédl k jejich nohám. Ania ho napodobila a překvapeně vydechla. Vzorce na dlažbě celé knihovny byly stejné, jenže v tomhle místě se některé detaily nepatrně změnily. „Teleportační kruh,“ hlesla.

Král si jen přiložil ukazovák k ústům, zavřel oči a chytil ženu za ruku. „Vem mě za věděním,“ hlesl a kruh pod nimi se rozzářil.

*** 

Objevili se v malé kruhové místnosti s holými zdmi, jen uprostřed stál piedestal. Ania společně s králem k němu přistoupili a velekněžka toho dne podruhé překvapeně vydechla. „To… je sekera,“ hlesla a natáhla k ní ruku. Nedotkla se jí však. Věděla, že nesměla. „Viděla jsem ji v knize. Někdo ji nakreslil. Myslela jsem, že jde jen o legendu a že si její podobu autor té knihy vymyslel. Nikdy by mě nenapadlo, že Perunova sekera opravdu existuje,“ šeptala.

„Můžeš mluvit nahlas, tady nás nikdo neslyší.“

„Mluvím tiše z úcty,“ oponovala. „Vždyť je to vzácný artefakt. Jak je možné, že… Kde se tu vůbec vzal?“

„Dědí se v Orloně už generace. Je naším úkolem sekeru skrývat a chránit.“

Ania zavrtěla hlavou. „V chrámu nám o ní nic neřekli.“

„To je samozřejmé,“ pokýval hlavou král. „Ta sekera má neuvěřitelnou magickou moc. Ten, kdo s její mocí vládne, může si podrobit celý svět. Úkolem Orlony je zajistit, aby se nikdy nedostala do nesprávných rukou. O její legendě ví celý svět, o její existenci pár lidí. Ale o jejím umístění odjakživa věděl jen orlonský král a jeho velekněžka. A ani tato informace nikdy nesmí opustit tuto místnost. Kdyby ano, Orlona je v nebezpečí. A s ní i celý svět.“

***

Jenže informace je cenným platidlem.

***

Nad Hutinem se snášela tma. Slunce dávno zapadlo za obzor a vítr hvízdal prázdnými ulicemi. Živo bylo akorát okolo vojenských stanů a přístřešků stojících v blízkosti hlavní brány. Podobná provizorní stavení byla postavena i okolo dalších bran, u nichž bylo ale riziko útoku minimální. Podle posledních zpráv rozbila Cruotanská armáda své ležení poblíž Širokých kopců, které se nacházely jižně od Hutina. Bylo tedy na místě předpokládat jejich útok právě z jihu.

Ania se opírala o cimbuří hradby a volnou rukou se dotýkala neviditelné bariéry. Kontrolovala její stav. 

„Vaše magie vydrží hodně, že ano?“ ozval se vedle kněžky mužský hlas. Voják byl vysoký a v plné zbroji. Pravděpodobně mířil vystřídat svého kolegu, který stál jen pár metrů od nich. Ania v mužově očích našla naději. Naději, že bariéra nepovolí a že problém vyřeší někdo za něj.

„Měla by vydržet nápory šípů a dokonce i kamenných projektilů z trebuchetů.“

„A co mágové? Zastaví i kouzla? Bylo nám řečeno, že je v nepřátelských řadách také jednotka kouzelníků.“ 

Kněžka kývla. Špehové, kteří se dostali za nepřátelskou linii, sice přinášeli různé informace o známkách magie použité při ostatních útocích, ale kněžka si byla jistá, že proražení její bariéry by případný oddíl mágů  stálo velkou část jejich síly, pokud by to vůbec dokázali. Hutinská zeď tak byla téměř nedobytnou pevností. 

Existovala však možnost, jak se bariéry zbavit. Ta však byla tak málo pravděpodobná, že si ji Ania nepřipustila.

***

Možná měla.

***

„Každým dnem se Cruotanská armáda přibližuje. Až moc hladce,“ hleděl před týdnem Svatopluk na mapu. Naproti němu přes stůl zkoumala rozlohu království Ania a mračila se stejně jako on.

„Postupují přímo na hlavní město,“ konstatovala. „Obsazují vesnice v rádiusu několika kilometrů, ale ze směru k Zarlasu neuhýbají. Tedy zprvu se rozpínali všemi směry a zabírali strategicky výhodná území, ale v určitém momentě se jejich pohyb sjednotil směrem k Zarlasu.“

„Veličenstvo!“ Do královy pracovny vběhl ušmudlaný mladík a sotva se zastavil, ohnul se v pase, opřel se o kolena a místnost rozezněly vyčerpané nádechy a výdechy. Šlo o jednoho ze špehů, které vyslali před dvěma týdny, aby přinesli informace o postupujícím nepříteli. V jedné chvíli však od tohohle přestala chodit hlášení a Svatopluk se obával, že mladíka zajali a popravili.

Ania rázem ožila a do poháru na stole nalila čistou vodu z konve. „Nejprve se posaď, Petře,“ poručila mu rázným hlasem. Petr se unaveně svalil na pohovku, vděčný za měkké polstrování. Skoro by usnul. „Ještě nesmíš usnout!“ vyhrkla znovu a podala mu pohár na svlažení. „Hlavně pij pomalu, ať se nepozvracíš. A necukej sebou,“ přiložila na něj ruce a její prsty zlatavě zajiskřily. Špeh náhle pocítil uvolňující teplo, které mu pomalu dodávalo energii. „Mluv,“ rozkázala mu kněžka soustředěně.

„Dostal jsem se do jednoho z vojenských táborů,“ vydechl. „Viděl jsem tam… Viděl jsem tam… Překonali Jižní klášter.“

  Svatopluk kývl. „To víme. Přišli jsme o významnou kněžku. Dunya padla společně s místní posádkou.“ 

„To je právě ten problém, Vaše Veličenstvo, paní Anio,“ zavrtěl hlavou Petr. „Paní Dunya byla v tom táboře. Přivázali ji k nějakému kůlu. Byla nahá, pokrytá ranami od biče. Třásla se. Vojáci okolo ní chodili a... Chtěl jsem ji odtud dostat, ale prozradil bych se. Nedokázal jsem...“

Ania semkla rty do pevné linky. Ta představa byla až příliš živá. Její družka nezemřela. Dopadla mnohem hůř. 

Svatopluk položil kněžce dlaň na rameno, druhá spočinula na rameni Petrovi. „Neobviňuj se. Tvým úkolem bylo přinést informaci. A tahle je vskutku podivná.“

Kněžka stiskla ruce v pěst. „Proč by něco takového dělali? Chtěli ji zlomit? Vyslýchali ji? Proč zrovna kněžku a ne velitele tamější posádky?“

„Možná jim přišlo, že žena bude mluvit snáze?“ pokusil se uvažovat Petr.

Ania ho probodla pohledem. „Perunova kněžka jen tak nepromluví.“

Se Svatoplukem si poté vyměnili ustarané pohledy. Napadl je jiný důvod, proč vyslýchali zrovna Dunyu.

***

Vítr pročesával Aniiny dlouhé vlasy. Hleděla k horizontu a vojáka vedle ní zjevně znervózňovala. Ani ona nebyla tak klidná, jak vypadala. Vše jí toho večera připomínalo klid před bouří.

Zornice se jí zúžily, jak vytřeštila oči. V dáli zahlédla záblesk.

„Blesk?“ cuknul sebou muž.

Ania zaryla nehty do zdiva. „Ano. Ale rozhodně to není přirozená bouře,“ hlesla a nahnula se přes cimbuří, jako by snad mohla dohlédnout dále. „Daleko hleď,“ pravila a oči se jí rozzářily magií. Ve svitu měsíce spatřila postavy. Až příliš mnoho postav. „Perune,“ špitla a zhluboka se nadechla. „Nepřítel!“

***

Její zvolání začali opakovat všichni strážní na hradbách, zatímco kněžka hbitě seběhla po schodech a vydala se k velitelskému stanu. Jak? Jak se mohli přiblížit tak rychle?

„Přenesla jsem je,“ zazněl jí v uších ženský hlas. Zlomyslný a temný a přesto ho poznávala.

„Dunyo?“ zastavila se a upřela roztřesený pohled ke svým nohám. Věděla, že její družka není nikde poblíž. Hlas se jí ozýval v hlavě. Telepatické spojení.

„Ano, Anio,“ potvrdila. Kde byla ta jemnost a elegance? Jako kdyby na ni mluvil někdo cizí, ale přesto věděla, že magie, kterou cítí, patří kněžce z Jižního kláštera.

„Dunyo, u Peruna, Dunyo,“ zaúpěla. „Ty žiješ? A jak to myslíš přenesla? Tolik lidí jeden člověk nepřenese! A proč bys to dělala? Proč bys...“

„Protože mi nabídli víc, než by mi kdy Orlona byla schopna dát! Moc a sílu! A kvůli tomu jsme schopni podstoupit i jisté oběti.“

„Dunyo, Dunyo,“ opakovala Ania její jméno. Musela. Tak moc se o ni bála. „Tohle nejsi ty! Ty a kdo podstoupíte oběti?“ nechápala. Obličejem jí rázem proběhl záblesk ledového porozumění.

„Já a Zlatan I. Cruotanský!“ vykřikla kněžka v Aniině hlavě. „A chápeš mě správně. Některá kouzla se zkrátka bez obětí neobejdou. Obyvatelé Žetry nezemřeli zbytečně. Posloužili vyššímu účelu. A teď stejně poslouží i váš Hutin. Svatopluk byl bláhový, když tě sem poslal. S tebou Zarlas dobyjeme a zmocníme se sekery!“

Ve velekněžce by se krve nedořezal. Jak?! Jak se dozvěděla o sekeře?!

***

Bariéra statečně odolávala, dokud se Dunya nerozhodla zakročit. Stačilo několik kouzel, aby se ochranná zeď roztříštila jako sklo, a brzy padly i hradby.

Nastala příšerná řež. Orlonští vojáci se byli jako lvi, ale velmi rychle zjistili. Že nemají šanci.

„Veliteli!“ proběhl zástěnou stanu posel, div nepřepadl přes provizorní stůl. Bitva se odehrávala pouze za vnějšími hradbami a vnitřní byly prozatím v bezpečí. „Jsou neporazitelní!“

„Co je tohle za morálku?!“ postavil se Miran, až zachrastila zbroj.

Ania ho zarazila zdviženou pravačkou. Na jeho výbušnost teď nebyl čas. „Jak to myslíš neporazitelní?“

„Nevím, z čeho mají zbroje, ale jsou prakticky neproniknutelné!“

Velekněžka stiskla ruce v pěst. „Všiml sis na nich něčeho divného?“

„Není už tohle dostatečně divné?!“ vypískl posel fistulí.

„Odpověz na otázku,“ poručil velitel.

Mladý muž se donutil zklidnit dech a v zamyšlení pohlédl stranou. Pak si vzpomněl. „Každý má na prsou zvláštní symbol. Určitě to není znak Cruotanu.“

„Dunya na ně umístila kouzlo,“ hlesla.

„Co prosím?“

Odpověď už nezaslechl. Ozvala se ohlušující exploze. Vnitřní hradba padla.

***

Svatopluk svíral zábradlí tak silně, až mu bělely klouby prstů na ruce. Po zádech mu stékal studený pot a hněvivý pohled zarýval do zdi. 

„Už vím, co se Dunye stalo,“ spojila se s ním již poněkolikáté za den telepaticky Ania. Cítil z ní neklid a námahu. „Patrně ji zlomili a vymyli jí mozek. Neumím si to jinak vysvětlit. Zdá se, že se stala pobočnicí Cruotanského krále a pomáhá mu dobýt Orlonu. Chtějí… Chtějí sekeru.“

„Jak se dozvěděli o sekeře?“ vykřikl Svatopluk, ačkoliv vůbec mluvit nemusel.

„Nevím! Nic mě nenapadá. Měli jsme o ní vědět jen já a ty. Museli jsme být neopatrní. Možná jsme měli na hradě špeha!“

Muž zavrčel a udeřil pěstí do zdi. „To je teď už jedno. Všechno je jedno. Jediné, na čem záleží, je netknutelnost sekery.“

Ticho.

„Anio?“ zarazil se.

„Vím, co udělám. Rozhodla jsem se. Netknutelnost sekery je absolutní. Na ničem jiném nezáleží.“

Svatopluk zatajil dech. „Anio, víš, co to znamená?“

„Vím. Moc dobře to vím. A přijímám plnou odpovědnost.“

Muž sklopil hlavu. Jeho velekněžka měla pravdu. A on nesměl být slabý. „Dobře. Udělej to.“

***

Stanula uprostřed náměstí před kašnou. Zvuk řinčících zbraní a sršící magie zněl všude okolo, ale i přesto zaslechla Ania jisté kroky. Mladá dívka s havraními vlasy a očima ledově bílýma se zastavila v místech, kde kočičí hlavy přecházely v rovnější dlažbu, a natáhla před sebe ruku. Bříšky prstů se dotkla čehosi před sebou. To něco slabě zasvětélkovalo.

„Další bariéra? Umíš také něco jiného, než se stále jen schovávat?“ zasmála se opovrženlivě Dunya. Opravdu to byla ona. Vypadala jako ona, měla stejný hlas, používala její slova, ale tón a výraz… Byla jako cizí člověk.

Ania posmutněla. „Nezlobím se. Vím, co ti udělali. Ale Dunyo, prosím, prober se. Tohle nejsi ty.“

Kněžka si posměšně odfrkla. „Nechci tvoji lítost. Ti vojáci za to zaplatili. A víš, kdo mě zachránil? Víš, kdo ty vojáky zastavil? Zlatan. Potrestal je. Odvázal mě. Dal mi i svůj kabát!“

„Takže s tebou manipuluje?“

„Nebuď směšná. Možná je pravda jinde. Možná… Možná sekera jen potřebuje nového pána.“

„Jejím pánem je Perun a jeho rukou Orlonský král,“ zavrčela velekněžka.

„Tvůj Svatopluk je slabý. Dokáže uchránit lidstvo, až přijde Smetný den?“ rozhodila rukama Dunya.

„Smetný den je jen legenda,“ zavrtěla hlavou Ania.

„Stejně jako měla být legenda Perunova sekera?“

Velekněžka zavrtěla hlavou. „Zastavím tě. Zastavím tebe i Zlatana a celou Cruotanskou armádu.“

„Jak? Uděláš další bariéru a budeš nás držet od hradu, dokud sami nevyhladovíte?“

„Ne,“ odvětila Ania a vzpažila, hledíc k nebi. „Zastavím vás teď a tady.“

„Tolik magie nemáš!“ vykřikla Dunya.

„Ale mám. Zdroje jsou všude kolem mě.“

Černovlasá kněžka se ušklíbla. „Snad si nemyslíš, že bych tě nechala použít stejný trik, kterým jsem získala energii já. Naši vojáci jsou proti čerpání magie chráněni kouzlem. Nikdo, ani já, z nich energii nenačerpá, dokud z nich nesejmu ochranné kouzlo.“

„A to je tvoje dvojsečná zbraň.“

„Co prosím?“

„Tím zdrojem jsem nemyslela ani tebe ani Cruotanské vojáky. Tyhle domy jsou plné lidí. Naši vojáci také ještě bojují. A ti, kteří umírají, v sobě mají zbytky života. Nemáš šanci mě zastavit. Nestihneš sejmout kouzlo a moji bariéru neprorazíš.“

„Jsi stejná jako já!“ vykřikla Dunya.

„A přebírám za to plnou zodpovědnost! Perune!“ zvolala. „Tvá velekněžka, Ania Lenart volá po tvé moci. Použij oběti, které ti předkládám! Propůjč mi sílu. Hřmi a hněvej se. Půjč mi svou zlobu. Potrestej ty, kterým se zachtělo tvého vlastnictví!“

***

Jeden po druhém začali Orlonští ochabovat a padat k zemi. Nepřátelští vojáci netušili, co se děje, a zmateně pozorovali své soky, jak přestávají bojovat a… umírají.

Pak se rozsvítila obloha. Zhasla. Zahřmělo. A spustila se bouře, na kterou dlouho nikdo nezapomněl. Blesky protínaly zemi znovu a znovu. Zasahovaly nepřátelské vojáky i bezvládná těla Orlonských. Bořily stavby, rozrývaly zem. Ničily vše v jejich dosahu.

***

Pohroma skončila a nastalo ticho. Děsivé ticho. Jediné náměstí zůstalo skoro netknuté. Uprostřed něj ležela blondýnka. Kdo ví, jestli vůbec dýchala.

***

„Nemůžeme dopustit, aby účel světil prostředky!“ rozeznělo se nádvořím královského hradu. Přes noc tam vzrostla šibenice a okolo ní se nyní mačkaly davy lidí. Ania stála pod provazem s hlavou hrdě vztyčenou. Nemohla litovat svého činu. Pak by urazila všechny, kteří kvůli ochraně Orlonského dědictví zemřeli. Teď ji ale čekala poslední část jejího úkolu. Podstoupit exemplární trest, aby se okolnosti zametly pod koberec, nikdo se nešťoural v ženině motivu a sekera zůstala utajená.

„Bývalá Perunova velekněžka Ania Lenart se provinila následujícím,“ promluvil znovu soudce. „Svým jednáním zapříčinila smrt nejen přeživších orlonské posádky, ale také desítek civilistů, kteří ve městě uvízli v době bitvy. Je vinna čerpáním energie z obyvatel Hutina a jeho vojenské posádky do takové míry, že jim nezbyla žádná pro život. Její činy ji odsuzují k trestu smrti. Tak by měl dopadnout každý, kdo by provedl něco takového.“

Soudcova poslední slova přehlušil hlasitý řev. Ania stiskla za zády svázané ruce v pěst. Lid promluvil. Chtěl smrt zrádkyně, která použila životy těch, jež měla chránit. Takový zločin nemohl být prominut. Ani kdyby díky tomu zachránila celou zemi. Země přeci nemohla existovat na úkor občanů. Jenže ona věděla své. Šlo o víc. Šlo o celý svět. Pár životů byla jen malá cena.

Soudce jí navlékl oprátku a utáhl ji. Bývalá kněžka znovu vzhlédla a hledala jedinou tvář. Svatopluk tam byl. Stál na balkoně naproti šibenici a hleděl na ni.

„Je to tady. Moje odměna za službu království. Můj poslední uzel,“ vyslala k němu myšlenku.

„Je mi to tak líto, Anio.“

„Já vím. Nemůžeš s tím nic udělat. Nesmíš. Musí se to stát.“

„Aby dědictví zůstalo tajemstvím?“

„Aby dědictví zůstalo tajemstvím.“

„Jednou se sejdeme na druhé straně,“ stiskl Svatopluk zábradlí.

„Budu na tebe čekat. Nepospíchej ale.“  

Soudce zatáhl za páku a ženě zmizela půda pod nohama. Provaz se napnul tělo zůstalo viset.

Ania Lenart byla mrtvá.

***

„Tak by měl dopadnout každý, kdo by provedl něco takového,“ zněla Svatoplukovi soudcova slova v hlavě. Ten muž měl pravdu. Ania použila životy nevinných lidí, aby zachránila zemi. Ale co on? Nezabránil jí v jejím rozhodnutí. Podpořil ji. Její čin neodsuzoval. Byl stejný jako ona. Stejně vinen. Zasluhoval stejný trest.

Jenže nesměl. Ještě se za svou velekněžkou nemohl vydat. Musel zařídit nové ochránce sekery.

Jedno ale věděl. Rozhodně si pospíší.