OK

Při poskytování služeb nám pomáhají soubory cookie. Používáním našich služeb vyjadřujete souhlas s naším používáním souborů cookie. Více informací

 

Příspěvek č. 85

Kdyby jen tušil...

  

Slunce bylo ještě daleko za obzorem, ale on už byl vzhůru. Jak bývá u Františka zvykem budil se ještě před  zazvoněním budíku a tím spíš v létě, kdy je brzy světlo. Protáhl se na posteli a potichu vstal. S největší opatrností zavíral dveře ložnice, aby neprobudil svoji spící ženu.

Rád by se díval na to jak klidně spí, byla  tak roztomilá a co na tom, že jí na tváři přibylo pár vrásek a její tělo už není tím krásným, pružným  proutkem, za kterým se každý otočí. Měla pár povahových vlastností, které by rád změnil. Někdy se zbytečně zlobila kvůli drobnostem a její hlas přitom přecházel do nepříjemného ultrazvuku, jak s oblibou říkal. Nevynesl smetí, nechal zvednuté prkénko na záchodě, neposlouchal ji když koukal na hokej, ani ten hrnek od kávy nedokázal dát do dřezu, když ji dopil. To vše padalo právě když spala. Její tvář byla vypnutá,  tělo uvolněné, místo nepříjemného pištivého hlasu bylo slyšet jen pravidelné oddechování. Jenže František musel už do práce.

Ačkoliv už byl v důchodu, stále chodil pomáhat do staré fabriky,kde pracoval celý život. Často se ho prala proč tam ještě chodí a raději si neužívá zaslouženého důchodu. 

"Jen málo lidí se vyzná v elektrických rozvodech tak jako já. Navíc těm starým lisům těžko porozumí někdo, kdo v době jejich výroby prděl do plen. Z mladých jsou raději věční studenti, než aby se učili pořádnému řemeslu, tak jako to bylo normální za našich mladých let, víš Maruško." Vždy výmluvně odpověděl, protože se bál přiznat, že jen díky práci nemá pocit, že sám patří do starého železa, že se cítí potřebným, a že by se s ní doma nudil.

Chvilku poté co se pustil do práce cítil na svém čele pot, snažil se ho ignorovat, ale jen do chvíle, kdy mu jedna kapka sklouzla po čele do oka a tam ho zaštípala. Sáhl po hadru. Měl ho vždy po ruce na utírání vyjetého oleje z mašiny. Jenže tento už byl tak špinavý, že by udělal více škody než užitku. Šátral po kapsách a hle, nahmatal bouli v zadní kapse u kalhot. Vytáhl čistý kapesník s uzlem a usmál se. Dala mu ho tam žena. Dělala to už celé roky a uzel symbolizoval přání, aby si netahal práci domů, aby v sobě našel ten kouzelný knoflík a při příchodu domů přepnul na rodinnou pohodu. Nedělala to každý den, jen když vyprané montérky žehlila a vždy za to očekávala jen Františkův úsměv a pusu. Tento zvyk se oboustranně dařil, ačkoliv o něm mluvili jen jednou. A proč taky, oba věděli co kapesník znamená...

Přišel domů a ona tam nebyla. „Nejspíš se zase vrtá v záhonech, nechápu co ji na tom baví", pomyslel si. Zapnul televizi a přepínal z programu na program. Občas se u něčeho zastavil, ale pak zjistil, že tam dávají jen reklamy a telku znechuceně vypnul. Seděl a mlčel, koukal do prázdna a vlastně ani nevěděl nad čím přemýšlí. Z transu ho probral zvonek. Ve dveřích stála sousedka, místní drbna. "To bude něco velkého, když přišla až  k nám domů", řekl si pro sebe.

Kdyby jen tušil, že to co mu řekne mu zastaví svět.

Pamatuje si jen útržky vět. " Pane Kvapil, Maruška."......"hrozná tragédie"...." na zahradě"...."už jsem jí nedokázala pomoci"......"sanitka"....."infarkt" ....."je mi to moc líto"......brečela  sousedka a vpadla Františkovi do náruče.

Odstrčil ji, zavřel před ní dveře. Marně se snažil složit slova, která na něj chrlila tak aby mu dávaly smysl. "Cože? To musí být omyl. Zrovna tobě budu věřit." brblal si pod fousy. 

"Crrrr Crrrr.." ohlásil se telefon. Rozklepaně zvedl sluchátko. Na druhé straně zněl vážný hlas lékaře a potvrdil to co před malou chvílí už slyšel.

Beze slova položil telefon a stále nevěřícně si sedl na gauč. "Au." něco v kapse ho zatlačilo, sáhl po tom a vytáhl kapesník. Usedavě vzlykal a otíral se jím. Kdyby jen věděl, že je to její poslední uzel nešel by dnes do práce. Vlastně by tam přestal chodit už dávno a byl by s ní doma, užíval by si důchodu tak jak vždy chtěla. Našel by ji v čas a pomohl by jí. Pomáhal by jí pořád a i ten blbej hrnek od kafe by si po sobě uklidil. Kdyby tak mohl vrátit čas.

Výčitky se střídaly s lítostí, jenže jejich čas  už skončil.