OK

Při poskytování služeb nám pomáhají soubory cookie. Používáním našich služeb vyjadřujete souhlas s naším používáním souborů cookie. Více informací

 

Příspěvek č. 86

Vlaštovky létají nízko

  

Vstávání patří k nejtěžší věcem na světě, říkal dědeček, protože tuhle leckdy nepříjemnou věc opakujete každý den znovu. Lhostejno, zda vstáváme z postele, anebo z chodníku, kam nás srazila událost v životě. Já zakopla mnohokrát, o vlastní nohy, svůj strach. Na co vůbec nejsem pyšná, o strach ostatních. Jenže nakonec vždycky rozhoduje, jestli se my sami necháme srazit uvnitř. Nemůžete být poražení, dokud sami sebe nevidíte jako poražené.

Přes všechnu vzletnou filozofii, položka zvednout zadek z postele obsadila poslední příčku v seznamu toho, co bych dnes ráda dělala. Na rozdíl od reality, začínající přesně ve chvíli, kdy pode mnou zavrzají staré parkety. Chci dál spát. Postel znamená lenošivé, bezpečné teplo.

Jenže budík nezajímá, co bych chtěla. Protivným řinčením mě vytáhne za nohu z postele. Tak tam stojím, přešlapuju před skříní a přemýšlím, co na sebe. Kdybych byla hrdinka z průměrné puberťácké romance, vybírala bych pravděpodobně oblečení tak, aby k sobě ladilo. Místo toho pokládám otázku, tak v čem se dneska nezabiju?  Taky by výsledek mohl vypadat plus minus autobus přitažlivě. Ale nejspíš přišel jeden z těch dnů, kdy mě nejvíc přitahuje postel, nebo palačinky.

S tím souvisí jedna moje rádoby kamarádka. Znám ji už dlouho, ale spíš komplikuje život. Ale jiný neznám, tak jsem si docela zvykla. Odborně napsáno, triparéza, patřící pod spastické formy dětské mozkové obrny. Zatímco leva ruka funguje docela dobře, ta pravá se kroutí jako Hanák při zkoušení. Jakože hodně. A nemluvím o nohou, které si rády pokecají, tak se otáčí k sobě. Shrnuto, podtrženo, nula hvězdiček z pěti. Nedoporučuju.

Vlákna svetru zapraskají, jak ho přetahuju přes hlavu. Svůj outfit dotvářím stylingem šílené vědkyně... perfektní. Mým přínosem vědě by mohl být samonaplňující hrnek na kafe. Anebo rovnou infuze. Ještě jednou zkusím ty vlasy přesvědčit, aby netrčely na každou světovou stranu. A vlasy mi ještě jednou připomenou, abych si vymyslela realističtější požadavek. Třeba draka. Růžového, prosím.

Následně provedu plížení kolem snídající rodiny.

Mamka cvaká „menším“ fotoaparátem ze svojí sbírky. Soustředěně přesouvá kuličky hroznu nakupené na talíři, vedle stojí, nepochybně ultrazdravý, nápoj barvy suchého z nosu. Instagramové publikum bude obrázek dokonalé snídaně milovat.

Babička po ní šilhá a tajně přikrmuje sebe i psa pod stolem koblihami. U nás doma by spíš prošla nelegálně držená zbraň než rozmražená, čerstvě upečená, kobliha z Billy. A jak babička ráda říká, na něco umřít musím, aspoň zase uvidím dědu.

Smysl pro černý humor přeskakuje generaci, jak se zdá.

„Jolano!“ vykřikne máma stejně motivovaným tónem, jakým mluví s klienty, „Snídala jsi něco? Víš, že potřebuješ –“

Nasadím soustředěný výraz, vypnu zvuk. Máma zapáleně líčí skladbu denního jídelníčku pro moje svaly, kosti, a jak bych si na tom měla zakládat. Protože… nejspíš chce mít pocit výkonnosti. Nebo neselhávání. Já nevím, ráda bych jí řekla, že někdy druhým stačím jen to, když pro ně jsme. Možná chce vynahradit cokoli, co zanedbala. Jenže nepotřebuju nic vynahrazovat. Někdy bych ráda delší vlasy, co se tolik nelámou. Nebo rovné nohy. Ale nemám. Žiju takhle, co pamatuju, taky nepřemýšlíte nad tím, jak dáváte jednu nohu před druhou, no ne?

„Jasně, mami!“ odpálím, jakmile nastane tří vteřinová pauza pro nádech. Jediná chvíle, kdy mamce dokážu skočit do řeči. Vycouvám dřív, než doplní dech a poučky do života. Naštěstí Brambora (náš pes… byly tři, když se vybíralo jméno) kromě koblih začne požírat i papírový sáček.

Máma okamžitě objeví zdroj šustivého zvuku. Babičku i psa čeká přednáška o zdravém životním stylu a zodpovědnosti. Jelikož jsem svou už dostala, považuju za fér, abych zmizela. Mámin hlas i klouby prstů nespojeně poklepávají o stůl. Vážně nechápu, že existují lidi, které tyhle nesmysly zajímají a platí máme za to, aby je tím krmila.

Nicméně, pro mě je to signál k útěku. Teda… neutíkám, takticky ustupuju. Ráda bych se dožila osmnácti. Zastavím až na konci ulice. Před domem, který vypadá, že tam penzi tráví František a Fanynka z Kouzelné školky. Kdyby vás zajímalo, co mě vede ke sledování dětského pořadu, pak šikana ze strany mladšího bratra. Je mu pět a postrádá cit pro barvy. Zato ovladač nechce pustit z ruky, diktátor malý.

Pavlína dostala zaslouženě nálepku mojí nejlepší kamarádky. Patří k tetě Heleně, malířce na volné noze, a k té rozcuchané hlavě, která právě teď trčí z okna jejich pokoje. Podobá se Páje, až na kratší vlasy. Ovšem před Pavlínou tohle nesmíme ani zmínit. Co bydlí v pokoji s bratrem, mladším jenom o tři minuty, nemůže ho vystát. Petr má sice o dvanáct let víc než můj mladší sourozenec, ale podle Pavlíny jsou stejně hrozní.

„Jdeš pozdě,“ řekne a předvedeme mi komplet ústní dutiny. Proč by si při zívání zakrýval pusu, když se známe od školky, že?

„Čarodějka nechodí nikdy pozdě, a vůbec – na rozdíl od někoho se neválím v posteli. A jsem oblečená!“ Ušklíbnu se. Dotčeně zatahá za triko pyžama a podívá se na mě s ublíženým výrazem, jestli jako tohle nepovažuju za vhodný oděv.

„Původně jsem pro tebe měl kafe. Ale nic nedostaneš, drzoune jeden!“ vyhrožuje, vykloněný z okna.

Branka zavrzá, když ji za sebou zavírám. Po prosekané cestičce dojdu dost blízko na to, abych viděla stín, který nenápadně vyrůstá za Petrovými zády. Nebojte, není to žádné young adult fantasy. Jen Pája, kterou musel něčím naštvat.

Jinak by ho za výkřiku, ať žije revoluce, vzápětí nevyhodila z okna. Naštěstí bydlí v přízemí a pod okny jim roste pár keříků. Petr zakleje, ale během chvilky zase stojí na nohou, tluče na okno a dožaduje se oblečení, bot a věcí do školy. Jeho laskavá sestra třískne oknem, nelaskavě po něm mrskne tašku a boty.

Zabouchne okno.

Petr sklesle pozoruje hromádku na zemi. Zkusmo zaťuká na sklo. Jenže ticho uvnitř mluví za vše. Pokrčí rameny, hodí batoh na záda a vypochoduje na ulici.

„Počkej!“ Spěchám za ním, co můžu, mávám teniskami velikosti loď, které jsem vylovila pod oknem. „To chceš jít bez bot?!“ volám, ale on jen pokrčí rameny.

„Když už musím do školy v pyžamu…“ zazubí se, následně září jako milionwattová žárovička. „A představ si… třeba mě ředitelka zabije a nebudu muset dělat úkoly,“ popisuje plány do budoucna.

„Nebo tě zabije sestra,“ přisadím si, drcnu do něj ramenem. „Cos jí zase udělal?“ vyzvídám, když dneska ráno nedostanu kofein rovnou do žíly, tak aspoň vtipnou historku. Jenže Petr vypadá, za celou dobu co ho znám, rozpačitě.

„No…“ z kapsy vytáhne provázek. Během půl minuty, kdy odmítá navázat oční kontakt, vyrobí několik předpisových uzlů. Tohle nás naučil dědeček. Můj dědeček, který po kapsách nosil bonbony, životní moudra a… provázky.

Provázky k problémům. Ten druh provázků, který vám pomůže udělat uzel, vyřešit těžké rozhodnutí a jít v životě dál. Naučil mě to, když mi byli tři. Ve školce někdo vymyslel obyčejnou hru na honěnou. Než mi v tom učitelky stačily zabránit, přidala jsem se. Asi už tušíte na jak krátkou dobu.

Dodnes cítím odřená kolena i lokty. Ještě horší byla odřená duše. Jenom jsem chtěla běžet za ostatními, chtěla, aby počkali. Zmatek, strach a smutek mě popadly do stejně šedivé náruče jako ty mraky dneska na obloze. Samozřejmě, spadla jsem mockrát předtím. Jenže tehdy mě poprvé napadlo, že něco může být jinak.

Kolem nás prolétne černý ptačí expres s bílým bříškem. Tak blízko, až rozvlní ztěžklý vzduch. Leknu se, nebýt Petra, tak sebou seknu o chodník. Provázek pustí z ruky. Zůstane ležet na zemi. Atmosféra houstne nejen vinou unaveného letního ráno.

Odněkud se vynoří další uzel. Nejde vidět, jen cítit. Jsou to nevyřčená slova mezi dvěma lidmi, usazená kolem žaludku. Dostanu strach. Podobné uzly nerozvážete. Můžete je pouze rozseknout.

A to bolí.

„Já… loni –“ prohrábne vlasy, známka nervozity. Na chvíli mě vyděsí tím, že mi chce třeba vyznat lásku, nebo tak něco. Jenže přijde něco mnohem horšího. „Já jsem loni věděl, co chystají, ale myslel jsem – JOLANO!“ křičí za mnou nešťastně.

Ale nejde. Nechává mě odbelhat se pryč.

Jeden z mých nejlepších kamarádů. On o tom… věděl. Věděl, že se mě chystá ponížit kluk, do kterého jsem tajně a naprosto trapně zamilovaná. Kluk, co tím pohřbí moje pracně vybudované sebevědomí.

Můj nejlepší kamarád o tom věděl, a neudělal nic, aby to zastavil.

Sednu na patník, o zem cinknou kapky vody. Žádný déšť, co by romanticky smáčel moje tváře. Slunce pořád protivně pálí, jen z očí mi tečou hotové Niagary a u nosu visí nudle. Místo bouřky nad mojí hlavou mám bouřku v sobě. Vztek, smutek, zradu a kapku pochopení, kterou cupuju, co to jen jde. On si ji totiž nezaslouží.  Popotáhnu a zvednu hlavu. Z vitríny přede odnáší modré šaty s bílými puntíky. Ty, co se mi tolik líbily. Přesně ty, co bych nikdy nedala na sebe.

Lidi by se koukali.

A mně stačilo, když jsem loni nadšeně čekala na rande, které se tím bavilo za rohem za asistence zbytku třídy. Kromě dvojčat… anebo Pavlíny, opravím se v duchu.

Život prostě není fér.

Nejdřív mi sebere dědečka, pak kamaráda a ještě šaty… já vím, že to vypadá malicherně. Lidi a věci nejdou měřit. Vážit, stavět do rovnice. Jenže ten hloupý kus látky je ta poslední věc, na kterou už nemám sílu. Co mi vezme poslední zbytky odhodlání.

Dědeček… Když mě našel plačící jak sirénu tehdy ve školce, nic neřekl. Vytáhl z kapsy provázek.

Když tvoje problémy jsou moc velké, řekl, jakmile vřískot trochu utichl, udělej na nich uzel. Zavaž je na později. Nezmizí, ale možná během uzlování přijdeš na to, co s nimi dělat. Můj první uzel v životě.

Zdaleka ne poslední.

Nad Petrem zacinká zvonek krejčovství. Když zacinká podruhé jako správná čtenářka dívčích románů vím, co přijde. Podle očekávání, drží přesně ty šaty. Opatrně se přibližuje, jako kdyby si nebyl jistý, jestli ho náhodou puntíkem neuškrtím.

Upřímně sama nevím.

Sedím na rozehřátém patníku, rozplétám a splétám tkaničku. Prudce zatáhnu za konce, kousek provázku se prosmykne skrz dlaně, vykřiknu bolestí. Tak… roztrhla jsem svůj uzel na dvě poloviny.

Teď už žádný uzel nezavážu.

Utřu cípem trička nos. Petr sedá vedle mě a z nebe padají kapky letního deště. Dokonce i ten hřeje. Chutná jako prázdniny, babiččin třešňový koláč. Trochu hořký, trochu sladký. Voní.

Zvednu obě půlky provázku. Jenže ruka stávkuje, dostávám do ní křeč. Obě půlky vztekle zahodím. Pak se přede mě snese neporušený provázek a Petr mi pomůže vyrobit ukázkovou lišku.

Tak tam sedíme, dva záškoláci, co moknou v dešti.

Který voní jako prázdniny, přátelé a odpuštění.