OK

Při poskytování služeb nám pomáhají soubory cookie. Používáním našich služeb vyjadřujete souhlas s naším používáním souborů cookie. Více informací

 

Příspěvek č. 87

Mlžný přístav

  

Stočený provaz ležící na zemi nevěstil nic dobrého. Jeho obětí mohl být v podstatě kdokoliv. Aby se to nestalo moc lidem, o to se staralo soukromé očko, které mělo jiné pravomoci než zbytek z tehdejších strážníků.

Na dně skleničky muž několik hodin hledal jistě zaslouženou útěchu. Nemohl se stále vzpamatovat z minulé noci, kdy mu do kanceláře vešla vyděšená žena. Její parfém se linul celou místností i několik hodin po jejím odchodu, jako by za sebou zanechávala pachové stopy. Obvykle takové vůně používaly vdavek chtivé ženy, což se o této říci nedalo.

Přišla s prosbou o nalezení jejího manžela. Znal ji a věděl, že s mužem vlastní několik podniků i mimo město. Byla velmi zámožná, a i proto ho nejspíše vyhledala, protože místní policii s největší pravděpodobností nevěřila. Nemohl ji vyhodit, jako detektiv nepracoval dlouho, ale čest by mu to jistě nedovolila. Žena z malé kabelky vytáhla obálku a popostrčila ji na druhý konec stolu.

Bila se v něm stará dobrá hrdost policisty a vědomí, že by si mohl přilepšit. Sáhl po obálce a zastrčil si ji do vnitřní strany kabátu. Měl na ženu samozřejmě několik otázek, bez nichž nemohl začít hledat.

Avšak Paní Munierová mu příliš neprozradila. V hloubi duše věděl, že ví mnohem více, než byla ochotná říci. Nemohl nic jiného než se zakázkou souhlasit. Rozplétání zamotaných případů ho vždy bavilo. Rodiny, ač se často zdály nevinné, tak v některých případech mu viník vešel sám do kanceláře a žádal o prozkoumání. Mysleli si, že pokud to ohlásí, automatickou vypadnou z podezření.

První kroky vedly k opuštěné tovární hale, kterou rodina vlastnila celá staletí. Avšak když muž vystoupil z taxi před polorozpadlou budovou, něco mu na tom nesedělo. Podle informací se ještě před pár lety plně využívala. Chtě nechtě musel dovnitř, i když měl obavy o svůj krk. Každou chvílí mu na hlavu mohl přiletět kus kovu, či plechu. Při vstupu rozvířil prach, kvůli němuž si musel z kapsy vytáhnout kapesník a dát si ho před ústa.

Nevěděl, jakým byznysem se rodina živila, ale kolem něj byl cítit usedlý pach smrti. Intuitivně zamířil ke schodišti, které i přes rezavé zábradlí vypadalo použitelně. Při našlápnutí na schod se ozvalo zlověstné skřípání, které detektivovi nejspíše mělo naznačit, aby vzal nohy na ramena. Avšak zbraň u pasu muži dodávala kýženou odvahu. Bez ní by nejspíše ještě teď seděl v hospodě nedaleko jeho kanceláře. V duchu si říkal, že by mu jedna sklenka whisky přišla vhod, až tu skončí. Doufal, že to bude brzy.

Několika rychlými pohyby se ocitl před kanceláří. Měl výhled na celou budovu. Na zemi byl rudou zaschlou tekutinou napsán jasný vzkaz. „Továrníku, toho budeš litovat.” Vypadalo to, že když ještě továrna zažívala svou slávu, tak si znepřátelil mnoho lidí. Nebylo se čemu divit. Bohatí lidé dělníkům obvykle nešli přes hrdlo. Otočil se k rozvrzaným železným dveřím a zatáhl za kliku.

„No to si snad není možné,” ozvalo se z jeho úst, když jeho pohyb vyšel naprázdno. Dveře byly zabouchnuté větrem a jediným východiskem bylo vykopnutí. Než to však provedl, přesvědčil se, že dovnitř opravdu jiná cesta nevedla. Tedy až na téměř nereálné rozbití bezpečnostního skla. Udělal pár kroků dozadu a rozběhl se proti dveřím. Avšak vítr si začal pohrávat s celou budovou a dveře se se skřípotem otevřely zrovna ve chvíli, kdy k nim doběhl. Vpadl dovnitř, kde byl snad ještě větší zápach než venku. Na zemi ležely štosy papírů, přes něž nešla podlaha téměř vidět. Pod oknem, které bylo výhledem do areálu, stál překvapivě zachovalý masivní stůl. Zásuvky byly vytahané a ponechané osudu, avšak zaujala ho kožená rukavice pod jednou z nich. Prohlédl si ji a uvnitř našel značku, jež je vyráběla.

Nebylo divu, že byly z jediného obchodu, který se v městečku nacházel. Netušil, jak dlouho tam mohla ležet, ale zabalil ji do náhradního kapesníku a zastrčil do volné kapsy kabátu. Děkoval krejčímu, který mu ho vyrobil po vzoru detektivů z velkých měst. Na stole krom faktur a smluv nic prazvláštního nebylo, a tak se musel spokojit alespoň s jedním nálezem. Při odchodu si všiml podivného záblesku za dveřmi, který trval jen maličký okamžik, a když mrknul, byl pryč. Vyučené oko ho však dokázalo zachytit, a tak se k místu vydal. Nedalo se předpokládat, co se za záhadným zábleskem mohlo skrývat.

Za dveřmi našel visící dýku pověšenou na provázek. Hřebík vypadal příliš nově, než aby byl stejně starý jako zbytek výhružek. Vytáhl ze zadní kapsy svou tenkou rukavici a nasadil si ji. Opatrně chytil za provázek a dýku přiblížil až před oči. Do násady bylo vytesáno číslo, které nikdo neodstranil a na čepeli byly zbytky krve. Musel ji vzít s sebou, na místě ji rozhodně nechat nemohl, avšak když sahal po hřebíku, uslyšel kroky ze spodního patra budovy. Přikrčil se za dveře a vyčkával, co se bude dít, avšak zvuky neutichaly.

Až po nějaké době a poslechu mírně vzdalujících se zvuků vyhlédl ven skrze okno. Dvojice mužů něco hledala. Holé hlavy a černé oblečení budilo kýžený respekt. Tušil, že ti si sem nepřišli povídat. Rozhlíželi se kolem, a když nic neviděli, zmizeli bočním vchodem. Teď muž děkoval bohu, že se na místo nevypravil svým vozem, které by mohli vidět. Za stolem nalezl kus látky, do níž zabalil nůž i s provázkem a hřebíkem. Nechtěl na místě setrvávat příliš dlouho, kdyby se muži vrátili.

Do kanceláře dojížděl lehce zamyšlený. Snažil se srovnat si všechny podrobnosti, aby na nic nezapomněl. Jako vždy na se na něj při vstupu do budovy usmála vrátná a on jako gentleman úsměv opětoval. V osvětlené kanceláři seděl za stolem a sepisoval vše do složky, již právě založil. Venku se mezitím setmělo, a tak usoudil, že je čas na odměnu. Všechny předměty uschoval do trezoru umístěném v podlaze a odešel si zabrat místo jako obvykle. Avšak místo obvyklého jednoho panáku, zůstal až do ranních hodin.

  

V Mlžném přístavu začínalo ráno ponořené do nepropustné mlhy, jak napovídal i název. Detektiv s těžkou hlavou procházel zápisky z předchozí noci. Posilněn kávou se vydal do obchůdku, který se nacházel na hlavní silnici na západ od jeho kanceláře. Postarší muž, jenž obchod vedl, měl výbornou paměť, a proto ani na minutu neváhal předměty odnést právě tam. Obchod strýčka Sama znali všichni ve městě, pokud někdo něco potřeboval, tak se většinou obraceli na něj. Pokud byli movitější, nechávali si věci dovážet. Sam Semic do ruky jako první vzal dýku, podíval se na sériové číslo a porovnal ho s knihou nakupujících. Byl to nejrychlejší způsob, jakým mohl zjistit více.

Detektiv se opřel o pult a nemusel čekat příliš dlouho, protože se o několik málo minut ozval Samův hlas: „Zakoupil si ho zde nějaký Roland M., neprodal jsem jich moc, ale přesto si myslím, že ten člověk jistě neměl peněz nazbyt,” zamyslel se a řekl mu vše, co věděl. Kupec nože byl tedy sám továrník, což mu nijak nepomohlo. Musel tedy spoléhat na rukavici, kterou našel na stole. U toho byl již starší muž konkrétnější: „Pamatuji se, že jsem na podzim prodal jen dva takové páry. Jeden z nich koupila žena jménem Amélie Stroufanová a druhým byl někdo s iniciály H. Q. Ptal jsem se ho na jméno, ale měl klobouk zaražený až do obličeji, takže jsem se bál dál vyptávat.”

Sam byl znám nejen svou dobrou pamětí, ale také lidským přístupem, kdy se snažil věcem, které prodával, přidat nějakou hodnotu navíc. I kdyby se jednalo o pouhou nášivku se jménem.

Do notýsku, který si vzal z kanceláře, protože po předešlé noci tolik nevěřil své obvykle bystré mysli, si zapsal všechny nové informace. Předměty zabalil a vložil zpět do útrob svého kabátu. Na čerstvém vzduchu se nadechl, aby zmírnil nevolnost, která sužovala jeho prázdný žaludek.

  

Cestou k domu paní Munierové si chtě nechtě zaplnil žaludek snídaní a zalil černým kafem, které alespoň na chvíli zmírnilo jeho obtíže. Před místem pobytu ženy se zastavil a hleděl na vilu, které mylně přezdíval dům. Váhavým krokem vyrazil ke dveřím a zazvonil, což v jeho hlavě spustilo hřebíky zapichující se do hlavy. Otevřela mu služebná, která ho zavedla do salonku, kde na něj již čekala žena se sklenkou vína v ruce. Ještě ani nedosedl a už mu byla položena první otázka.

„Copak Vás přivádí, detektive?” optala se s lehkým důrazem na poslední slovo hýbajíc sklenicí před ústy.

„Přicházím si pro odpovědi na některé nesrovnalosti, které vyvstaly ze včerejší návštěvy Vaší továrny.” Vytáhl notýsek a během toho poprosil služebnou o čaj. Paní domu byla nervózní, což očekával. Sledoval každý její pohyb a tření rukou mu v zateplené místnosti přišlo více než podezřelé. Stoupla si k oknu a sledovala, jak se z mlhy stává bílý povlak pokrývající zem města.

„Jistě byste rád věděl, proč je v tak zuboženém stavu,” začala pomalu hovořit bez jediného pohledu. Chtěl, aby se rozmluvila sama, i když to bral jako velmi nelehký úkol. Jen mlčel a nechával napjatou atmosféru, aby se ženě omotala kolem celého těla a donutila ji mluvit. Během té chvíle ticha dovnitř vešla služebná, položila na stůl objednaný nápoj a co nejrychleji zmizela.

„Detektive, jistě víte, jak je nebezpečné být zámožná rodina v takto malém městě. Vandalové a ti, kteří chtějí vaše bohatství, se lepí lidem na boty. Nejenom naše továrna byla středem zájmu. Kdysi tu bývala i stará hala na výrobu obuvi, kterou vedla má blízká přítelkyně Amélie s bratrem. Avšak zhruba před rokem a půl hala spadla a zbyly z ní jen základy. Nikdo se o to však nezajímal,” potichu promlouvala paní domu, jako kdyby mu všechny události vyčítala.

Navíc se mu zdálo, že místo aby uzly rozplétal, tak jich přibývalo. Musel s tím něco provést, a proto se rozhodl strženou budovu navštívit. Přes obličej si však musel dát kapesník, protože místo zrovna nevonělo. Možná i to byla jedna ze lstí, vytvořit na místě skládku, aby se zakryly případné důkazy. Jenže Sykes se tím rozhodně nechtěl nechat rozhodit. Ani poté, co šlápl do hromady odpadků a kolem kotníků ucítil neznámou tekutinu. Překročil kus zdi a stoupl si doprostřed. Zrak zabodl do podlahy a hledal nějaké vodítko, které by mohl spojit s továrnou Munierových. Na zemi bylo patrné několik obrazů, které ale částečně byly překryté odpadky, kterých se nechtěl dotýkat žádnou částí těla. Když si však všiml bíle napsaného textu na zemi, za ním se znenadání objevil muž a praštil ho po hlavě. Detektiv padl k zemi v bezvědomí. Cizinec ho tam však nenechal ležet, odtáhl ho za nohy před nejbližší bar, kde ho zanechal. Poté splynul se stíny.

Probudil se ve velmi zvláštní místnosti, lehce připomínající nemocniční pokoj. Chtěl se zvednout, ale bolest hlavy mu v tom zabránila. Pokusil se i vzpomínat na to, co se stalo, ale po příchodu na zbořeniště měl temno. Chytil se za hlavu, neboť mu v ní začalo tepat. Vzpomněl si, co vše měl u sebe. Druhou rukou sjel až ke kapsám kabátu, který překvapivě měl ještě na sobě. Po prohledání zjistil, že mu nic nechybí. Ten, co mu to udělal, nešel po věcech do případu. Musel se však sebrat a pokračovat. Neměl na to několik let, protože by stopy mohly vychladnout. Navíc na tom záležel život továrníka a jeho žena na soukromé očko velmi spoléhala.

Tentokrát zvolil mírnější podobu zvedání se. Postupně to najednou šlo lépe. Když seděl, tak si mírně rozostřeným pohledem mohl prohlédnout místnost kolem něj. Nebyl tam zavřený, ležel na lůžku jako ostatní v jeho okolí. Vypadalo to jako bojišti. Najednou uslyšel kroky, které se blížily přímo k němu.
„Tak vidím, že jste se probudil. Trochu jsem se o vás bál, detektive,” s úsměvem na tváři konstatoval přicházející. Na tváři Sykese to však vyvolalo lehké pochyby. Odkud ví, kdo jsem? Pak si však vzpomněl, že drby se šíří rychlostí světla a o jeho práci ví jistě víc než kdokoliv jiný.

Chytil se za hlavu a pokusil se promluvit: „Co se mi stalo?”
„Dostal jste tupým předmětem do temene hlavy. Byl jste mimo celý den a podle krve, která pod vámi byla, jste tam nějakou dobu ležel,” vzpomínal doktor na všechny drobnosti, které by mu mohly pomoci. Zavřel oči a sklopil hlavu, aby zahnal blížící se vlnu bolesti. Vzpomínal, zda v městečku nějakého lékaře mají, nebo zda to mohl být nějaký fušer.

Jako první se mu na mysli vytasilo jméno Wolker. Muž, který odešel z praxe velkého města do ústranní, aby zde mohl dělat obvodního lékaře. Když se k němu naklonil, všiml si jmenovky. Antony B. Wolker. Jeho mysl to trochu zklidnilo. Odhodlal se zeptat ještě na jednu věc.
„Kdy budu moct jít a pokračovat v případu? Nemám na to už moc času,” naléhal lehce na odpověď.

Doktora to nevyvedlo z míry. „Pokud se dokážete postavit, tak můžete. Ale s tou prací opatrně. Přece jen máte ránu na hlavě,” opáčil a věnoval se pacientovi, který ležel vedle něj. Neměl jinou možnost než dát na jeho slova. Při vstávání dvakrát padl zpět, protože měl ztuhlé končetiny a nemohl je přinutit k pohybu.

Bylo to již několik dní od doby, kdy málem skončil s dírou v hlavě někde v uličce. Během té doby nelenil a hledal jakékoliv stéblo, kterého by se mohl chytit. Temno se mu však nepovedlo úplně překonat. Vzpomněl si, proč tam šel, a také se tam vrátil znovu najít onen bílý nápis na zemi. Díky tomu, že ho již hlava tolik netrápila, vytáhl jeden z doutníků a zapálil si ho. Byl poněkud silnější, než očekával, ale i tak ho nezahodil. Při pokuřování si prohlížel nápis a přemýšlel nad jeho významem. Rozhodně už teď věděl, že obě rodiny vydíral stejný člověk. Mohl se částečně odbourat od teorie, kdy si rodiny dělaly naschvály.

Jeho jedinými vodítky se stala informace od strýčka Sama a záhadný útočník, jenž se ho snažil zbavit. Iniciály H.Q. ho stále děsily i v noci, kdy v poslední době nemohl vůbec spát. Proto dlouho do noci pátral ve spisech po něčem, čeho by se dalo chytit. Rozhodl se však i přes svou osobní nechuť využít své styky u ostatních strážníků. Mohl si být jistý, že jejich archivy mají delší ruce než ty jeho, kde příliš věcí zatím nebylo.

Před služebnou se zastavil, nadechl a zahodil špalek doutníku. Doufal, že se vyhne náčelníkovi, protože jejich cesty se nerozešly úplně šťastně. Zahodil však ty myšlenky a mířil si to po paměti přímo ke stolu, kde seděl jeho oblíbený kolega. Když ho však spatřil, tak se mu na tváři objevily všechny pocity krom nadšení. Rukou pokynul, aby šel za ním. Vedl ho až do potemnělého archivu, teprve tam se odhodlal promluvil.

„Jonathane, co tu děláš? Přece víš, že máš zákaz vstupovat na služebnu,” vyděšeně konstatoval věci, které by nejraději Sykes zapomněl. Ale měl tu práci.
„Nemám takové archivy, jako jsou tady. Potřeboval bych někoho s iniciály H. Q. Neříká ti to něco?” vybalil na něj, protože znal jeho povahu. Když se měl rozhodovat mezi dobrem a zlem, tak mu to vždy trvalo nevýsostně dlouho. Ušetřil ho proto dilema a rovnou ho zasvětil, poté obyčejně mu už mozek nedovolil couvnout.

„Něco jo, ale musím se podívat. Vždyť to znáš, tady se najde špína na všechny,” dořekl a ihned přešel na druhou stranu místnosti, protože archiv byl seřazen podle abecedy. Pamatoval si, kdy i on musel po směně zůstat déle a rovnat ho třeba až do pozdních ranních hodin.

„Asi ho mám. Jediný, který tu dlouhodobě žije, je Harvey Queens. Dům má na samém okraji města, ale nikdo se za ním již léta neodvážil, protože se o něm říká, že mu přeskočilo. Ještě se ti pokusím podívat, zda tu nemám víc lidí s těmi iniciály, ale nevidím to moc pravděpodobně.” Předal mu složku, kterou složitě vyhrabal. Detektiv ji otevřel a podíval se na velmi starou fotografii. Zbývalo mu jen jediné, poctít Harveyho návštěvou.

Už když přicházel k jeho bráně, na zátylku se mu usadil velmi nepříjemný pocit. Dokázal myslet jen na to, že každou chvílí se šance nalezení živého továrníka snižovala. Našlapoval, ale majitel obydlí seděl na verandě se zbraní opřenou blízko něj. Přihnul si z placatice, kterou třímal v ruce. Vzhlédl k cizinci, přivřel jedno oko a promluvil: „Co tu chceš?”

I přes tvořící se knedlík v krku se rozhodl raději odpovědět: „Přišel jsem kvůli tomu, zda nevíte něco o ztraceném továrníkovi Mundierovi.”
„I kdybych věděl, tak co tobě je po tom?” odbýval ho svou neurvalostí, se kterou detektiv počítal. Viděl ho, jak jednou rukou sahá po brokovnici, a tak se radši nepřibližoval. Nevyřadil ho z podezřelých, ale neseděl mu na něj. Nevystřelil po něm a bůh ví, jak často Harvey Queens opouštěl farmu.

Cestou do své kanceláře se ještě stavil na stanici, kde už na něj čekal jeho kolega jako na trní. Když spatřil detektivův výraz, tak pochopil odkud se vrací. I přesto mu podal složku předtím, než promluvil. Sykes ji otevřel a nemohl uvěřit vlastním očím. Ve městě žili dva lidé se stejnými iniciály. Ale tento měl jen malý vroubek, který se týkal pití na pracovišti. Avšak v posledních letech ho tu nikdo neviděl. Rozhodl se zajít za paní Mundierovou, aby se na něho přeptal. Otevřela mu jako vždy služebná a vedla ho opět do salonku, tentokrát ji nepožádal o nic, aby je nerušila. Její paní už tam na něj čekala.

„Co to je tentokrát?” povytáhla obočí, protože se hledání z jejího pohledu příliš nepohnulo. On měl však jiný názor, zvlášť teď. Sundal si klobouk, který nosil po úraze hlavy a odhalil tím gázu. Madam se zděsila, ale on ji bryskně uklidnil. Nemohl vyzradit, že byl napaden nejspíše pachatelem, který unesl i jejího manžela.

„Znáte tohoto muže, madam?” zeptal se po nějaké chvilce a vytáhl fotografii ze složky. Žena si ji rozklepanou rukou převzala a snažila se vzpomenout. Podle jejího výrazu poznal, že muže znala. Vyčkával se svou otázkou, protože mohla být pouze zaskočena jeho návštěvou, ale když se ani po deseti minutách nezměnil, měl jasno. Odložila ji na stůl a promluvila.
„Je to Henry. Potkávala jsem ho, když jsem občas navštěvovala přítelkyni v hale. Dělal tam myslím vedoucího, ale nepamatuji si to přesně. Po té tragédii jsem ho dlouho neviděla. Zmínil se o něm až manžel, než zavřel naši výrobu. Žádal tam o práci, ale Roland ho po zkušební době musel odmítnout, protože musel snižovat stavy. Od té doby jsme ho neviděli,” zahleděla se ven z okna a přemýšlela, zda si ještě na něco nevzpomene. Už i tímto mu velmi pomohla. Když se zvedal k odchodu, tak najednou znovu promluvila.
„Byl náš poslední zaměstnanec na zkoušku, takže jistě má ještě věci ve skříňce, co se nachází pod schody,” s tím odešla z místnosti a nechala Sykese, aby si to zapsal.

Služebná ho vyvedla ven a za zády mu zabouchla dveře. Nebyl na takového zacházení od služebnictva zvyklý, ale přešel to bez jediného slova. Cestou si procházel všechny poznámky, které získal. Většina z nich směřovala jedním směrem. A nejen u tohoto případu, ale postupně objasňoval i ten rok a půl starý, rodiny Stroufanových. Vůbec se netěšil, že do té rozpadající budovy bude muset vstoupit. Zamířil si to přímo pod schody, kde opravdu našel všechny železné skříně. Některé byly otevřené, krom té poslední. Na zemi našel železnou tyč a násilně ji otevřel. Uvnitř bylo pracovní oblečení, a co bylo podivné, i zbraň od krve. Nemusel dlouho hádat, čí mohla být. I rána na hlavě se ozvala mírnou vlnou bolesti. Kapesníkem zakryl krev, aby ji o sebe neotřel a schoval zbraň pod kabát.

Kulka proletěla těsně kolem jeho obličeje a zarazila se do zdi za ním. Střelce neviděl, ale musel být blízko, podle trajektorie střely. Rozhlížel se a prohledával každý centimetr. Nemusel to dělat ani nijak dlouho, když spatřil hlaveň.

Po první ráně následovala druhá, která detektiva již neminula. Kabátem i kůží mu projela jako máslem a našla si své místo u kosti. Zavrávoral, protože ho na chvíli ochromila bolest. Dal si přes ránu ruku. Neměl čas však hledět na svá zranění a rozběhl se za útočníkem. Již několik dní ho někdo sledoval a mohl to být stejný muž, který se ho snažil odstranit již tenkrát ve zbořené hale. Také vytáhl zbraň a bez míření vypálil. Cizinec přibrzdil, což mu stačilo jako odpověď na to, zda se trefil.

Díky ráně v rameni ho však nedohnal. Ale mohl sledovat kapky krve. Drže zbraň pouze jednou rukou pomalými kroky mířil přímo za ním. Doufal, že se kožený kabát přisákne na ránu a tím lehce zpomalí krvácení. Teď totiž úplně neměl čas se ošetřovat. Naštěstí měl v ráně i onu kulku, která proud zpomalovala. Cítil ji, jak se mu otírá o kost. Uvnitř z toho šílel, ale mozek zaměřil pouze na pachatele. Kapky se zastavily před starší budovou nedaleko výjezdu k farmě Harveyho Queense. Vkročil do tmavé budovy. Našlapoval opatrně, i když ve tmě najednou spatřil oranžovou záři. Zrychlil krok a rozrazil dveře, i když tím mohl na sebe Henryho upozornit. Byl na jeho území, a to nahrávalo do všech karet, jen ne do jeho.

Najednou krve přibylo. Nemyslel si, že by to zvládl jedním varovným výstřelem. Když se však nadechl nosem, tak pochopil, čí mohla být všechna krev. Cítil pach smrti. Zvedl zrak a přímo nad zdrojem oranžového světla viselo tělo. Přímo pod ním na zemi klečel muž v černém. Byl zesláblý a z nohy mu tekla krev. Nemohl utíkat a vypadalo to, že to moc dobře ví. Sykes vytáhl od pasu pouta a spoutal ho okolo nejbližšího sloupku, který našel. Musel si pojistit, že neuteče. Před odchodem mu naposledy pohled padl na mrtvé tělo. Vkročil do blízké putiky, odkud mohl jediným možným způsobem zavolat strážníky spolu s doktorem.

Vyšel ven a sedl si na schody. Hlava se mu motala a cítil, jak mu rudá tekutina stéká po paži a končí na zemi. Dostali se na místo brzy, však Sykes už toho v té době příliš nevnímal. Pociťoval na sobě všechnu ztracenou krev. Naštěstí se o něj doktor postaral a z rány mu po položení kulku vytáhl. Schoval ji do kapesníku a předal jednomu ze strážníků.

Několik dní Henry Quinn i detektiv strávili spolu pod dozorem doktora a několika strážníků. Až po uzdravení se mohli pokusit o jeho výslech. Mrtvola továrníka pověšená do pozice, ve které se nacházel Ježíš, o něčem svědčila. Detektiv z toho usuzoval, že se snažil spasit jeho prohnilou duši. Měl výčitky. Hlavu měl prostřelenou jedinou kulkou, která odpovídala velikostně té, co Wolker vytáhl ze Sykesovy rány. Vše hrálo proti němu.

Mstil se všem továrníkům, které potkal. Na otázku, proč zrovna tyto dvě, neodpověděl. Až sám detektiv musel zjistit, že byl obuvníkem a byl vyhozen z továrny Stroufanových. Henry Quinn byl pro okolí pouze nevinný introvert, který většinu času trávil buď doma, nebo na rybách. Po vyslechnuti několika rozhovorů Sykes zjistil, že tipovali úplně někoho jiného. U toho muže prve byl, když si spletl iniciály. Až po přezkoumání složky zjistil, že zastřelil dva strážníky, když se ho snažili zatknout. To i na něj bylo moc, a proto se rozhodl nedráždit hada bosou nohou a radši zašel na vítěznou sklenku whisky. Dočkal se oslavných reakcí, ale i vyčítavých pohledů. Napjatá atmosféra ho však nevyvedla z míry a stejně zasedl za svůj stůl v rohu místnosti a plnými doušky si užil panák zaslouženého alkoholu se zapáleným doutníkem.

K rozmotání posledních částí stačila jen jedna věc. Oznámit Paní Munierové, že ovdověla. I proto se musel posilnit. Promýšlel si, jak to říct, ale vždy došel k závěru, že po pár slovech to stejně pochopí. Svět se s každým krokem zpomaloval a tentokrát mu neotevřela služka. Madam viděla, že přichází, a čekala dobré zprávy. Položil jí ruku na rameno a vše jí řekl.