OK

Při poskytování služeb nám pomáhají soubory cookie. Používáním našich služeb vyjadřujete souhlas s naším používáním souborů cookie. Více informací

 

Příspěvek č. 88

Zavaž mi šáteček

  

Radotín byl posledním dopravním uzlem v civilizaci. Nebo tím prvním – podle toho, ze které strany jste se na to dívali. Jezdil sem vlak. Jen sem, ačkoli k uzavření míru mezi zeměmi Aliance, které byly vývojově, jednoduše řečeno, sto let za opicemi a technologicky vyspělou Gorthskou říší došlo již téměř třicet let; Gorthové se nicméně zavázali, že svůj pokrok pokud možno nebudou vehementně vyvážet, aby nevystavila obyvatele aliančních zemí přílišnému kulturnímu šoku. Nádraží v Radotíně tedy bylo tím jediným, nač si nově spřátelené mocnosti troufly. A samozřejmě otevřené hranice. K jejich překročení bylo jen nutné nějak zdolat setsakramentsky širokou řeku. Ale mosty byly a kontroly na nich ne. Lidí z aliančních zemí se do Gorthské říše moc nehrnulo – a naopak také ne.

Marianna Allenberg milovala vlaky. Ostatně její rodiče kdysi jeden přepadli (proto také odešli z gorthského velkoměsta Tezspamaru do Radotína, aby se vyhnuli postihu ze strany gorthských úřadů). Když Marianna v šestnácti letech seznala, že s rodiči z těchto i z řady jiných důvodů dále nechce přebývat v jednom domě, uchýlila se zcela záměrně do malého bytečku v budově radotínského nádraží, vyučila se švadlenou a otevřela si tam svou drobnou živnost.

Momentálně však Marianna nepracovala na zakázce pro žádnou klientku, ale na svém vlastním projektu: šila si svatební šaty.

--

Pamatovala si to první ráno, kdy ho spatřila. Stál opřený o sloup na nástupišti, v chlapecké tváři zamyšlený výraz, téměř ospale se ještě choulící do dlouhého černého kabátu, kontrastujícího s jeho blonďatými vlasy, světlou pletí a očima zelenýma, jak mají kočky. Když otevřela okno, aby vyvětrala, vzhlédl k ní zkoumavým, intenzivním pohledem. Marianna měla pocit – jak už to tak mladé dívky mívají – že jí nahlédl až do nitra duše.

Od té doby na něj každý den čekala v okně a každý den jí srdce bilo až v krku, pokud jej opravdu zahlédla. Seznamovali se pomalu – letmými pohledy, kradmými úsměvy, nesmělým zamáváním. Až jednoho dne se Marianna konečně odhodlala - a sešla za ním dolů na nástupiště.

„Ahoj,“ usmál se na ni mile, jakmile vstřebal, že je to skutečně ona. Hlas měl hlubší, než čekala, ale velmi příjemný, sametový.

„Ahoj,“ oplatila mu pozdrav i úsměv.

„Já jsem Hans,“ představil se.

„Marianna,“ nabídla mu i ona své jméno.

„Marianno…“ začal přemítavě. „Teď musím do práce, ale… nechtěla by ses třeba odpoledne projít?“ navrhl jí.

„Chtěla,“ přikývla.

Procházeli se pak každé odpoledne, většinou po břehu řeky nebo některého jejího ramena, a slovy odhalovali jeden druhému oponu za oponou svá srdce.

Marianna byla nevýslovně šťastná. Po dětství stráveném v nefunkční rodině, z níž postupně utíkaly všechny děti, jakmile dosáhly určitého věku (bylo jich sedm a Marianna se narodila jako pátá), konečně cítila, že se její život obrací k lepšímu.

A pak jednou Hans při loučení vytáhl bělostný vyšívaný šátek a podal ho své ohromené milé. Byla to místní tradice: chlapci děvčatům v určité fázi vztahu stejným způsobem podávali šátky a dívky reagovaly stejně jako v tomto okamžiku Marianna – uvázaly na šátku dva uzly a podaly je svým chlapcům zpět.

Hans se v odpověď jen zářivě usmál, vzal jemně její tváře do dlaní a něžně, téměř nesměle ji políbil.

--

Říkalo se, že ušít si své vlastní svatební šaty přináší smůlu. Marianna na to nedbala. Jen ona sama přece věděla, jak se odít v nejkrásnější den ve svém životě. A vůbec, nic už nemohlo ohrozit její štěstí. Byla si jistá, že sňatek s Hansem je ta nejsprávnější věc, kterou kdy mohla udělat. Prostě to věděla. S nadšením provlékala nit bílou látkou a vyšívala na ní drobné květy. Myslela při tom jen na něj a na život, jaký jí po svatbě slíbil – krásný malý domeček se zahradou, pár dětí, sdílení radostí i strastí, volného času i povinností.

Společně. Jen to slovo v Marianně dokázalo vyvolat úsměv, jak moc se na to těšila.

--

Také Hans se na svatbu připravoval. Všechno muselo být dokonalé, až svou nevěstu přenese přes práh svého domova.

Zamiloval se do Marianny na první pohled. Její krása, laskavost a nevinnost mládí bylo přesně tím, co jednou doufal v ženě nalézt. Byla absolutně výjimečná – a Hans měl pro ni výjimečný plán.

Znovu urovnal čisťounké, voňavé lůžkoviny na posteli, kam s ní měl o svatební noci ulehnout. Představoval si, jak ji ještě ve svatebních šatech ponese v náručí a zlehka ji uloží do peřin. Její zlatovlasá hlava spočine na měkkém polštáři…

Její tělo bylo bělostným malířským plátnem, které hodlal od hlavy až k patě pokrýt svými kresbami. Jeho štětci byly nože.

--

Nad zvlněnou krajinou jižní Dantry začalo svítat. Marianna právě naposledy provlékla nit svými šaty, zauzlovala ji a nůžkami odstřihla od špulky. Konečně se mohla vdávat.