OK

Při poskytování služeb nám pomáhají soubory cookie. Používáním našich služeb vyjadřujete souhlas s naším používáním souborů cookie. Více informací

 

Příspěvek č. 89

Zabiju tě, holčičko

   

Dveře se zničehonic otevřely. Marie polekaně nadskočila.

Zjevila se postava muže-zabijáka. Jenže tady se pomoci nedovolá. Nejbližší civilizace je odtud osm set padesát mil.

„Ahoj holčičko,“ řekl sladce, uvědomiv si, že ohrožovat ji koltem je zbytečné, a probrav se z překvapení. Nespouštěje z ní oči, pomalu jej zasunul do pouzdra na opasku.

Jeho oči přímo v jejích, bez jediného mrknutí. Jen několik vteřin, ale připadalo jí to jako věčnost. Potom zamířil k vaně, v níž se sprchovala. Krve by se v ní nedořezal.

Vzpamatovala se. Přiloživši ruce na klín, překřížila obě nohy, aby uchránila své ohanbí alespoň vizuálně - to však zavinilo její pád. Na zem se svezla i hadice, z níž stále tryskala voda.

Spolkl štiplavou poznámku, zachoval kamennou tvář, dokud se nezvedla a nedala přes své nahé lůno znovu dlaně. Její bradavky na něj ovšem civěly jako dvě kulovnice. Pomůže si nějak zakrytým klínem, když banditu stále láká na své bujné poprsí?

„Nech ty pracky nahoře, nebo se odsud nedostaneš živá!“ zasyčel. Konečně zastavila vodu.

„Já se tě nebojím,“ pronesla pevně, ač jí strach takřka svíral hrdlo. Třebaže ji to muselo překvapit, nedala na sobě úlek znát. Dokonce mu vydržela bezostyšně hledět přímo do očí. Byť se jí díval naprosto jinam.

„Drž hubu, holčičko.“

„Ne!!“

Vystřelil. Olověná koule se zahryzla do prkenné stěny – pouhé dva couly od temene Maryiny hlavy - a otřásla celým srubem.

„Řekl jsem ti, že budeš zticha. Tohle byla výstraha. Příště nebudu tak milosrdný!“ Odfoukl dým své pistole.

Nenávistně a lhostejně na něj civěla.

„Co tu vlastně pohledáváš, holčičko?! V téhle říši banditů?“ vyštěkl. Neměla bych se na tohle zeptat spíše já jeho?

„Ty neodpovíš?“ řekl s přivřenýma očima. Nevěděl, že je to pod její úroveň. Možná byl tak nepříčetný, že mu nedošlo, že jí to vlastně zakázal, mluvit. „Přiznám se ti, že abych byl upřímný, ani kdybys byla sebelepším zámečníkem, neunikla bys mi. Už jsem vyrazil i prostřílel dost dveří, holčičko.“ Došel až k ní a hlasitě spustil: „Nepopírám, že bych ty dveře vykopl tak jako tak, ale - možná by ses stihla oblíct a nepohoršovat mě. Nebýt tak perverzní. Kam jsi je uklidila, holčičko?“ zvedl znenáhla povážlivě hlas. Znovu uklouzla úlekem a rozplácla se s mlasknutím ve vodě.

Když se opět postavila, četl v jejích očích pohrdání. Nevěděla, koho má na mysli a co se mu v té palici honí, ale neřekla nic. Tento výslech ji totiž urážel. A nadto jí vadilo, že na ni tak čumí. Dost ji to ponižovalo.

„Nu? Kam jsi je uklidila, rajdo? Bejt tebou, bych to vyklopil. Nebo si na tobě smlsnou červi.“

Nechápala jeho logiku. Nejdřív jí poručí mlčení, a pak jí vyčítá, že nic neříká?

„Táhni, bastarde! O nikom nevím!“

Nevěřil. Zmáčkl jí hrdlo, aby ukázal svou převahu. Bránila se, ale on byl silnější. Styděla se. Nikomu, žádnému chlapovi se nepodařilo ji oslnit. Ale přijde tenhle bandita, možná nejkrvelačnější svého druhu, a úplně si ji omotá okolo prstu?! Přemýšlejíc, užívá si tyto posvátné chvíle, kdy je líbána desperátem.

Pak se od ní odtáhl. „Co tu děláš takhle sama?“ vyzvídá. "To se zde nebojíš, holčičko? V téhle říši delikventů.“ Sotva znatelně se usměje.

„Je tu celkem ožehavo,“ odvětí s klidem v hlase (ač ve skutečnosti jí srdce bije jako rozhoupaný zvon, přestože si namlouvá opak). „Leč důkladný výcvik mne, chlapečku, připravil na vše.“ Neochvějně mu hledí do očí.

„Tak proto koukáš tak vytřeštěně?“

Cítí, jak je propalována jeho očima - ale nerozhodí ji to. Ví totiž, že smrt bude rychlá, a nevadí jí to, neb už nemá žádné rodinné příslušníky. Oba její bráchové odpluli před třemi měsíci kánoí na nákup – a je po nich veta. Za normálních okolností by už dávno přirazili u břehu. Museli zřejmě zemřít. Neshledává důvod k žití a nemá už co ztratit.

Kdyby se vrátili do rodných Čech, měla by důvod se tam konečně uchýlit také – ale není si jista, co se s nimi stalo, a nadto nemá splněn vytyčený úkol. Nehledě na to, že se jakékoliv odchýlení od dohody neslučovalo s jejich loajálností. Sice se do tohohle dobrodružství nechtěli pouštět, protože je to podnik dost nebezpečný, avšak zároveň souhlasili, že je nutné toho hajzla dostihnout, když utekl z vězení! A plány jí zřejmě nezkřížilo jen to, že se po bratrech slehla zem; zároveň zmizel beze stopy i vrah jejich rodičů a místo něj jí osud přihrál do karet tohohle zabijáka.

Úzkostlivě zabrousila zrakem před sebe - k židli s ručníkem. Pod ním to ovšem nezelo prázdnotou! Mary sem před sprchováním ukryla svou osmačtyřicítku. Potřebuje ho zabít. Aby mohla použít zbraň, musí vyjít z vany ven, na židli nedosáhne. Problém tkví jen v tom, že ji nejspíš odpráskne.

Proč obezřetně nezamkla? Kéž by byla nebyla tak lehkomyslná! Teď kvůli své nezodpovědnosti odejde do nebes za celou svou rodinou.

Vzápětí jí ale došlo, že ani zabezpečené dveře by padoucha nezastavily.

Pobaveně si ji prohlížel. Zabodl – po vzoru Marie - zrak do ručníku. Jestli jí ho bude chtít vzít - jestli tu věc nadzvedne -, vyprchají všechny její zbylé naděje na život. Na úrovni nevědomí, v pudu sebezáchovy totiž stále toužila žít. Ačkoli již necítí touhu po životě, ani za nic na světě se nehodlá vydat všanc tomuhle kriminálníkovi! Musí to být hrozný zabiják, když pobývá v téhle strašné lokalitě psanců a vyvrhelů! Až bude chtít opravdu zemřít, tak se zabije sama, nepotřebuje k tomu cizího vykonavatele!

„Chceš pomoct, holčičko?“ narážel na její večerní očistu. "Chceš umýt ty kaštany?“ Sarkasmus mu hyzdil jeho tvář.

„Odprejskni, skrčku,“ uzemnila jej. „A neříkej mi holčičko.“ To nečekal. Naprosto ho tím ohromila. Na okamžik zavládlo ticho.

Snad se jí podaří sáhnout po té pistoli. Když to nevyjde, a bude-li mít štěstí, dlouho nepotrvá její umírání. Vše záleží na tom, pro co se impulzivní zločinec rozhodne. Snad to, v případě neúspěchu, skoncuje rychle a nenásilně!

Po chvíli řekl: „Nebuď drzá, ty děvko. Takhle se s bandity nemluví.“ To už byla lepší ta „holčička“, pomyslela si chmurně. Přesto, že mu dala najevo svůj nezájem, si začal svlékat košili, aby mohl jít za ní.

Děj se vůle boží, napadlo ji, a dej, ať se znovu setkám s mrtvými rodiči a bratry.

Natáhne ruku po županu, jejž má na židli. Opěradlo trčí směrem k banditovi, a tak nevidí kolt, který chce vyzdvihnout.

Podaří se jí pobudu odrovnat?

Kdo z nich bude poslední den na Zemi? Co je smyslem života? Jak to skončí? Budou zde stále, i když zemřou, nebo smrtí vše končí? Kde budou, až zahynou? V zemi? A co až se rozpadnou? Co  když se povraždí navzájem? A když je celé rozchroupe medvěd? Tak z nich budou lejna  a smete je déšť.

Jaké nadpozemské schopnosti má Willy Woodpecker? Koho zabil? Proč ho stíhá celá zeměkoule? Dozví se to někdo po jeho smrti? Ne – alespoň tehdy, dokud někdo nepozná, o koho jde – a to se nestane, protože jeho mrtvolu ohlodají zvířata a lékařská věda dosud, v období osidlování země Indiánů, neumí identifikovat zbytky kostry – zůstanou-li nějaké!  Je něco mezi nebem a zemí? Kouká se na nás někdo shora? Kdo řídí fungování planety? Jaký zde máme úkol? Co je to duše a existují duchové? Je duše mrtvého člověka stále s námi? Proč se někomu zjevují postavy? Existuje život po životě? A kde je veškerá spravedlnost – proč umírají nevinní lidé předčasně, zatímco grázlům je mnohdy dopřán dlouhý a beztrestný život?

Existují různé záhady, jež v tomto světě neumíme objasnit. Život po životě se nám zdá jako krásné sci-fi, ale přiznejme si – nevěděli někteří lidé, kteří byli téměř na prahu exitu, v kritickém stavu, při své klinické smrti vše, co probíhalo na operačním sále, včetně tam pronesených slov? Neviděli náhodou tito pacienti něco z onoho druhého světa?  Mnozí cestovali tunelem, na jehož konci bylo krásné světlo a setkali se tam se svými zesnulými předky. Avšak ti jim řekli, že ještě není čas – všude krásné kvítí a dokonalý svět, z něhož netoužili po návratu zpátky  – opravdu nic není po životě? Vážně se nikdy naše těla neobnoví? Víte, z čeho jste vznikli? Není to náhodou zázrak? Co když opět povstaneme z prachu? Není náhodou celý život jeden velký zázrak? To jsou všechno otázky, na část z nichž brzy najdeme odpověď.

Ale to není vše, na mysl přicházejí stále další a další podněty k přemýšlení: Nejsou ta lejna, co vzniknou z bandity či Mary po projití trávicím traktem šelmy, také takový zázrak? Potrava, dříve živí tvorové, se zvláštním, nevysvětlitelným způsobem mění v těle strávníka na exkrement. Nic z nás nezbyde. Poté, co zemřeme, budeme buď popel, nebo prach (jenž se rozptýlí), nebo hovno, jež shnije. Budeme tam, odkud není návratu. Nebo snad ano? Duše, dle některých tvrzení, existuje i po smrti. Buďto se reinkarnuje do nové tělesné schránky, nebo ne. Duše si možná, jak někteří lidé praví, vybírají své rodiče již předem. Když se mrtví lidé mohou živým zjevovat – znamená to něco? Mnoho podivných věcí se děje, ale příběh, který vám budu vypravovat, je asi ten nejhrůznější a nejzvláštnější, jaký jsem kdy slyšela a jaký se kdy, želbohu, stal. Některá zjevení jsou zlí andělé, jiná nás naopak mají varovat. Proč tohle všechno píši? Jak to vše souvisí se střelbou, která za chvíli nastane? Inu, protože brzy se přihodí něco velmi, velmi divného...

 

Nahmatala zbraň pod ručníkem. Risk je zisk, ale nic jiného dělat nemohla! Nemohla se nechat znásilnit a zavraždit!

Bandita, s postřehem jako ostříž, po ní skočí.

Odrazí její ruce svýma; to se lekla – proboha! Podívala se pod sebe, ale bobky tam ještě nebyly.  Divže to s ní neseklo!

„Dej ty pazoury pryč, čubko, a přestaň mě už ignorovat,“ spustí jedovatě. „Ty nepoctíš slavného zabíječe, kterej je zákonem stíhanej po celém světě? Špetku solidnosti bych, holčičko, ocenil.“ Odhodiv z hlavy klobouk, pravil: „Řekl jsem ti, že jdu k tobě do vodičky, holčičko.“ Hučka dopadla podle plánu na stůl. Aniž by jakýmkoliv způsobem dobyla židli s koltem. Měl ji plně v moci.

Avšak stále ještě neví, že ho tam má. Dosud nepozbyla šanci se zbraně zmocnit – pokud znovu dostane příležitost těma rukama hmátnout.

Směje se jak měsíček na hnoji, jde k ní, když tu náhle ustrne, řka: „Ha! Modelka se bojí o svůj majetek! Máš tam snad poklad Aztéků? Tak si ho strč ještě hlouběji. Nepotřebuji ho. Mě tím fakt nezaujmeš.“ Chytne ji prudce za ramena. Hrozivě do ní boří zrak, až jí srdce málem vyskočí z těla. Její děs přijme s povděkem, ač to na sobě nedá znát. Líbí se mu ta ustrašenost, silně kontrastující s jejím předchozím hrdinným zachováním. Ale stále ještě nezačala hystericky křičet, takže palec nahoru, drží se, drsná, vykutálená holčička!

„Vypadni odtud! Nikdo tě sem nezval!“ Cítí se dotčeně a poníženě. „Ráda bych se oblékla, ty směšnej skřete!“ Tím ho ovšem velice pobavila, protože nebyl tak blbý, aby nepoznal, jak to s ní lomcuje a jak se musí ovládat, aby mu nevlítla do náruče. „Nejsi zde doma!“ vychrlí ze sebe. „Sbal si saky paky a táhni! Táhni, strašidlo! Nebo jsi snad takovej ubožák, že stalkuješ nevinná děvčata!?“

„Co bych na tobě viděl, ty nádhero.“ Tím ji velice urazil - chtě nechtě, toužila, aby o ní měl dobré mínění.

Ráda by mu nabančila, ale musí to ještě chvíli vydržet.  Až se dostane ke koltu, tak si ho vezme do rychtyku! Šmejd! Ten jí hnul žlučí! Ten ji vytočil! Ale není se čemu divit, doteď o ni nikdo zájem neprojevil. A vlastně by mu měla být vděčná, že ho zaujala alespoň svým „striptýzem.“ „Tak proč na mě teda čumíš, když jsem tak ohyzdná?“

„Já už jsem dlouho nahou kreaturu neviděl. Tak omluv mou zvědavost.“

Zdusil zárodek smíchu. „Nevím, co bych na tobě viděl. Ty jsi ťuklá. Prober se! Jsi tak nezajímavá, že ani do výlohy strašidel a opic by tě nevystavili. Kdybys tam měla peníze, mělo by možná smysl se tebou zabývat, ale takhle? Nejsi ničím výjimečná, každá to má stejný.“ Znechuceně poodstoupil. Tuto urážku přešla bez odpovědi. Uklidněně přes sebe přehodila župan, který byl na opěradle židle. Myšlenkami byla ovšem jinde. Její mysl brázdila jiné vody.

„Budeš si ho i zavazovat, holčičko?“ přerušil tok jejích myšlenek. Dal jí ruku na rameno. I když to miluje, má svou důstojnost. Nechce si to nechat líbit! A tak se brání. Jenže jí to moc nejde, její odpor je mdlý.

Snaží se mu vyškubnout se slovy: „Prachy ti dám. Mám je sice v kredenci, ale to nevadí, že ne? Je to tak pět kroků napravo od tebe. Tak jestli chceš...“ navrhla. „Směnku, šek, akcie rodičů… klidně hotovost. Dokonce i zlato mám, myslím řetízky, prsteny a další šperky. Otec sbíral staré mince, i za ně bys  štědře v bance dostal. Mám je ve fochu. Žádný podvody, na to vem jed, pistolníku. - Nic na tebe nešiju. Ale nech mě žít. Ušetři můj život.“

„Mrouskání nezabíjí, číčo.“ Pohrdlivě si ji přeměřil. „Ale ty jsi moc pyšná. Takže se postarám, aby tě to i zabilo.“ Pustil ji. Když si začal zouvat boty, využila tohoto momentu a natáhla hbitě  kvapně paže k židli.

Ručník, pod nímž odpočíval její kolt, nadzvedly její ruce. Bleskově stiskla spoušť. Kulka zasáhla jeho pistoli. S dutým nárazem, stržená střelou, přistála na podlaze.

„Tak,“ opáčila, „kdopak jsi a co tu chceš, smrade?“

„Jmenuji se William,“ odpověděl překvapený cizinec.

„A co tu chceš,“ reprízovala.

„Tebe, holčičko.

„Jsi náčelník banditů?“

„Ne, já jsem čaroděj ze země Koz.“

„Odpovídej normálně. Mířím na tebe koltem.“

„Já přece taky.“ Zacílil na ni druhou zbraní. Měl ji snad schovanou v rukávu, nebo ji uvolnil z opasku nepostřehnutelně jako nějaký kouzelník, ale na tom nesešlo. „Nosívám dva,“ vysvětlil. „Tady se dělá striptýz? Tanec kolem tyče? Kolik je vstupné? Mám rozvěsit plakáty?“

„Oceňuji tvou snahu prokázat mi dobrý skutek, ale nikdo se tě o to neprosil, sketo. -Zde není žádný bordel. Stačí, chlapečku?“

„Právě, že nestačí, holčičko. Tak co pro to uděláme, aby byl?“ Zdvihl zvědavě obočí.

„Já budu střílet,“ pronesla.

„Ty? To bych neřekl.“ Sladce se zakřenil. „Trpíš alergiemi, holčičko?“ zeptal se. „Máš nějakou opuchlou tvář...“

Přisvědčila. „Jsem alergická na bandity.“

„Nebuď prostořeká, holčičko!“ zařval. Tehdy nadskočila podruhé a upadla potřetí. Její kosti tentokrát zapraštěly. Avšak i tehdy se zvedla – aniž by ji zastřelil.

„Tobě je zima? Máš husí kůži.“ Když se neshledal s odpovědí, pokračoval v popichování: „Nemáš máminu sukni, což? Kdepak je tvoje máti? Nemáš se kam schovat, co? Její zástěra tě neukryje, když ji tu nemáš.“ Netušil, jak blízko je pravdě.

Zranilo ji to. Přesně takový zmrd se postaral o smrt jejích rodičů! Ale pomohla by si, kdyby odrovnala tohoto-jiného zabijáka? A proč ho vlastně hned neodstranila? Proč mu dala výstrahu sestřelením koltu? Mohla to přece poslat do jeho srdce nebo mozku. Nebo mu vystřelit zuby a neposlouchat tyhle drsné řeči. Anebo pomstít skon svých rodičů na tomto raubířovi, byť zavraždil jistě někoho jiného, než její rodiče. Může to být dokonce masový či sériový vrah, což je svinstvo, ale i kdyby zabil jen jednoho nevinného člověka či psa, olověná odplata by byla namístě. Když nemůže dopadnout viníka předčasného odchodu otce a matky na onen svět, měla by vykonat spravedlivý proces alespoň s tímto tajemným desperátem.

„Z čeho jsi tak nervózní?“ vyzvídal. „Třeseš se jak osika. No? Z koho jsi tak mimo? -Ze mě, holčičko?“ dotíral. Neměla už náladu mu odpovídat. Zřejmě uhodil hřebík na hlavičku. „Ale to nemusíš,“ konejšil ji. „Já nekoušu. Já jenom zabíjím. - A přestaň na mě mířit tou zbraní.“

Byla již z vany venku; vystoupila z ní, když zarachotil její kolt. Obě zbraně odhodil na jedno z lůžek. Úchylně jí vrazil jazyk do úst.

„Ty asi nejsi zvyklá na chlapy, viď, holčičko,“ dloubl si, když polibek ukončil. „Čekáš na toho pravého? Já nejsem levej.“

„Jo, čekám,“ procedila skrze zuby. „Ale spíše na pravo-levýho.“

„Pravej nefalšovanej desperát a milenec jsem, i když po tobě netoužím, to si piš. Levej jsem někdy taky, jenže ty asi čekáš na prince na bílém koni. Ale já mám černého. To by ti nejspíš vadilo. Pokud se mi, holčičko, podaří naklonovat zeleného oře, budu ti zřejmě jako jediný občan Nového i Starého světa moci nabídnout takto zbarvený dopravní prostředek – avšak pravděpodobně tím nenaplním tvou vrtkavou touhu po ušlechtilém spanilém panáku s korunou místo stetsonu, sedícím na na navoněném běloušovi. Ale potrvá to věky. Nebo snad přeci může být vraníkem?“

„Nemůže,“ přistoupila na jeho hru.

„Ani když ho nabarví na bílo?“

„Neotravuj.“

„Neodmlouvej. Řekla jsi přece, že čekáš na toho pravého. To znamená, že na mě, holčičko.“

„Ježiši! Pusť mě! Nech mě bejt!“ Konečně se vymanila.

„Já nejsem Ježíš, ale William. Máš to v hlavě pomotané.“ Znovu ji začal ocamlávat.

„Bože můj, nech mě na pokoji!“

„Nejsem ani Bůh. „Jmenuji se Bill, holčičko.“ Bílé zuby desperáta se na ni zaleskly.

Znepokojeně těkala očima k  lůžku s kolty.

„Kam čumíš, bláznivko? Dívej se mi do očí! Protože já jsem ten, kdo tě zabije! Tady dnes nebudeš vraždit ty, ale já, holčičko.“

Zatřásla se. „Prosím tě, odejdi!“ křikla zoufale. A tehdy měla pocit, že ucítila vůni svého bratra Petra. Deodoranty byly teprve v plenkách, ale zárodky prvních pohlcovačů tělesného pachu si již Edna Murpheyová patentovala. A tento byl Petrem vylepšený o kopřivovou esenci, o výtažek, kterým jej obohatil, aby hezky voněl.

On ji ale opět políbil. A pak se dveře otevřely.

Bandita se ovšem střelhbitě otočil, vzal svou zbraň z pelesti a tím směrem vystřelil. Nikoho však nezasáhl. Nic se totiž nesvalilo na zem a nebyl slyšet žádný náraz z bezprostřední blízkosti. Děkovala Bohu, že tam nestáli třeba její bratři – kulka by je provrtala.

Přesto bylo zvláštní, že se dveře otevřely. Možná byly nedovřené? To je jediné vysvětlení. Ale ani žádný zvláštní vichr nebyl – naopak panovalo bezvětří.

„Jdu dál, krasotinko. Ti šmejdi tu podle všeho nejsou - tak již nemám důvod zde zahálet.“ Mávl kloboukem, vmáčkl jej do čela, pokynul hlavou na rozloučenou, pro jistotu nakoukl s koltem do skříně a vyšel z chatrče.

Jenže tam dostal pořádnou ránu hráběmi. V té tmě, a ještě oslněn světlem zevnitř, ale nikoho neviděl.

Oděv ležel na druhé posteli. Kvapně se oblékla do sukně a bílé halenky. Rychle vklouzla do bot.  Mohla se v klidu zamknout. A ozbrojit se vším, co bylo po ruce. Vyběhnout za ním ven či jej picnout z okna. Jenže ona si ten kolt nevzala. Nechala jej ležet na lůžku, chtějíc, kdovíproč, zastavit vetřelce v jeho počínání. Její sourozenci zemřeli, jinak by dávno přišli. Může zkusit jedině zajít do města na poštu, zda neposlali dopis – jestli k tomu dostane příležitost! Avšak podle všeho jsou mrtví, tak je jedno, jestli ji zabije, nemá už proč žít!

Ale jestli se jim něco stalo,… nic nevylučuje, že ji postihne to samé.

Vyběhla z chaty. Na zemi viděla omráčeného Billyho. Z nosu mu tekla krev. Kde se tady ty hrábě vzaly? Měla je přece v kůlně. Posledních několik dní je vůbec nepoužívala. Mohl je sem dát předtím on, než vtrhl do chaty. Je pravděpodobné, že předtím procházel přilehlá stavení – kůlnu, stáj a kadibudku - a hrábě sem přinesl. Ale proč by to dělal?

Namířil na ni zbraň – civěla neochvějně do její hlavně. Bylo jí jedno, že ji možná zastřelí. Jak byla bláhová, když se za ním řítila bez koltu a naprosto naslepo! „Williame!“ zavolala (i když se tak zřejmě nejmenoval).

„Copak, přemýšlíš nad svatbou?! Na to zapomeň, holčičko.“ Nebyla by to ani ona, kdyby v tom bahně neuklouzla.

„Musíš za mnou všude lézt a furt se po mně opičit?“ vyčetl jí. „Kdybych nespadl, tak bys taky nespadla.“

„Je ti něco?“

„Jo, jsem omráčený.“

„Kdo to byl?“

„Nikoho jsem neviděl,“ řekl a pak dodal: „A i kdyby, stejně by se mi nic nestalo.“

Tomu nerozuměla, ale spokojila se s tím. Nicméně, pokud teď odejde, bude se tu, paradoxně, bát mnohem víc, než když tu je. A to, i když se zamkne.

„Billy, já jsem si to rozmyslela. Je mi už hrozně z té samoty, bratři jsou pryč už tři měsíce, jsem tu sama!“ Hlas se jí zlomil. „Nemám už pro koho žít, Williame!“ A bojím se tu, nebo alespoň začínám. Byť jsem se tu dřív cítila relativně bezpečně. Nenapadlo ji, že pokud odejde, přestane tu možná strašit – ať je to cokoli.

„Tak jdi za nimi do věčných lovišť! Já mám málo nábojů, nemůžu je plýtvat na tebe. Skoč třeba z útesu nebo se polij petrolejem a škrtni sirkou. Nebo čekáš, že tě budu litovat?“ Chladně se jí vysmíval. „Já jsem taky chudáček. Všechno se mi podělalo, holčičko.“ Neviděla mu do tváře, protože byla tma. Úplněk však osvětloval jejich siluety a nebylo nutné si svítit petrolejkou.

„Co se ti stalo, Billy?“ City jí nedovolily hrát si na tvrdou pistolnici. Mluvila úplně jinak, než  chtěla. Cítila se naprosto prázdně; bez své rodiny a bez kohokoliv, s kým by jí bylo dobře. „Hledáš nějaké grázly? Pomůžu ti!“

„Sherlocku, nevtírej se. A starej se o sebe. Řeš si svoje problémy. Mě do postele nedostaneš. A neříkej mi Billy.“

 „Jeli tudy. Slyšela jsem dusot - tak před deseti minutami.“

„Před deseti minutami jsi se cachtala a předváděla striptýz, takže pochybuji, že jsi slyšela dunění kopyt,“ nesouhlasil.

„Slyšela. Protože se otřásal celý srub. Cválali podle zvuku nahoru k horám. Co ti provedli? Co ti vzali?“

„Šerifko, oceňuji tvou péči, ale do toho ti nic není. A už mě nezdržuj.“ Vykročil. Proklouzl dveřmi stáje.

Pak ji ale napadlo: „Williame, zadrž. Jsi majznutý hráběmi. Máš třeba otřes mozku!“ „-Ty toho tak víš!“ přerušil ji.

„Nechceš jet raději do špitálu? Můžu ti dát všechny prachy, co mám. Přišla jsem o všechny příbuzné, peníze jsou mi k ničemu. Nabízím ti dva miliony dolarů  - vše mám v bance. Ráno můžeme hned vyjet – bude to všechno tvoje. Jestli nechceš, tak mě rovnou zabij. Ale nenechávej mě už o samotě naživu. Jako substituci za to, co ti ukradli, dostaneš vše, co mám na účtě. Něco málo je samozřejmě i zde ve srubu, včetně zlatých valounů. Vím, kde se dá natěžit žlutý kov. zlato. Zavedu tě tam či ti vysvětlím cestu.“

„Neoblbuj mě, holčičko. Bouchačku máš na kavalci, tak si pošli kulku do hlavy sama. Já nemám  čas a prostředky tě zabíjet. Zalez si do toho svýho bordelu a předváděj si striptýz třeba až do rána, já jedu pryč. Padej do svého hnízda a jdi mi z cesty. Nepleť se mi pod nohy. Já mám příliš málo střeliva. Nemůžu ho na tebe vyplýtvat.“

„Tak mě zabij mojí pistolí.“

„Nejsem tvůj sluha!“

„Prosím tě jen, abys tu zůstal,“ řekla věcně a s pokorou. „Bratři odpluli kánoí a nevrátili se. Plavili se dolů do stanice pro nákup. Ani my totiž nedisponujeme přílišnou zásobou proviantu, v což se počítá i projektil. Ale oni to střelivo koupí – pokud se ještě vrátí. Jsem už zoufalá.“ Jeho oči zaznamenaly v „holčiččiných“ slzu. Na to, jak byla drsná, je teď dost naměkko, pomyslel si, a přišlo mu jí dokonce líto.

„No a co, holčičko?“

„Přece se teď v noci za nimi nepoženeš!“ namítla.

„Poženu!“ odvětil bez rozmyslu, mechanicky.

Co mu vzali tak důležitého a honosného, že ho to tak vykolejilo? Jaký předmět pro něj může mít takovou cenu, že se tak neoblomně chce přilepit provinilcům na jejich smrduté paty?

„Teď už je stejně nedoženeš, Billy. - Teda vlastně Williame,“ opravila se rychle. Ale i to se mu nelíbilo.

„Pro tebe jsem pan Woodpecker.“

„Dobře. Nechceš tu přespat?“ řekla prostě, bez dlouhých okolků. „Kde máš koně? Do stáje se vejde.“ Když nejevil zájem, zkusila jinou manipulační metodu. „Dlouho jsi nejedl, vidím to na tobě. Chováš se jak zelenáč, když je chceš v té temné noci pronásledovat. Počkej do rána, až se rozední a bude světlo – oni ve tmě pravděpodobně také nepojedou. Mám tady tolik jídla, že nevím, co s ním.“

„Blbko, právě proto, že nepojedou, je chci dohnat! Máš dobrou logiku, blondýnko. Dochází ti zásoby, ale máš hodně jídla?“ nechápal. „To taky dává celkem smysl,“ pronesl ironicky.

„No, takhle – dochází hlavně střelivo a občas nějaké suroviny, ale není to tak bledé. Mám spoustu pokrmů a zákusků, připravených pro tvé hladové bříško.“

Zaváhal. Ale pak pravil: „Hm. Asi jsi na tom hodně špatně, když zveš bandity na rande. Nejspíš ti chybí mužská náruč, ale tu u mě nehledej. Každá jiná by byla ráda, že odcházím, ale ty jsi blondýna, tak chápu tvůj smutek. Jídlem vskutku nepohrdnu ani já, ,náčelník banditů´. A teď mi hezky řekni, co tu děláš, děťátko.“

Rezolutně řekla, že bydlí.

„Proč se vyskytuješ v těchto lokacích? Taky jsi na černé listině?“

„Ne. Jsem počestný člověk.“ konstatovala. Proč se s ním vůbec baví? Je to zločinec! Proč mu raději nevpálí kulku mezi oči? Proč neskočí ze skály nebo si nelehne na koleje železného oře, aby ukončila svůj bídný život?

Ale desperát se nedal odbýt. „Tak co tu teda děláš, slečinko? Teda vlastně holčičko?“

Odpověděla identicky: „Bydlím.“

„A proč tady!?“ už netrpělivě vyštěkl. Neměl na ni nervy!

„Taky někoho stíhám. Stejně jako ty, chlapečku.“ S blahosklonným úsměvem mu opětovala stejně odměřený pohled.

„Koho? Mě?“ řekl pobaveně.

Zarazila se. „Jak bych mohla stíhat tebe, když ani nevím, kdo jsi?“

„Já jsem zmrd. Dáš mi to jídlo, nebo mám sežrat tebe? Už jsem jedl leccos, dokonce i nudle z nosu, a chutnaly mi. Ale tvoje mi nenabízej. Jestli tu máš něco jinýho než výtrusy z tvého čichového orgánu, sem s tím. Když už tady provozuješ ten striptýz,“ přejel ji pohledem od hlavy až k patě,“ musíš tu mít přece i nějaký žrádýlko, abys na to měla energii. A když se mě na něj snažíš chytit jako mouchu na výkal, očekávám, že pro něj teprve nepůjdeš s puškou do lesa nebo ho nakoupit v nejbližším obchůdku, vzdáleném osm set padesát mil.“

„Jídlo samozřejmě mám, kocoure. A dokonce i peníze!“

„Prachy si nech na svou prdel, až půjdeš zasmrádnout mísu a dojdou ti noviny. Já si cash lehce opatřím svými způsoby, ne takto ponižujícími.“

„Ty fakt nechceš ty penízky?“ Rozkošně se zaculila.

„Ne! Já je opravdu nechci!“ napodobil ji teatrálně.

„A co to jídlo? Mám ho nechat krysám?“

„To jídlo chci. Přece kvůli tobě nechcípnu! - Teda, pokud mě neotrávíš!“

Vstoupili do srubu, znovu ovanuti známým pachem Petrova parfému.

„Kdo jsi?“ zopakovala, nespokojena dostatečně s předchozí odpovědí.

Ušklíbl se. „Jsem tady známej široko daleko. Pojď si sednout, holčičko, něco ti přece jen řeknu. Ale nesmíš skrblit žvancem. - To bych dřív umřel, než bych ti něco řekl.“

Posadili se naproti sobě, on čelem ke dveřím.

„Takže ty čekáš na své bratříčky, ale  dosud nedorazili?“

Ani nedutala.

„To tě budu muset zklamat. Je mi to moc líto.“ Myslel to možná napůl upřímně.

Tázavě mu visela na rtech.

„Co se jim stalo?“ naléhala. „Co jsi jim, k čertu, udělal!?“

„Neskákej mi do řeči, holčičko.“ Usmál se a pravil: 

„Tak tedy, šerifko, je mi to vážně strašně líto.“ Krutě se uculil a spustil: „Tvoji bratři před třemi měsíci zdechli. Takže ano, čekáš na ně zbytečně. Nemá cenu zapírat a předstírat opak - a asi si to zasloužíš vědět, abys nemusela litovat, že teď chcípneš taky.“ A pak pravil stručně: „Sežral je medvěd, holčičko.“

„Kdo ti to řekl.“

„Viděl jsem to, holčičko.“ Rozpačitě zabořil zrak do stolu.

„A kde? Za jakých okolností?“

„Vyklopili kožešiny v peřejích, holčičko. V jezu. Bylo tam plno bordelu, padlé klády. Nedaleko od domova. Mám tam chatu, holčičko. V Rysí zátoce.“

„Takže se utopili!“ vykřikla. „Lžeš, když říkáš, že je zabilo zvíře!“

„Zmlkni, holčičko. Zabíjím sice o sto šest, ale jsem pravdomluvný. Přestaň o mně pochybovat, nebo se neudržím. - A vlastně,“ dodal náhle, „morální povinnost jsem splnil, o jejich smrti ti řekl, nyní nemám důvod zde již více ztrácet čas.“ Zvednuv se, z věšáku si vzal odložený klobouk a odporoučel se z místnosti.

Běžela za ním.

Ve stáji začal sedlat jejího ryzáka. Nemá tedy koně. Aha, uštval ho. Tady leží zdechlina.  Nebohé zvíře. Neviděla ho předtím. Ale teď si všimla bezvládného těla oře za několika barely, kam se zřejmě vraník ve spěchu uchýlil, aby zde prožil poslední zmučené chvíle života.

Vrazil nohu do třmene a chtěl vyjet, ale zadržela ho slovy: „Zabil jsi je!“

Strnul. „Drž hubu, holčičko.“

„Díval ses, jak umírají, a nic jsi neudělal!“

Uvolniv svou nohu, chytil ji hrubě za ruce. „Takhle se s bandity nemluví, holčičko.“ Zamračil se. „Zabil je medvídek, holčičko, a rozhodně to neměl v plánu. On za to vlastně ani nemohl. Patrik mu dal sice nažrat, ale on neměl hlad - byl přežranej, holčičko. A seschlá zvířata toho tolik nezkonzumují. Byl tak sešlý, že neviděl, holčičko. Když ale jedl ty chlapce, viděl až moc dobře. Ten tvůj bratříček ho sice nakrmil, ale bylo mu to platné jako mrtvému zimník, čili k hovnu.“

„Lžeš!“ oponovala.

„Jak to se mnou mluvíš!?“ procedil, sevřev ji ještě více. „Tohle už nebudu poslouchat, buchto.“ Šel k sedlové brašně, již měl dosud na vraníku; z ní vyňal pistoli jejího – mladšího – bratra Petra. Byla to opravdu zbraň Maruščina bráchy; zářila tam rakousko-uherská vlajka se svými dvěma královskými korunami a pod ní byly iniciály jejího sourozence. Dále vyndal kolt Patrika Urbana (ten byl o tři roky starší než Petr a o pět mladší než Marie) a kovbojské laso.

Pak se nevýslovně zděsil. Napadlo ho něco; a v příštích okamžicích se jeho intuice potvrdila. A nebyl to dobrý pocit!

„Co je? Zabil jsi je?“

Chytil ji prudce za krk. „Už jsem ti řekl, že je spolkl grizzly,“ procedil. „Ale popřál jsem mu dobrou chuť.“ I když v zásadě nechtěl, neubránil se pokusu ji políbit, ale ona ucukla.

„Přestaň!“ sykla. „Zabiju tě!“

„A čím?“

„Přece koltem, pro který si dojdu, když chvíli počkáš.“ Četla tu hlášku v nějaké detektivce. Knížky milovala k smrti!

Sledoval ji, jak marně nahmatává zbraň v pouzdře, ale pistole byla pryč.

„Vzal jsem si ji, když jsem sedlal koně,“ vysvětlil.

„Mizero!“ sykla hněvivě. Prevít! „Co jsi s nimi udělal!? Grizzly je přece nesežral, když neměl hlad!“

Zaváhal.

„Zakopal jsem je. - Jsem slaboch?“

„Doveď mě za nimi!“

„Copak, chceš vyhrabávat tři měsíce staré mrtvoly? Čekáš, že z nich budou zombíci?“

„Doveď mě za nimi!!!“

„Bude už konečně to jídlo!?“ přehlušil ji.

„Vždyť jsi říkal, že ho nechceš,“ připomněla mu.

„Na to čekám celou dobu, holčičko,“ řekl chladně. „To je přece samozřejmost. Jsi strašná blbka!“

Šla tedy do kredence. Věděl, že tam může mít další zbraň, ale nevadilo mu to. Věděl také, že jemu se nemůže nic stát. On nemůže zemřít, ani kdyby chtěl. Ale jednou přece musí zaklepat bačkorami, stářím! To bude ovšem ještě za dlouho! Nebo je snad odsouzen k věčnému životu?

„Chceš se umýt?“ osmělila se.

Prohlížel si lovecké trofeje. „Ne. Já nemám zapotřebí válet se s tebou v posteli.“

Zatímco se zouval, otevřela skříňku s potravinami a ukrojila kousek chleba a uzeného masa. Pak otevřela láhev Becherovky, kterou měla ještě ze svého rodného rakouského císařství.  A pak se to stalo.

Ucítila Petrovu vůni a otočila se. Nikde však její bráška nebyl. Jak by také mohl, když jej napadl grizzly a William je oba pohřbil?

Do očí Williama vstoupilo podivné zažloutlé světlo. Výraz v jeho obličeji se rázem změnil v něco nadpřirozeného. Blázní, nebo se jí to nezdá a opravdu mu svítí oční bulvy, jako kdyby do něj vstoupilo něco nadpřirozeného? Proč mu planou kukadla jako vánoční stromeček?

Jeho oči byly nedobré; skelné - jako oči vzteklého psa – a nepříčetné. Tupě zastřené. Svítily takovým zvláštním světlem, jakoby z jiného světa. Úplně jako kdyby mu v očních otvorech žhnula lampa či svíčka. Zvláštní, nadpřirozený plamen, až se rozklepala. Nebyla si jista, zda je to normální člověk.

Zdálo se, že do něj vlezl jakýsi démon či co. V čele jeho zájmu byla očividně touha zabíjet. Plameny v jeho zorničkách pocházely jakoby z jiného světa – ze záhrobí. Nebo si to představovala? Byla to snad známka nějaké začínající duševní poruchy? Jisté jest, že měla už dávno začít chodit k psychologovi, který by jí ty bludy z hlavy vyhnal! Protože se se smrtí svých rodičů nedovedla vyrovnat. Místo toho se ovšem vypravila do Ameriky, aby uprchlého vraha otce a matky vyhledala a sprovodila ze světa. Kdyby si došla k lékaři, je možné, že by jí i předepsal prášky. Žal ji velice zohyzdil! Nebo jen byla zamilovaná do bandity a dotáhla to až k halucinacím?

Zastavil se u stolu.

„Mě nevožereš, nymfomanko,“ řekl. Přitom ho jen chtěla poctít něčím jiným než obyčejnou vodou! Pak zařval tak, že jeho hlas se přeměnil v hlas šílence. „Hú-í! Hú-í! Hú-í!“

Vrazil do sklenky medvědí silou; je to cvok, zrůda, netvor, a určitě ne člověk. Kdo to ale je?

Nebyl čas na úvahy o duševně chorých. Sklenka mohutně zařinčela, jak udeřila o prkennou podlahu. Střepy se rozlétly po okolí, nikoho však nezranily.

Světnicí se nesl pach Becherovky. Tekutina se vlila pod foch. Myslela, že snad vyndá sekáček na maso a utne mu ruku nebo nohu, potažmo hlavu, ale obluda už řádila „vesele“ dál. S rachotem hromu odsunula židli a mrštila jí po Marii Urbanové.

Ta uskočila a židle se rozdrtila o stěnu.

„Tohle si nezvykej!“ ječel. Povalil zbylé dvě židle. Jedna z nich rupla. Hodil ji k plotně.

„Mě nevožereš, nymfomanko!“

Vzala dranžírovací nůž.

Otevřel zásuvky a všechny vytahal ven. Nádobí bylo rázem na zemi. Některé se rozmlátilo.

Přičapl na zbylou židli a začal se ládovat jídlem, zatímco rozpačitě uvažovala, co mu nalít jiného.

„Chci vodu, blondýno,  a budu za ni rád. Tady nejsme v žádném penziónu, puso!“

„Konečně,“ zamumlal, když se dočkal. Ale vrtalo jí to hlavou. Každý jiný člověk by po alkoholu skočil jako vlk po lani. Musel mít nějaký důvod, proč ohnivou vodu odmítl.

A pak přišlo to nejhorší.

 

„Teď mi, holčičko, řekneš, kde se schovali." Přitiskl ji ke stěně, až to zadunělo.

„Nevím!" vyhrkla. Rukama ji tlačil do „zdi“. Ač byla dřevěná, svou tvrdostí si nezadala se zděnou konkurencí. Bude mít na zádech v nejlepším případě modřiny, horší scénáře nechce domýšlet. Avšak představy se jí derou do hlavy násilím. Fantazírovala, jaké by to bylo, kdyby v ní byly zabity hřeby místo věšáku nebo hřebíky na kožešiny. Kdyby tento čin provedl na opačném konci místnosti, vpravo od dveří, podobalo by se to defenestraci.

Pustil ji. Rozhlédl se po místnosti. Neopovážila se pohnout, jen bezmocně kmitala pohledem na železnou hrozbu, zatlouklou v oné přední části srubu.

„Na tomhle tě budu masírovat tak dlouho, až si vzpomeneš."

Nedýchala. Utíká očima ven. Kdyby tak mohla utéct…!

Nakloní se až k ní, že cítí jeho dech, a řekne: „Tak už sis vzpomněla?"

„Nevím, pane…“

„ Woodpeckere.“

„Nevím, pane Woodpeckere."

„Ty nevíš?" sekne hlasem tak nízko, jako trčely jeho kolty. „Tak já ti to připomenu, ty lhářko. Jdeme!"

Proboha, kam ji to vleče?! Poslední z rodu Gubrianů-Urbanů bude zřejmě zavražděna! Zastihne ji stejný osud jako celou její nevinnou nebohou rodinu!

Táhne ji ke dveřím, kde si všimne hřebů, trčících ze stěny, aby nabodávaly kabáty na ně pověšené. Ty nešetrně strhne a hodí na zem, načež ji na ně chce přitlačit – ale Marie duchapřítomně kopne nohou a ochromí tak na čas jeho nejcitlivější místo na těle.

„Jáu! Ty děvko! Tohle jsi neměla dělat.“ Drží se za bolestivou partii, skrčen, takže dostane další kopanec, tentokrát do čela. Musela to udělat – protože by ji zabil. A ona bude bojovat do poslední chvíle, je rozhodnutá, že se nevzdá a pasivně se nenechá zlynčovat. Krev Gubrianů jí proudí v těle – odhodlaná a pomstychtivá! Nechce to udělat, ale musí! Nezemře v osmadvaceti!

Narovnal se vytočeně a chtěl se na ni pustit, ale máchla znovu nohou. Jenže ji za tu končetinu chytil.

Kéž by se otevřely ty dveře a v nich se objevili její bratři! Ale to se už nikdy nestane, protože už nežijí! Jedině, že by vetřelec lhal…

Z úst se mu vydral zvířecí bezeslovný řev. Prudce ji přimáčkl na špičaté hroty hřebíků. Myslela, že má v zádech nabodnuté nože.

Proč se raději nenechala zavraždit? Stačilo přece, kdyby jen cekla ve chvíli, kdy jí to zakázal, a mohla v sobě mít kulku. Takhle bude dlouho trpět na hřebech a umírat pomalu. Opět se na ni nalepil, ale už ji nepolíbil. To v ní vzbudilo lítost a rozplakala se. Jaké ponížení!

„Billy! Vem si ty peníze! Prosím! Jsou v poličce!“ křikla zoufale. Jak se proklínala, že mu je zapomněla dát! Měla je v tom kredenci, kam šla pro jídlo.

Zatlačil ji ještě víc na ostré bodce.

„Prosím, zastřel mě!“ vyjekla. Vzpomněla si, že nemá nikoho a nechce již žít. Obličej měla mokrý od slz. -

Bude žít Mary dál svůj ponurý život, nebo ji rozporcují hřeby ve stěně srubu pod rukou krutého desperáta? Či snad její srdce dobije výstřelem z pistole?

Prudce ji srazil k zemi a distancoval se. Zuřivě otevřel dvířka kredence a cosi usilovně hledal. Všechny bankovky, jež vysypal, nepovšimnutě nechal ležet na zemi. Jeho zajímalo něco docela jiného. Co, to jí bylo záhadou. Ale pokud je to něco, co mu vzali nějací gauneři, je možné, že tady to nenajde. Potom objevil zlaté valouny, kdesi narýžované. Bez zájmu a s opovržením je rozházel po místnosti, sypaje je v amoku na podlahu. Byly ve velké krabici. Zde jsou jí k ničemu. Jemu také, ale musel to udělat. Hledal něco, co musí získat zpět. Ona peníze nepotřebuje - přišla o celou svou rodinu – o rodiče kvůli nespolehlivosti lékaře a o bratry pro kruté zuby a drápy nevidoucího grizzlyho. A jí teď ublížil podivný vrah, jenž ji očividně nedokáže zabít a který se jí ještě ke všemu líbí. Je to jediný chlap na světě, jenž ji zaujal. Je naprosto povrchní, když se jí rozklepou kolena ze vzhledu bandity! Může si vypadat, jak chce, ale s banditou by se neměla kamarádit! Je to tvrdá zkouška – a nikdo neví, zda v ní obstojí. Ale co má dělat, když ji přitahuje?

Byla ochromená bolestí. Nezbývalo mnoho, a byl by konec. Ani se nepokusila vstát. Věděla, že by to nedokázala, tak byla potlučená.

Když se k ní po chvíli sklonil vida, že ji zřídil tak moc, že se na nohy nepostaví a jen bezvládně leží na zemi čelem k podlaze, neměl již v očích nadpřirozené světlo. Nahmatal její krkavici, aby zjistil, zda jí ještě bije srdce. Tlouklo.

„Vstaň, holčičko,“ řekl úsečně, avšak již mírněji, než předtím.

Když se neshledal s odezvou, klekl si k ní, chtěje jí nadzvednout hlavu, když vtom se z posledních sil se vymrštila, pravačkou mu dala pěstí jako chlap a pravou nohou ho kopla mezi nohy.  Vložila do toho všechny své zbývající síly.

Chytil si bolestivé místo a za obrovské bolesti její i své ji znovu povalil a skočil na ni. Nějakou dobu se v urputném zápase převalovali, než ji zalehl tak, že byla sevřená jeho rukama. Mít na sobě tak obrovského chlapa není moc komfortní. Bojovala však do poslední chvíle.

Jak tenhle sveřepý zápas dopadne? Má šanci žena, naprosto odzbrojená a bez sil, zvítězit nad tímto habánem? Morálně možná ano…

A fyzicky? To nemohu sdělit, došel mi papír.

  

* * *

  

Šla jsem do papírnictví a pro vylíčení následujících událostí nakoupila velký komín archů. Zabila ho? Či to skončilo fiaskem? Zapálil někdo srub a zhynuli oba v plamenech? Jste napjati? Konečně mám papíry na stole a mohu pokračovat v jejich masírování a v mazlení se s nimi tužkou. Těšíte se na rozuzlení konfliktu? Ještě si dám čajíček, ale pak vám to všechno povím, slibuji….

Nit příběhu se bez důkladného zaznamenání trhá rychle, myšlenky a paměť ochabují s postupujícím věkem a nejsou neomylné. S prodlením zapadají do bezedných hlubin zapomnění… Dokud  je neotiskne tuš pera, nejsou v bezpečí, bez zaevidování blednou. V případě odkladu se neobejdou bez ztrát! Jen rychle pokračovat, než mi dopíše tužka! Na tu jsem ani nevzdechla…

Teď ji měl plně v moci a mohl jí provést ty nejhorší věci.

Usmál se na ni. „Že ty jsi, holčičko, policistka?“

Opětovala mu zářivý, ale vysílený úsměv. „Jsem policistka.“

„A pátráš po vrahovi svých rodičů?“

„Jo.“

„Co když jsem to já?“

Nevěřila mu - sám nevěděl, zda je nebo není tím, koho hledá. Doufala, že jen tak blafuje a flirtuje. Nechtěla, aby smrt jejích rodičů, ať už je to kdokoliv, zapříčinil tenhle člověk.

„Ty to nejsi,“ odsekla suverénně. Postřehl náznak nejistoty v té odpovědi a usmál se. Potom se zvedl. Pochopil, že ona své komplice nepráskne – a že třeba opravdu neví, kam ti lotři práskli do bot – a tak ji vlastně nemusí ani odprásknout ani umučit...

  Poněkud zděšeně k ní přistoupil, snaže se ji otočit. Uviděv, že nemůže vstát, jeho vášně trochu utichly. Také mu z očí zmizelo prapodivné nažloutlé světlo. Odhodiv širák na židli, došel k „holčičce“.

Proč ho tak miluje? Je to bůhvíjaký zabiják, sketa. Jenže ona je očividně labilní a iracionální – na což není vůbec hrdá.

„Který kavalec je tvůj?“ zeptal se, drže ji za ruku, již jí podal. Užívala si to, ač věděla moc dobře, že tohle nemůže skončit pohádkově. Ukázala, s bušícím srdcem, na otoman u vchodu.

„Zalez si tam, holčičko. Je čas spat. Ráno vstáváme a musím za těmi hajzlíky. Ukradli mi něco, co jim nemohu nechat.“

„A co ti ukradli?“

„Nestarej se. A nezdržuj. Poslechni, co jsem ti řekl, a jdi spát. Nebo...“ Významně pohlédl na pistoli. Pak ho cosi osvítilo, a tak řekl: „- Anebo ne. Tady bys mi frnkla.“ Bylo to totiž dost blízko od dveří.

Já ti nemám kam utéct, neb už nevidím důvod pro svou existenci. Jedině snad, abych skočila do propasti! Sebevražda je nejlepší východisko, zdálo se jí. Nebo z vodopádu! Pokusí se o to v noci, až  bude desperát v Morfeově náruči. Až uslyší jeho pravidelné oddechování. Zabije se sama; nepadne pod rukou „hnusného“ desperáta! Buď ji na místě odstřelí, nebo proklouzne nepozorovaně ven a ukončí svůj život v bezedných hlubinách.

Rozhlédl se. „Jdi spát tamhle na ten kavalec. Ne, tam je okno. Tak tamhle, až dozadu. Tady si lehnu já,“ instruoval. Záda ji ještě pálila od hřebů  a tělo ji bolelo z pádu na zem. Když viděl, jak se pomalu šine, opět jí pomohl k lůžku dojít. „A spát už budeš sama?“ vysmál se. „Nebo k tomu potřebuješ krutého desperáta?“

„Zabij mě, a usnu navždy!“ trvala na svém.

„To neudělám, holčičko,“ odsekl. „Tvůj život mám v hrsti já. Já rozhoduji o tom, kdy chcípneš. A zatím nemám náladu tě zabíjet. - Tak spi sladce, holčičko. A je jen na tobě, jestli budeš poslušná, nebo jestli se už neprobudíš...“ dodal výhružně a ďábelsky se zasmál.

Opětovala mu přání dobré noci.

Nemusel ji ani svazovat. Věděl, že mu neuteče. Ušklíbl se nad tím. Pak zhasl petrolejovou lampu nad dveřmi i na stole a lehl si do lůžka, jemuž vévodily dveře u východu ze srubu.

  

***

  

Klubko záhad se zašmodrchává čím dál víc, a chvíli potrvá, než dešifruje i ten poslední uzel tajemství! Avšak jestli ji zabije, bude všemu konec. Želbohu nemohu psát dále - jdu čůrat. Potom už nemám čas. Za chvíli je deadline!

I kdybych si tam mohla udělat deset uzlů, nepomohl by mi ani první ani poslední, protože to prostě musí ven. A nejsem chlap.