OK

Při poskytování služeb nám pomáhají soubory cookie. Používáním našich služeb vyjadřujete souhlas s naším používáním souborů cookie. Více informací

 

Velká bramborová loupež

 

Kapitola 1. – Kočičí detektiv

 

Bylo překrásné srpnové ráno – jedno z těch svěžích jiter, jež se vyspalo dorůžova a teď vykukuje přes hřebeny vzdálených hor, aby svými paprsky vzbudilo lenochy, kteří se ještě válejí v postelích ve snaze trochu si přispat. Ne snad, že by mezi ty pecivály patřil i Kubíček. Ten už dávno pobíhal po dvoře, štěkáním zdravil ptáčky a nemohl se dočkat, až se ovčák konečně nasnídá a vyjde ven. Dnes totiž budou opravovat plot kolem zahrádky!

Spravování plotu měl Kubíček rád skoro stejně jako běhání po pastvině. Už teď se těšil, jak bude ovčákovi nosit nářadí, zkoušet, která z planěk je nejchutnější, a hledat v okolí klacíky pro případ, že by některý z nich byl nezbytně nutný pro zdárné dokončení díla.

Všechno už měli nachystané. Ovčák včera rozebral ztrouchnivělé dřevo, připevnil nová břevna a přehodil přes ně velkou plachtu až na zem, aby zahrádka plná krásných květin a šťavnaté zeleniny nelákala nezvané zvířecí návštěvníky. Každý sice věděl, že udělat takovou nerozvážnost by znamenalo rozházet si to u Kubíčka, ale znáte to: jistota je jistota.

Vousáč se opřel do dvoukoláku vrchovatě naloženého novými plaňkami, jež voněly lesem a hoblinami, Kubík popadl do zubů košík s kladivem, kleštěmi a hřebíky, a mohli vyrazit.

Hned za brankou narazili na Jackouli. Černobílá kočka se rozvalovala na nízké zídce, líně pošvihávala ocasem a tvářila se nevyzpytatelně jako malá sfinga v lesklém kožíšku.

„Kampak, kampak?“ zeptala se naoko lhostejně. „Jdete konečně dodělat ten plot, co tam na vás od včerejška netrpělivě čeká?“

Kuba souhlasně štěkl – s košíkem v zubech se mu nemluvilo zrovna nejlépe.

„Tak to musím s vámi,“ oznámila kočka. „Přece si nemůžu nechat ujít pohled na to, jak vám to půjde od tlapek.“ A než se kdo nadál, hupsla ze zídky na Kubíka, velkopansky se mu prošla po zádech a pak opatrně sklouzla do košíku.

„Tak šup šup, ať už tam jsme,“ poručila ledabyle.

Borderák se pustil do rozvážného klusu. Ne snad, že by poslouchal Jackouliny příkazy – no dovolte, to by si vyprosil! – ale nechtěl, aby mu ovčák utekl. A zatímco jedna ťapka střídala druhou, prohodil koutkem tlamy: „Proč jsi na nás čekala? Myslel jsem, že touhle dobou buď chytáš myši, nebo číháš u nádraží na cestující a skáčeš jim na záda, když se ohnou pro kufry.“

„Ty nemáš radost, Kubíku? Myslela jsem, že tě potěší, když vám budu při práci morální oporou,“ pronesla s výrazem, z nějž vyzařoval upřímný zájem a ryzí nevinnost.

Kuba zbystřil. Znal svou schovanku až moc dobře. Měl ji sice rád, to ano, ale věděl, že si nenechá ujít žádnou příležitost pobavit se na cizí účet. Co zase kuje?

„Jen si utahuj,“ nadhodil si košík v zubech, aby se mu lépe nesl. „Ale jestli si tam z nás budeš dělat dobrý den a plést se nám pod nohy, tak tě proženu, že na to... hm, do večera nezapomeneš.“

„Já to náhodou myslím vážně,“ ohradila se Jackoule a zatvářila se uraženě. „Plot je hrozně důležitá věc. Bez něj by se mohlo stát, že se ti někdo dostane na záhony a úplně je zničí. Poláme krokusy, vytahá mrkev a vyorá všechny brambory... No jen se podívej sám,“ řekla a kývla směrem k zahrádce, která se právě vyloupla zpoza zatáčky, „přesně tohle by se ti mohlo stát. Plot je vážně moc chytrý vynález. Škoda, že jste ho tam přes noc neměli.“

A opravdu. Před ovčákovýma a Kubíkovýma očima se rozkládalo dílo zkázy. Nové horní břevno, na které chtěli přitlouct plaňky, bylo sražené, plachta se válela na zemi a záhony… ach, ty nebohé záhonky! Přelámané krokusy smutně skláněly své květy, mrkev někdo rozházel po okolí a v místech, kde se ještě včera úhledně vinuly řádky brambor, to teď vypadalo, jako by si tam uspořádalo tancovačku stádo slonů.

Jackoule se ladně přenesla z košíku na dřevěný sloupek, několikrát na něm přešlápla, aby se řádně uvelebila, a zvědavě se zeptala: „Tak co, jdeme na ten plot?“

Její doprovod jí však nevěnoval žádnou pozornost. Muž i borderák tam stáli vedle sebe s otevřenými ústy – ovčák kvůli tomu překvapení a Kubík jednoduše proto, že byl pes.

„No podívej se na to,“ ulevil si po chvíli kysele vousáč a špičkou holínky rozhrnoval přelámanou nať smíchanou s fialovými okvětními lístky. „Taková spoušť. Kytky vzal ďas, měl jsem je stejně jenom na okrasu a zasadím si nové. Mrkev nám tu také nějaká zbyla, i když ty ohryzané asi radši vyhodím. Podívej se na ty kousance, to byly panečku zuby. Ale brambory... brambory tu žádné nezbyly! To už letos nebude žádná bramboračka, žádné bramborové placky, a co hůř, žádný bramborák!“

Kubíkovi bylo ovčáka upřímně líto. Věděl, jak vroucně bramboráky miloval: skoro tak, jako on sám kostičky. A uvědomoval si také, že ať už říkal jeho kamarád cokoliv, i ty krokusy mu nebyly zdaleka lhostejné.

Jemně do přítele ňufnul čenichem a povzbudivě se na něj usmál: „Neboj se, ovčáku. Já zjistím, co se tady stalo. Dáme to zase do pořádku.“

Pak loupnul okem po kočce, která vše se zájmem sledovala, a rázným krokem se k ní vydal. „Tak ven s tím, Jackoule,“ udeřil na ni. „Co má tohle všechno znamenat?“

Ta však jen spokojeně zapředla: „Ale Kubíčku, snad si nemyslíš, že mám tohle na svědomí já? Víš přece, že tohle není můj styl. Takové primitivní barbarství.“

„To je pravda,“ připustil borderák. „Ty jsi spíš na zákeřnější vtípky. Jako třeba vyčurat se někomu do květináče, schovat myš pod rohožku nebo přilákat někomu do pelíšku ježka a zavolat: Večerka!“

„Za to jsem se ti už přece omluvila,“ seskočila Jackoule ze sloupku, protáhla se a otřela se Kubíkovi o nohy. „Ale že to jsi ty, podívám se na to. Jsem totiž velká detektivka, kdybys to náhodou nevěděl. Těmhle očím nic neuteče. Ani ve dne, ani v noci.“

Odhopkala k plotu, kde zatím ovčák s hudrováním přitloukal zpět shozené břevno, a chvíli si zblízka prohlížela udupanou a zválenou zem. Čmuchala tady a pak zase tamhle, s přimhouřenýma očima se plížila kolem záhonů a na závěr strčila tlapku do hromádky hlíny, olízla si ji a nasadila zamyšlený výraz. No předváděla se, co si budeme povídat. Pak moudře pokývala hlavou a vrátila se ke Kubíkovi.

„Už vím, co se tady stalo,“ prohlásila pyšně a začala vyprávět: „Mohla být tak půlnoc, maximálně půl jedné ráno. Tamhle za zatáčkou se vykolébal Hubert, ten sousedovic grošák. Trošku se potácel a zachytával se ohlávkou za plot na druhé straně ulice – tam, jak je ta oloupaná barva. Něco si brumlal a tu a tam se zasmál pod vousy. Měl dobrou náladu, koník jeden. Tady se zastavil, přímo jak jsi ty, a zkoumavě pozoroval plachtu, kterou tu ovčák nechal na noc. Asi se podivoval, co to je za divné plaňky, že tak vlají ve větru. Udělal pár vrávoravých kroků zpátky a pokusil se ji přeskočit, jenže mu nevyšel krok a levým předním kopytem srazil břevno.“ Jackoule pokynula Kubíkovi, aby ji následoval k plotu, a pokračovala: „Dopadnul jak široký, tak dlouhý přímo tamhle do záhonu krokusů. Trochu nejistě vstal a začal ze země vyškubávat mrkev. Když jí měl plnou hubu, že vypadal, jako by spolknul hrst rampouchů, lehnul si do brambor a s hurónským řehtáním se v nich válel. Hnedle na jednom boku, pak na druhém, tlama se mu ježila mrkvemi… Dovedeš si to představit?“

„Radši ani ne. Jak to ale všechno víš?“ zeptal se s nepříjemným tušením Kubík.

„Čistá dedukce,“ poklepala si kočka ťapkou na spánek. „Prostě jsem si dala dvě a dvě dohromady. Za prvé jsou tady všude stopy okovaných kopyt a tuhle velikost podkov nikdo kromě Huberta nenosí. Za druhé tamhle leží jeho deka, vidíš? A za třetí... kdo myslíš, že se v noci s Hubertem vsadil, že ten polorozebraný plot nepřeskočí?“

A než se stačil Kubík nadechnout, aby jí řekl něco od plic, Jackoule rozverně mňoukla a s ocáskem zdviženým k nebi jako vykřičník zmizela v nedalekém poli.

 

Kapitola 2. – Zákeřná jablka

 

Kubíček cválal vesnicí a jeho hněv s každým skokem narůstal. Sám nevěděl, jestli se víc zlobí na grošáka Huberta, který natropil na ovčákově zahrádce takovou paseku, nebo na Jackouli, jež to svým způsobem všechno spískala. Ale jelikož kočka vzala do zaječích, odnese si to teď koník.

Borderák doběhl k Petráčkovic usedlosti – hezkému, dřevem obloženému stavení kousek nad návsí. Koňská ohrada zela prázdnotou, a tak přeskočil plot a namířil si to přímo do maštale. Vlčák, který dům hlídal, chtěl nejdřív něco namítnout a už už zvedal pysky, aby mohl na nezvaného hosta pořádně zavrčet. Když si však všiml, že Kubovi div nejde vzteky pára od uší, raději stáhl ocas mezi nohy, popadl do zubů svůj oslintaný tenisák válející se na dvoře a odnesl si ho do boudy, kde snad budou oba v bezpečí.

Kubík strčil hlavu do stáje. „Huberte, jsi tady?“

Odpovědí mu bylo jen zaryté ticho, z jednoho boxu však zaslechl namáhavé odfukování. Došel až k němu a postavil se na zadní, aby viděl přes vrátka. Desetiletý valášek Hubert tam opravdu byl a nevypadal dobře. Zdálo se, že ho něco trápí. Podle toho, jak se tvářil a jak se mu nadouvaly statné boky, se nejspíš jednalo o kombinaci bolesti hlavy, špatného zažívání a příliš velkého počtu nohou, který nedokázal ukočírovat. Opíral se o stěnu, funěl a nejistě mžoural očima.

„To jsi ty, Kubíku?“ zaržál slabě.

„Jo, to jsem já,“ potvrdil borderák. „Musíme si promluvit.“

„Promiň, ale teď se to... HÝK!“ škytl kůň, až se mu protočily panenky, „... teď se to vážně nehodí. Není mi moc dobře. Nemohl bys přijít později? Asi tak... HÝK!... asi tak za rok. Nebo aspoň zítra. To už mi snad bude líp.“

„Na to ani nemysli,“ odmítl nekompromisně Kuba a probodl Huberta pohledem. „Vyřídíme to hned. Jak si to představuješ, u všech všudy, dělat něco takového? To se ani trochu nestydíš?“

Grošák se neúspěšně pokusil podívat na borderáka nejdřív jedním okem, pak druhým, ale nakonec to vzdal a radši strčil chřípí do napajedla. Když srkavé zvuky utichly, zvedl hlavu a tentokrát už na psa zaostřil. „Vůbec nevím, o čem to mluvíš,“ prohlásil s mírnou obavou v hlase.

Kuba nasadil tvrdý výraz. „Jen se nedělej! Mluvil jsem s Jackoulí, všechno mi řekla. Že ti není hanba. Dospělý kůň a vyvádí jako nevycválané hříbě.“

„Já se ti moc omlouvám, Kubíku,“ svěsil hlavu Hubert a znělo to upřímně. „Ale vážně, vážně nevím za co. Mohl bys mi to aspoň naznačit?“

„Tak ty nevíš? Zničený plot, zválená zahrada, sežrané brambory – nic ti to neříká?“

„Opravdu ne,“ pípl Hubert a znovu si lokl vody. „Nesnažím se zapírat, to ne. Ale opravdu si na nic nevzpomínám. Vím, že jsem se šel k večeru projít, bylo mi tady smutno. To víš, jsem tu pořád sám, malá Anežka odjela na prázdniny, takže teď nemám nikoho, kdo by mě bral na projížďky… Tak jsem si večer otevřel maštal a vydal se na procházku. A viděl jsem věcí! Víš třeba, že dole u návsi někdo zapomněl sud s jablky, a ona tam zkvasila?“

„To opravdu nevím,“ odvětil sarkasticky Kubík. „To abych se tam šel honem podívat, ne?“

„Teď už je pozdě,“ zatřepal hřívou Hubert, který byl příliš unavený, než aby si všímal takových drobností, jako je tón hlasu. „Teď už tam nejsou. Víš, já si dal jenom jedno, na chuť. To ti bylo odporné! Kyselé, ten kvas jsem cítil až vzadu na jazyku, v žaludku to pálilo... Tak jsem okoštoval ještě jedno, jestli to první nebylo jen nějaké špatné. A asi jo, protože druhé mi už šmakovalo o dost víc. Třetí bylo zasejc fuj a čtvrté mi opět báječně chutnalo. Vím, že ještě u desátého jablka byl stav víceméně nerozhodný, jenže to už jsem trošku ztrácel přehled…“ Grošák při té vzpomínce škytl tak, až se mu podlomila kolena. „A pak už to mám všechno jako v mlze. Myslím, že když jsem se dopracoval na dno sudu, napadlo mě, že noc je ještě mladá a že by byla škoda vracet se tak brzy domů. Tak jsem se toulal vesnicí a přemýšlel, kam jít dál. Vzpomněl jsem si, že Hrabáčkovi prý mají novou kozu, tak jsem se za ní šel podívat, přivítat ji tady a tak.“

Kuba na něj úkosem pohlédl: „Víš přece, že to je dřevěná koza na řezání dřeva…“

Hubert překvapeně zastříhal ušima. „Fakt? Hm… To jsem si nevšiml. Ale i tak to je fešanda, to ti povím... No a to je asi tak všechno, co si ze včerejška pamatuju. Vážně se omlouvám. A jestli se něco stalo...“

„Takže si nevzpomínáš, jak jsi potkal Jackouli? Že jsi nám zničil plot a zválel celou zahrádku?“

Koník se zamyslel. „Inu, když o tom tak mluvíš, Kubíčku… Něco se mi vybavuje. Myslím, že jsem vážně nějakou micku potkal, to jo. Ale rozhodně jsme nepáchali žádný vandalismus. To není nic pro mě, vždyť já jsem takový usedlý páprda, už mi bylo deset… Jen jsme si trochu zasportovali. Tuším, že jsme soutěžili, kdo vyskočí výš. A já asi vyhrál, protože když jsem se tady ráno probudil, měl jsem maštal plnou mrkve. To byla nejspíš odměna za první místo.“

Kubík jen bezmocně protočil oči. „Ne, Huberte,“ snažil se vysvětlit grošákovi jeho omyl. „To nebyla výhra. To byla naše mrkev. A co brambory, na ty si nevzpomínáš? Nemáš je tu taky?“

Hubert se otřepal a věnoval borderákovi krajně znechucený pohled. „No dovol, jsem přece kůň. Co bych asi tak dělal s bramborami? Dej mi oves, dej mi jablka, i tou mrkví mi uděláš radost, ale brambory si nech. Jenom na to pomyslím… uf… ne, teď nejsem ve stavu, abych se bavil o bramborách.“

„A jsi si opravdu jistý, že…“

„Kubíčku, neříkám, že si tu a tam nějakou tu bramboru nezobnu. Ale to tak jednu, na trávení. A věř tomu, že nerad. Jestli se vám ztratily brambory, tak v tom já vážně nejedu.“ Odmlčel se, znovu si lokl čerstvé vody z napajedla, pak se obrátil k psovi a v jeho krhavých, nevyspalých očích se odráželo dopolední slunce a provinění. „Za ten plot a zahrádku se moc omlouvám. Jestli to budu moct nějak odčinit, určitě to udělám. Ale o bramborách opravdu nic nevím.“

Kubík věnoval zbědovanému grošákovi ještě jeden pohled a řekl si, že nemá smysl ho dál trápit. Ta zkvašená jablka ho potrestala už dost – a nejen za to, co provedl jemu a ovčákovi, ale i za všechny ostatní lotroviny, jichž se kdy dopustil. Jenže co dál? Teď už sice ví, kdo má na svědomí poničené záhony, avšak to nejdůležitější je pořád záhadou: kam se poděly všechny brambory, když v tom nemá kopyta Hubert?

 

Kapitola 3. – Kráčející brambora

 

Slunce se už pomalu chystalo ukončit svou denní pouť oblohou a předat štafetu pro změnu měsíci, a Kubíček byl pořád jako tělo bez duše. Ležel na dvoře vedle ohniště, kde si občas s ovčákem opékali klobásy, a vůbec nevnímal pobekávání ovcí za domem, bzučení včel v růžích ani vůni večeře, která se linula z kuchyně. Přemýšlel. Přemýšlel tak usilovně, až se mu z toho kroutily chlupy na uších.

Přece není možné, aby tu záhadu nerozlousknul. Tři řádky brambor se jen tak nezvednou a neodletí do teplých krajů, ani neodejdou na vandr. Někdo je musel sebrat nebo sníst.

Co tedy vlastně ví? Všechno to spískala Jackoule. O půlnoci zahlédla potácejícího se Huberta a navedla ho, aby skočil do zahrádky. Ten rozbil plot… dobrá, plot tam vlastně nebyl, takže jenom shodil břevno, ze záhonů si udělal matraci, sežral většinu mrkve a pak se odkolébal do stáje, kde se teď léčí z následků nezřízené konzumace zkvašených jablek. Jenže tvrdí, že se brambor ani nedotkl, alespoň ne tlamou. A i když to s grošákovými vzpomínkami na tu noc nebylo zrovna neslavnější, Kubíček mu to věřil. Znal se s Hubertem už pěkných pár let a věděl, že by mu nelhal.

Takže tam pak musel přijít ještě někdo jiný. Někdo, kdo využil koníkem natropenou spoušť k tomu, aby si dopomohl k zásobám na zimu a připravil tak ovčáka o jeho milovaný bramborák.

Ale Jackoule přece neříkala, že by…

Kubo, ty hlupáku! udeřil se borderák ťapkou do čela. Už věděl, kde udělal zásadní chybu. Proč se celou dobu spoléhal na to, co mu řekla ta poťouchlá černobílá kočka? Z té „dedukce“, kterou ráno předvedla, byl tak paf, že se zapomněl v zahrádce rozhlédnout sám.

Vyskočil na nohy, přelétl branku, před udivenými zraky Vendelína a jeho stáda proběhl kolem ovčína a ostrým cvalem zamířil k zahrádce. Ladně přehupsnul plot, který tam už ovčák stačil přitlouct, a celý zadýchaný se zastavil. Tak je tady, snad ještě něco vyčmuchá.

Chviličku počkal, až se trochu vydýchá, pak přimhouřil své oříškové oči a zvolna nasál okolní pachy. Takže co to tady máme? Všude cítí ovčáka, jeho propocenou košili a dýmku, kterou si za odměnu zapaloval po dobře odvedené práci. To vše podkreslují kovové tóny hřebíků a kladiva. Pak tu je zemitý pach Huberta, seno z jeho maštale a... no ano, samozřejmě, zkvašená jablka. To je panečku síla! Dál také hlína, zetlelý kompost, trocha hnoje – pěkně přírodní, žádná chemie. A dál... copak je tohle? Obilí, kořínky, žaludy... sýr... myšina? No jistě! Jak mohl zapomenout na myši? Ty přece žerou brambory!

Přitiskl čumák těsně nad zem a pustil se do stopování. Tenounké stužky pachů se křížily, ale po chvíli už věděl, že se všechny sbíhají do jednoho místa. Pak stačilo jen párkrát hrábnout ťapkou a... no jistě, byla tady nora! A jaká!

Teď už musel akorát čekat. Pachatel se přece vždycky vrací na místo činu. Stačí se obrnit trpělivostí a té měl Kubíček na rozdávání. Zvlášť, když šlo o napravení křivdy, která se udála jemu a hlavně ovčákovi!

Lehnul si do vlahé hlíny pod maliníkem, hlavu si složil na packy a opájel se představami, co s tím zlodějem udělá, až ho chytí. A ani to netrvalo moc dlouho. Teprve začínalo šírat, když tu se v hlíně opodál něco pohnulo. Kubíček se přikrčil, připravil se ke skoku... a ztuhnul. Párkrát zamrkal, aby se ujistil, že ho nešálí zrak. Ne, opravdu se mu nic nezdálo. Z nedalekého záhonu se vyklubala brambora a teď si to pomalu štrádovala směrem k němu.

No tak to tedy ne. Z Kubíčka si nikdo šprťouchlata dělat nebude!

Mohutně se odrazil, dopadl přímo před pochodující hlízu a tlapkou ji přišpendlil k zemi.

„Jauvajs!“ ozvalo se zpod ní. Kubík sevřel bramboru do zubů, nadzvedl ji... a odhalil tak malou myšku, celou zamáčknutou do kypré půdy.

„A mám tě, ty jedna!“ zvolal Kubík vítězoslavně.

„Jejda…“ zakoktala myš. „Já tady jenom tak… Ona totiž už docela… Protože když se na to… Ty mě přece chápeš, ne?“

„Nehraj si přede mnou na neviňátko,“ zahromoval pes. „Chytil jsem tě při činu, ty lupičko brambor!“

„Ale snad nebude tak zle,“ pípla šedivá zlodějka. „Vždyť to je jenom jedna brambora. Myslela jsem si, že si toho nikdo ani nevšimne.“

„Nevšimne? Děláš si legraci? Myslíš, že nikomu nebude chybět několik metráků zeleniny? Přiznej se, jak dlouho už sem chodíš krást?“

„Dneska tu jsem poprvé...“ zamumlala myš, ale když zachytila Kubíkův tvrdý pohled plný nedůvěry, raději se rozhodla změnit výpověď. „Tak podruhé? Dobrá, tohle je třetí brambora, kterou si odsud nesu, ale to je všechno, přísahám! Mám doma myšat jako píšťal u varhan, a tak se musím setsakra otáčet, abych jim sehnala něco k jídlu. A když včera večer jezevec z lesa povídal, že si odsud může každý odnést, kolik unese, tak jsem samozřejmě neváhala. Ale vážně jsem tu nikdy dřív nebyla! Přece nejsem praštěná romadúrem – tohle je revír té zlomyslné černobílé kočky! Sem radši žádná z nás nechodí.“

Kubíčkovi se to moc nepozdávalo, ale přesto v něm zvolna hlodal červík pochybností. Kdyby se tu v okolí usadila myš, která by dokázala na posezení spucnout celou úrodu, nejspíš by si toho všiml. Třeba podle toho, že by v sousedství žilo o poznání míň koček. Přesto se dál snažil nevypadnout z role; chytil podezřelou, a tak toho musel využít.

„Myslíš, že ti na takovou pohádku skočím?“ zavrčel. „Tobě, kterou jsem dopadl s předmětem doličným v packách? Třeba sem chodíš loupit už celé měsíce. Jak mám poznat, že mi nelžeš? Víš, co se říká: brambora k bramboře…“

Myš se ovšem nedala. Založila si packy v bok a probodla Kubu pohledem. „Tak podívejte, pane pes. Podobné věci já nebudu poslouchat. Jasně, chtěla jsem si tady trochu přilepšit. No kdo by nechtěl? Mám doma tucet myšat, jedno hladovější než druhé. Ale lhářku ze mě nikdo dělat nebude. Po celém lese se říká, že si každý může odnést, kolik chce. A kdo dřív přijde, ten dřív žere. Takže když jsem sem přišla poprvé, už to tady vypadalo jako po boji. Měla jsem co dělat, abych vůbec něco našla. Celé to tu bylo zryté, podupané, zválené... no jako by se tady rozdávalo něco zadarmo.“

„Jo, to udělal Hubert,“ povzdechl si borderák. „Snažil se zjistit, kdo je silnější – jestli on, nebo sud zkvašených jablek. Prohrál a pak tady o půlnoci trochu řádil. S ním už jsem si to vyříkal. Ale on tvrdil, že žádné... Počkat! Kdy že ti to ten jezevec řekl?“

„Včera večer, byl toho plný celý les.“

V Kubíčkovi začínalo klíčit určité tušení. „A kdy jsi sem šla?“ zeptal se, byť odpověď už předem znal.

„No okamžitě, samozřejmě,“ potvrdila myška jeho podezření. „Takovouhle příležitost jsem si nemohla nechat ujít. Musím se přece starat o myšáčky a myšinky, co na mě čekají doma v noře. Děti jsou dar, i když jsou tak rozežrané jako ta moje smečka. Na světě není nic důležitějšího. Hele, děje se něco?“

Kubíček nereagoval. Jen tam seděl s očima upřenýma v dál, uši mu stály v pozoru a z tlamy mu vykukovala růžová špička jazyka, která vycítila, že konečně dostala pohov od všech těch otravných mozkových buněk, a tak si chtěla užít trochu volna.

Moc dlouhé trvání však ta její svoboda neměla. Borderák se za chvilku z ohromení probudil a zatřepal hlavou. „Jsem to ale trumbera!“ vyštěkl a prudce se postavil. „Pozdravuj doma, myško. A tu bramboru si vezmi s sebou. Já musím letět.“

„Kam tak pospícháš?“ podivila se, ale zároveň už zvedala ze země hlízu, která byla větší než ona sama. Kdo ví, jestli si to ten potrhlý pes zase za chvíli nerozmyslí, a pokud ano, chtěla být tou dobou už dávno pryč.

„Už vím, jak se to tady seběhlo a kde ty brambory hledat. Teda, jestli vůbec ještě nějaké zbyly,“ prohodil přes rameno. Pak se mohutným skokem přenesl přes plot a utíkal k lesu, až za ním ušiska vlála jako fábory ve větru. Tentokrát už snad běžel najisto.

 

Kapitola 4. – Setkání na mýtině

 

Kubík cválal lesní pěšinou a kolečka v hlavě se mu otáčela takovou rychlostí, že jejich bzučení téměř přehlušilo dusot jeho ťapek po mechovém koberci.

Takže Hubert nakonec neměl se ztrátou... ne, řekněme to na rovinu, s krádeží těch brambor vůbec nic společného. Dokonce i Jackoule v tom byla nevinně, což Kubíčka potěšilo asi ze všeho nejvíc. Onen grošákův „hrdinský sportovní výkon“, sražené břevno, huba ježící se vyškubanou mrkví – to všechno byla slepá stopa, která borderáka akorát zmátla. Předpokládal, že se brambory ztratily až potom, co Hubert otevřel zahrádku dokořán. Bylo to tak naprosto očividné, tak logické. Přímo se to nabízelo. Jenže zapomněl, že kdo má za ušima, toho nějaká natažená plachta nemohla zastavit. A tahle parta, za kterou teď mířil, měla fištrónu na rozdávání. To věděl moc dobře, už se s nimi párkrát setkal.

Za normálních okolností by je samozřejmě vyčenichal hned po prvním čmuchnutí. Měl přece skvělý nos, kruci pes! Jenže o tuhle výhodu ho připravil Hubert, který se válel v záhonech s takovou vervou, že silný jablečný odér přehlušil všechno ostatní. Kubu kvůli tomu ani nenapadlo, že by na zahrádce mohl někdo úřadovat ještě před ním. Celé mu to v té jeho černobílé makovici docvaklo až ve chvíli, kdy mu myška zlodějka prozradila, že „lesní bramborový výprodej“ začal už večer, tedy v době, kdy se Hubert teprve kysele křenil nad prvním zkvašeným jablkem.

Na les už padl soumrak a byla tedy doba, kdy hodné bordery chodí spát. Kubík na to ale neměl ani pomyšlení, konečně totiž doběhl tam, kam měl namířeno: na malou mýtinu obklopenou vzrostlými duby, jež se ukrývala mezi dvojicí nízkých kopců. Nebyl to ovšem žádný úpravný palouček, na kterém by hustě rostlo lesní kvítí a kde by při měsíčku tancovaly víly. Pokud by si pohádkové bytosti chtěly uspořádat svůj candrbál zrovna tady, skončilo by to nejedním vyvrtnutým kotníkem a polámaným křídlem. Zem totiž pokrývaly vyrvané drny a hluboké brázdy tak hustě, že to tu vypadalo jako pole čerstvě zorané traktorem, který řídila tlupa rozdováděných koťat.

Některé ty rýhy v zemi byly hodně hluboké. Ten, kdo je udělal, musel mít spoustu síly a uměl ji použít. A ten dotyčný také nemusí mít náladu na řeči, pípnul slabě Kubíčkův vnitřní hlásek, který začínal pochybovat o tom, zda byl dobrý nápad sem běžet rovnou, bez ohlášení. Divoká prasata totiž nejsou zrovna známá svou pohostinností. Spíš naopak – na nečekané návštěvy mívají ve zvyku reagovat poněkud nevrle. Mírně řečeno. Že by se přeci jen vrátil domů a nechal to na zítřek, až si vše pořádně promyslí? Inu, možná by to nebylo tak docela od věci…

„Co tady děláš, ty otrapo?“ ozvalo se mu přímo za zády tak nečekaně, až nadskočil. Kubík ve svém hlubokém zamyšlení úplně přehlédl, že už není na mýtině sám. Společně s ním tam stála mohutná bachyně, za kterou se tísnil půltucet malých pruhovaných pyžamáčků. Vykukovali za jejími mohutnými kosmatými boky a zvědavost u nich očividně vítězila nad strachem. Čeho by se také měli bát, když je tady s nimi máma? A tamhle teta? A tamhle opodál další?

Kubíček nasucho polkl, ale rychle se vzpamatoval. Vždyť to stádo divočáků přece sám hledal, tak by měl být rád, že se mu to podařilo. Ovšem tváří v tvář všem těm štětinám, rypákům a hlavně tesákům si začínal říkat, že radost ze shledání vypadá přece jen trochu jinak. Zvlášť, když se ty tesáky zvolna výhrůžně přibližují.

„Potřeboval bych si promluvit s vaší bábou,“ pronesl hlasem, který se mu skoro ani nezatřásl. „Je tady někde?“

Bachyně se k němu naklonila tak blízko, až ho její hutný pižmový pach udeřil do čenichu silou kladiva, a upřela na něj svá krví podlitá očka. „Cože, ty chceš mluvit s naší matrónou?“ zachrochtala. „Už dlouho jsem neslyšela takovou troufalost od někoho, komu z tlamy netrčí ani jeden zub.“

Její hrůzu nahánějící tón ostře kontrastoval s nadšenými tenkými hlásky, které se jí ozývaly za zády: „To je jako s tím vlkem, co na nás vybafnul před týdnem. Myslíte, že tenhle dopadne stejně?“ ptal se jeden. „Myslíš tak daleko? To těžko, tenkrát foukal vítr,“ poučoval ho druhý. „O pět bukvic, že jo,“ přisadil si třetí.

Borderák se snažil to štěbetání pruhované školky nevnímat a stál si za svým: „Je to důležité. Klidně tu na ni počkám.“

Prasnice to ovšem viděla jinak. „To nepočkáš. Až napočítám do tří, tak tady buď nebudeš, nebo… tady už nebudeš. Je to na tobě. Jedna… dva…“ Sklonila hlavu a rýpla si kopýtkem. Kubík napjal všechny svaly, aby se připravil odskočit. Bojovat s ní nechtěl, ale ani se nehodlal nechat převálcovat metrákem štětinaté zuřivosti.

„Počkej!“ rozlehl se mýtinou zvučný hlas a zpoza opony stromů vyšla veliká bachyně, už od pohledu starší než ostatní. Zvolna se nesla kolébavým krokem a prošedivělá srst se jí v měsíčním světle jemně leskla.

Mladší prasnice, která se tyčila před Kubíkem, po ní loupla pohledem, něco si zachrochtala pod vousy, ale přesto jí uctivě uhnula z cesty. Pak, aniž by ze psa spustila zrak, zvolna poodstoupila a odvedla svou drobotinu do bezpečné vzdálenosti. Jen jeden z pyžamáčků, malý pruhovaný kaneček s rozcuchanou čupřinou na hlavě, se od své mámy oddělil, krůček po krůčku se připlížil ke Kubíkovi a začal mu se slabým funěním očichávat přední ťapky.

Matróna stáda došla za napjatého ticha až ke Kubíkovi. Se slabým, shovívavým úsměvem se podívala na prasátko fascinované černobílým borderákem a svým mohutným odřeným rypákem jej jemně odstrčila. Pyžamáček prudce zvedl hlavu, jako by se právě probudil, krátce vykvíkl a rychle odcupital k mámě, kde se zařadil do houfu ostatních sourozenců.

Statná bachyně se ztěžka posadila a upřela na psa své moudré oči černé jako smůla. „Tak co bys chtěl, Kubíčku? Už uplynulo hodně vody, co jsme se viděli naposledy. Ale já nezapomínám, a proto si tě vyslechnu.“

Ostatní prasnice, které se na palouku shromáždily, Kubíka dál pozorovaly se špatně skrývanou nedůvěrou, jenže očividně chovaly svou bábu ve veliké úctě a nedovolily by si jít proti jejím příkazům. Vznešenost celé chvíle tak kazilo jen několik desítek pyžamáčků, kteří se už nudili a začali dovádět. Dospělí to vyřešili tak, jak to dělají už celé věky kdekoliv na světě – prostě je ignorovali. Spokojenost byla díky tomu na obou stranách.

Kubík pár chvil hledal ta správná slova a pak řekl: „Potřebuju se tě na něco zeptat, Háto. A vím, že ke mně budeš upřímná jako vždy. Byli jste to vy, kde se vloupal k nám na zahradu a ukradl tam všechny brambory?“

Stará bachyně ho dlouho, předlouho pozorovala s neproniknutelným výrazem ve tváři, a když už se pes domníval, že se odpovědi nedočká, prohlásila: „Ne, nikam jsme se nevloupali.“

Kuba zklamaně svěsil uši. A to si myslel, že na to konečně přišel!

Ale matróna pokračovala: „Nevloupali jsme se tam. Když si někdo dá kolem zahrádky místo plotu jenom plachtu, pod kterou můžeš volně procházet, říká tím, že si každý může vzít, co chce. Tak to aspoň vidíme my. Jídlo, které se nám bude hodit, jsme si tedy odnesli do našeho bahniště pod Mrchovým kopcem – a tam také zůstane.“

Kubík překvapeně vyvalil oči. Tohle byl neuvěřitelně nepsí pohled na věc! „No ale… jak k tomu přijdeme?“ vykoktal. „To byly naše brambory a…“

„… A teď jsou naše,“ uzavřela to prasnice tónem, který nepřipouštěl další debatu. „Podívej se sám, kolik máme letos mladých. Musíme pro ně mít dost jídla, aby z nich vyrostla pořádná divoká prasata, která se ve světě jen tak neztratí.“ Pak se odmlčela a podívala se na Kubíka o něco vlídněji. „V čemkoliv jiném bych ti vyhověla. Vždyť to víš. Ale děti jsou dar…“

„… A není nic důležitějšího než ony,“ povzdechl si Kubík sklesle. „Já vím, tohle jsem už dnes slyšel.“

„Vidíš, že to chápeš. Tak už běž. Snad to bude pro tebe i tvého ovčáka poučení pro příště.“

Pak matróna vstala, naposledy se na Kubíčka podívala, otočila se a vykročila směrem ke kraji mýtiny. Když došla až ke stromům, pozvedla hlavu a hlasitě zaryčela. Ostatní bachyně se za ni rychle seřadily i se svým potěrem a za okamžik se celé stádo rozplynulo v nočním lese.

Kubík zůstal na palouku sám. Ale rozhodl se, že tohle ještě není konec. On to tak prostě nenechá.

 

Kapitola 5. – Noční výprava

 

Na les už dávno padla hluboká noc. Většina zvířátek ležela zachrutá ve svých norách a pelíšcích, velebné ticho rušilo jen houkání sýčka doprovázené štěkáním lišky a sytým chrápáním medvěda, jemuž se zrovna zdálo něco o jitrnicích a povidlových koláčích. Přesto byste museli dávat opravdu bedlivý pozor, abyste zaslechli to tlumené ťapání, které mířilo od vesnice přímou čarou do samotného srdce hvozdu. Kdopak se to v bledém měsíčním světle míhal jako stín mezi stromy a po uzounkých pěšinách? Ano, správně. Kubíček.

Věděl, že mu stará Háta a její stádo divočáků nic nedají, v tomto směru se matróna vyjádřila naprosto jasně. Ale přece se jen tak nevzdá! Když už nic jiného, zařídí ovčákovi aspoň pár bramboráků. To je to nejmenší, co pro něj může udělat.

Slabé povrzávání proutěného košíku, který nesl v zubech, se ztrácelo v šelestění okolních stromů.

V místech, kde stezka odbočovala k blatům, ji opustil a pokračoval dál k Mrchovému kopci, u nějž divočáci ukrývali svůj lup. Raději zvolnil a opatrně našlapoval – nechtěl, aby ho prozradilo prasknutí větvičky, které by se v dřímajícím lese neslo na hony daleko. Vyhnul se hustému mlází, prosmýknul se pod větví, jež se před ním znenadání vynořila, přeskočil kmen vyvráceného stromu… Když tu náhle zaslechl slabé kňourání. Někde poblíž něco kvíkalo, fňukalo a pochrochtávalo. Jako by tu plakalo malé strašidýlko.

Zastavil se a nastražil uši. Odkud to jen jde? No jistě: tam z toho hlubokého vývratu, který zůstal v zemi po mohutném dubu. Zvědavost mu nedala. Pomalu se k jámě přiblížil a nahlédl do ní. A tam… no ano, s tím strašidýlkem se docela trefil. Na dně díry stál uvězněný malý pyžamáček – to prasátko s rozvernou čupřinou, které si Kubíka prve očichávalo při jeho návštěvě na mýtině. Kaneček se snažil vydrápat nahoru, jenže kdykoliv byl už už venku, podjela mu kopýtka a on s vykvíknutím sklouznul zpátky dolů. Kdo ví, jak dlouho se takto trápil. Bylo vidět, že je již na konci sil.

Kubík odložil košík na polštář z mechu a zeptal se: „Co tady děláš, prcku?“

Pruhované prasátko k němu zvedlo oči, z nichž náhlá úleva rychle vysoušela všechny slzičky.

„Sláva, tak přece někdo přišel,“ zaradovalo se. „Ty jsi ten hafan, co byl dneska u nás, že? Nevíš, kde je máma? Neviděl jsi ji?“

„Ty ses zaběhl?“

„Nezaběhl. Spíš tak nějak… zapomněl,“ připustil pyžamáček a popotáhl, až to zatroubilo. „Byli jsme s mámou a tetami na procházce. Tady jsme se na chvíli zastavili a já se šel podívat, co je v téhle krásné velké díře. Hrozně to tu vonělo, ze země koukala spousta kořínků, a tak jsem ryl a jedl a zase ryl… No a najednou koukám, že všichni odešli. Když jsem si toho všiml, museli už být daleko, protože na moje volání nikdo neodpovídal. A teď se odsud nemůžu dostat. Dolů to šlo raz dva, jenže nahoru to je hrozně vysoko. Pomůžeš mi domů?“

Kubíček si v duchu povzdechl. Pohled na ten utrápený rypáček ho bodal u srdce, ale tohle bylo to poslední, co teď potřeboval. Přece ho nemůže vzít s sebou. Ne, když se chystá vloupat do spíže jeho mámy, báby a tet. A kdyby ho jen vynesl nahoru a nechal tady… To přece nepřichází v úvahu. V nočním lese bude ve větším bezpečí tady ve vývratu, než kdyby se potuloval kolem.

„Promiň, kamaráde, ale teď nemůžu,“ zašeptal. „Mám práci, něco moc důležitého. Ale slibuju, že až půjdu zpátky, postarám se o tebe. Zatím si tu lehni a spi.“

„Prosííím,“ písknul pyžamáček zoufale, „nenechávej mě tady! Já se bojím! Před chvílí tu přeletěla sova a hrozně při tom koulela očima. Kdo ví, co se tady objeví příště? Mám strach!“

Kubík se zamyslel. Vážně ho tu nemohl nechat, to by přece nedokázal. A kdyby se tomu pruhovanému prasátku náhodou něco stalo, nikdy by si to neodpustil. Jenže když ho bude mít s sebou, na krádež brambor bude muset zapomenout… Počkat! To je nápad! Mohl by je přece vyměnit! On vrátí bachyni pyžamáka, ona mu na oplátku dá košík brambor. To je férový obchod!

Pak si ovšem představil, jak by se na ten návrh asi tvářila kanečkova máma. Jestli by měla pocit, že ho Kubík záměrně unesl, nedopadlo by to s ním dobře. Ne, tudy cesta nevede…

„Haló, pane pes,“ ozvalo se z jámy. „Jste tam ještě? Já vás v té tmě nevidím.“

Borderák věděl, že se nedá nic dělat. Tahle situace měla jen jedno jediné řešení.

„Haló? Haló!“ volal pyžamáček a hlas se mu lámal.

Na dno jámy dopadl košík. A hned po něm i Kubíček.

„Vlez si tam,“ řekl laskavě. „Odnesu tě domů za mámou. Přece bych tě tady nenechal.“

Prasátko vykvíklo radostí a hned se s funěním a chrochtáním nasoukalo dovnitř. Párkrát se v košíku zatočilo jako pes, zkusmo ochutnalo proutí a pak se spokojeně uvelebilo. Borderák sevřel držadlo do zubů, nadechl se a jediným mocným skokem vyletěl nahoru jak nějaký psí superhrdina.

„Jsem moc rád, že jste mi pomohl, pane pes. Maminka se vám určitě moc moc odvděčí.“

„To bezpochyby,“ zamumlal Kuba, ale sám měl těch pochyb plnou hlavu. Říkal si, jestli by nebylo lepší košík s pyžamáčkem jen donést na okraj mýtiny, kterou divočáci používali jako shromaždiště, a rychle se zdekovat domů, než ho někdo uvidí. Pak to ale zavrhl. Přece je už dospělý, tak by se měl podle toho chovat. A co by mu asi tak mohly ty bachyně udělat? Inu, bylo toho dost… Tak nebo tak, brambory budou muset počkat na jindy. Jestli se vůbec ještě nějakého „jindy“ dočká. Když ho totiž prasata uvidí s košíkem, jistojistě si dají dvě a dvě dohromady a svůj lup přenesou jinam, kde jej Kubík nenajde. Nebo na jídlo rovnou pustí omladinu – a pak bude mít se svým plánem nadobro utrum.

Mezi stromy proletěla sova a s tichým zapleskáním křídel se usadila na nedaleké větvi. Zkoumavě se podívala na Kubíka jedním okem, pak druhým a nakonec táhle zahoukala. V tu chvíli se z podrostu vynořily siluety divokých prasat. A zamířily přímo k borderákovi.

„Máma!“ vypískl pyžamáček, vyskočil z košíku a rozplácl se na zemi. Nic si z toho ovšem nedělal, převalil se zpátky na nohy a hned pelášil ke svým.

Bachyně probodávaly Kubíka podmračenými pohledy, zachovávaly si od něj však odstup. Vykročila k němu jen jedna jediná – stará Háta.

„Vida, vida…“ prohlásila matróna zvolna. „Tak ses vrátil. Myslela jsem si to.“

Kubík na to neměl co říct, tak radši mlčel. Věkovitou bachyni si velmi považoval, ale cítil se v její přítomnosti vždy trochu nesvůj. Měl z ní neodbytný pocit, že ví mnohem víc než všichni ostatní.

„Ale překvapil jsi mě,“ pokračovala Háta a vrhla významný pohled na košík. „Místo abys šel... hm… na houby, rozhodl ses nezištně pomoct malému Řopíčkovi. Ne snad, že by to bylo nezbytné – tamhle sýček Cyril si ho všiml a řekl nám o něm. Ale je hezké, že jsi měl starost.“

„Co jiného jsem měl dělat?“ zamumlal Kubík a pokrčil rameny. „Děti jsou dar...“

„… a na světě není nic důležitějšího než ony. Dobře, že si to pamatuješ. Protože my ano,“ řekla významně matróna. „A teď bude lepší, když se vrátíš domů, Kubíku. Myslím, že takhle v noci moc těch svých hub nenajdeš. I kdybys po nich pátral sebelíp.“

Kubík poznal, že prohrál. Prasata samozřejmě pochopila, co měl v plánu, a rozhodně si dají na svou spižírnu pozor.

Taková nespravedlnost! Vždyť nakonec na všechno přišel! Vyřešil to! Zjistil, co přesně se stalo i kdo brambory uloupil, a moc nechybělo a alespoň část z nich by získal zpět. A pak to dopadlo takhle... Bylo mu skoro do pláče, ovšem psi přece nebrečí! Určitě ne, když je někdo vidí.

Smutně se vrátil na statek, uklidil košík zpátky do kůlny a svalil se do pelíšku. Samým zklamáním nemohl dlouho usnout, nakonec však přece jen upadl do neklidného spánku. Konec konců, byl borderák a ti usnou pokaždé.

Ráno ho přivítalo veselé sluníčko... a s ním i veselý ovčákův hlas.

„Kubíčku, honem vstávej!“ jásal vousáč u okna a hrnek s kávou stál zapomenutý na parapetu. „Viděl jsi někdy něco takového? Nemůžu uvěřit vlastním očím!“

Pes se šel loudavým krokem podívat, co se děje tak úžasného. Pořád jej ještě trápily zážitky ze včerejší noci, a tak nedokázal sdílet nadšení svého přítele. Ovšem jakmile vyhlédl před vrata, veškeré chmury z něj spadly. Trávník před domem byl celý podupaný a někdo zničil záhon růží, to ale samozřejmě nebyl důvod ovčákovy radosti. Vedle chodníčku vedoucímu k brance ležela vyskládaná hromada brambor – všechny, které se ze zahrádky ztratily. Dobrá, tak skoro všechny. Ale kdo by je přepočítával? I tak by vystačily na ten největší bramborák na světě.

 

< Předchozí kapitola           Další kapitola >

<< Zpět na obsah

 

Přidat komentář