OK

Při poskytování služeb nám pomáhají soubory cookie. Používáním našich služeb vyjadřujete souhlas s naším používáním souborů cookie. Více informací

 

Příspěvek č. 90

735 dní

  

Sedm set dvacet čtyři.

Když nic jiného, každý den měl své číslo. Zdi budovy byly chladné a i za slunečných dní paprsky sotva olizovaly stěny sirotčince. Jídlo prošlé, nahnilé a páchnoucí, stejně jako nažloutlá, ledová voda, ve které byl nucen sedět mlčky celé hodiny.

Uvažoval, jak moc vydrží. Jak moc toho jiné děti vydrží. Kdykoliv někdo náhle zmizel, ostatní zapomněli na jeho jméno. Tváře všech splývaly do jediné.

V noci začala další bouře a Michael po jeho levici opět plakal. Sestry ho tentokrát nebily, jen vytáhly z postele a odvedly. Druhý den nebyl u snídaně a všichni věděli, že už ho neuvidí. Budou uzdraveni, všichni budou nakonec volní, říkaly. Chlapci si šeptali o dospělých, kteří přicházejí bez dětí. Snili o tom, že i je někde čeká nový domov.

Jakmile došlo na bití, Thomas nekřičel. Po úderech do obličeje mu tekly slzy, jinak ne. Rány pěstí, důtkami a dřevěnou holí ho měly napravit, vyhnat z něj zlo. Mlčel a téměř žádná ze sester to nemohla vystát. Thomas věděl, že je to od něj hloupost. Fňukat přespříliš bylo stejné, jako nefňukat vůbec. Vařilo to těm ženským krev v žilách. Byla to ovšem jediná hra, kterou s nimi mohl hrát a mít navrch. Neodmlouval, všechny příkazy poslechl. Jen mlčel.

Ode dne, kdy matka zemřela, neřekl ani slovo. Když ho vyhodil otec na ulici, toulal se, kradl. Když ho odchytli a zavřeli sem, jen mlčel. Po nějaké době sestry usoudily, že je omezený a přestal je bavit.

Jen ve své hlavě se cítil Thomas v bezpečí, mohl chodit po lese s matkou a sbírat houby. Býval tam rád. Ležel na mechu pod dubem a jen dýchal. Nepřipouštěl si, kde doopravdy je. Distancoval své vědomí od každodenního hnusu, kterým byl obklopen. Matka mu říkala -"Ty jsi už tak šikovný, Tome!" a "Jsem na tebe moc pyšná," a "Pojď ke mně, něco ti povyprávím, ano?" a polévka v hrnci líně bublala.

Po snídani si ho našla sestra Marie a popadla ho za límec.

"Vstávej," vytáhla ho na nohy a strčila do něj, že na kamenné podlaze skoro zakopl. Klopýtal před ní a směřoval své kroky podle jejích rozkazů, průběžně bit holí po pažích a ramenou. Navedla ho do sklepení. Byla tam tma a ještě větší vlhko, než ve vyšších patrech. Vzala již zapálenou svíci.

Thomas věděl, že se právě stal součástí místní hlavní hry. Dostrkala ho k jedněm z mnoha dveří, otevřela je a strčila dovnitř.

Ztuhnul a zíral. Sestra se shýbla, stojíc za jeho zády a zapředla jako kočka.

"Ten poslední tu čeká jen na tebe, vidíš?"

Cítil na uchu její dech a otřásl se. Téměř slyšel, jak se medově usmívá. Polkl aby nezvracel a nechal se odvést pryč.

Od toho rána se mu o sklepení pravidelně zdávalo, koukal setře Marii přímo do obličeje a její zuby byly černé, stejně jako oči, slina ukapávala z koutku úst. Nosem nasál hnilobný puch. Za její vyhublou postavou se ve světle svíček pohupoval Michael, bez života.

Vedle jeho mrtvoly visel poslední uzel a čekal na něj.

-

Sedm set třicet pět.

Běžel. Z rukou se mu odlupoval bílý vosk, drtil v ruce svícen od krve a nesnesitelně ho bodalo v boku. Tvář a paže pořezané od skla, krev štípala v očích, ale nezastavoval.

Nechránil svůj život. Myslel jen na svůj sen. Ten mrzký život byl nutností a když přelézal poslední kamennou zeď a při dopadu si poranil nohu, kulhal rozbřeskem dál.

Stěží došel na pokraj lesa, hlas v jeho hlavě byl zřetelnější, než kdy dřív a on konečně plakal.

"Už jdu, mami."