OK

Při poskytování služeb nám pomáhají soubory cookie. Používáním našich služeb vyjadřujete souhlas s naším používáním souborů cookie. Více informací

 

Příspěvek č. 91

Poslední uzel

  

To jsem se vám jednou ocejtila v situaci, že o tom teď sama přemýšlím, jestlipak to vůbec byla pravda.

Bylo to takhle jednou v pondělí ke třetí hodině ráno, v době, kdy všichni už dávno spali, jenom já pořád zírala do tmy. Na chvíli jsem rozsvítila lampičku, otevřela svého oblíbeného Dumase, když jsem začala zívat, knížku jsem zavřela a zavrtala se do peřiny na znamení, že konečně usnu. Ale za pár minut se mé oči naprosto nepochopitelně otevřely zpátky a ne a ne se zase zavřít. Zase jsem rozsvítila, vzala knihu do ruky, otevřela ji a za dalších deset minut a pět stránek jsem zase knihu odložila a lampičku zhasla. A opět jsem se zavrtala pod peřinu. Ale najednou se něco stalo a já ucítila, že mi něco sedá na peřinu a tím zatěžuje jednu nohu. Ztuhla jsem strachy a ani se nehnula. Za chviličku pocit ohrožení zmizel a hned na to jsem uslyšela zacukání záclony tak silně, že málem vyskočila ze žabiček a z druhé strany garnýže něco nějak zakvílelo. Jako by meluzína chtěla otevřít okno. Hodila jsem si peřinu přes hlavu a začala jsem přemýšlet, jestli jsem se nezbláznila. A tu chvíli jsem ten samý zvuk uslyšela ještě jednou i pod peřinou. Že by se meluzína snažila opravdu okno otevřít? To není možné. Jak asi holka vypadá? Má rozcuchané vlasy? A velké vyvalené oči? A jako má sukýnku? Nebo šaty? Když jsem si takhle hezky přemýšlela, tak mi něco sedlo na druhou stranu postele a zároveň mě to zalechtalo pod palcem u nohy. Cukla jsem nohou a protože mě to rozčílilo, vzteky jsem vykopla patou dopřed tak jako kdybych chtěla někoho z postele shodit.

,,ˇAáááuvááájssss,'' zasyčel hlásek. Rozsvítila jsem lampičku a rozhlédla se. Neviděla jsem nic.

,,Co tady chceš a co jsi zač?''

V tichu se rozezvučelo cvakání žabiček garnyže.

,,Sakra, co ode mne chceš?''

,,Jsem Pitrýsek, čertík a jenom si hraju.''

,,A proč u mě? Neznáš lepší místo?''

,,No, protože jenom ty mě vidíš a slyšíš.''

,,Já? Jak to, že jenom já? Co to je za nesmysl?'' supěla jsem vzteky, protože čas mého odchodu do práce se rychle přibližoval.

,,Já jsem opravdu čert, teda čertík, takový malý a ještě neškodný. Ale učím se. Opravdu. Jsem malý šikula! Brzičko se všechno naučím!“ zaznělo přesvědčivě někde z kraje mé postele. Rozhlédla jsem se a nikoho jsem zase neviděla. Sedla jsem si, rozhlédla se .>lo.l.

„Ty že jsi šikula? Jak to můžeš tvrdit, když Tě nevidím? To by mohl říct každý!“ Provokuji a pořád si něco podobné čertíkovi představuji, abych se nelekla, až se objeví.

„Ty mě nevidíš?“ ozvalo se teď blíž mému uchu až jsem se lekla.

„Ne! A neřvi mi do ucha!“ Křikla jsem troufale a čekala od té neviditelné síly facku. Jsem drzá, ale ať si. Napadlo mě mu nabídnout něco k snědku a tím tu potvoru pekelnou nalákat:

,,Nemáš chuť na něco dobrýho? Třeba na kousek uzenýho a nebo na sušenou švestku? Je slaďoučká“ a najednou se z husté tmy vysunula chlupatá ruka a ozvalo se : ,,mňam … to bych si dal“.

„ A co by sis dal? Ta tvoje tlapajzna je pěkně špinavá, to uzený bys zamazal. Ukaž svůj ksichtík a já ti ho dám rovnou na jazyk“ tlapa zmizela a za mnou se ozvalo:

„ tak mi to dej.“

Krev se mi v žilách zastavila, jak jsem se lekla hlasu, který mi zakřičel do ucha a když jsem se otočila,

tak jsem najednou viděla skutečného malého čerta.

,, Na“, podávám mu sousto na jeho jazyk,

„ tady to máš, je to moje nejlepší sousto“. A kousek jsem si odkrojila i pro sebe.

„ vždyť jsi mi to nabídla, tak proč mi to jíš!“ ozval se čert drze.

,,Já jsem ti nabídla něco k snědku, ty potvoro chlupatá! Já jsem ti neslibovala, že se tu přejíš“, hájila

jsem se.

„ Nejsem potvora, jsem čert!“

,,A co tady chceš?“ ptám se.

,,Co? No přece tebe,'' řekl skoro nejistě a olizoval se pro další kousek uzeného masíčka.

,, Dám ti, ale povídej, co po mě chceš. Protože já ti patřit nebudu nikdy.''

,,Nóó, to víme. Dej mi jeeeštěěě kouseeeek, “ škemrá o další sousto a já to krájím na hodně maličké

kousíčky, abych ho donutila všechno na sebe vyžvanit.

,,Na,'' čertisko natáhlo tlamu a já s kouskem v ruce ucukla.

,, Povídej, co máš za lubem?“

„ Dej to seeem, řeknu, když dáš ještěěě“.

„ Dám, když řekneš , co chci slyšet,“

,,Seš sprostá vyděračka,'' zaprskal a začal dupat.

,,Ty se ke mně přistěhuješ a chceš mi vybrat spižírnu? Bez přičinění?“

„ Čert si může vzít, co chce! A nemusí nic dělat!“ Zavrčel.

,,Tak si to vezmi“ nabízím na dlani další kousek a to ostatní schovávám za sebe. Když se čert přiblížil, začala jsem přeříkávat modlitbičku:

,, andělíčku můj strážníčku, opatruj mi mou dušičku“

„ fůůůůůj“, zaprskal čert jako vzteklý kocour a couvnul.

,,Přestáááň,'' vzteky mu jiskřilo z očí.

,,Ty poslouchej, proč poslali zrovna tebe? A proč tě poslali za mnou? Co jsem provedla? ''

,,Já nevííím,'' protáhl písmenko í a zašklebil se.

,,Já chci ještěěě,'' natáhl pysk a vyplázl jazyk, abych mu dala další kousek.

,,Jak to, že nevíš? ''

''Vystřelili mě z pekla, protože jsem šlápl Luciferovi na ocas. Strašně se na mě rozlítil a že to prý musím odčinit tady na zemi a až prý rozvážu sedm uzlů, tak se budu moct vrátit. A prý sedmý bude nejtěžší.''

,,A kde ty uzle jsou?''

,,To kdybych věěěděěěl,'' rozbrečel se až mu tryskaly slzy a z nosu tekla nudle. Začal si chlupatými tlapami utírat oči a šmudlat čumák.

,,A co tedy chceš ode mne?''

Pokrčil rameny a udělal na mě nešťastný obličej. Zase začal natahovat na pláč.

,,Ty jsi mi divnej čert,'' lehla jsem si zpátky do postele a přikryla si peřinou hlavu. Už mě to nebavilo, chtělo se mi spát. Rozhovor s tím mrňavým nekňubou mi sebral hodinu mého cenného spánku a oči se mi začaly klížit.

,,Neeeee,'' začal řvát jako na lesy, ,,já nechci, abys spala.''

,,A já nechci, abys tady řval a nechci, abys tady čuměl a nechci, abys tady byl. Už zmiz! Tak jako jsi se objevil, tak rychle zmiz! Chci spát,''řvala jsem pro změnu jako pominutá já. A zase jsem si lehla a přikryla hlavu peřinou. Najednou se v pokoji rozlilo ticho. Krásné úžasné ticho a já začala usínat. Když na holení kosti pravé nohy se zase objevila tíha, jako kdyby si na mě sedl slon. To mě tak rozčílilo, že jsem najednou vylítla z postele, rozsvítila jsem velké světlo, vlítla do komory, vzala smeták a vší silou jsem mlátila do postele do míst, kde jsem původně měla nohy.

,,Jáááuuu,'' začal brečet čert a zase se objevil.

,,Tak hele, buď zmizíš, nebo s tebou bude zle. Nebojím se tě.''

,,Ale já mám hlad,'' skučelo čertisko.

,,Pojď se mnou,'' zavelela jsem a on jako pejsek šel poslušně za mnou.

,,Tady to všechno, co ti dám na stůl, můžeš sníst. Do mrazáku mi nelez. Jestli tam jenom prstíček strčíš, zmrzneš celý a zůstaneš v mrazáku dalších tisíc let. To si pamatuj.''

,,Neboooj.'' Ubezpečoval mě, ,, tam je zima a to není místo pro mne. V peklíčku je teplíčko, na zimu nejsem zvyklý.''

Podívala jsem se na hodiny a s hrůzou zjistila, že je půl pátý. V sedm jsem potřebovala vstávat a jít do práce. Pod očima budu mít pytle z nevyspání, celý den se budu chcíplá ploužit budovou a co s tím, aby to nikdo nepoznal? Budu někomu vykládat, že mě v noci otravoval čert? Mudrovala jsem cestou do postele a rychle zhasla a zapadla pod peřinu. Byla jsem šťastná, že jsem zvládla čerta uklidit, abych se konečně mohla vyspat. Samozřejmě že mě ráno budík nebyl schopný probudit. Hlavu jsem měla jako střep, oči oteklé a tělo těžké. Jako kdybych celou noc probendila na tanečku v alkoholovým oparu. Jo alkoholovým! Najednou mi došlo, že mám nečekanou návštěvu. V kuchyni jsem zatím nebyla, stihla jsem jenom postel, koupelnu a to hrozný nemilosrdný zrcadlo. Na ksicht jsem namatlala nějaký barvičky, abych vypadala trošku schopně a od zrcadla jsem se odlepila v okamžiku, kdy jsem si uvědomila, že už je hodně hodin a že sebou musím hodit. Otevřu dveře do kuchyně a dech se mu zatajil hrůzou. Takovou spoušť jsem snad nikdy nikde neviděla. On nejenom že snědl mnou připravenou snídani, vypil veškerý čaj a džus, ale navíc vlezl do spižírny, vytahal konzervy z rybiček, nevím čím je otevřel, ale jako kdyby je vykousal a poházel je po zemi. Do toho vysypal mouku a těstoviny. Prostě binec byl snad v každém koutě mé krásné kuchyně. Smrdělo to to tam nějakou spáleninou, nejspíš to byla čerovina, rybičkami a ještě nevím čím přesně, protože mi to připadalo jako zápach starého upoceného chlapa. Ach jo. Já se na to vykašlu. Nechápu proč, ale pomatlal i okna. Tak nejenom že vypadám strašně, ale ještě jsem i naštvaná a to pořádně. Budu vůbec schopná myslet na práci? Potřebuji řešit svou klientku, která se soudí se svým manželem a je z toho špatná. Já se potřebuje vygumovat, upravit, opravit a restartovat, abych zvládla běh normálního dne.

,,Kde seš ty hajzle, udělám z tebe guláš,'' zařvala jsem do okolí a tahala ze sebe noční košili. Rozlížela jsem se kolem sebe ,ale ticho mě nepřesvědčilo.

,,Vím, že jsi tady a varuji tě, jestli si vezmeš ještě nějakou mou mňamku. Tohle bylo naposledy, co jsi měl hody za moje peníze. Udělám místo v mrazáku a tam tě zavřu a už nikdy neotevřu.''

,,Ale to nebylo za tvoje peníze.''

,,Kde seš ty sajrajte,'' dala jsem ruce v bok , rozhlížela jsem se kolem sebe a mít v očích náboje, tak jsem střílela.

,,To všechno jsem nakoupila za svoje poctivě vydělané peníze a díky tobě mi ve spižírně nezbylo vůbec nic. Vůbec nic, rozumíš? Co budu jíst?''

,,Já ti něco přičaruji,'' pípnul čert téměř potichu a tím mě dopálil.

,,Ty si hlavně přičaruj posluhovačku, protože tady chci mít uklizeno. Až se vrátím z práce, bude tady dokonalý pořádek. Rozumíš?'' houkla jsem na něho, až vytřeštil oči.

,,Ty seš ale třeštiprdlo. Chci všechno, co jsem řekla a jestli se ti to do odpoledne nepovede, bude zle. Zavolám celou kavalérii andělů.''

,,A co to je?'' špitl potichu.

,,Co co je?''

,,Koulaverie,'' pomaloučku slabikoval zkomoleninu slova a dělal na mě vystrašné oči.

,,Co že to říkáš? Ty seš takovej blb, že já se s tebou bavím,'' podívala jsem se někam nahoru, pohrozila prstem, spojila je v prosebné gesto:

,,Andělíčku, můj strážníčku, opatruj mi mou dušičku, nebo se dneska picnu.''

,,Tichooooo,'' vztekalo se čertisko. Já jsem však už byla na odchodu, protože už tak jsem šla do práce pozdě.

Vyběhla jsem ze dveří domu a mile mě překvapilo počasí. Den byl jako vystřižený z časopisu. I když bylo pořád ještě ráno a březen, sluníčko přímo pálilo. Cítila jsem se neuvěřitelně silná. Rozhlédla jsem se a najednou jsem věděla, že vše zvládnu, že nad ním zvítězím. Sice zatím nevím jak, ale že neprohraju, jsem v tuto chvíli věděla jistojistě.

Sundávám si svůj jarní kabátek, pověsila jsem ho na věšák a najednou slyším:

,,Auuu,'' otočila jsem se a nikde nikdo. Zula jsem si boty a oblékám si pracovní lehké pantofle, když do pravé se ne a ne nasunout. Když jsem zabrala a najednou odpor přemohla, ozvalo se:

,,Co chceeeeš? Tam je moje místo!¨

,,Ne,'' odpovídám rázně,

,,to jsou moje boty a ty si jdi do pekla.''

,,Chci domůůů do peklíčka, ale ještě nemůůůžůůůů,'' bulel čert a já měla čím dál větší vztek.

,,Zmiz příšero, musím pracovat. Navíc musíš uklidit v kuchyni ten svůj nepořádek.''

,,Já nejsem příšeraaa,'' rozbrečel se ještě víc a já jsem bouchla dveřmi u své kanceláře. Rozlilo se ticho.

,,Na koho to tady mluvíš?'' divil se kolega.

,,Ále, jen tak sama se sebou,''odpověděla jsem.

,,Já jsem tady s tebou,''zakňouralo čertisko přímo u mého ucha až jsem se lekla.

,,A ven,'' řvala jsem vzteky, že mě nenechá pracovat.

,,Vyhodit mě nemůžeš, he heč,'' posmíval se a já rudla ještě víc.

,,To se uvidí, kdo z koho. Mazej mi domů uklidit, nebo si najdu způsob, jak napráskám peklu, že se nechováš jako čert.''

,,Ty tady někoho máš?'' strčil hlavu do mé kanceláře zvědavý kolega.

,,Ne, a vůbec, co je ti o tom?''

,,Já jenom, jestli nemám zavolat Choholouška?'¨usmíval se potutelně a rozhlížel se po celé mé místnosti. Očividně nikoho neviděl.

,,Zmiz, mám hodně práce.''

,,Už mizím.''

Sakra, to je den. Otravuje nejenom čert, ale už i kolega. A jak je vidět, čert je pro každého neviditelný a nejspíš ho nikodo kromě mě neslyší.

,,Si piš, že neslyší,'' se ozvala odpověď u mého ucha, aniž jsem cokoli vyřkla.

,,Ty zmetku pekelná, ty jsi ještě tady? Vypadni,'' jsem zkusila jenom myslet, nemluvit.

,,Už jdu,'' ozvalo se za mnou, otočila jsem se podvědomě za hlasem, ale nikoho jsem neviděla.

Ulevilo se mi a pustila se do přípravy na klientku.

  

Druhá kapitola.

,,Holky neslyšely jste to?'' Otočila jsem se ke kolegyním na chodbě, když jsem si šla do kuchyňky udělat kávu.

,,A co?'' Karla se na mě podívala s údivem v očích.

,,Takový podivný hlas. Jako ze záhrobí.''

,,Holka, ty ses fakt zbláznila,'' vzala mě kolem krku, jako kdyby mě chtěla zachránit před celým světem.

Nemůžu se s tebou bavit, pomyslela jsem si směrem k čertovi a najednou odpověděl nahlas tak silně, až jsem se lekla:

,,Ale vždyť se se mnou bavíš.''

Rozhlédla jsem se kolem sebe v kuchyňce na kolegyně a ty ve svém hovoru pokračovaly dál. Nic evidentně neslyšely. Jen mi proběhlo hlavou, že nesmím myslet na nic, co by čert mohl slyšet.

,,To mi tedy pomáhat musíš,'' zařval mi čert do ucha. Uskočila jsem.

,,Stalo se Barčo něco?''

,,Ne, asi blázním.''

,,Nevymýšlej, mě se nezbavíš a dokud se nevrátím do pekla, budeš mi dělat průvodce.''

,,Sakraaaaa a to si nemůžeš najít někoho jiného? ''Byl můj myšlenkový pochod a podívala jsem se při tom na svou kolegyňku Jiřinku. Žádná odpověď.

,,Jsi bestie chlupatá a já ti stejně nebudu pomáhat,'' jsem si pomyslela a oči zapíchla do jablíčka, které jsem si právě rozkrajovala ke svačině. Zase nic. Jsi tu? Představila jsem si čerta a myšlenku poslala k němu.

,,Jsem, co chceš?''

,,Že jsi příšera a nechci ti pomáhat,'' byla má myšlenka vyslaná k němu tak, aby to zaznamenal.

,,Pomáhat mi budeš, protože je to tvoje povinnost. A já tě donutím, '' zařval mi do ucha, až jsem opět uskočila.

A mám recept, jak zacházet se svými myšlenkami, aby slyšel jenom to, co je pro jeho uši.

Pustila jsem se do práce a docela se mi dařilo myšlenky držet pod kontrolou a čerta jsem neslyšela až do chvíle, kdy jsem odcházela z práce a zastavila se poblíž v marketu. Vzala jsem vozík a když jsem projížděla obchodem, najednou se mi vozík zablokoval.

,,Zmetku pekelná, ty jsi zase ve svým živlu, že jo?''mluvila jsem polohlasně tak, až se po mě ostatní otáčeli a mě to bylo jedno.

,,Tak ty mi chceš škodit? To bude boj,'' a podívala jsem se před vozík jako kdyby tam byl.

,,Vozík máte zabržděný,'' řekla paní, která šla kolem.

,,Opravdu? Děkuji,'' ale zabržděný nebyl, protože vozík v marketu žádnou brzdu nemá.

Najednou mnou opět projel pocit silného vzteku. Proč sakra já? Proč jsi se objevil zrovna u mě?

,,Protože ty jediná jsi mě dokázala vidět a slyšet.'' Proč nejsem normální? Proč musím tyhle energie vidět a cítit?

,,Protože se snažíš pochopit vše, co je pro ostatní lidi nepochopitelné,'' zněla odpověď od čertovského tovaryše zase jenom na mé myšlenkové pochody.

Přišla jsem domů a začala jsem hartusit:

,,Kde seš, vylez. Co chceš? Co mám udělat, abys mi zmizel ze života? Mě to takhle nebaví. A jak to, že je tu stále nepořádek? Zvedá se mi žaludek.''

,,Já to uklízet nechci. Nebaví mě to. A čert uklízet neumí, protože je čert.''

Vzteky jsem neviděla, ale pustila jsem se do úklidu a všechno, co by se dalo hned sníst, jsem dala do mrazáku. Úklid jsem skončila v nočních hodinách a po probdělé noci a náročném dni jsem se těšila do postele, protože jsem cítila, že okamžitě usnu. Po sprše jsem se rychle zavrtala do peřin a čert se mě zase snažil z postele vytáhnout.

,,He he, spát nebudeš. Budeš vzhůru se mnou a budeš mi dělat společnost.''

,,Andělíčku můj strážníčku, opatruj mi mou dušičku a pošli mi prosím svou modlitební knížku,'' jsem si odříkávala nahlas a čert se přestal snažit o mou přítomnost. Jakmile jsem ztichla, tak se zase ozval:

,,Nemůžeš spát, že ne? Mě nevadí, že si na chvíli pozveš anděla, stejně tady nebude pořád.''

Co s tou situací udělám? Už vím. Na mobil jsem si namluvila modlitbičku a pustila to potichoučku tak, aby mě to nebudilo a při tom, aby se text neustále opakoval celou noc. A byl klid. Spala jsem jako mimino.

Jenomže přišlo ráno, mobil jsem musela vypnout a čertisko se zase ozvalo:

,,Halo holka, tak už se mnou budeš mluvit?''

,,Co chceš, abych udělala, abys mi dal pokoj. Chci zpátky svůj klid.''

,,No, potřebuji splnit sedm úkolů, abych se mohl vrátit zpátky do peklíčka.''

,,A jaké úkoly to jsou? A neměl bys vyrazit do světa? Tam ty úkoly splníš určitě.''

,,No, v pekle jsem omylem udělal omylem uzel na řetězu, který jsem neuměl rozvázat. A když jsem tak nešikovně šápl Luciferovi na ocas, tak mě vyslali sem na zem, že se mám prý naučit ty uzle rozvazovat . Musí jich být sedm a sedmý nejtěžší. Prý až ten poslední rozvážu, mám se ozvat.''

,,Tak začni u mě doma a pak můžeš pokračovat i jinde. Přeci tě nemusí nikdo vidět, jak šmudláš svým kopýtkem uzle a nikdo se ti tak nebude smát. Víš?''

,,Na ja, to máš pravdu,'' odpověděl čertík a nervozitou si začal tahat za ocásek a najednou zakvílel:

,,Aaaauuuu,'' a ukázal na uzel, který se na jeho ocásku objevil. Začala jsem se smát:

,,Jseš trdlo, taháš se za vlastní ocas a první uzel už jsi mohl mít rozvázaný.''

,,Na ja, zase máš pravdu,'' a začal tahat z ocasu chlupy a kňučet a vztekat se.

,,To fakt bolí, jak to mám udělat. Bolí mě záda, nemůžu se k ocásku dostat. Nechceš mi to rozdělat?''

,,Ale to je přeci tvůj úkol, nebo ne?''

,,Já nevíííím. Mě to bolí. Já to rozdělávat nechci. Ale ty bys mi to mohla rozdělat, protože tvoje ruce se narodily pro práci.''

,,Ty potvoro chlupatá, co si myslíš? Já si špinit ruce o tvůj ocas nechci, protože tu špínu bych už nikdy nesmyla. A dotknout se tak tvýho ocasu , už by mi to pracovat pro tebe a rozvazovat ti uzle, zůstalo. Tak to teda ne!'' A slovo ne jsem řekla rázně a hrozícím prstem jsem mu dala najevo, že to myslím

vážně.

,,Ale to by ti přeci nevadilo, ty jsi na práci zvyklá, ale já ne.''

,,Víš ty co? Najdi si jinýho blbce. Radši budu pomáhat babičkám a dědečkům,'' najednou jsem si uvědomila, že nesmím říkat, co nechci, aby se splnilo a honem jsem dodala:

,,a nebo pomáhat svým psychologickým poradenstvím.''

Díval se na mě a já na něho a při tom jsem ukazovala na ten jeho ocásek. Svou nešikovnou tlapou se snažil tahat za koneček, ale nedařilo se mu. Vztekal se a prskal.

,,Tak ne, musíš do toho ocasu strčit ze zadu a tím ho povolíš a koukej, tady ten konec prostrčíš tímhle,'' ukazovala jsem, co má udělat. Na chvíli mi ho začalo být líto.

,,Hele,'' řekl mazlivě, co kdybys mi tajdle sáhla na ocásek a'' podíval se na mě a svým pařátem ukázal někam na prostředek uzlu.

,,Tajdle,'' zatáhl mou ruku směrem k ocasu a mě se zvedl žaludek.

,,Tvůj špinavý ,smradlavý ocas mám osahávat? Ne a ne a ne,'' křikla jsem , ruku vycukla a odešla od něho na druhý konec bytu.

,,Sám si to rozvaž, já nemám žádný úkol určený peklem.''

,,Jááá to neumíííím,'' začal čert brečet a vztekat se.

,,Tak dobrá,'' sáhla jsem na ocásek a zpátky jsem začala prostrkovat konec, když najednou mi vzal ruku a zařval:

,, to fakt bolí.''

,,No a co? Myslíš, že mě to s tebou baví? Věčně tady vřeštíš, nedáš mi pokoj, věčně otravuješ,musím uklízet binec, který jsem neudělala. Je toho až dost na to, jak málo mám času nazbyt. Chci zpátky svůj klid. Nebavíš mě a nechápu, proč jsem si zasloužila takové peklo na zemi. Nic špatného jsem neudělala. NIC, slyšíš? Zmiz.'' Zmizel, i když jsem si byla jistá, že jenom na chvíli.

Na odpoledne jsem měla domluvenou návštěvu a tak jsem se musela pustit do příprav. Moc času mi do příchodu kamarádky Irči nezbývalo a tak jsem si rychle připravila těsto na bábovku, vlila do připravené formy, troubu zapla na 180 st.C a šla do obýváku trošku uklidit. Najednou jsem ucítila zápach spáleného těsta. Vlítla jsem do kuchyně a teplota trouby byla na stavená na 250 stupňů celsia. Vztek mi zatemnil mozek:

,,Do prdele, co to na mě zase zkoušíš? Kde jsi ty příšero pekelná a co zase chceš? Mě stejně nezlomíš, protože já z boje neuteču. Toho bohdá nebude, aby česká žena z boje utíkala. Jako český král.''

Honem jsem připravila nové těsto a dala do čisté vydrbané formy znovu zapéct s tím, že jsem se rozhodla si teploměr trouby ohlídat. Jen jsem zašla za roh kuchyně, teploměr se přepnul. Viděla jsem to, protože jsem zpoza rohu číhala. Okamžitě jsem to přepnula zpátky a další čas pečení jsem si ohlídala. Už se to nestalo. Bábovka byla povedená. Ještě jsem navrch nalila citronovou polevu a tím jsem ji povýšila na slavnostní. K tomu káva a dokonalý servis pro kamarádku byl zajištěný. Byt byl provoněný vanilkou, na stole se skvěla bábovka a hrníčky ze servisu na kávu byly připravené. Těšila jsem se.

Dorazila včas. Seděly jsme spolu u bábovky a kávičky a já se rozpovídala o tom, co mě v poslední dny trápí. Ale své myšlenky jsem schovala za bedny jablek. Na lístečk jsem napsala, že pokud budu cokoli říkat, tak místo slova ČERT že budu vyslovovat JABLÍČKA. Zasmály jsme se, ale irča pochopila. Ona je na tom s myšlením a zkušenostmi s energetickými pohyby stejně jako já. Mnohdy nepotřebujeme k vyjádření myšlenky slova, stačí naznačit.

,,Navíc si ta jablíčka představuj, protože jinak by ty myšlenky běžely tam, kde nepotřebujeme, aby skončily. ''

,,Povídej, jablíčka miluji a teď už jsem přímo napnutá zvědavostí.''

A tak jsem povídala a přeháněla, až mi Irča povídá:

,,Já vím, jak ho dostaneme.''

Podívala jsem se na ni udiveně.

,,Znáš přece přísloví: KAM NEMŮŽE ČERT, TAM POŠLE ŽENSKOU. To by bylo, aby nebylo. Jsme dvě.''

Upřímně jsme se rozesmály. Dodala mi chut´ do boje, protože už jsem to přestávala zvládat. Říkala jsem si, že se nechám uklidit do nemocnice jako blázen a nebo do kostela, tam si netroufne.

,,A co tě napadá?''

,,Uzel, který nerozváže a který není uzlem, jenom se tak jmenuje. Napadá tě něco?''

,,Jo, asi jo. A navíc ho dáme do mrazáku.''

,,Tak a máme to. Ale ten bych nechala jako ten poslední sedmý. Před tím musíme vymyslet ještě dalších pět, tedy čtyři. Jeden byl z větví, druhý má na ocase, třetí a sedmý máme. Co tě napadá dalšího?''

,,Mám to,'' zasmála jsem se a zatleskala.

,,Uzel z drátů.''

,,A mě napadlo svázat punčocháče. To se rozvazuje hodně blbě.''

,,To tedy. Ale co mu dát zašmodrchané vlasy? To by šlo, ne?''

,,No to určitě. A uzel z těsta? Takový ten z vánočkovýho těsta, velikonoční uzel. Ten nerozváže. A ten dáme jako poslední do mrazáku.''

,,To je nápad. Toho se ani nedotkne. Budou ho zábst kopýtka.''

,,Napadá tě ještě něco? Jeden uzel nám chybí.''

,,Ten vymyslíme postupně.''

,,Tak jo, už musím, je pozdě.''

Rozloučili jsme se a Irča odešla. Konečně jsem měla pocit síly a neochvějnosti. Nedostane mě potvora pekelná. Jsem silnější než celé peklo.

,,Nerozumím ti. Kde se vzalo tvoje sebevědomí? '' Najednou jsem si uvědomila, že jsem se zapoměla schovávat za jablíčka a to mě prozradilo.

,,To teprve zjistíš.''

,,Co zjistím? Že mám rozvázaný uzel na ocásku?''

Protože jsem měla svůj plán, rozhodla jsem se mu nejdřív trošku zacukat s nervy, aby věděl, že se mnou nejsou žádný žerty a pak mu možná s ocáskem pomůžu .

,,Tak pojď.''

Natáhla jsem si rukavice, jednou rukou se dotkla ocasu u kořene a druhou u špičky. Za oba konce jsem najednou trhla tak, abych to ještě víc utáhla. A čert strašně zařval a najednou zmizel. A budu mít klid, jsem si pomyslela.

,,To teda ne. Chceš boj? Tak ho máš.''

,,Žádný boj nechci. Nechci tě už nikdy v životě vidět. Andělíčku, můj strážníčku, opatruj mi mou dušičku,''

,,Jen si kecej, mě nevystrašíš,'' měl silácký řeči čert.

,,Prostě už tě nikdy nechci vidět ani slyšet.'' a najednou jsem vzala smeták a začala kolem sebe do vzduchu ve směru, kde byl čert , mlátit.

,,Jen se snaž, stejně ti to nepomůže.''

,,Jak to, že nerozvazuješ ten svůj uzel? Máš úkol . Já jsem ho nevymyslela.''

,,Prosím.''

,,Zase? Ale to znamená, že jsi neschopný čert? Budeš tady dalších tisíc let a dolů se nevrátíš ani jako opelíchaný smardlavý prďola.''

,,Ne ne. Tak mi ho rozvaž. A atˇto nebolí.''

,,A co za to?''

,,A co chceš?''

,,Dům. Krásný velký dům se zahradou.''

,,Tak jo, dostaneš ho. Ale nejdříve rozvážeš můj ocásek.''

Teď už jsem si rukavice nebrala a rychlostí blesku jsem ocas rozvázala. Jenom jsem si šla hodně dobře umýt ruce.

A čertisko zmizelo a nechalo mě vyspat. Vstávala jsem s úžasnou náladou a s vědomím, že všechno bude fajn. Podívala jsem se do okna a bylo zataženo a pršelo. Foukal vítr a teplota se vyšplhala na poctivých a studených pět stupňů. A přes to jsem měla náladu jako v nejkrásnějším parném létě o dovolené.

Když jsem odcházela z práce domů, tak mě zabrzdil okamžik, kdy jsem si nedokázala obout botu. Ten prevít tam vlezl snad celý a já se do ní nemohla dostat . A při tom jsem spěchala. Protože ráno byla každá minuta velmi cenná.

,,No nevlezeš do ní,'' vysmíval se mi.

,,Co zase chceš?''

,,Tvou pomoc, už jsem ti to říkal.''

,,Jo, pomůžu, jen co mi předáš dům, který jsi slíbil.''

,,Neboj.''

,,Tady ty dva vlasy mi rozvaž a nesmím to ucítit. Nesmíš mě zatahat.''

Čertisko se začalo těmi svými pařáty rozvázat zacuchané vlasy, když mě najednou vyrhl celý chumel vlasů a já jsem vykříkla:

,,To bolí, jak to, že to bolí? Ty jsi žádný úkol nesplnil.''

,,To je mi líto, fakt je mi to líto. Dej mi jiný uzlík, ten určitě rozvážu.''

,,Kecáš.''

,,Nekecám. Uvidíš.''

,,Já ti dám jiný uzlík a do tý doby mi dáš pokoj?''

,,Ne, do tý doby mi budeš pomáhat.''

,,Pomáhat nebudu,dokud nebude můj dům stát v listu vlastnictví, kde bude mé jméno a příjmení.

,,A nechceš toho najednou moc?''

,,Ne. To je akorát k tomu, jak moc mě neustále obtěžuješ.''

,,Tak já si tedy nějak pospíším.''

Pár dní jsem o něm nevěděla až v neděli ráno seděl na mé posteli a byl prvním, koho nebo co jsem spatřila, když jsem otevřela oči.

,,Fuj, co tady chceš?''

,,Abys šla se mnou.''

,,A kam?''

,,Pojď,'' tahal mě za rukáv. Hodila jsem na sebe věci, nestačila jsem se umýt a nechala jsem se vést.

,,Tady se podívej,'' ukázal prstem na obrovský dům se zahradou, který stál kousek od mého panelákového bytu.

,,To je tvoje,'' a do ruky mi dával list vlastnictví z geodézie a na něm bylo mé jméno a příjmení.

,,No to je nádhera,'' a rozeběhal jsem se ke dveřím. Zastavil mě uprostřed cesty:

,,Tak moment, teď je řada na tobě. Potřebuji další úkol a pomoct.

,,Dobrá, jdeme na to.'' Když jsme došli k prvnímu stromu a ukázala jsem na první zamotané větve.

Vzala jsem sebou nůž, protože jsem počítala s tím, že je budu muset rozřezat, abych je od sebe oddělila. A dva smotané kusy jsem dala čertovi, aby je rozvázal. Pomohl si způsobem sobě vlastním. Vzal je do pracek, zajiskřila jiskra a větve na místě spálil.

,,A je to rozvázaný,'' měl radost ze svého čertovského postupu. Což je pro čerta typické. Malý nebo velký, starý nebo mladý. V každém případě se nedokáže chovat férově, vždy je to prevít všemi mastmi mazaný.

A tak jsem chtěla okamžitě ke svému novému domu, abych se jím pokochala. Abych si prohlédla každou místnost, abych si naplánovala přestěhování, abych si to celé zařídila podle vlastního vkusu. Přišli jsme k domu a čert mi nechtěl dát klíč.

,,Je snad můj, ne?''

,,Je, ale až mi splníš další úkoly. Ten dům je tak velký, že vydá za vše, co od tebe potřebuji.''

,,Co chceš dalšího?''

,,Mám splněný pouze tři úkoly. Můj ocásek , tvoje vlasy a dvě větve. No a já potřebuji rozvázat celkově sedm uzlů.

,,Dobrá, dobrovolně tě vezmu ke mně domů. A ty budeš dobrovolně hodný.''

,,Dobrá,'' zablýskalo čertiskovi v očích. Přišli jsme domů a já z ledničky vytáhla sýrové tkaničky z parenice, pořádně jsem je zavázala do uzle a nechala ho, aby se s nimi mordoval.

,,To zase nejde, já to neumím.''

,,Tak to strč celé do té své nevymáchané tlamy. A rozvážeš to na to ta ta.'' To jsem nemusela říkat dvakrát. Sýr začal žvýkat a protože to bylo měkoučké, dvakrát kousnul a bylo to v něm.

,,He a je to rozvázané,'' usmál se a olízl si rty.

,,Nemáš ještě?''

,,Ne, ty hubo mlsná.''

,,A co teď? ''

,,Já nevím, třeba tohle,'' a ukázala jsem mu dvě boty, které jsem svázala dohromady.

,,To se dá rozvázat?''

,,Jo, dá. Ale tohle musíš zkusit sám a musí se to rozvázat, protože to nesmíš ustříhnout ani přeříznout.''

,,Tak to nikdy nerozdělám.''

,,Tak shniješ tady na té zemi a v zimě ti bude opravdová zima.''

,,Na ja, já vím. Já to zkusím,'' tahal za tkaničky a já stála proti němu a naváděla jsem ho, za co

zatáhnout a co dělat, aby to opravdu rozvázal. Byl poslušný jako beránek. A já mu za tu poslušnost dala ještě kousek sýra, který mu tak moc chutnal. A nemusel ho rozvazovat.

,,Jééé koukeeeeej,'' zvedl obě ruce a v každé měl volnou tkaničku. ,,No vidíš, jaký jsi šikula.''

,,Tak kolik jich už máme? Asi čtyři?''

,,Ne pět. První byla tak první, no taaaa,'' začala jsem se smát, protože zapoměl na svůj zamotaný ocas.

,,Tvůj ocásek,ne?''

,,Na ja. Druhá byla strom, že jo? A třetí ten mooooc dobrý sýr. A čtvrtý byl taky sýr, že jo?''

,,Když ti to v pekle projde, tak proč ne?''

,,A pátý byly tkaničky v botách a já jsem je vytáhl i z bot. Tak moc jsem šikovný, že jo?''

,,No to jsi,'' smála jsem se. Tak ještě dva uzlíky a čertisko zmizí.

,,Dnes už mi dej pokoj,něco vymyslím. Musím nakoupit a taky se jít domů vyspat.''

V obchodě jsem si všimla uzlíků z kynutého těsta a dva jsem koupila. Nemohla jsem se dočkat, kdy mu je ukážu, protože ač jsem na něho myslela, neozýval se. Když jsem přišla domů, tak jsem na něho zavolala:

,,Čertisko, kde jsi?''

,,Tady, co chceš?''

,,Ty jsi neslyšel, že jsem na tebe myslela v obchodě?''

,,Ne. A jak jsi na mě nmyslela?''

,,No, že ti koupím tyhle uzlíky, abys měl další úkoly hotové.''

,,Ty jsi ale na mě myslela s láskou a to se mi nelíbí. Fuj, láska,''zaprskal a já jsem si uvědomila, že největší síla proti peklu a pekelným mocnostem je mít v sobě lásku. Nevztekat se, nerozčilovat se, ale mít v sobě klid, pohodu a láskyplný cit. Podala jsem mu jeden uzlík a druhý sem dala potají do mrazáku a říkám:

,,Pokus se to nesežrat, ale rozvázat. Jsem na tebe zvědavá, jak se ti to podaří.''

Nejdříve to opatrně začal rozdělovat a v polovině se mu to zlomilo. A kousek mu zůstal v pazouře.

Čerstvě upečené těsto zavonělo a Pitrýskovi se zachtělo ho ochutnat. Nejdřív do tlamy strčil kousek a pak to zazdil zbytkem. A mlaskal jako prasátko.

,,Máš eštěěě?''

,,Ne, až příště. Na tom posledním si pochutnáš nejvíc.''

,,Takže šest uzlů splněno? Akorát že jsi žádný nerozvázal poctivě sám, ale vždy po čertovsku.''

,,Na ja, tak to je.''

,,A teď mi dej klíče a list vlastnictví a já se půjdu podívat do svého nového domu.''

,,Ne ne, až mi dáš ten poslední uzel.''

,,Tak dobrá, zítra ráno ho dostaneš.''

Nadešlo ráno, já vytáhla zmrzlý uzel z kynutého těsta na kost, dala jsem ho na talířek a pozvala čerta.

,,Pitrýsi, kde jsi?''

,,Tady.''

,,Tady ti předávám poslední uzel.''

,,Co to je? To je strašný a strašně to studí. Nechceš to rozvázat sama?''

,,To jsi uhodl. Nechci. Opravdu tentokrát nechci. Je to jenom tvůj úkol.''

,,Jeee, to nezvládnu, to je studený, moje tlapička by zmrzla,'' strkal do toho kopýtkem a nedokázal to ani do tlapy vzít a ukousnout .

,,Jak se k tomu mám dostat? Ty jsi mě podvedla, ty mrcho jedna.''

,,Nepodvedla jsem tě, neměla jsem žádná pravidla. Nevzpomínáš si?''

,,Uuuááá,'' rozbrečel se čert,

,,Ty jsi vyhrála, vyhrála, já jsem chudák. A nesmím do pekla a u tebe se už neukážu. Tady máš ty materiály a klíče od domu. ''

Zasmrděl a byl pryč.

Kynutý uzel za hodinku roztál a my jsme si ho s kamarádkou daly ke kávě.

Ještě to ráno jsem zavolala do práce, že si beru dovolenou a utíkala jsem se podívat na svůj nový domek. Přišla jsem k domku a sáhla do kapsy pro klíče. Vzala jsem je do ruky a rozmázly se mi v dlani.

Byly z měkké čokolády. Podívala jsem se na list vlastnictví a ta písmenka byla najednou rozpitá. Čert mě donutil spolupracovat a já se nechala zblbnout. To je mu podobné.

Pravidlo říká, že od čerta se člověk nemůže dočkat ničeho dobrého. Jenom samou neplechu. A že těch čertů je mezi námi lidmi hodně, to vím. A tak pokud někomu pomáhám, je to člověk, kterého velmi dobře znám.

Ale co mi nikdo nevezme, je bohatá zkušenost.

Když mi doma v noci začnou cvakat žabičky u záclony, tak se zasměji, pomyslím si, ať si zůstane tam, kde je a čtu si v poklidu knížku dál.