OK

Při poskytování služeb nám pomáhají soubory cookie. Používáním našich služeb vyjadřujete souhlas s naším používáním souborů cookie. Více informací

 

Příspěvek č. 92

Uzel, který netlačí

  

Welcome to smiling coast of Africa – vítá nás látkový transparent natažený mezi dvěma rezavými trubkami. Konečně jsme tady. Po devíti hodinách v letadle vstupujeme na území nejmenšího afrického státu, Gambie. Příletová hala letiště je velká asi jako vestibul průměrného vlakového nádraží v okresním městě. Smysly mi trochu tlumí neuvěřitelné vedro, které tady panuje. Stropní ventilátor namísto chlazení jen líně rozhání horký vzduch do všech koutů nevelké místnosti, aby si jej užili všichni, kdo stejně jako já čekají ve frontě na celní kontrolu. Zahlédnu jednu klimatizaci, ale vyčnívající ustřižený kabel vedoucí zpod stroje prozrazuje, že od ní se chladného vzduchu nedočkám. Vlastně všude okolo po stropě i po zdech jsou desítky rozpojených kabelů a hadic. Hm, asi dělají rekonstru…

 „Hej vy, váš pas, prosím“, vyruší mé úvahy obrovský muž za sklem. Vyděsil mně. Částečně tím, že mě vytrhnul z myšlenek, ale hlavně proto, jak nerudně u toho vypadá. Ten pohled znám. Paní na poště u nás ve městě se tváří podobně. Prolistuje honem můj ožmoulaný razítky posetý pas a znechuceně mi jej vrací zpátky a hlavou pokyvuje, že můžu jít. Chápu, že obyvatele jedné z nejchudších zemí světa nepotěšilo, že si mladá Evropanka obráží vesele jeden stát za druhým. Ale co o mně ví? Třeba dělám dobrovolnictví a teď jsem přijela pomáhat i sem! Sice to není pravda, ale i tak mě jeho přístup zamrzí a spustí ve mně pocit, který jsem celou dobu potlačovala. Pocit provinilosti za to, kdo jsem a jak se mám dobře. Vím totiž, že za zdmi hotelu uvidím věci, které lidé obvykle díky svému pokrytectví na luxusní dovolené vidět nechtějí, a které během vteřiny seberou veškerou radost z očekávaného týdenního poflakování. Tak co tady dělám? Jsem tady na předsvatební cestě.

S Markem se známe necelé dva roky a popravdě se ani jeden z nás necítí na svatbu. Ke svatbě a následnému rozmnožení nás víceméně dotlačili jeho rodiče v obavě o vymření rodu. Je totiž jedináček, a tak je jejich obava poměrně na místě, což nám neváhají zhruba 3x týdně připomínat. Dohodli jsme se proto, že do toho praštíme a vytoužené děti se pak pokusíme zplodit co nejdříve. V rámci úspory času tchýně navrhla, abychom na svatební cestu jeli už před svatbou, abychom ideálně už od svatební noci mohli intenzivně „pracovat“ na rozšíření naší doposud dvoučlenné rodiny a oni už tak nemuseli čekat ani minutu navíc. Souhlasili jsme. Do cestování nás opravdu nikdo nutit nemusí. Využíváme každou volnou chvíli i korunu k tomu, abychom si někam zajeli.

Destinaci jsme jako vždy vybírali podle kritéria „kam je fakt blbý jezdit s dětma“. Za kratičké dva roky jsme si tak mohli vychutnávat jízdy katamaránem na rozbouřeném moři, návštěvu aligátoří farmy, skákání z vodopádů, noční výšlap na sopku nebo procházku pralesem. Nic z toho nebyl můj nápad, já moc nebezpečné věci ráda nemám. Ale Marek mě vždy ubezpečil, že když to dělají pro turisty, musí to být v pohodě.

Gambie upoutala naši pozornost tím, že se v ní mluví anglicky, je relativně blízko a přesto nabízí vše, co je pro Afriku tak typické – tedy horko, chudobu, bohatou faunu a floru. Web ministerstva zahraničí sice upozorňoval na Gambii hesly „pozor na ozbrojené loupeže“, nevycházejte po setmění“ a „riziko častého výskytu malárie“. Nic z toho ale Marka neodradilo. Naopak jej to utvrdilo v tom, že sem bychom se s dětmi už nikdy nedostali, a tak je nejvyšší čas. Vydali jsme se raději hned.

  

….

  

Uznávám, že jsem se na celnici unáhlila. Lidé jsou tady neuvěřitelně milí. Možná až moc. Často je to ale proto, že jste pro ně spíše chodící peněženkou než milým člověkem. Chudoba je naučila nebát se a nabídnout turistům cokoliv, co se dá jen trochu zpeněžit.

-„Ahoj, já jsem Yossu, jak se máš.“

Nad mým lehátkem se udělal stín ve tvaru mužské postavy. Už zase. Neochotně sundám sluneční brýle a promrkám, abych věděla, kdo je to tentokrát.

- „Jo, fajn, díky, a ty?“, odvětím naučeně, i když se přiznám, že mě vůbec nezajímá, jak se tázající má. Od chvíle, co jsem si tu lehla, je to už asi osmý člověk, který se nade mnou sklání a chce zapříst rozhovor, který bude směřovat k nějakému obchodu. Obvykle bývám milejší, ale teď si opravdu chci odpočinout. Za hodinu odjíždíme s místním průvodcem na safari, a protože jsem nespala ani v letadle, jsem unavená.

- „Skvěle. Dneska je krásně. Nechceš se projet na koni?“ nabídne Yossu. Ne, chci spát, pomyslí si moje líné a unavené já. Srdce však mírně poskočilo. Na koni jsem nejela od svých deseti, kdy jsme se přestěhovali do města. Projet se zase by bylo skvělé, a kdy jindy se mi poštěstí usednout na koně a projet se po pláži,  rozvzpomenu si na své potenciální budoucí ratolesti.

Marek odtuší, že nad tím uvažuji a mlčky mi z vedlejšího lehátka povytáhnutým obočím naznačí, že by rád slyšel moje „ne“. Svou grimasu doplní i slovně:

-„Prosím tě, podívej se na to zvíře, kdoví, co má za nemoci. Pošli ho pryč, stejně je tu za hodinu auto, musíme už pomalu jít“. Zní rozumně, jako vždy. Ví moc dobře, že jsem nedochvilná a je pravda, že kůň není v nejlepší kondici, ale nechce se mi je posílat pryč. Ani běloušovi se nechce jít. Přemlouvá mě svýma smutnýma kaštanovýma očima. Je dost podvyživený, on i jeho majitel Yossu, takže nějaké peníze by se jim určitě hodily, pomyslím. Už zase si připadám provinile.

- „Ale tak snad na pár minut bych mohla?“, pronesu směrem k Markovi řečnickou otázku. Nečekám na  ni odpověď, jsem víceméně rozhodnutá, už se vidím v sedle. O to více mě překvapí Marek, který za mě odpoví:

-„Sorry, kámo, nemáme zájem“.

Seknu po něm pohledem. Už ráno jsme se pohádali kvůli tomu, jak za mne neustále rozhoduje a teď to dělá znovu. Tentokrát tomu říká „MY“ a ještě je u toho arogantní. Kde je ta provinilost, kterou cítím já? Myslela jsem, že ji při pohledu na hlady a chudobou zbídačené lidi i zvířata cítí každý. Yossu tiká očima mezi mnou a mým budoucím manželem. I když se bavíme česky, tuší co mezi námi probíhá. Vrhne na mne tázavý pohled.

Projedu se moc ráda. Ale můžu jen chvilku“. Začnu z tašky lovit peníze. Yossu se zasměje, má radost. I ta trocha peněz jej potěší. Pohledem zkontroluji Marka. Převrátí oči v sloup a hlasitě povzdechne:

-„No jak myslíš, ale ve 12 odjíždíme“. Usměju se, hodím na sebe šaty, tašku a vrhám se ke koni. Až teď si všímám, že nemá klasické sedlo. Je to jen deka přivázaná několika provazy, z nichž na dvou jsou udělány smyčky na nohy.

Yossu mi pomůže nahoru. Usednu na deku. Je překvapivě pohodlná a přitom skvěle drží. Jen smyčky namísto třmenů jsou moc nízko. Nedosáhnu na ně, ale nepřekvapuje mě to. Měřím sotva metr šedesát.

-„No problem“, ujišťuje mě Yossu a začne upravovat jejich délku.

Musí provazy rozmotat a zavázat znovu. Sedím si pohodlně na hřbetě koně a vychutnávám si pohled na krajinu z této výšky. Je to úžasný pocit. Vyruší mě až Marek:

-„PROBOHA, LINDO, JEĎTE UŽ. Za to safari jsem dal 300 euro!“.

 Podívám se dolů na Yossua, který po této poznámce trochu zkoprněl. Sice neví, co Marek pronesl, ale je mu jasné, že už potřebuji jet, a tak okamžitě ukončí poslední snahy o přípravu ideálního postroje „na míru“ a namísto toho se chopí otěží a vede mě a běláka k pláži. Trvá na tom, že mě povede, ale pár dalších zelených bankovek jej přesvědčí, že to zvládnu sama. V sedle jsem téměř vyrůstala, navíc si chci užít pomalou procházku, tu by zvládl i začátečník. Yossu mi předá otěže, mrkne na mě a nechá mě jít směrem ke šplouchajícímu oceánu. Kůň smočí kopyta. V horkém písku jej jistě už pálila. Procházíme se ve zpěněné vodě. Je to krásný pocit. Přemýšlím, jestli bych tady uměla žít. Příroda je tady ohromující. Ty palmy, stromy obrostlé mými milovanými kešu ořechy. Místní z ní dělají kešovici. Jo, asi bych si tu zvykla. Jdeme stále za nosem a mě najednou zalije divný pocit. Jak dlouho už si takhle jdeme? Raději bychom se měli vrátit. Otočíme se a stejnou trasou se vydáváme zpátky. Už z dálky vidím, že lehátko po Markovi je prázdné. Stojí na kraji hotelové pláže a něco na mě křičí. Neslyším co, jsme ještě hodně daleko, ale z jeho postoje je vidět, že je naštvaný, asi jsem to trochu protáhla. Popoženu bělouše do klusu. Běží, co to jde, až mě trochu vyhazuje ze svého hřbetu. Využívám provizorní třmeny a stoupám si, aby se při běhu netrápil. Najednou se deka s lany začne posouvat. Ale to ne. Cítím, jak pomalu klouže doprava a s ní i já. Provazy zastupující otěže mi vyklouzávají z rukou a já se držím jen deky. Deky, která se s každým poskočením posouvá o další centimetry. Kůň nezpomaluje, patrně se baví během. Turisté jej zřejmě obvykle moc neprojíždějí a tak si to teď užívá. Hlavně pozor na kopyta, pomyslím si, zatímco moje tělo padá na zem.

  

  

Otevírám oči. Vlažný oceán ze mě ometá písek. V pravidelných intervalech mě vlna spláchne úplně. Chci se zvednout a bránit se jí, ale nejde to. Zvládnu se jen schoulit do klubíčka.

První je u mě Yossu. Je vyděšený asi ještě více než já. Je mu jasné, že byl postroj špatně uvázaný. Všem kolem to musí být jasné, protože lana s namotanou dekou stále objímají můj kotník, jako předmět doličný, zatímco bělák stojí opodál ve stínu palmy.

„Můj bože, jsi v pohodě? Halo, slyšíš mě?“ snaží se navázat kontakt.

Ten poslední uzel…já…nestihl jsem“.

Přivřu víčka na znamení pochopení. Vím, že to neudělal schválně a taky vím, proč selhal. Necítil se dobře, když viděl, že na něj Marek tlačí. Ani já se necítím poslední dobou dobře. Tlačí na mě on i jeho rodina. Tlačí mě někam, kde se necítím dobře. Ať už je to manželství nebo dovolená v nebezpečné zemi. Nic z toho jsem vlastně nikdy nechtěla. A teď, tím úderem, jako by se najednou udělalo ve všem jasno.

Ležím dál. Mám čas na přemýšlení. V dálce najednou zaslechnu Markův hlas.

No tak to je báječné, zkažená dovolená, vyhozené prachy“, mumlá si pro sebe. Jeho slova jako by potvrdila vše, co se mi právě honí hlavou.. Zaplavuje mě zvláštní pocit. Bolest střídá úleva, svoboda. Dochází mi, co se stalo. Yossu mi vlastně zachránil život. Ten poslední uzel by byl také posledním hřebíčkem do rakve mé svobodné duše. Jsem ráda, že jej Yossu nedokončil, že jej od toho Marek vyrušil.

Počkám si na jiný uzel. Na takový, který nebude tlačit.