OK

Při poskytování služeb nám pomáhají soubory cookie. Používáním našich služeb vyjadřujete souhlas s naším používáním souborů cookie. Více informací

 

Příspěvek č. 93

Mat dámou

  

Kapitola 1 – Nečekaná královna

Dvacetiletá hraběnka Markéta z Usinu měla před svatbou oči plné slz. Jejím ženichem se měl stát teprve čtrnáctiletý korunní princ Adam.

„Proč brečíš? Copak ty nejsi šťastná, že si bereš budoucího krále?“ ptala se matka.

„Ale jsem,“ zakuňkala Markéta. „Jenže když já vás tak nerada opouštím v tuhle chvíli. Co když umřete a už vás nikdy neuvidím?“

„Neměj o nás strach. Nic se nám nestane.“

„Vždyť je to hrůza, co děje! Chci si vzít prince, ale přeci vás nemůžu jenom tak opustit. Za tři roky už nemusí Usin vůbec existovat a můžete být všichni mrtví!“

Matka si dceru soucitně prohlížela. Přesně tahle její přecitlivělost byla důvodem, proč ji chtěla poslat stranou vší té hrůzy. Když navíc projevil zájem samotný královský rod, byla radostí bez sebe. Těžko mohla v těchto bláznivých časech pohledat lepší a bezpečnější místo než královský hrad v hlavním městě.

Země čelila nepřetržitému drancování dvojice sousedních států, které probíhalo i hluboko v zázemí. Na hranicích padala do nepřátelských rukou jedna pevnost za druhou a Usin, který původně nebyl pohraničním hrabstvím, se jím po ztrátách, jež země utrpěla, stal.

Rozhodně nic pro Markétu. Nebylo tomu tak dávno, co se jí podařilo přemluvit otce, aby mohla jet s ním, když obdržel zprávu o vypálení další vesnice, tentokrát pouhou hodinu cesty od domova. Ještě týden potom odmítala jídlo, nevycházela ze svého pokoje a tajně vzlykala do polštáře.

„Neboj, my se o sebe dokážeme postarat,“ usmála se na dceru. „I o poddané,“ dodala bohapustou lež, aby ulevila jejímu svědomí.

Markéta přikývla. Vzpomínala, jak celé to peklo vlastně začalo. Bylo tomu už šest let, co se frugonský král připojil ke křížové výpravě proti Bjalstojbromu. Ten se ovšem z prvotních porážek vzpamatoval a přešel do protiútoku. Nejvyšší santestadský velekněz pak zbaběle prohlásil křížovou výpravu za ukončenou a ponechal osamocený Frugon napospas svému osudu. Vyčerpané zemi tak vpadl do zad navíc ještě Gulban, jehož vojáci se vrátili z křížové výpravy domů a neměli co na práci. Po dvě léta neustávalo drancování a dobývání oběma nepřáteli.

Markéta si profackovala tváře, aby se vrátila zpět do přítomnosti. Několikrát popotáhla, otřela slzy a s povzdechem pohlédla na matku. „Jestliže je to tvoje vůle, matičko,“ zamumlala duchem nepřítomná a pomalu se opět začala nořit do svých úvah. Tentokrát nad tím, co ji v novém životě asi čeká.

  

***

  

Manželství Adama a Markéty netrvalo ještě ani dvě léta, když jim poslové donesli zprávu, že oba jejich otcové hrdinně padli v rozhodující bitvě, při které ubránili usinské sídelní město před bjalstojbromskými útočníky.

„Je ti doufám jasné, co to znamená?“ zeptala se Markéta.

Šestnáctiletý hoch na ni nechápavě pohlédl.

O šest let starší manželka si zhluboka povzdechla: „Celá starost o zemi odteď leží na nás dvou.“

„To je poslední, co bys měla teď řešit. Umřeli nám rodiče…“

Markéta se na něj unaveně podívala: „Už osm let jsme ve válce. Musela jsem si zkrátka zvyknout. Bulením nikomu život nevrátíme.“

„Změnila ses. Nepoznávám tě,“ odvětil úsečně. Rty se mu spojily v tenkou čárku. Když Markéta neodpověděla, s povzdechem vstal a odkráčel do své komnaty.

Markéta přešla rázným krokem do trůnního sálu. Nechala si zavolat komořího. Muž vstoupil a překvapeně pohlédl na mladou ženu drze sedící na trůně, který dosud využíval zesnulý král země. Lehce zvlněná hříva nádherných uhlově černých vlasů splývala na prsa. Její laskavé oříškové oči ostře kontrastovaly se zhrublým ostře řezaným obličejem, na němž starosti a kruté zážitky zanechaly už v takto mladém věku první vrásky. Jeho zásluhou vypadala o dobrých osm let starší, jako by právě dosáhla třicítky.

Pomalu se uklonil: „Co si přejete… Výsosti?“ Nějak mu princeznino nové oslovení nešlo přes jazyk.

„Můj muž, právoplatný dědic trůnu, je momentálně indisponován z důvodu oplakávání zesnulého otce.“

Komoří chápavě přikývl. Popravdě ho překvapovalo, že čerstvá královna na tom není stejně.

„Rozhodla jsem se proto, že část příprav převezmu za něj, aby se jimi nemusel zatěžovat. Potřebuji s tebou probrat pohřeb s korunovací. Jo, a hlavně sepsat dopis pro bratra,“ vzpomněla si. „Padl mu na bedra celý Usin a bude teď ještě pod větším náporem než dosud. Musím se s ním sejít, ať se domluvíme, jak ho ubránit.“

  

***

  

„Můj pane, má paní,“ nervózně přešlápl z nohy na nohu vrchní královský diplomat a sklopil oči do země, „je mi to strašně líto, ale přináším rulénské ultimátum.“

Znělo to neuvěřitelně absurdně. Země sotva dvakrát větší než pouhé usinské hrabství hrozila pětinásobnému Frugonu vyhlášením války. Při náporu, kterému už teď čelil, však tuto hrozbu rozhodně nebylo možno brát na lehkou váhu.

„Vadí jim váš sňatek. Kvůli osobě vaší matky Sofie,“ kývl na Markétu. Královna přikývla. Sofie se narodila v Rulénii, odkud uprchla jako politicky nežádoucí osoba poté, co byl její otec popraven za korupci, jíž se dopustil jako předseda rulénské rady ministrů, a údajný pokus o státní převrat.

„Rulénský král už vznesl požadavek na Nejvyššího santestadského velekněze, aby váš sňatek prohlásil za neplatný. Pokud se rozvedete dobrovolně a vezmete si za ženu rulénskou princeznu, nabízí naopak pomoc své armády v boji proti nepřátelům.“

Markétě se zatřpytily v očích slzy. Její muž zbrunátněl a zaburácel: „To je nehoráznost!“

Královna však popotáhla, zhluboka se nadechla a nečekaně pevným hlasem pravila: „Přijímám.“

„To nemůžeš! Vždyť já tě miluju! Přece tě nezradím kvůli výhrůžkám nějakého domýšlivého podivína, který nedokáže unést, že jeho království i penis jsou nejmenší na kontinentu.“

Markéta na něho ostře pohlédla: „Frugon je ve válce s Gulbanem i Bjalstojbromem. Třetí válka by znamenala konec, a já se nestanu tím, kdo zapříčiní zničení své země. Jako královna mám za ni zodpovědnost. Jsem rozhodnutá.“

Rádce se hluboce poklonil: „Klaním se vaší šlechetnosti, Výsosti. Pokud však mohu sdělit svůj názor, rovněž si nemyslím, že je vhodné ustupovat výhrůžkám tak malé a bezvýznamné země. Zbytek panovníků vycítí naši slabost a slétnou se na Frugon jako supi. Domnívám se, že přijetí ultimáta mu ublíží víc než odmítnutí.“

„Dobrá,“ zahloubala se. „Lze tedy předpokládat, jak Nejvyšší odpoví na jejich požadavek?“

„Obávám se, že kladně, pokud ho nepřetáhneme na naši stranu.“

„Čím?“

Pokrčil rameny: „Peníze. Dary pro frugonskou církev, dostavba katedrály…“

„Takže nám poddané sužuje hladomor a loupeživé hordy, jsme bez vojáků a bez pevností na hranicích, protože ty, co tam stály, už dobyl Bjalstojbrom, ale platit budeme katedrálu, jejíž stavba stojí už padesát let, a církevníky, co celou válku vyhlásili, a pak nás v ní nechali?“ Markétin obličej se zkřivil zlostí. „Vůbec se nedivím, že Bjalstojbrom vyhlásil odluku církve od santestadského ústředí. Místo připojení k té slavné křížové výpravě jsme to měli udělat taky!“ zaburácela.

Adam se nesouhlasně zamračil.

„Minulost nezměníme. Teď musíme hledět dopředu,“ poznamenal diplomat. „Jestli chcete, ty peníze můžeme dát namísto toho do zajištění hranic s Rulénií, a možná i Santestadou. Mně to ale rozumné nepřijde.“

„Takže si myslíte, že když Nejvyšší zneplatnění sňatku odmítne, tak obrana před Rulénií nebude potřeba?“

„Přesně tak! Domnívám se, že rulénský král pouze klame, a pokud se Nejvyšší postaví na naši stranu, do války nepůjde.“

„Okamžitě vás vysílám do Santestady všechno projednat!“ rozhodla.

Rádce nenápadně zašilhal pohledem ke králi. Chtěl to slyšet od něho. Energická Markéta byla pořád jen královna-manželka.

Adam vážně přikývl.

  

***

  

Na korunovaci nového krále dorazila celá řada hostů, včetně Markétiny matky a bratra Alfréda.

Královna stála stranou a tlumeným hlasem s nimi rozprávěla. Právě prosila matku, aby jí připomněla, jak to bylo s jejím odchodem z Rulénie. Ta se usmála a dala se do vyprávění: „Je pravdou, že původně otec – teda jako tvůj dědeček – zamýšlel využít našetřené peníze k provedení státního převratu.“

„Myslíš zpronevěřené?“ přerušila ji dcera.

Postarší dáma se nahlas rozesmála: „Ano, přesně tak se to dá nazvat taky.“ Rychle se však ztišila zpět do šepotu, když na ní spočinuly zraky ostatních. „Bohužel nás ale zradili a nevyšlo to. Když ho potom popravili, tak jsem utekla a vzala si těch osm truhel na cestu s sebou… Co koukáš tak překvapeně, zlato?“ dodala, když si povšimla dceřina výrazu. „Z čeho myslíš, že jsme asi zaplatili vybudování té obrany, která teď zadržuje Bjalstojbrom? Docela chápu, že mě v Rulénii nemají rádi.“

Markéta mlčky kývala a snažila se její slova vstřebat.

Matka zasněně pokračovala: „Představ si, že kdyby to vyšlo, mohla jsem být ve dvaceti královnou jako ty… Možná je nakonec dobře, že se to nepovedlo,“ dodala po jisté odmlce. „Frugon je mnohem významnější země než Rulénie. Jsem na tebe hrdá.“

„Hrdá, žes mě ty provdala? Vždyť já zatím ještě nic nedokázala. Frugon je možná velká země, ale potácí se na pokraji rozpadu.“

„Ale dokážeš. Vím, že máš před sebou velkou budoucnost, dcerunko.“

Markéta už neodpověděla. Na pódiu argonský arcibiskup, jakožto nejvyšší představitel frugonské církve, právě korunoval Adama králem. Popošla několik kroků vstříc nadšenému davu a doširoka roztáhla rty ve falešný úsměv. Doufala, že se jí podaří skrýt své rozladění, že jako královna-manželka není korunována po boku svého muže, jako se to dělalo ve většině normálních zemí.

Jistou útěchou bylo, že arcibiskup korunovaci prováděl se souhlasem a z pověření Nejvyššího santestadského velekněze, který návrh na zneplatnění sňatku shodil ze stolu. Na druhou stranu však probíhala v rozestavěné Katedrále Svatého záměru, jež dosud neměla ani hotové zastřešení. Nepochybně šlo o provokaci a připomínku jejich slibu budovu dostavět.

Potom, co arcibiskup jejího muže pokapal svěcenou vodou, pronesl nějaké bláboly o tom, že mu žehná, a na hlavu mu nasadil korunu, odvrátila Markéta zrak. Teď už se nedělo nic, co by se dalo považovat za zajímavé.

„Jak se ti líbila korunovace?“ zeptala se matka. V očích se jí třpitily hvězdičky. Nepochybně cítila zvláštní hrdost na to, že právě její dcera je královou ženou.

„No nelíbila,“ rozhodila rukama. „Zasloužila jsem si být korunována taky. Copak jsem jako královna jenom nějaký módní doplněk?“

Její matce zamrzl úsměv na rtech.

„Ale to je jedno jako kolo u trakaře,“ mávla rukou Markéta. „Měla bych vás navštívit v Usinu a podívat se, jak se vám teď daří proti bjalstojbromským útokům, když už jsem teda ta královna. I když nekorunovaná.“

  

***

  

Královna Markéta se vydala na plánovanou návštěvu své matky a bratra do usinského sídelního města Matrenu. K večeru prvního dne cesty, krátce po překročení hranice usinského panství, spatřila něco, co už nechtěla nikdy znovu vidět. Nad vesnicí šlehaly plameny a vznášel se černý dým.

Pobídla osmičlennou družinu strážných, která ji doprovázela, a sama popohnala koně, na kterém seděla.

Mezi chatrčemi se mihlo v dýmu několik potemnělých postav. Směrem k Markétině družině vylétla dvojice šípů. Oba neškodně minuly svůj cíl. Muži něco křičeli a rozeběhli se od vesnice do třech různých směrů po dvojicích. Očividně jich bylo jen šest.

Mezi chatrčemi se začaly váhavě objevovat vychrtlé postavy vesničanů. Byli polonazí, žebra jim vystupovala, kůži brázdily zarostlé jizvy i zhnisané krvavé boláky.

Další vesničané, převážně ženy a děti, přibíhali k vesnici z nedalekého lesa, do něhož se utíkala schovat i šestice útočníků. Povětšinou nesli v rukou vědra s vodou, aby přispěli k hašení.

Královna zastavila před vesnicí, zatímco její muži pokračovali v pronásledování zlotřilců. Dostihnout se jim však podařilo jen jednoho, kterého na místě zabili.

Markéta nespokojeně zamlaskala. „Měli jste ho dostat živého. Zajímalo mě, co to bylo za ničemy.“

Muž s hlubokými vráskami a vytahanou kůží visící z obličeje si poškrábal bouli na nose: „No, to jsou bývalí vojáci, kterým neplatili, tak se dali na zboj.“

Markéta přikývla a vyzvala strážné, aby vesničanům pomohli s hašením.

„V okolí se jich pohybuje nespočet,“ pokračoval ten muž, podle všeho zřejmě stařešina obce. „Jsme už na jejich útoky zvyklí. Naposledy vesnici vypálili na jaře. Přes léto jsme ji dokázali znovu postavit, ale kdybyste je dnes nezastavila, do zimy už to znova nedokážeme a nepřežijeme ani jeden.“

„Jsem ráda, že jsem tu dnes byla,“ přisvědčila Markéta nepřítomně. Dávno už přemýšlela nad něčím jiným. Nakonec se zeptala: „Říkáš, že jim neplatili. To mluvíš o žoldu? Jde o bývalé žoldáky? Protože běžným brancům žádná výplata nepřísluší.“

„Netušíme,“ pokrčil rameny. „Jsme jen prostí sedláci…“

Markéta zahanbeně sklopila oči, když jí došlo, jak nesmyslně se ptá. „Samozřejmě. Není to vaše starost,“ mávla rukou. „Něco s tím rozhodně uděláme. Není možné, aby naše poddané jenom tak rabovali nějací zlotřilci, protože jim jiný zlotřilec nezaplatil.“

Na vyhublých tvářích vesničanů plných jizev a boláků se objevily nechápavé tupé úsměvy. „Děkujeme, paní,“ řeklo několik z nich. Nebylo přitom jasné, zda děkují za současnou záchranu anebo za příslib, který učinila.

„Slibuji, že to takhle nezůstane,“ zopakovala královna. „Jenom musím zjistit, kdo sem ty žoldáky přivedl, kdo je měl vyplatit, proč to neudělal…“

Stařešina vesnice nervózně špulil rty, čímž odhaloval shnilé dásně bez zubů. Škrábal se ve vousech, koukal do země a tiše pomlaskával. Trapné pocity a nejistota, jak vzájemně jednat, byly oboustranné. „Promiňte paní, ale ani já nerozumím tomu, co nám tu vykládáte,“ zamumlal takřka provinile. „Samozřejmě vám věřím, zachránila jste naše životy, ale…“

„…ale měla bych o tom mluvit s královskými rádci, a ne s vámi. Chápu,“ dořekla za něho.

Rozhostilo se ticho.

„Nechtěla byste místo toho tlachání zajít radši na večeři? Musíte být po cestě pekelně unavená,“ zkusil prolomit ledy jeden z pantátů.

Markéta zavrtěla hlavou: „Jsem královna. Platíte mi desátky. Není správné, abych vás po tak vážném přepadení ještě navíc obírala o skromné zásoby.“

„Nebýt vašeho příjezdu, žádné už bychom neměli. Je to pro nás pocta. Máme málo, ale nenecháme svou královnu na mraze.“

Markéta nakonec souhlasila. Rozkázala vybalit z cestovních zásob pár kousků ovoce a sýra, aby vesničanům za jejich pohostinnost přilepšila. Moc toho nebylo. Zásoby byly vyměřené pro devítičlennou družinu, nikoli další třicítku hladových krků. Sama ochutnávala roztodivné venkovské kaše a placky ze směsice luštěnin, žaludů a snad trochy obilovin.

Ani náznakem nedala najevo, nakolik jsou jí odporné, byť třeba jen výrazem ve tváři. Okusit alespoň jednou v životě, jak vlastně žijí poddaní na vesnicích, považovala za zajímavou zkušenost. Když si při pohledu na jejich úsměvy uvědomila, že vlastně oslavují, že vůbec dnešek přežili a mají alespoň něco, co mohou dát do pusy, bylo jí jich nesmírně líto.

„Za jídlo a přístřeší,“ podala po večeři hostiteli několik mincí s cudně odvráceným zrakem.

„Nic nechci. Nebýt vás, neměl by dnes ve vesnici přístřeší nikdo,“ odmítl.

Markéta přikývla a vzala si peníze zpátky. Druhého dne vyrazila na cestu časně z rána. Mince nechala ležet ve světnici.

Pokud se Markéta snad domnívala, že viděla to nejhorší, žalostně se mýlila. Krátce po poledni dorazila do další pobořené vesnice, kterou zachránit nestihla. Ohořelé stěny beze střech pomalu obrůstal břečťan.

Na návsi však bylo rušno. Uprostřed stála žena, ruce měla spoutané za zády. Po její levici postával zamračený černě oděný muž, který jako by v sobě snoubil roli kněze i kata. Naproti dvojici stál stařešina obklopený půltuctem vyzáblých postav.

„…jednohlasně shledána za nehodnou dalšího života ve vesnici i života jako takového…“ zaslechla Markéta stařešinův hlas, který přehlušovalo tleskání zástupu.

„Stůjte!“ zakřičela bez zaváhání. „Nařizuji vám to jako královna země!“

Vesničané s vykulenýma očima chvatně padali na kolena. „Výsosti!“ volali.

Markéta si je zamračeně prohlížela: „Za co ji trestáte?“ zeptala se.

„Je to čarodějnice, která uvrhla na celou vesnici potupu tím, že zavraždila a nad ohněm upekla svého syna,“ promluvil stařešina.

Markétě se zdvihl žaludek, když tu náhle žena zaječela: „Musela jsem zachránit zbytek rodiny před smrtí hlady!“

„Tak dost, pusťte ji!“ rozkázala. „Není to žádná čarodějnice! Jen zoufalá žena, která se ze zoufalství pomátla a spáchala strašný zločin. Nemáte právo ji takto soudit. Soudit ji bude až bůh. Snad k ní bude milosrdný.“

Klečící vesničané horlivě přikyvovali hlavami a neustále opakovali: „Výsosti“ či „Ano, Výsosti.“

Odsouzená žena s pláčem padla na kolena a políbila zem u Markétiných nohou. „Děkuju, děkuju, strašně moc vám děkuju. Bůh vám žehnej. Líbám zem, po které kráčíte. Jsem vám nesmírně zavázána.“

Markéta ucouvla. Nepodařilo se jí skrýt znechucený výraz. Raději se odvrátila.

Nejodvážnější z vesničanů začali bázlivě prosit, zda by se s nimi mohla rozdělit o něco ze svých zásob.

„Já… já s sebou nemám skoro žádné jídlo,“ koktala při vzpomínce, jak všechno spořádali předchozího dne ve vesnici, která byla takřka stejně zubožená, ale její obyvatelé dokázali držet při sobě a radovat se z mála. „Dám vám každému jednu stříbrnou minci. Něco si kupte na trhu,“ rozhodla nakonec. V pochmurné náladě mlčky opustila vesnici.

„Paní, to, co jste udělala, bylo velice šlechetné, ale obávám se, že naprosto zbytečné,“ pravil jeden z doprovázejících vojáků.

Markéta se na něj přísně otočila. „Proč?“ ucedila.

„Stejně ji zabijí, když už se jednou rozhodli. Celá vesnice hladoví,“ pokoušel se naznačit.

„Dala jsem jim přeci pár drobných, aby ji nechali na pokoji a koupili si něco na trhu.“

„Ale no tak, paní,“ podíval se na ni s odzbrojující vážností. „Na vesnici si za ně nic nekoupí. Copak jste sama neviděla, jak ti chudáci vypadají? Kolik z jich myslíte, že má šanci mnohahodinovou pěší cestu do města přežít?“

„Takže ji prostě…“ nedořekla a místo toho si ukázala na ústa.

Pokýval hlavou: „Obávám se, že ano.“

Markéta se vyzvracela a prudce popohnala koně do trysku. Když ji voják dojel, zjistil, že zvíře zastavila opodál a štká s hlavou složenou v dlaních.

„Šššt, neplačte, Výsosti,“ pokusil se ji uklidnit.

Jakmile si Markéta uvědomila, že není sama, okamžitě se utišila. Popotáhla, rukávem si otřela nudli a zavrčela: „O tomhle nikomu ani slovo. Rozumíme si?“

Voják vážně přikývl.

Zbytek cesty proběhl v pochmurné náladě za všeobecného mlčení. Nemluvilo se ani u večeře, kde družina spořádala poslední zbytky obilných placek, které všem pořádně zhořkly v ústech. Markétiny zápisky do deníku, který si neopomněla na cestu přibalit, toho večera rozmáčely slzy do zcela nečitelné podoby.

  

***

  

Do Matrenu dorazila Markéta třetího dne cesty v ranních hodinách. Po shledání s rodinou nedokázala hovořit o ničem jiném než o příšerném zážitku z poslední vesnice.

„Ach, dcerko nešťastná, to tě ještě pořád nepřestaly trápit osudy bezvýznamných sedláků?“ zeptala se soucitným hlasem matka.

„Stalo se to na vašem panství. Jen několik hodin odsud,“ rozhodila rozčileně rukama. „Proč jim nepomůžete?“

Matka se medově zasmála: „Vždyť jsi přece na vlastní oči viděla, že si dovedou pomoct sami. Zabijou jen jednu ženskou a zbytek vesnice bude normálně žít. Až tudy pojedeš zpátky, ani se nevšimneš, že se něco změnilo.“

Markétě se zachvěl hlas: „Maminko, vždyť sedíte na takovém obrovském majetku! Povětšinou z desátků od nich. To jim opravdu nemůžete aspoň občas dát drobné zpátky, když se mají takhle?“

„Potřebujeme silné vojsko. Chceš snad, aby Usin padl do rukou bjalstojbromským?“

„No, to nechci, ale…“

„Matka má pravdu,“ přerušil ji bratr Alfréd. „Zbytečně moc to prožíváš. Nějak jsi v tom Argonu ztratila ponětí, jak vypadá venkov v hraničních oblastech. Nechceš se jet radši místo toho podívat, v jakém stavu je zbytek pevností, co ještě držíme?“

„Jo,“ povzdechla si. „Však kvůli tomu jsem přeci přijela. Jen prostě nemůžu rozdýchat tolik zbytečné bolesti a utrpení.“

Alfréd chápavě přikývl. „Kde máš vůbec manžela? Proč nejel s tebou?“ změnil téma.

„Kde? No sedí doma v Argonu. Asi ho to nezajímá.“

„Hele,“ zamyslel se, „a vládne tu vlastně on anebo ty?“

  

Kapitola 2 – Tažení za lidskou důstojnost

„Musíme s tím něco udělat!“ vyzvala Markéta svého muže, jakmile mu vylíčila všechny příšerné zážitky z cesty.

„Teď už je pozdě s tím něco dělat,“ pokrčil rameny.

„Není! Teď je právě ten nejvyšší čas!“ nesouhlasila. „Jsme pod tlakem ze všech stran, ale ještě jsme neprohráli. Bratr dokáže udržet Usin ještě tak dvě léta. Za tu dobu musíme dát dohromady hospodářství, vyzbrojit královské jednotky, a jestli to jenom trochu půjde, uzavřít s Bjalstojbromem mír. I za cenu ztráty těch oblastí na severu. Stejně je nikdy nemáme šanci dobýt zpátky.“

„Máš naprostou pravdu, ale já tohle vůbec nechci řešit,“ povzdechl.

„Ale ty to musíš řešit! Vždyť jsi sakra král!“ rozkřikla se na něho.

„Proč? Mě to nebaví. Stejně tomu nerozumím a nechápu, co bych s tím měl dělat. Od toho přece zaměstnáváme úředníky. Já nemůžu za to, že jsem zemi zdědil zrovna v tuhle chvíli…“

„Tys to neviděl!“ skočila mu Markéta do řeči. „Kdybys tam se mnou byl, tak bys takhle nemluvil.“

„Jenže já to vidět ani nechci!“ zakřičel a praštil pěstí do stolu.

„Tak se místo toho koukej radši na šatičky a šperky dvorních dam, pozoruj výzdobu tanečních sálů a chodeb a lži si tu do kapsy,“ vstala znechuceně a práskla za sebou dveřmi.

Chvíli se procházela po nádvořích a zahradách a tříbila si myšlenky. Pak si nechala zavolat vrchního královského diplomata.

„Pamatuješ si, jak jsem tehdy mluvila o té odluce církve?“ zeptala se.

Přikývl.

„Napadlo mě, že by to mohl být dobrý důvod pro uzavření mírové smlouvy s Bjalstojbromem. Viděla jsem v Usinu hrozné věci. Tu válku prostě zastavit musíme a takhle bychom dokázali zabít dvě mouchy jednou ranou. Vždyť jediné, co Nejvyšší dělá – kromě toho, že nás zatáhnul do téhle války a pak od ní dal ruce pryč – je neustálý nátlak na navyšování našich darů církvi a dostavbu té zpropadené katedrály.“

„Myslím, že se jedná o vynikající plán, který má velikou šanci na úspěch. Bjalstojbromský císař potřebuje po tom radikálním rozchodu s církví nutně najít nového spojence. Měla byste to ale v první řadě probrat s králem…“

„Jenže jeho to nezajímá,“ rozhodila rozčileně rukama. „S tím nenadělám nic. To už se dřív dohodnu s Bjalstojbromem než s ním.“

Diplomat se na chvíli zarazil a zamyšleně odfoukl. „Uvědomujete si, že to, co děláte, je naprosto nezákonné a uzurpujete si vládu, která náleží vašemu manželovi?“ zeptal se.

Markéta lhostejně pokrčila jedním ramenem a obrátila oči v sloup. „…a co jako? To mám radši nechat Frugon srovnat se zemí?“

„Myslím, že nejrozumnější by bylo přesvědčit ho, aby tu věc alespoň posvětil.“

„Takže mi s tím nepomůžete?“

„Pomůžu. Jedná se o správné rozhodnutí. Jen se nedomnívám, že je rozumné, abyste ho učinila vy sama. Pokud se budete takto chovat, dříve nebo později to s vámi hodně špatně dopadne.“

„Doufám, že se to nestane, ale jsem připravena i na tuto možnost. Válka se bohužel občas neobejde bez obětí. Vydala jsem se na válečné tažení, podobně jako nepřátelská i naše vojska. Jenže válčím ženskými zbraněmi a za lidskou důstojnost.“

„Stojím při vás, ale jen do doby, než to ohrozí můj vlastní život. Jestli přijdu o postavení královského diplomata, smířím se s tím. Bude to jen trest za to, že jsem dělal svoji práci dobře. Na popraviště se ale kvůli tomu dostat nehodlám.“

  

***

  

Plesu na oslavu mírové smlouvy s Bjalstojbromským císařstvím se zúčastnila celá řada hostů, včetně zahraničních delegací. Markétinu pozornost upoutal především bojar Najranský, se kterým si už delší dobu čile dopisovala, protože byl jako vrchní císařský vyjednavač pověřen sepsáním předběžného návrhu mírové smlouvy. Až poté se k němu vyjádřil císař a převzal jednání do svých rukou.

Jakmile k tomu dostala příležitost, významně na vzácného hosta mrkla. Bojar se nenechal dvakrát pobízet a okamžitě přispěchal: „Rád vás vidím. Jsem nesmírně potěšen, že mohu tak talentovanou kolegyni poznat osobně.“

Markéta se při jeho komplimentu začervenala: „Nemyslím si, že jsem kolegyně. Na rozdíl od tebe nepracuji jako profesionální diplomatka, jen občas vypomůžu svému muži s vladařskými povinnostmi. Pro příště už jsem pro tebe navždycky jen Markéta. Po tom, co se nám podařilo společnými silami dokázat, si už ani vykat nemůžeme!“

„No… nemohu nesouhlasit. Hlavně, když si uvědomíš, že polovina dvora ten tajný dodatek o odluce vaší církve nepochopila, a ta druhá polovina se o něm nesmí dozvědět, protože je tajný.“

Markéta se zasmála: „Tak to u nás o něm neví ani král. Ale kdybys viděl, kolik lidí se i tak vztekalo, že jsme vám nechali ty provincie, co jste dobyli už předloni, nevěřil bys.“

„Narovinu, Markétko. Je to příšerná smlouva. Myslím, že obě strany jsou z ní úplně stejně nešťastné, a právě proto je v téhle situaci vrcholem možného.“

„Vážně? To i u vás s ní byl až takový problém? Vždyť jste získali všechno, co nám patřilo na sever od Usinu!“

„To sice ano, ale Usin jste si dokázali zachovat a nepřipadlo nám z něj nic, i když jsme ho dlouhodobě bez potíží drancovali. Všichni si myslí, že bychom ho byli schopni dobýt, a já jsem o tom přesvědčen taky. Jenže by to nebylo ani zdaleka tak výhodné jako získat spojence ve víře.

Navíc je pro nás stejně nejzásadnější, že už nemusíme bojovat na dvou stranách a můžeme celou armádu poslat proti Nemungu. Tomu už dochází dech a na nějakou odluku církve nikdy nepřistoupí, takže si tam vynahradíme všechno, v čem jsme ustoupili u vás. Předpokládám, že je zatlačíme až po hranici se Swanskem.“

„Zajímavé, nakolik je naše situace podobná. My dávno otočili všechna vojska proti Gulbanu, kde neočekáváme, že bychom přistoupili na cokoli jiného, než je předválečná hranice.“

„Moudré rozhodnutí. Když teď budeme spojenci, musíte světu ukázali sílu. Jinak tu za chvíli máte znova všechna křížová vojska, která útočila na nás. Teda s výjimkou toho vašeho samozřejmě,“ dodal poněkud nadbytečně, jako by se nesoustředil. Pak se odmlčel se a zahleděl stranou.

„Co se děje?“ zarazila se Markéta.

„Asi mě budeš muset na okamžik omluvit,“ výrazně ztišil hlas. „Něco po mně chtěla projednat ta rulénská čůza a už minutu tu na mě zírá. Kdoví, jestli neposlouchala náš rozhovor. Určitě si ještě popovídáme, třeba o vzájemném obchodu, a až budeš při tanci volná, nezapomeň na mě mrknout. Rád tě vyzvu.“

Markéta přikývla a zadívala se za jeho odcházející postavou. Rulénskou čůzou, ke které zamířil, byla vysoká sebevědomě vyhlížející blondýna s podlým obličejem. Když si povšimla Markétina pohledu, vyzývavě na ni mrkla a provokativně se natočila k příchozímu bojarovi s gestem, jako by ho chtěla políbit.

Královna zamračeně popošla asi o tři kroky blíž. Doufala, že se jí postupně podaří nenápadně přiblížit natolik, aby jejich rozhovor zaslechla. V tu chvíli už však stál vedle ní manžel a seznamoval ji se svým o patnáct let starším bratrancem Richardem z Drubu. Šlo o jediného frugonského hraběte, jehož panství, a tudíž i význam, velikostí převyšovaly usinský rod, z něhož Markéta pocházela.

„Jste posledním významným velmožem, který se nepřipojil k letošnímu tažení za osvobození území obsazených gulbanskými,“ pronesla Markéta bez obalu po zdvořilostních formalitách.

„Přesně tak. A připojovat se ani nehodlám.“

„Víte o tom, že jako královský vazal máte zákonnou povinnost připojit se k obraně země?“

„Aha, zajímavé,“ pokrčil nevzrušeně rameny. „A ta ztracená území se nacházela na mém panství?“

„Asi ne…“

„Určitě ne, mladá dámo,“ opravil ji drze. „Určitě ne.“

„Pochopitelně,“ přikývla. „Drub s Gulbanem ani nesousedí…“

„Přesně tak. A kdyby sousedil, tak si ho pohlídám.“

Markéta se zhluboka nadechla a zvažovala co nejzdvořilejší odpověď, aby nelila další olej do ohně: „O tom nepochybuji. A byl byste tedy schopný zapojit se do osvobozování pevností těch, kterým se to nepodařilo?“

„Schopný? Pravděpodobně ano. Ochotný? Rozhodně ne.“

Markétě zaškubalo v obličeji. Rozječela se: „Jenže vy jste povinován…!“ dál se nedostala.

„Nechte toho!“ okřikl oba Adam. „Oba dva jste opilí, a já nebudu řešit, až tu po sobě začnete házet talíře!“

Markéta přimhouřila oči a zvažovala odpověď.

Richard ji však už promluvit nenechal. „Já myslím, že jako ukázka mi to stačilo. Mám na práci lepší věci než se tu při oslavách hádat! Když si někdo neumí ubránit svoje panství, není to moje věc, a jestli se vám na tom cokoli nelíbí, řešte to přes manžela. Já už se s vámi bavit nehodlám! Uvědomte si, že nejste královna, nýbrž jen královna-manželka, takže vám do těchto věcí vůbec nepřísluší strkat nos! To je ostatně taky důvod, proč jim ani trochu nerozumíte,“ otočil se na patě a odkráčel.

Markéta zůstala zírat s otevřenou pusou. Zdálky k ní dolehlo Richardovo pokračující lamentování: „Proboha Adame, co sis to vzal za čůzu? Takovou protivnou, namyšlenou, všetečnou…“

„Přestaň ji urážet! Je to úžasná žena, jenom je bohužel zbytečně moc zapálená do politiky a má už teď hodně upito, takže není ve své kůži,“ zaslechla ještě manželovu odpověď. Pak se oba muži vzdálili natolik, že už nebylo rozumět.

Královna se nevěřícně odvrátila, zlostně potřásla hlavou, a aby to rozdýchala, kopla do sebe dva loky pálenky. Její pohled zabloudil ke služkám, které jí každý den stlaly postel a prostíraly stůl. Stály v rohu místnosti a posilněné vínem se společně smály. Vesele, bezstarostně, upřímně.

Znělo to skoro absurdně, ale Markéta jim záviděla! Nemusely se o nic a nikoho starat. Stačilo jim jen dobře vykonat manuální práci a celý den mohly žít přítomností. Netušily, jestli se země dočista zhroutí a za rok, za dva nebo za pět přijdou o práci i o život. Ale co na tom záleželo, když byl natolik bezstarostný a krásný.

Markétě s překvapením došlo, že kdyby chtěla, mohla mít takový život taky. Královna-manželka opečovávaná a zahrnovaná luxusem na krásném bytelném hradě nemající na rozdíl od manžela, který byl v zemi vládcem, žádné oficiální povinnosti. Koutkem oka na něho pohlédla a přiopilá se začala trápit myšlenkou, proč to ze všech lidí musí být zrovna ona, kdo má svědomí.

Z úvah ji vytrhla až žena, která si bez jediného slova drze přisedla. Markéta na ni pohlédla. Jednalo se o onu sebevědomou blondýnu, se kterou předtím hovořil bojar Najranský. I v sedě Markétu převyšovala víc než o hlavu. Nos měla tak nahoru, že do něj muselo pršet.

Když zachytila královnin pohled, samolibě se usmála a spustila: „Zdravím, my dvě se ještě neznáme, že? Já jsem Diana, princezna z Rulénie. Ty nepochybně musíš být ta coura, která mi sedí na trůnu po tom, co to její rodině nevyšlo v Rulénii. Pán Najranský na tebe pěl jen samou chválu. Nechápu, proč…“

Markéta zůstala nevěřícně zírat.

Diana se přiopile zachechtala: „Tak jakpak ti to politikaření zatím jde? Pán Najranský pěl chválu, ale já bych řekla, že asi o nic líp než tvému povedenému dědečkovi. Alespoň podle toho, co jsem měla možnost po cestě vidět, když jsem se letmo porozhlédla kolem. Předpokládám, že měl při cestování Frugonem raději zavřené oči. Na tvém místě bych se styděla. Byla ses vůbec někdy podívat na jižní hranici s Rulénií?“

Markéta vykulila oči ještě víc. Pořád neodpovídala.

„Takže nebyla. Asi bys měla, děvenko,“ pronesla, ačkoli mohla být stěží starší než Markéta. „Taháme z vašich lesů dřevo a vzácné horniny. V hraničních horách jsou zajímavá naleziště mědi, olova, a hlavně železné rudy. Pochopitelně z vaší strany hranice. Nechápu, jak je možné, že vám nevadí, že na jejich těžbu dohlíží naše armáda a vaši rytíři a baroni jí za ochranu před bandity ještě platí.“

„Kdo konkrétně?“ vyhrkla Markéta, než se stihla zarazit.

„No, tak to ti opravdu říkat nebudu,“ zasmála se Diana krutě. „Ale je jich mnohem víc, než si myslíš, holčičko. Přijeď se někdy podívat sama a uvidíš. Nedivím se, že s takovou máte nouzi o výzbroj pro vojáky. A bude hůř, děvče,“ vstala roztřesená nadšením. Oči jí svítily opojením a pomstychtivostí.

„Počkej,“ zavolala na ni Markéta. „Já přece nemohu za svou matku a za to, co vám udělali s dědou, kterého jste popravili ještě dřív, než jsem se narodila. Nejsem jako ona,“

„To jsem si všimla,“ ušklíbla se. „Tvoje matka je sice zrádkyně a coura, ale na rozdíl od tebe aspoň bojovnice, která má úroveň. To ty jsi akorát ufňukaný rozmazlený spratek, co v životě nepoznal utrpení, a proto si dojímá srdíčko tím, že ho pozoruje u jiných. Jsi k smíchu. Ale nemusíš mít strach, jednou tě zničím, přivdám se a ten bordel, co po tobě ve Frugonu zůstane, dám dohromady.“

Hrdě odkráčela k pódiu, s provokativním mrknutím na královnu vzala jejího muže za ruku a přitáhla si ho k sobě. Svůdně na něj koukala a dle pohybu rtů něco říkala či šeptala. Těžko říct co, vzápětí se však pustili do tance.

Markéta zachmuřeně odvrátila zrak ke svojí číši a natáhla pro ni ruku.

„Počkejte!“ zarazil ji soused. „Nepijte to! Ta paní, se kterou jste mluvila, tam vylila nějakou podezřelou ampulku.“

„Děkuju,“ zamumlala unaveně a vstala. Pomalu dokráčela ke strážným u vchodu do sálu a rozkázala, ať Dianu vyvedou z oslav.

„Bohužel, Výsosti. Jedná se o významnou princeznu sousední země. Takhle závažné rozhodnutí smí učinit pouze Jeho Veličenstvo.“

Markétě zacukalo ve tváři, beze slova se otočila na patě a zamířila k pódiu.

Její muž právě dotančil s Dianou. Přes hlavy hostů viděla, jak ji od sebe odstrkuje. Rulénská princezna se na něj však nepřestávala sápat. „…a z velmožů ji taky nemá nikdo rád. Nepřežije ani rok,“ rozeznala její hlas mezi šramotem ostatních hostů. Posledních pár kroků v podstatě běžela, nic nedbala toho, že při tom do několika hostů narazila.

„Dám ti noci plné vášnivé lásky,“ pronesla ta sprostá žena a políbila jejího muže přímo na ústa.

Adam však od sebe Dianu hrubě odstrčil: „Nechte mě na pokoji! Jste opilá a úchylná!“

Princezna zavrávorala a upadla na jednoho z hostů, který ji zachránil před skácením na zem. Uraženě odfrkla a ztratila se v davu.

„Okamžitě nech tu čůzu vyvést z oslav!“ ucedila Markéta pohrdavě. Z očí jí sršely blesky.

„Lásko, neblbni,“ zasmál se. „Vždyť přece víš, že miluju jenom tebe a nikdy bych tě nezradil. Ona políbila mě, ne já ji. Hnusí se mi. Jenom jsem si s ní ze zdvořilosti zatancoval jako s každou jinou.“

„Usiluje mi o život,“ zasyčela tlumeně, aby to neslyšel nikdo jiný.

„Nežárli tolik. Mluví z tebe to víno, cos vypila. Stejně, jako z ní. Sama netuší, co tu blábolí, ale vyvést ji nemůžeme. Způsobili bychom diplomatický skandál.“

„Takže po tom všem, co jsem už dokázala, mi nevěříš, a myslíš si, že mě ovládá žárlivost?“ dotčeně zasyčela a otočila se k muži zády. S překotně šrotujícími myšlenkami se vytratila do svého pokoje a zamknula pevně rozhodnutá nedotknout se až do konce oslav žádného jídla ani pití. Byla odhodlaná zemřít raději žízní než jedem té ničemnice.

  

***

  

„Budu potřebovat tvoji podporu,“ řekla rytíři Maroleckému, nejvýznamnějšího z vazalů, kteří vedli vojska usinského hrabství proti Bjalstojbromu. Po navázání mírových vztahů s Bjalstojbromem konečně odpadly jeho povinnosti na válčišti natolik, aby si ho mohla přivést do Argonu jako osobního číšníka. Oficiálně jako odměnu a čestné uznání za služby, které království prokázal, když pomohl Usin ubránit. Nikdo se nepozastavoval. A nikdo nepodezříval Markétu z jiných záměrů.

„Copak se děje, má paní?“

„Šlápla jsem spoustě lidem na kuří oko. Provádím hospodářské reformy, snažím se vymanit zemi ze zahraniční okupace, zatočit s loupeživými bandami…“

„Vím, o vašich úspěších,“ pronesl.

Markéta si sarkasticky odfrkla: „Ty právě zatím nemám. A víš, proč?“

Zavrtěl hlavou.

„Protože mi tu všichni hází klacky pod nohy. Spousta lidí mě chce zabít dřív, než jich dosáhnu, a nemám vojáky, kteří by mě poslouchali.“

„To mě moc mrzí. Jak vám mohu pomoct?“

„Potřebuju tě do velení královské stráže. Přijímáš?“

„Ano, ale… to místo už obsazené je,“ vykoktal a pečlivě uhýbal jejímu pohledu.

„Zatím,“ poznamenala.

Rytíř k sobě nervózně tiskl rty a neodpovídal. Těkal očima po místnosti. Uvažoval, jestli ta veselá malá holčička, kterou ještě před deseti lety hlídal, když zvídavě prozkoumávala usinské panství, než ho zničila válka, opravdu může pomýšlet na nejtěžší ze zločinů.

  

***

  

Markéta přistoupila před svého muže. Ruka, ve které držela šipku používanou kušiníky královské stráže, se jí třásla rozčilením.

„TOHLE!!!“ mrštila s ní o zem. „Tohle jsem po probuzení uviděla zabodnutý do polštáře vedle svojí hlavy! V okně mám díru…“

„To přece není možný drahoušku!“ vyhrkl a zůstal nevěřícně zírat s otevřenou pusou.

„Tak se běž do mojí ložnice podívat! Na tu díru v polštáři,“ máchala křečovitě sevřenou rukou.

„Věřím ti, miláčku. Jenom to nechápu… Prostě… nemůžu tomu uvěřit.“

„Celou dobu ti opakuju, že mi jde o život! Posledně Diana, teď tohle! Jenže ty mi nevěříš!“ dupla zlostně nohou.

„Věřím. Už ti věřím, nehněvej se, prosím.“

„Já se nemám hněvat, když jsem právě málem přišla o život?“ běsnila.

„Řekni mi, co pro tebe můžu udělat, aby ses cítila bezpečněji.“

„Popravit kapitána strážných. Nevěřím, že by se tohle stalo bez jeho vědomí. A kdyby ano, stejně si za neschopnost a nedbalost jiný osud nezaslouží.“

„Máš pravdu. Promiň mi, že jsem bral tvoje bezpečí tak na lehkou váhu,“ začal se omlouvat.

„Znáš rytíře Maloreckého?“ přerušila jeho omluvné kňourání.

„Ano, samozřejmě. Je to jeden z největších válečných hrdinů země,“ odpověděl.

„Tak přesně toho chci za nového kapitána královské stráže. Jak jsi sám řekl, je to jeden z největších válečných hrdinů, a navíc pochází z panství mých rodičů. S ním se bát nebudu.“

„Máš ho mít,“ prohlásil král.

  

***

  

Když Frugon obdržel výzvu, ať se za půl roku připojí k nové křížové výpravě proti Bjalstojbromu, aby se zastavilo jeho dobývání nemunžského území, byla Markéta patřičně rozčilená. Už to vypadalo, že konečně získala prostor pohnout s důležitými reformami, které si vytyčila, ale opět byl vývoj rychlejší než ona, a donutil ji řešit odluku církve, která podle dohody s Bjalstojbromem vůbec nebyla na pořadu dne, dokud se nedá Frugonské království dohromady.

Markétě bylo jasné, že jakožto královna-manželka nemá naději udržet frugonskou armádu bez odloučení církve mimo konflikt. Navíc se ocitla pod tlakem svých spojenců z Bjalstojbromu, u nichž zvěsti o nové křížové výpravě vyvolali paniku a nátlak na urychlení odluky frugonské církve.

S nepříjemnou předtuchou se proto rozhodla promluvit s argonským arcibiskupem. Předpokládala, že ji odmítne a okamžitě informuje Nejvyššího v Santastadě. Musela to však po dobrém alespoň zkusit, než začne řešit věci zbytečně divokým způsobem.

„Opravdu jste mi tu právě řekla, že se hodláte vzdát Víry?“ zeptal se arcibiskup, jako by se přeslechl.

Markéta zamyšleně popotáhla. „Asi si nerozumíme,“ zkusila to ještě jednou. „Samozřejmě, že ne. Bůh je pořád jenom jeden a ten samý. Přeci je ale úplně jedno, jestli ho zastupuje Nejvyšší ze Santestady, někdo z Bjalstojbromu nebo třeba vy.“

„Pouze Nejvyšší má právo zastupovat boží vůli na zemi,“ zavrtěl hlavou.

„Tohle tvrdí akorát on a jeho zmanipulované ovečky. Dejme tomu, že zastupuje boha, ale jeho vůli v žádném případě. Jen tu svoji.“

„Výsosti, nerouhejte se! Zahráváte si s vážnými hříchy!“

„Promiňte mi to, otče, ale pokud mi tu tvrdíte, že Nejvyšší zastupuje boží vůli na zemi, tak se rouháte vy. V podstatě říkáte, že boží vůlí je, aby se jeho zástupce choval jako zbabělec, zrádce a mstivec, co zatáhne poctivé věřící do války proti vlastním souvěrcům jen proto, že zpochybnili jeho autoritu, a jakmile se jim v ní přestane dařit, nechá je napospas drancování souvěrců ze zbývajících zemí.“

„Bůh zkouší naši víru.“

Markéta měla chuť vrazit tomu člověku nůž to stehna a říct, že taky zkouší jeho víru. Raději tedy změnila téma, a zkusila to z jiné strany. „Nabízím vám možnost ještě zvýšit svoji moc a stanout v čele reformované církve. Sám, bez diktátu ze Santestady. Co dalšího ode mě ještě chcete?“

„Toto není otázka prospěchu. Smýšlíte velmi hříšně,“ odmlčel se. „Velmi hříšně. Začínám se obávat o vaši duši, paní.“

„Tak myslete na prospěch pro poddané. Bůh nás učí dobročinnosti a lásce k bližnímu.“

„Vy mi nerozumíte. Není to otázka prospěchu. Ničího. Ani mého, ani vašeho, ani poddaných.“

„Tak to je mi velice líto, že to vidíte takhle. Pokud byste snad někdy při pohledu na poctivé věřící, kteří trpí zlovolnými rozhodnutími Nejvyššího, změnil názor, určitě mi dejte vědět,“ rozloučila se s ním a zamířila na hrad probrat celou záležitost s manželem. Ve chvíli, kdy si arcibiskup postavil hlavu, to bylo pouze jeho rozhodnutí, které mělo sílu něco změnit. Ona takovou moc neměla.

„Přece by Nejvyšší nevyhlásil křížovou výpravu proti stoupencům vlastní Víry!“ nesouhlasil, když se mu stejně jako arcibiskupovi pokoušela vysvětlit, že se jedná stále o stejnou Víru, bez ohledu na to, kdo stojí v jejím čele.

„Jasně, že ano, když ho neposlouchají a vzpírají se jeho autoritě. To by udělal jakýkoli vládce. Teda pokud by byl aspoň o něco příčetnější než ty.“

„Ale no tak, Markétko,“ pohlédl na ni prosebně. „Copak můžu za to, že jsem zdědil Frugon v tomhle stavu? Prostě tomu nerozumím a nevím, co dělat. Přijde mi, že se naší autoritě vzpírá úplně každý. Ale přece to neznamená, že všechny pozabíjíme.“

Markéta si zhluboka povzdechla a váhavě si ho prohlížela. V jednu chvíli ho měla chuť nakopat zároveň obejmout jako malé děcko i nakopat, aby se probral.

„To se mnou nemůžeš jednat trochu slušněji? Vždyť já tě mám tak rád,“ zakňoural znovu prosebně.

„Ne, nemůžu!“ bouchla do stolu, až přetekla její číše, které se za celý rozhovor nedotkla. „Ty jsi totiž naprosto zabedněnej, záměrně se zavíráš do zlatý klece a já už si s tebou nemám vůbec co říct!“

Nakvašeně odkráčela. Už toho měla akorát tak dost. Nic ho nezajímalo, o nic se nestaral, ale jakmile bylo potřeba, aby něco odsouhlasil, sabotoval úplně všechno. Měla jasno, že ve svém tažení za lidskou důstojnost musí pořádně přitvrdit.

  

Kapitola 3 – Mat dámou

Markéta posbírala veškeré šperky, které měla v klenotnici, a zamířila za cechmistrem klenotníků.

Muž si nasadil brýle, každý jeden si pečlivě prohlédl a pak zhodnotil cenu: „Devět set zlatých.“

Královna nesouhlasně našpulila rty. „Na to v žádném případě nepřistoupím! Tak nízkou cenu nemají. Požaduji tisíc.“

Muž se zasmušil. „Nebudu vám lhát. Jste moudrá žena a máte přehled. Opravdu vaše šperky mají cenu tisíc zlatých. Dokonce mnohem víc než tisíc. Ale v situaci, v jaké se země nachází, takové množství nedokážeme rozprodat ani za pět let. A já potřebuji peníze na nákup materiálu, na zaplacení tovaryšů a cechovních listin. Nemohu dát polovinu cechovní pokladnice za něco, o co nemá nikdo zájem. Dobrá polovina vyšla dávno z módy.“

„Tak to, abych se asi podívala po jiném zájemci?“ nadhodila.

„V tom případě hodně štěstí, paní. Vsázím krk na to, že nikdo jiný ve městě vám nedá ani osm stovek.“

Královna neúspěšně zkusila obejít několik obchodníků, kteří neměli zájem o celou sbírku, ale jen jednotlivé kousky. Vrátila se proto za cechmistrem a s těžkým srdcem přikývla. Stanovila si však jednu podmínku: „Pokud by se stalo, že by můj muž zemřel a nárok na trůn vznesl i někdo jiný, mohu se spolehnout, že podpoříte ten můj jako královny-vdovy?“

„Když nebudeme jediní, tak nemějte sebemenší pochybnosti. Vím dobře, že ukončení války s Bjalstojbromem je vaše zásluha. Než skončila, byly naše obchody poloviční. Šlechta není hloupá a ví, že není moudré nakupovat šperky, pokud si nemůžete být jisti, že vás druhý den nedobude nepřítel.“

  

***

  

Markéta rozdělila mince od cechmistra mezi diplomata a rytíře Maloreckého. „Pár drobných, kdybyste potřebovali uplatit někoho pod sebou, komu by se to nelíbilo. Klenotníci mě podle očekávání podpoří. Jak to vypadá s ostatními cechy? Je někde problém?“

Oba muži si vyměnili pohledy. Nakonec se slova ujal kapitán: „Všechny budou asi v pohodě. Kromě platnéřů…“

Markéta zamlaskala: „Ti největší šmelináři a hochštapleři, co nás od začátku jenom šidí a odírají, pokud jde o ceny a kvalitu výzbroje pro strážné. Že mě to ani nepřekvapuje.“

„Hrají na tvrdé chlapy, kteří chtějí silnou mužskou ruku vedoucí vojáky do boje, ale přitom je to jenom banda vyžírků a prospěchářů vydělávající na tom, že druhým prodávají nekvalitní naleštěné krámy,“ pokračoval kapitán opovržlivě.

„Já bych jim přitom ten prospěch i zajistila, kdyby byli ochotní mě poslouchat. Vykopala bych ty rulénské vetřelce z jihu a měli by krásnou levnou rudu.“

Diplomat se hořce pousmál: „Ne s osobou současného cechmistra. Ten lotr sám ukradené železo od Ruléňanů kupuje.“

Markéta praštila do stolu: „To je vlastizrada! Jak to, že se to dozvídám až teď?“

„Já se to dozvěděl teprve včera od jeho zástupce,“ pokrčil rameny. „Ještě bych to musel s vaším svolením prověřit, ale domnívám se, že kdyby se nám podařilo cechmistra nějak sesadit, on nás podpoří.“

„Výborně. Zjisti to. Jestli je to pravda, mám pro tebe,“ ukázala neslušně ukazováčkem na kapitána, „k likvidaci dva cíle místo jednoho.“

Diplomat překvapením ztichl, kapitán se nespokojeně zavrtěl: „Jste si tím jistá, paní?“

„Jsem,“ odvětila a vstala. Rozhovor pro ni skončil.

„Myslíš, že i jako vládkyně bude dál vraždit bez rozmyslu všechny kolem sebe?“ otočil se kapitán s obavami na diplomata, když byla pryč.

„Podle mě to nedělá a dělat ani nebude. Všeho všudy určila jen dva cíle.“

„Platnéřský cechmistr je gauner, ale byl svobodně zvolený měšťany sdruženými v cechu. Vážně můžeme jejich vůli pošlapat vraždou bez řádného odsouzení?“

„Je to sice nestandardní metoda, ale uvědom si, že ten prevít nakupuje železo ukradené Rulénií.“

Kapitán se poškrábal na bradě: „Dobrá, asi máš pravdu.“

  

***

  

„Alfréd tedy nepřijede?“ zeptala se Markéta, když ji navštívila v Argonu na hradě její matka.

„Vždyť se účastní tažení proti těm pevnostem, co Gulban obsadil za naší hranicí. Sama jsi ho tam poslala!“

„V pořádku,“ řekla Markéta.

„To není v pořádku! Byl pěkně naštvaný. Mysleli jsme, že po uzavření míru s Bjalstojbromem budeme mít konečně klid,“ vyčetla jí matka, jako by snad čekala královninu omluvu.

„Klid budete mít, až se podaří ukončit i válku s Gulbanem. Čím dřív je donutíme odejít, tím líp,“ prohodila nevzrušeně Markéta. „Myslíš, že se s tebou můžu domluvit v jeho zastoupení?“

„To záleží na čem. Do dalšího nesmyslného tažení ho nepustím,“ opáčila matka překvapivě chladně. Skoro jako diplomat nepřátelské země. Od doby, co se Markéta stala královnou, rostla mezi oběma ženami čím dál větší zeď.

Markéta nervózně polkla. „Provádím státní převrat,“ přiznala nakonec narovinu. „Adam je úplně k ničemu, a stejně se vládě nevěnuje, takže povládnu bez něj. Mám pod palcem všechno, ale pár nesouhlasných hlasů se najde vždycky. Budu potřebovat podpořit, pokud by někdo zpochybnil můj nárok na trůn,“ odmlčela se. „Bohužel nemůžu vyloučit, že i vojensky, pokud by někdo našel tu drzost, aby proti mně vytáhnul. Sice ovládám královskou stráž, ale ta by v tom případě nestačila.“

„Ale samozřejmě!“ rozzářil se matčin obličej jako mávnutím kouzelného proutku. „Vždyť víš, že jsem nikdy nepochybovala o tom, že to jednou daleko dotáhneš.“

Markéta přikývla. Čím více se učila chápat svou zodpovědnost, tím více se jí ošklivil matčin sobecký přístup, ve kterém ji zajímalo jenom postavení, jakého dcera dosáhne, ale vůbec ne morální důvody, které ji k rozhodnutí vedly. Mlčela však. Podpora rodiny pro ni byla klíčová. V duchu uvažovala, zda byl její dědeček, kterého nikdy neměla příležitost poznat, takový jako její matka anebo byly jeho záměry stejně čestné a spravedlivé jako ty její. Litovala, že už se to nikdy nedozví.

  

***

  

Když královnu strážní zpravili o vraždě arcibiskupa a platnéřského cechmistra, byla patřičně rozčilená. Nejraději by se přenesla do budoucnosti, ve které už bude vše hotovo. Nechtělo se jí do toho.

Schovala si ruce do kapes, aby nebylo vidět, jak se jí klepou. S úlevou nahmatala tu věc. Pořád tam byla. Pevně ji uchopila a v duchu si dodávala odvahy: No tak, Markét. Tohle jsi přece chtěla. Oni už mají hotovo, a teď je řada na tobě. Nepokaž to.

„Děkuji za zprávu. Je to strašně vážná věc. Dojděte pro krále. Musím to s ním probrat. Zatím mu nic neříkejte. Má slabší srdíčko a nechci, aby se mu něco stalo. Povím mu to s citem sama.“

Raději to zaonačila takto. Netušila, zda muži, kteří ji zpravili, cokoli tuší anebo velení stráže vše uchovalo jen v tom nejužším kruhu. Koukala na odcházející strážné. Pak svůj zrak stočila k puklinám ve zdi. Pozorovala, jak se rozvětvují a znovu spojují, kam vedou, a přitom pomalu zhluboka oddechovala. Jejímu uklidnění to moc nepomáhalo. Pořád se klepala, a už předem se jí chtělo zvracet.

Naštěstí nemusela čekat dlouho. Za několik okamžiků se Adam objevil ve vstupu do dveří se slovy: „Co se stalo, lásko? Nevypadáš moc dobře…“

Ne. Samozřejmě, že nevypadám dobře. Taky bys nevypadal dobře, kdyby ses chystal udělat to, co já,‘ mihlo se jí hlavou. I když ty bys na to neměl na rozdíl ode mě ani odvahu.

Pomalu se otočila k němu. „Moc závažné věci. Myslíš, že můžeme jít do ložnice, ať to probereme jenom v soukromí ve dvou?“

Vážně přikývl a až do ložnice nepronesl slova. Když za nimi cvakly dveře, promluvil: „Tak co se děje?“

„No… víš… ono jde o to… že,“ natahovala odpověď Markéta. Prohlížela si ho natočená čelem k němu, pravačku měla strčenou v kapse a pomalu dělala úkroky pozadu směrem k posteli. Přišlo jí to tak neuvěřitelně absurdní. Teď tam stál pouhých několik kroků od ní, tvářil se jako starostlivý manžel a vůbec nic nenasvědčovalo tomu, co se mělo za chvilku stát. Kdyby chtěla, klidně to mohla ještě pořád zastavit.

Zakázala si tyto úvahy, a pokusila se napodobit plačtivý škleb v obličeji, ačkoli ve skutečnosti jí do breku vůbec nebylo. Její ústa se zkřivila, tiše zakníkala a přivřela oči, které zůstávaly suché. Adam byl podle očekávání vmžiku u ní.

Nacvičeným pohybem vymrštila ruku se škrtidlem z kapsy a přehodila mu ji přes hlavu. Levačkou chytila druhý konec a obmotala zepředu kolem krku.

„Počkej! Co to děláš, lásko? Vždyť já tě miluju!“ zavřískal vyděšeně, když mu došlo, že se nejedná o obejmutí.

„V tom případě lepší, když to udělám já, kterou miluješ, než někdo cizí,“ zašeptala a vší silou ho nakopla kolenem mezi nohy.

Král se skácel na postel. Žena ho zalehla vlastním tělem a oběma rukama utahovala smyčku na jeho krku. V obličeji byla rudá námahou, celá se třásla. Adam sebou pod jejím tělem škubal a marně se pokoušel vykopnout nohama.

Markéta stěží popadala dech, jako by byla škrcena ona. Ruce měla bílé a zcela odkrvené. „Tak už sakra chcípni!“ cedila skrze zaťaté zuby se slzami v očích. Samou námahou si ani neuvědomila, že právě cvakla klika.

  

***

  

Markéta koukala do zdi ve smradlavé kamenné cele široké stěží na pět stop. Ani natáhnout se v ní nedalo. Spát mohla jen opřená o stěnu.

Znovu si před očima promítala, co se stalo. Chytili ji přímo při činu. Do její ložnice vtrhli ve chvíli, když ještě držela uzel na škrtidle kolem Adamova krku. Bez varování, bez zaklepání. Šli na jistotu. Předem věděli, že budou zatýkat. Musela ji zradit ta zpropadená malorecká krysa, které svěřila velení nad celou královskou stráží. To bylo jisté.

Čekala zradu z jakékoli strany. Od vazala, který roky věrně sloužil jejímu otci, matce i bratru, a opakovaně riskoval život při obraně panství, ale ani ve snu.

Byla už tak blízko! Bývaly by jí stačily tři minuty, aby se zbavila škrtidla a zamaskovala stopy na kůži. Pak stačilo už jen říct, že její muž umřel rozrušením, když se dozvěděl o dvojité vraždě, a měla by vyhráno.

Vzteky vší silou nakopla mříž od cely. Ozvalo se zařinčení a ochromující bolest projela celým chodidlem. Markéta si sedla na zadek, před očima se jí udělaly mžitky. Prsty měla bezpochyby zlomené. Pranic na tom však nezáleželo, když hned druhého dne měla přijít o hlavu. Rychle, a pokud mohla věřit tomu, co se o tomto způsobu popravy povídalo, tak i poměrně bezbolestně. Rozhodně by neměla příliš trpět. Sžírala se však obavami, co bude s její zemí a všemi poddanými, když je v takto klíčový okamžik opustí. Jejich utrpení bude mnohem horší – hlad, nemoci, smrt nejbližších, vraždy ze zoufalství a vzájemné požírání.

Z trýznivých úvah ji vyrušil příchod vrchního frugonského diplomata. Smutně na ni pohlédl: „Věděl jsem, že to s vámi špatně dopadne. Ani nevíte, jak bych byl rád, kdybych se tehdy mýlil.“

„Proč to udělal?“ zeptala se nepřítomně.

„Mektal něco o svých chlapech. O tom, že mu důvěřují a že nemůže jejich důvěru zradit, aby je donutil páchat zločiny, za které mohou skončit na popravišti. Tak tam radši pošle vás a, že mu důvěřujete taky, je mu úplně jedno. Zmetek!“

Markéta mlčky sklopila oči.

„Kladu si to za vinu. Vykrucoval se, když jste ty vraždy nařizovala a ptal se mě, jestli jako vražedkyně budete dobrá královna. Mám na sebe vztek, že jsem to nevzal dost vážně.“

„Kašli na to. Vztekem na sebe ničemu nepomůžeš,“ opáčila dutě. „Co budeš teď dělat?“

Pokrčil rameny: „Víte dobře, že nemohu svědčit ve váš prospěch…“

Markéta se sarkasticky rozchechtala: „To jsem ani nechtěla. Vždyť mě chytli se škrtidlem v ruce.“

Povzdechl si: „Pokusím se dohlédnout, aby se otevřely ty nové obchodní trasy s Bjalstojbromem, když jsme teď v míru, a vyřešila odluka církve od Santestady. Rád bych uzavřel mír s Gulbanem v předválečné hranici a vytlačil z jihu okupační vojáky těch oprsklých Ruléňanů. Snad se mi podaří vás dostatečně přesvědčivě zapřít a nevyhodí mě z královských služeb… zapřít proto, abych mohl pokračovat ve vaší práci a nezemřela jste nadarmo. Jaký paradox.“

„Dělej, jak říkáš. Naprosto s tebou souhlasím. Jenom na mě prosím nezapomeň a vyřiď alespoň lidu, aby věděl, že jsem se snažila…“

  

Epilog

…poválečný chaos dosáhl svého vrcholu spolu s úkladnou vraždou sedmnáctiletého krále Adama necelý rok po jeho nástupu na trůn. Naivního a nezkušeného mladíka uškrtila jeho vlastní žena Markéta přímo v manželské posteli.

Motivací pro ohavný skutek byla snaha zmocnit se vlády v království. Králem však byl prohlášen Adamův bratranec Richard z Drubu. Zpupná královna-vdova tak svůj boj o moc prohrála a neušla spravedlivému trestu. Za královraždu i další hanebné zločiny byla sťata na dnešním Alžbětinském náměstí v Argonu.

Richard ovdověl pouhého půl roku po svém nástupu na trůn a jako druhou ženu si vzal rulénskou princeznu Dianu. S její podporou dokázal vyřešit pohraniční spory s Rulénií a ukončit rulénskou okupaci dolů ve špatně přístupných horských oblastech na jihu země. Richardova vláda se vyznačovala rozvojem vědy, umění a řemesel, zakládáním obchodních stezek i jejich ochranou před loupeživými bandami. Diana porodila 5 dětí a drubsko-rulénská dynastie zůstala na frugonském trůně až do zániku země.

-           Učebnice dějepisu pro sedmou třídu základní školy, 21. století