OK

Při poskytování služeb nám pomáhají soubory cookie. Používáním našich služeb vyjadřujete souhlas s naším používáním souborů cookie. Více informací

 

Příspěvek č. 94

Dědictví

  

„Přijeď prosím co nejdřív, já to bez tebe nezvládnu,” oznámila mu uhuhňaným hlasem a zavěsila. Čeněk s klidem zavřel svůj počítač a zhasl lampu na stole, kterou potřeboval ke čtení spisů. Na chvíli do ruky zvedl pouzdro se zbraní a přemýšlel, jestli si ho vezme s sebou, ale potom si řekl, že jej mimo službu potřebovat nebude. Strčil jej do posledního šuplíku svého pracovního stolu.

 „Zdar Čendo, kam valíš?” ozval se za jeho zády otravně veselý hlas. Čeňkovi nervózně tiklo oko.

„Do nemocnice.”

Jeho kolega Lojza, kterému nikdo neřekl jinak než Ocásek, jelikož neustále běhal za zkušenějšími kolegy, nedbal Čeňkova kamenného výrazu a dál se s ním bavil.

„A co tam? Snad na tebe neleze ta rýmička, ze který mají všichni takovej strach,” zaševelil a zasmál se vlastnímu vtipu. Čeněk se nezasmál.

„Bývalej mojí manželky Pavlíny umírá na selhání jater. Chlastal jako duha, tak to teď má. Manželka po mně chce, abych tam byl a postaral se o ni a o dítě,” odpověděl Čeněk, doufaje, že tato odpověď jeho kolegu uspokojí a on se bude moct dát na cestu.

„Jo ták,” protáhl Ocásek, aniž by změnil tón konverzace. Pronásledoval Čeňka ven z kanceláře na chodbu, jako by ho k němu přitahoval neviditelný magnet.

„Děcko, to myslíš jako tvoji Dominiku?” Čeněk sebou při vyslovení jména své dcery cukl. V jeho očích se něco změnilo, jako by ztmavly o jeden odstín. Lojza si toho buďto nevšiml, nebo to ignoroval.

„Hele, s ní si nedělej starosti. Takový mladý holky jsou jako kočky, toulají se, ale pak se dojdou domů nažrat. Psala ti, že je u přátel, a ona není žádný ořezávátko, to víš. Má prostě telecí období, ale vrátí se, to určitě. ”

„Ne, Lojzo. Myslel jsem děcko jako svýho nevlastního syna, Petra,” ucedil studeně Čeněk.

„No jo, tak to jo. Poslouchej, až tu zase budeš chápu, že to teď máte těžký mohl by ses mi prosím podívat na ten případ s krádeží kol? Potřeboval bych trochu píchnout s jedním z důkazů…”

„Pak se ti ozvu. Teď nemám čas,” odpověděl Čeněk. Cesta ke dveřím vedoucím z policejní stanice byla nekonečně dlouhá.

„Jo, dobře. Chápu, že to máš teď těžký, jak ti před pár měsícema zemřel parťák, to bylo hrozný. A taky ten případ masových vražd, kterej nám tu furt visí…”

Čeněk se zastavil ve dveřích z kanceláře tak náhle, že do něj jeho mladší kolega málem vrazil. Pomalu se otočil a zahleděl se tomu zelenáči do očí. Zatnul pěst a pak ji uvolnil.

„Díky za info, Lojzo. A teď, když dovolíš, musím jet do nemocnice.” Vyšel do mrazivého lednového dne a Ocáska, v duchu brblajícího si o tom protivným staříkovi, nechal stát ve dveřích.

  

Z palubního rádia vyřvával zpěvák něco o lásce, ale Čeněk ve svém zamyšlení neslyšel ani repetitivní melodii ani plytký, nicneříkající text. Přemýšlel zrovna nad svojí zrzavou dcerou, která, když se smála, odhalovala roztomilou mezírku mezi předními zuby. Opakoval si pořád dokola tu adresu, po které tak dlouho pátral, jako by se bál, že ji zapomene. Nezapomene ji. Měl ji vyrytou do mozku hlouběji, než kam sahala v kůži Dominičina jizva. Jizva, kterou měl na svědomí jeho výbuch hněvu. Stále si to vyčítal. Vyčítal si to všechno.

Ty vzpomínky ho bolely. Když zastavil na křižovatce na červenou, začal koukat z okna na zmrzlé město, aby přišel na jiné myšlenky. Motor auta si spokojeně vrčel, z rádia se teď pro změnu linul žvatlavý zpěv nějaké zahraniční hvězdy a život za oknem ubíhal, jako by někde v nemocnici právě neumíral Pavlínin bývalý manžel. Čeněk sledoval, jak přes přechod právě přechází směska lidí. Sledoval je zkušeným okem policajta a přemýšlel, kam se asi tak ženou.

Za normálních okolností by ho bavilo představovat si jejich životy jako takové pavučiny nekonečných uzlíčků, kterou si v životě upletli. I on sám měl vlastní pavučinu. Když kupříkladu do někoho narazil v metru, bylo to, jako by se stříbrná nitka jeho života otřela o nitku toho druhého.Tihle lidé se v jeho životě objevili a zase zmizeli a nebyli součástí jeho pavučiny. Ale když se takové nitky do sebe zamotaly a vytvořily uzel, bylo těžké toto pouto roztrhnout.

Čeněk měl těch uzlů, které se splétaly do jeho životní tapiserie, hned několik. Uzly lásky, uzly přátelství, uzly nenávisti. Jeden uzel pro Pavlínu, jeden pro jejího syna, jeden pro otravného Ocáska a tak dále. Byla to pouta, která ho držela ve spojení s tímto světem, s lidmi, kteří utvářeli jeho život. Každý uzel byl samozřejmě jinak silný. A ty uzly, které se vytvořily s jeho rodinou, byly nejsilnější. Taková pouta se těžko dají zpřetrhat. A když se to stane...

Zelená. Šlápl na plyn, možná trochu prudčeji, než chtěl. Na vedlejším sedadle ležela hromadu vyřazeného oblečení, které snad už před týdnem Pavlíně slíbil, že odveze do sběru. Při zrychlení se část toho oblečení sesunula na podlahu. Měl do té hromady přidat i starý, ošuntělý svetr, který měl právě na sobě. Problém byl, že s ním měl spojených hodně vzpomínek. Dobrých i zlých.

„Proč, tati?” zněl mu hlavou hlas jeho dcery. Nedokázal odpovědět. To, že zatíná prsty do volantu, si uvědomil teprve až mu začaly bělet klouby na rukách. Zhluboka se nadechl a napočítal do deseti. Vydechl. Pohled mu padl na pravý rukáv svetru, který byl natržený. Jeden uzlík se roztrhl a vinou toho se začaly rozplétat i další. Čeněk o tom roztrženém uzlu věděl už dva měsíce. Každé ráno se budil s vědomím, že je kvůli tomu jednomu uzlu teď jeho život natržený a pomalu se páře na jednotlivá vlákna. Uzly, které až dosud držely pohromadě, se začaly rozplétat na nitky. Čeněk se těch nití křečovitě držel z posledních sil a netušil, jak dlouho to ještě zvládne.

  

Loupl očima po hodinách. Tik. Tak. Čas ubíhal tak pomalu, tak bolestivě pomalu. Alespoň pro něj. Pro jeho ženu, která seděla na židli vedle nemocničního lůžka a držela svého prvního manžela za ruku napíchanou od kanyl, musel letět bolestně rychle. Místnost smrděla smrtí. Čeněk, který pracoval jako policajt už desítky let, ten pach znal velice dobře. Jenže oproti násilné smrti, které mu vždycky připomínala smrad něčeho spáleného, tahle smrděla jako nemocniční dezinfekce, čerstvě vyprané prostěradlo a jako cirhóza jater v posledním stádiu.

 Popotáhl sopel, který se mu hromadil v nosních dírkách. Neměl po ruce kapesník a věděl, že jsou teď všichni příliš zarmoucení truchlením, než aby po kapsách hledali nějakej ten šnuptychl. Poklepal prsty na místo u svého pasu, kde obvykle nosil služební zbraň. Cítil se bez ní zranitelný. Dál sledoval svoji truchlící ženu a přemítal, jestli je její pláč upřímný. Kolikrát o svém prvním manželovi mluvila jako „o tom hajzlovi, kterej prostě jeden den odešel. Vida. Teď mu donesla květiny a drží ho za ruku. Lidi jsou tak patetičtí, pomyslel si.

Dívat se do tváře umírajícího se mu nechtělo, tak začal sledovat mouchu, která se procházela po okenním parapetu až do okamžiku, než vzlétla a ztratila se mu z dohledu. Tohle nebylo jak sledovat Ordinaci v růžové zahradě. Žádný krásní nalíčení herci, žádné profesionální osvětlení, žádná srdcervoucí hudba. Tady bylo až na fňukání a tikání hodin ticho. Umírající byl ošklivý jak noc, Pavlína byla ošklivě ubrečená a synátor, který by v podobných seriálových scénářích dojemně držel svého otce za ruku, stál bokem se založenýma rukama a ošklivě se mračil. Vypadal stejně nezaujatě jako sám Čeněk, i když bylo znát, že uvnitř něj zuří bouře emocí.

„Petře,” zašeptal umírající, „pojď sem, synku.” 

Mladík přesunul pohled od okna ke svému biologickému otci a přistoupil blíže, tvář kamennou jako socha.

„Poslouchej, mě to všechno hrozně moc mrzí. Nebylo to správný. Doufám… Doufám, že mi odpustíš.”

Jak patetický, pomyslel si Čeněk. Čekal, jestli šestnáctiletý Petr, který do nemocnice prvně vůbec ani dorazit nechtěl, začne jeho omluvu se slzami přijímat, jak to bývá v různých břečkových filmech a seriálech.

Ticho. Potom Petr roztrhl ticho..

„Nejsem tvůj synek. Seš hajzl a já tě nenávidím. Nikdy ti neodpustím!” vykřikl Petr a vyběhl ven z místnosti.

No, i tohle by se mohlo v Ordinaci v růžové zahradě možná stát, je to dost dramatický, pomyslel si Čeněk. Docela se tím dramatem bavil, jenže pak do něj Pavlína zabodla ubrečené oči a připomněla mu, že je jeho součástí.

Kurva, pomyslel si Čeněk. Pochopil její prosbu ještě dříve, než ji vyslovila. Doufal, že nebude muset tyhle věci řešit. Nebyl na mluvení dobrý, i když si za ním jeho nevlastní syn hodněkrát došel povídat.

„Promluv si s ním, prosím,” zakňourala jeho žena. Byla pořád krásná, i když měla obličej celý červený, hnědé vlasy rozcuchané a její makeup vypadal, jako by se roztekl na horkém slunci. Čeněk si hluboce povzdechl a vyšel na nemocniční chodbu.

Petr seděl na jedné z laviček s hlavou v dlaních. Přisedl si k němu a mlčel. Věděl, že jeho nevlastní syn začne mluvit jako první. Trvalo to možná tak dvě minuty, než hoch spustil.

„On teď čeká, že mu odpustím,” zašeptal.

„Jo,” přisvědčil Čeněk.

„Po všech těch letech, co byl pryč. Potom, co ublížil mamce.” Povzdechl si.

„Tys pro mě byl otec víc, než kdy byl on,” dodal ještě. Čeněk cítil, jak se v něm trhá další uzel. Lhář. Jen lhář. Viděl své vlastní ruce. Ruce, které uhodily Dominiku. Jeho hněv, který se na ni přelil jako žhavá láva. Zatřásl hlavou, aby se té vzpomínky zbavil.

Už jsem se přece vykoupil, ne? Pomyslel si. Začal znova. Našel si Pavlínu, choval se k ní hezky. Nikdy nedovolil, aby jeho hněv ublížil jí nebo jejímu synovi. K němu se choval vždycky hezky. Pro Petra byl dobrým otcem. Pro Dominiku ne.

„Hele, i když se od začátku všichni tváří, že je tomu jinak, rodiče jsou pořád jen lidi,” prohlásil nahlas. Jeho nevlastní syn na něj upřel překvapený pohled.

„Co, čekal jsi, že toho debila budu obhajovat? Ha, nejsem jako tvoje mamka,” řekl Čeněk.

„A lidi dělají chyby. Tvůj otec to kardinálně posral, to se nedá říct jinak. A ublížilo to tobě a Pavlíně? Jo. A on ví, že to posral, a taky, že to nemůže vzít zpátky. Že bude umírat s vědomím, že posral život sobě i tobě a že umře na závislost na chlastu. Ale taky ti povím tohle.”

Odmlčel se, aby dodal svým slovům dostatečnou váhu. Přesně jako v seriálu.

„Ty ten život ještě posranej nemáš. On leží tam za těma dveřma a chcípá, nic s tím už neudělá. Za chvilku už tady nebude. Ale pokud se něco fakt hodně neposere, ty tu budeš smradit ještě hodně let. A za tu dobu se můžeš postarat o to, abys neskončil jak tvůj fotřík.”

Čeněk mluvil hrubě a bez servítek, věděl, že ušišlaná empatická sračka by tomu klukovi nepomohla. Petr potřeboval znát pravdu. Aspoň tuhle pravdu. Čeněk zaklonil hlavu a opřel se týlem o ledové kachličky pokrývající stěny. Ačkoliv se jeho vlastní život rozpadal, věřil tomu, že Petr se ještě může zachránit.

„Mamka mi říkala, že jeho otec taky pil,” řekl po chvilce hoch. Ten můj si mě nikdy nevšiml, dokud jsem tvrdě nemakal. Škoda každé rány, která padne vedle, říkal mi. To stejné říkal i on Dominice. Bil ji, i když si to nezasloužila.

„To je možný. Když si zažijeme v životě takový temno a nepostavíme se mu čelem, zůstane v nás a my ho pak šíříme ho dál.”

Prázdný výraz ve tváří mýho služebního parťáka. Stála tam a dívala se mi do očí. Ona se usmívala, šklebila se.

„Co mám dělat?” zeptal se Petr.

„Seš snad malý děcko, že se musíš ptát? Ne, už seš skoro dospělej chlap. Tak se tak sakra chovej. Chceš být na něj furt nasranej? Buď. Připadá ti, že si zaslouží odpuštění? Jdi a řekni mu to. Obojí bude tvoje rozhodnutí. Nikdy v životě se nebudeš moct vymlouvat na to, že ti tvůj táta ublížil. Ty tu bolest musíš spolknout, přijmout a uzamknout. Jinak ublíží těm, který miluješ.” Když Čeněk otevřel oči, zjistil, že na něj Petr zírá. Na rtech mu visela nevyřčená otázka. Jakto, že toho víš tolik? ptal se jeho pohled. Zažil jsem si to, chlapče, pomyslel si Čeněk. Ale byl srab. Nedokázal to říct nahlas. Ta vina byla příliš těžká. Lež, ve které žil, ho dusila.

„Tak utíkej. Vidím, že si s ním chceš promluvit.”

„Jo. Tak díky, Čeňku.”

„Za málo.”

Čeněk na chodbě osaměl. Nechtělo se mu jít zpátky do pokoje. Nepatřil tam. Žil s Pavlínou šest let, a přesto si připadal jako cizinec. Ukazoval jí vždycky jen svoji dobrou stránku, svůj hněv a frustraci si vybíjel v práci. Mohl by tak pokračovat po zbytek svého života, ale pak šel na tu pochůzku a… Spokl tu bolest a vstal.

Šel zavolat na policejní stanici. Než vytočil číslo na nemocničním telefonu, obezřetně zkontroloval, že na chodbě nikdo není. Ne, že by na tom tolik záleželo.

Když se na druhé straně ozval hlas policejní sekretářky, musel se zhluboka nadechnout, aby zvládl mluvit. Ale pak to udělal. Mluvil a mluvil, zavěsil a došel zpátky do nemocničního pokoje číslo dvacet čtyři.

Pavlína se objímala s Petrem a slzy tekly jak na Niagárech. U lůžka postával nějaký nesmělý doktor v brýličkách a zapisoval si čas úmrtí podle hodin tikajících na stěně. Čeněk sledoval mrtvého chlapíka, kterého znal jen z vyprávění. Byl mnohem mladší než on, jeho kůže byla celá žlutá a vypadal pokojně. Jeho tvář říkala, že aspoň ve smrti došel klidu. To máš dobrý, ty hajzle. Být tak na tvým místě… Čeněk se podíval na Pavlínu a Petra. V hlavě mu tikaly hodiny. Počítaly, jak dlouho ještě poslední uzly, které jej s nimi spojovaly, budou držet pohromadě.

  

S velkou radostí přijal hovor z policejní stanice, který očekával. Omluvil se Pavlíně a šel telefonovat na chodbu.

„Jo, přijedu co nejdříve,” řekl a pak své plačící ženě šel oznámit, že ačkoliv není dneska ve službě, mají důležitý zátah. Odcházel od ní ve chvíli, kdy ho nejvíc potřebovala. Jenže on musel jít teď tam, kde konfrontuje svůj strach. Na místo dojel asi za třicet minut. Šerilo se a lesní cesta, po které jel, byla hrbolatá. Jehličnaté stromy zde rostly velice hustě, takže by jindy bylo docela těžké najít oprýskanou polorozpadlou budovu. Dnes ji ale označovaly jasně červená a modrá blikající světla policejních aut.

Zastavil vedle mohutného křoví, trochu stranou od místa činu, a vystoupil. Vzduch byl ledový, ale on ten chlad necítil. Byl zmrzlý i uvnitř. Procházel mezi policajty a zásahovkou a očima hledal její tvář. Právě je vyváděli ven z budovy. Chlápka s dlouhými umaštěnými vlasy a cvalíka s bílým trikem se skrvnami od krve. Vydechl. Nevěděl, jestli je rád, že ji nevidí. Cítil, jak jeho hrudník obepíná dusivá tíhá. Žádní přeživší, pomyslel si. Byl tak mimo, že si hned neuvědomil, že vedle něj stojí Ocásek a mluví na něj.

„Hej, Čeňku, seš v pohodě? Vypadáš, jako bys viděl ducha.”

Čeněk periferně zahlédl pohyb u svého auta. Ne, to byla jen hra světel a stínů. Otočil se na Lojzu.

„Jo, jsem v pohodě.”

„He, tos ani nebyl vevnitř. Bože, to je fakt dílo temnoty… Nikdy jsem neviděl nic horšího. Jsou tam minimálně tři těla. Na fakt hodně místech.”

„Jo,” odtušil Čeněk. „Jak… Jak to proběhlo?”

„Dostali jsme anonyma, prozradil nám adresu tohohle místa. Chytili jsme dva týpky, ale všechno nasvědčuje, že pachatelů bylo víc. Zásahovka se snaží ještě v budově pátrat po přeživších, ale vypadá to, že už tam nikdo není.  Budou pak procházet okolí, pro případ, že by někdo z nich zdrhl.”

„Jo. Hele, není mi dobře. Možná toho umírání dneska mám moc. Pojedu domů, potom mi řekni, jak to jde s výslechem. Měj se.”

Tentokrát jej Ocásek nepronásledoval. Čeněk nasedl do auta, nastartoval a položil ruce na volant. Tlumeně vykřikl. Jeho dlaně byly od krve. Ne, nebyly. To si jen s ním hrála světla majáčků. Rudá, modrá. Chvíli jeho ruce byly krvavé, chvíli byly zmrzlé. Rozpletený uzel, ten, kterým to začalo, mu omotal smyčku kolem krku a škrtil ho. Šlápl na plyn a rozjel se pryč.

  

„Lásko, kde jsi? Ve zprávách vysílali, že našli ty lidi, unášeli děti a dospělý po celý měsíce. To je tak strašný, chudáci ty oběti. Seš ty v pořádku?” huhlal z telefonu hlas Pavlíny.

„Jo. Hele, zavolám ti… Až doma.”

„Stalo se něco?” zeptala se ho, ale on zavěsil. V autě zavládlo ticho, které rušilo jen vrčení motoru. A ještě něco.

Uslyšel její dech těsně předtím, než se hromada oblečení na sedadle spolujezdce začala vrtět. Ten šok z její náhlé přítomnosti ho zaskočil a vyděsil. Pak se mu tep srdce zklidnil a prostě ten fakt, že sedí vedle něj, přijal. Vlastně se mu ulevilo, že nebude muset čekat, až ji zásahovka najde a zatkne.

„Nemusíš se už schovávat,” řekl prostě.

Část oblečení spadla na podlahu a z vršku kopce vykoukla zrzavá hlava. Věděl, že zásahovka bude předpokládat, že už je dávno pryč. Ona se ale schovala přímo pod světlem, a to tak dobře, že ji nenašli. Byla chytrá jako liška. Zatímco její spolupachatelé stále prodlévali na místě činu, ona vytušila nebezpečí a šla se ukrýt.

„Ahoj tati,” pronesla. Její hlas byl těžký a rozklepaný. Čeněk pravou rukou podvědomě sáhl k pasu. Jeho zbraň tam ale nebyla. Byla zamčená v posledním šuplíku jeho pracovního stolu.

„Ahoj Dominiko.” Na kůži se mu přitiskl ledový kov. Periferně zahlédl její ruku, která mu držela u krku nůž.

„Chyběla jsem ti?” zapředla. „Nešel ses podívat dovnitř? Škoda, žes neviděl moje dílo. Je to vážně krásný představení, těla úplně všude...”

Neodpověděl. Čekala, že něco řekne, ale on to prostě nedokázal. Snažil se její slova vstřebat, i když o jejích činech věděl už dlouho.

 Projížděli zrovna prostředkem ničeho, všude okolo byl temný les. Telefon měl Čeněk položený na palubní desce, všimla by si, kdyby se pro něj natáhl. Ať už se snažil přijít na cokoliv, nic spásného jej nenapadalo. Po dlouhé době stál čelem své vině a nemohl utéct.

„Jaký to bylo, celý dva měsíce lhát vlastním kolegům? Zapírat, že jsi při té obchůzce viděl mě? Zabili jsme ti kolegu. To by morálního poldu donutilo vypovídat o své dceři. Ale tys jim lhal, vymýšlel sis bůhví co, žes útočníky neviděl nebo tak. Lhal jsi jak ten největší sráč. Což taky seš.” Plivla mu do tváře. Ani to nevnímal.

Mířil jsem na ni. Byl to ten okamžik, kdy se obrátila a on uviděl její tvář. Tvář vlastní dcery. Ten okamžik se uzel roztrhl. Měl ruku na kohoutku zbraně. V ulici bylo šero, pouliční lampa nad nimi poblikávala. Přesto poznal svoji dceru, která utekla z domova téměř před půl rokem a skoro o sobě nedávala vědět. Ani ho nenapadlo, že by její zmizení a následná hysterie z únosů lidí můžou souviset. Že se jeho dcera připojila ke dvojici hajzlů, kteří zabíjeli lidi po celé republice.

Dominika. Jeho malá holčička. Dcera. Dívka, kterou potkal, když zrovna ona a její kumpáni odhazovali do popelnic tělo jedné z obětí, aby rozšířili mezi místními lidmi strach. Jeho kolega se šel do té postranní ulice podívat jako první, asi nestihl ani vytasit zbraň, když ho zastřelili. Čeněk tam doběhl, uviděl kolegu na zemi. A když vytasil zbraň, připraven na vrahy střílet, zjistil, že míří na vlastní dceru.

„Kdybys mě rovnou zastřelil, možná by sis všiml Marka, kterej se k tobě plížil zezadu a mázl tě po hlavě. Víš, kdo jim řekl, aby tě nezabíjeli, když ses mezi těma popelnicema válel v bezvědomí jako kus odpadku? Kdo je poprosil, aby toho zmetka na zemi nezabíjeli? Já. Ne proto, že bych chtěla, abys byl naživu. Ne. Pokaždý, když jsem zabíjela, jsem si představovala, jak podřezávám ten tvůj hnusnej ksicht. Proto jsem si tak vychutnávala každýho ubožáka, kterej se od nás nechal chytit. Ale pro by smrt byla moc dobrá.Věděla jsem, že mě neprozradíš. To by sis totiž musel přiznat, jak moc zkurvenej zmrd seš.”

„Už jsi skončila?” zeptal se. Snažil se znít klidně, i když se mu třepal hlas. Jeho drzost ji rozběsnila. Cítil, jak se mu čepel zarývá hlouběji do kůže.

„Tak jestli ses už dostatečně pochlubila tím, co jsi udělala, můžeš mi prosím konečně říct, proč?”

„Proč? To si kurva děláš prdel, ne?” skoro křičela. Ruka se jí třásla.

„Protože tě nenávidím. Nenávidím tvou hnusnou držku, tvůj hlas, kterým jsi na mě křičel, nesnáším, že zatímco ostatní holčičky měly tatínka, kterej je nosil na rukách jako princezny, tys mě bil za každou chybu a nepřestal jsi, ani když jsem začala brečet. Jsi zrůda.”

Začala brečet. Potom s hlasem plným nenávisti a zloby zasyčela: „To tys je zabil.”

Čeněk polkl.

„Ne,” zašeptal. Pak se nadechl. A vyslovil to ještě jednou, tentokrát hlasitěji.

„Ne.” Vycítil její překvapení hraničící s nevěřícností.

„Nemůžu za jejich smrt. To tys šla a zabila je. Já jsem ti dal hromadu bolesti, stejný bolesti, kterou mi dával můj otec. Jsem čůrák. Jsem bastard, kterej mlátil svoje děcko, když se nasral. A je naprosto příšerný, že jsem si svoji frustraci vybíjel na tobě. A je to něco, co nikdy nebudu moct vzít zpátky,” řekl a pak se odmlčel. Krajina ubíhala za oknem, jako by čas ani neexistoval.

„A došlo mi to až moc pozdě. Tvoje mamka byla až moc zlatá, ale vždycky mi ustoupila, bála se mě. To, že jsem odešel, bylo to nejlepší, co jsem pro vás dvě mohl udělat. Snažil jsem se změnit. Začal jsem chodit na nějaký kurzy sebeovládání, našel si novou ženu a dobrou práci. Zapřísáhl jsem se, že se k ní a jejímu synovi budu chovat líp. Nepomohlo to. Pořád jsem s sebou táhl tu vinu. Pořád jsem se bál, že to jednou praskne, že vybouchnu a ublížím jim. Lhal jsem Pavlíně o své minulosti, proč jsem vás opustil. Mohl jsem předstírat, že žiju šťastně, ale nežil jsem tak. Pořád jsem musel myslet na to, jak jsem tobě a mámě posral život. Ale pořád jsem si říkal, že ještě nejsi ztracená, že máš ještě šanci. Neměl jsem ale odvahu dojít za tebou a říct ti to. Jenže ty místo toho, aby ses s tou bolestí vypořádala, jsi to vzdala, přijala tu temnotu a šla jsi ji dát ostatním.”

„Mlč! Z toho se nevykroutíš!” vyjekla. Svět za čelním sklem se rozmazal úplně. Ne, to nepršelo. Čeněk brečel.

„A mrzí mě, že jsem ti způsobil bolest. Ale stejně mě bolí vědomí, že rodiče těch sedmi přišli o své milované a nic jim je nevrátí. To, co jsem udělal se nedá odpustit. Ale stejně tak se nedá odpustit to, co jsi udělala ty.”

Taky brečela. Všechna zloba, kterou vůči němu cítila, se v těch slzách rozpouštěla zpět na bolest.

„Nenávidím tě,” zašeptala.

„Já vím. A teď nenávidíš i sebe. Za to, co jsi udělala.”

„Mlč!” vykřikla a řízla jej, ne moc do hloubky. Necítil to. Fyzická bolest se nemohla poměřovat s tou psychickou, která ho rvala uvnitř na kusy.

„Co uděláš teď? Donutíš mě zastavit a pak mě umučíš někde u krajnice? Je to tvoje představa šťastnýho konce pro nás oba?”

Dominika mezi vzlyky zalapala po dechu.

„Ne. NE! Dovezeš mě někam do města a vysadíš mě. Když mě nechytí, budu v tomhle pokračovat. A ty… Pojedeš dál. Až při výslechu zjistí, žes mě prve nenapráskal, budou tě hledat jako komplice. Budeš mít zkaženej život.”

„Já jsem si velkou část života myslel, že mám zkaženej život. Pak mi došlo, že byl zkaženej jen začátek. Zbytek jsem si posral sám.”

Praštila jej do žeber. Chechtavě se zasmál.

„Jeď do města.”

Neodpověděl jí. Pouze sešlápl plyn na podlahu. Cítil, jak se s každým pokořeným kilometrem páře další nitka z pavučiny jeho života. Viděl lidi, kteří ho zranili a lidi, které zranil. Míjel je, jel dál a dál. Uzly se dál trhaly. Život, který si tak pracně upletl, se začal rozplétat.

„Co to děláš?” zeptala se jej. Vycítila, že je něco špatně. Měl se jí bát. Měl mít strach o svůj život a podřídit se její vůli. Místo toho měla pocit, že už ani nesedí vedle ní. Jako by jeho mysl byla jinde, uháněla po silnici rychlostí větší než jakou jelo jeho stříbrné auto. Jeho tvář byla prázdná. Zrychlovali na nebezpečnou rychlost.

„Odpouštím ti,” zašeptal, ale skrze bručení motoru to skoro nebylo slyšet. Ruka jí vyděšeně spadla do klína. Zírala na zrychlující se šmouhu za okny, na kterou se proměnil svět. Prask, praskaly poslední uzly.

Nikdy nedojdu k Pavlíně na večeři, pomyslel si Čeněk.

Prask, praskl poslední uzel.