OK

Při poskytování služeb nám pomáhají soubory cookie. Používáním našich služeb vyjadřujete souhlas s naším používáním souborů cookie. Více informací

 

Jablíčko na mýtině

 

Sluníčko se ospale vykutálelo nad obzor, rozhlédlo se po zamrzlém kraji pod sebou, protáhlo si paprsky od východu k západu a vydalo se na svou každodenní pouť oblohou. Jako by se nechumelilo. Tedy… ono zrovna náhodou opravdu nechumelilo, asi poprvé za celý týden, jenže ten žlutý kulatý rošťák se snažil svou ledabylou nonšalancí vzbudit dojem, že se neděje nic zvláštního. A ono se přitom dělo. Byly přece Vánoce.

Pro někoho možná tyto zimní svátky představují čas odpočinku a lenošení, ale pro Kubíka s ovčákem rozhodně ne. Už od rána byli v jednom kole. Nejprve společnými silami nanosili ovečkám vodu a nakulili jim do přístřešku nový balík sena. To koulení si černobílý borderák náramně užíval – občas tlačil, občas rozjařeně pobíhal okolo a chvílemi balancoval na vrcholku toho obřího voňavého kotouče a povzbuzoval svého vousatého parťáka veselým štěkáním, načež zase seskočil dolů a znovu se do toho sám pořádně opřel.

Když bylo o ovečky postaráno a oba se dostatečně vynadívali, jak těm rošťandám jejich sváteční snídaně chutná, musel Kubík zkontrolovat slepičky. Zasněžený výběh byl prázdný, tak přehopsnul plůtek a strčil hlavu přímo do kurníku, sotva se mu tam s těmi jeho rozbimbanými ušisky vešla. Přeletěl pohledem po hřadu na obou stranách, aby opeřence přepočítal. První, druhá, třetí… Všech osm jich tam bylo. V pořádku. A co vajíčka? Urodila se nějaká přes noc?

Z dřevěného kurníku se ozvalo udivené rozespalé kvokání, které se postupně měnilo na mnohohlasý rozčilený kdákot – to jak Kubík zajížděl svým dlouhým čumákem pod slepičky a nadhazoval si je, aby se podíval, co ukrývají pod sebou. Za pár okamžiků byla kontrola hotová a borderák se ladným skokem přenesl zpátky přes ohradu, kde byl přeci jen víc v bezpečí.

„Příště se aspoň zeptej, halamo jeden!“ volaly za ním z kurníku rozladěné nosnice.

A ani poté, co zaopatřili všechno zvířectvo, neměli Kubík s ovčákem hotovo. Čekal je ještě ten nejdůležitější úkol ze všech – ozdobit malou borovičku, která se jim před lety zakořenila na dvorku. Tahle práce dávala psovi pořádně zabrat. Ne snad, že by věšení koulí a slaměných ozdob bylo něco složitého, to ani náhodou. Prosím vás, to by dokázalo i štěně. Nebo člověk. Jenže s blýskavými střapatými řetězy, jež se ukrývaly na dně krabice, to bylo zapeklitější. Bránily se. Vzdorovaly. A Kubík s nimi musel pokaždé za dovádivého štěkotu oběhnout dvůr třikrát dokola a dvakrát napříč, než je zkrotil. Jinak to nešlo, musely se divokým vláním ve vzduchu unavit, aby pak vydržely viset na stromku v klidu celé Vánoce.

Ovšem tou největší zkouškou borderákova sebezapření bylo odolat pokušení si borovičku označkovat. Normálně by nějaký ten malý podpis nevadil, jenže dnes to nebyl jen tak ledajaký stromek – dnes to byl symbol Vánoc a symbolu se takové věci přece nedělají. I kdyby patřil Kubíčkovi nastokrát.

Ovčáka všechny tyhle přípravy zmohly natolik, že se po obědě jen svalil na kanape před krb, ve kterém s veselým praskáním tančily plamínky ohně, ovšem Kubíček byl pořád plný energie. Miloval Vánoce. Nejen jídlo – ačkoliv o to šlo pochopitelně až v první řadě – nýbrž i tu kouzelnou, neopakovatelnou atmosféru. Vůni skořice a svíček, podkreslovanou ostrým čmuchem prskavek. To, jak si s ovčákem dávali a rozbalovali dárky, vyprávěli si různé příběhy a cupovali při tom balicí papír na malinkaté kousky a váleli se v nich… no dobře, dobře, ovčák vyprávěl a Kubíček se válel. Tomu se totiž říká dělba práce, víte?

No zkrátka Kubík byl z příchodu svátků tak rozrušený, že neměl stání. A pokud jste někdy nějakou borderu viděli, asi tušíte, co to znamená. Pořád do ovčáka drkal nosem, chodil z jedné místnosti do druhé, nosil k pohovce míčky, kosti a dřívka, zkrátka snažil se svého přítele přinutit k nějaké činnosti. Ten však byl natolik uondán, že neměl na nic ani pomyšlení. Aspoň tu kanastu kdyby byl ochotný si zahrát! Kuba by klidně rozdával! Ale ne, vousáč jen něco zabručel, bezmyšlenkovitě ho podrbal za uchem a převalil se na druhý bok.

Po půlhodině neúspěšného snažení to hafan vzdal a šel na dvůr v naději, že tam bude mít více štěstí. Jenže to se přepočítal, ušatec jeden. Ovečky stále přežvykovaly seno a běhat s Kubíkem v závějích rezolutně odmítly. Kočky podřimovaly v dřevníku a dokonce i sýkorky si asi zrovna vychutnávaly siestu. Na celém dvoře zkrátka ležela ospalá atmosféra jako duchna, pod kterou se všichni schovali před lezavou zimou. Jenže Kubíček chtěl něco dělat! Podíval se na oblohu. Sluníčko už sice začalo svůj rozvážný sestup – i ono zřejmě pospíchá zabalit dárky, napadlo Kubíka – ale do večera stále zbývalo několik hodin. A on se tak dlouho válet nedokázal. Nedalo se nic dělat. Přes dřevěné špalky vyskákal až na střechu dřevníku, přehopsnul zídku obíhající statek a zamířil k nedalekému lesu. Tam snad najde víc zábavy než tady mezi těmi ospalci.

Klusal tedy s ocáskem protočeným nahoru a pozvednutýma ušima po cestě lemované bělavými závějemi a všechno kolem něj se lesklo a jiskřilo, jako by se to chtělo na vánoční podvečer co nejvíc vyšňořit. Jenže tu něco nehrálo. Zatímco na dvoře panovala nuda, jak všichni sbírali síly na nadcházející veselí, tady ve vzduchu chybělo ono rozechvělé očekávání, ona sváteční atmosféra, kterou Kubíček tolik miloval. Jako by snad ani nebyly Vánoce. Rozhodl se ovšem, že se tím nenechá ošálit. To je určitě nějaký fígl, vždyť i lesní zvířátka musí nějakým způsobem slavit. On je najde a přidá se k nim.

Běžel dál, u úst se mu srážel dech a v očích odráželo odhodlání.

Lesní pěšina, po které ťapal, ústila na sluncem zalitou mýtinku. Bylo to takové malé zapomenuté místečko uprostřed hvozdu, kde stromy ustoupily ke kraji a nechaly uprostřed stát jen malý, mladinký smrček, na jehož nejspodnější větvičce viselo… Kubíček nevěřícně zamrkal… jablko? Ano, opravdu. Kulaté červené jablíčko svraštělé mrazem. A jak se zdálo, plakalo.

Borderák se zmateně posadil opodál a prudce zatřepal hlavou, aby se ujistil, že se mu to nezdá – psi se totiž nemohou v takových případech štípnout jako vy nebo já. Pleskání uší o tváře ho ovšem přesvědčilo, že je vzhůru. Ostražitě se tedy k tomu prapodivnému stromku plížil, jako by ten snad mohl kdykoliv vytáhnout kořeny ze země a na borderáka bafnout. Nic takového se ovšem nestalo. Tohle totiž stromky nedělají, ani ty s kouzelným smutným jablíčkem. A navíc, jak záhy zjistil, to ovoce bylo naprosto obyčejné. Pláč totiž vycházel ze země.

Pod semenáčkem smrku ležel vedle jakéhosi naditého vaku buclatý hnědobílý křeček a po velikých tvářích se mu kutálely ještě větší slzy. Kubíček do něj drknul čumákem.

„Copak se stalo, kamaráde?“ zeptal se soucitně a loupnul okem po jablíčku, které mu lákavě viselo přímo vedle tlamy.

Křeček sebou trhnul, zřejmě si borderáka do této chvíle vůbec nevšiml.

„Jsem smutný,“ popotáhnul nosem huňatý křečík. „A mám vztek. Nejradši bych do toho všeho…“ Myšlenku nedokončil, ale pes mu i tak rozuměl. Psi jsou totiž děsně chápaví, bordery obzvlášť a Kubíček ze všech nejvíc. Ale pořád netušil, o co tu jde. Tak se holt zeptal.

„Dneska jsou přece Vánoce,“ odtušil buclatý chlupáč, jako by to snad vysvětlovalo úplně všechno.

„To náhodou vím,“ kývl hlavou Kubíček. „Večer si budeme s ovčákem dávat dárky a vyprávět příběhy a válet se v papíru… celý rok se na tenhle den těším. Je to ten nejbáječnější svátek ze všech. Kdysi jsem se dokonce snažil prosadit, že bychom ho slavili podle psího kalendáře – sedmkrát do roka – ale nějak z toho sešlo…“

„No vidíš. Ty se na Vánoce těšíš, ale tady v lese… čert aby to spral,“ nakopl křeček vztekle hrudku sněhu, jako by snad ona za všechno mohla.

„Zdejší zvířátka je snad neslaví?“ zeptal se nevěřícně borderák.

„Vůbec o nich nikdy ani neslyšela.“

„Ty ale ano, že?“ poznamenal pes. „Ty na rozdíl od nich Vánoce znáš.“

„No to bych prosil!“ zaprsil se křeček a hrdě se postavil do celé své výše jedné dlaně. „Nejsem žádný zápecník a vím, jak to ve světě chodí. Tak jsem si řekl: ‚Břicharde, přes léto a podzim sis našetřil takové zásoby, že je stejně do jara nesníš. Co udělat v lese pořádné Vánoce?‘ Vzal jsem tedy všechno, co jsem mohl postrádat, a… a stejně to je k ničemu,“ svěsil smutně hlavu a začal znovu natahovat.

„Náhodou, mě se to vůbec nezdá být k ničemu,“ snažil se ho povzbudit Kubíček a myslel to upřímně. „To je naopak skvělý nápad, který zdejší zvířátka určitě ocení. Takže tohle,“ drknul čumákem do jablíčka na větvi, „to je tvoje dílo?“

„Jo,“ zakabonil se Břichard a oči mu potemněly bezmocným vztekem.

„No a v čem je problém?“

„Dovedeš ty si vůbec představit, kolik práce mi dalo ho tam pověsit? Celou hodinu jsem se s tím mořil!“ vykřikl křeček, sedl si na zem a v záchvatu beznaděje složil hlavu do svých maličkých tlapek. „To do večera nemůžu stihnout.“

Kubíček naklonil hlavu na stranu. „A to je všechno? Ty si tu zoufáš jenom kvůli nějakému zdobení stromku?“

„Stromků!“ opravil ho Břichard. „Mám toho tady v pytli aspoň na pět. Chtěl jsem kolem udělat pořádnou výzdobu, aby tu měli všichni Vánoce, na jaké jen tak nezapomenou…“

„Ale tosʼ měl říct dřív,“ vyskočil borderák na nohy a zamával ocasem. „Já ti s tím rád pomůžu a uvidíš, že to budeme mít cobydup!“

Křeček vrhl na psa nedůvěřivý pohled. Nezdálo se mu, že by měli šanci to do večera stihnout – sluníčko už pomalu klesalo za obzor a stíny se prodlužovaly. Jenže borderák v tom měl praxi. Jablíčko sem, mrkev tam, jeden kousek tvrdého chleba rozkousat a druhý pověsit… no zkrátka, šlo mu to hezky od tlapky. Možná díky tomu, že ve vaku se neukrývaly žádné zákeřné střapaté řetězy, které by musel nejprve zkrotit divokým cváláním kolem mýtiny.

Rázem rozradostnělému Břichardovi z toho šla hlava kolem. Znaleckým okem hodnotil výzdobu, naváděl Kubíčka na místa, která ještě potřebovala doladit, a vše měli hotovo dřív, než na krajinu dopadly poslední zlatavé paprsky slunce a nad korunami stromů vysvitl měsíc.

Nemohli se ovšem svým dílem kochat moc dlouho. Křeček potřeboval svolat všechna zvířátka v okolí, aby se mohla pustit do oslav a do hostiny, kterou jim přichystali, a Kubíček musel domů!

Na statek dorazil borderák dávno po setmění.

„Kde jsi byl, Kubíčku?“ ptal se ho ovčák, který už chystal štědrovečerní večeři. „Pomalu jsem si o tebe začínal dělat starost. Je všechno v pořádku?“

Kubíček se podíval z okna a zahlédl, jak se v lese mezi stromy míhají nadšené siluety mířící k mýtině. Pousmál se: „V tom nejlepším, ovčáku. Teď je všechno tak, jak má být.“

 

< Předchozí kapitola

<< Zpět na obsah

 

Přidat komentář