OK

Při poskytování služeb nám pomáhají soubory cookie. Používáním našich služeb vyjadřujete souhlas s naším používáním souborů cookie. Více informací

 

Boží mlýny

 

I.

„Téměř 400 let si žily české země vcelku spokojeně. Poslední velkou žeň tu měla smrtka v polovině 17. století, kdy populaci až o 30 % osekaly třicetiletá válka, hladomory a epidemie, to vše v kombinaci s náboženskou migrací. Od té doby počet zdejších obyvatel utěšeně a rovnoměrně stoupal. I obě světové války se do demografických přehledů promítly jen okrajově, na rozdíl od následného nuceného odsunu Němců, po němž čísla nemilosrdně klesla zpět na úroveň z roku 1890. I poté však každoroční přírůstek pokračoval nezměněným tempem, a to až do 80. let 20. století. Tehdy se množství lidí obývajících území Čech, Moravy a Slezska ustálilo na zhruba 10 milionech. Nemělo to tak ovšem zůstat navždy. Osm let trvající válka z let 2021–2029 a zvěrstva, jež po ní následovala, obyvatelstvo zcela zdecimovaly. Miliony životů padly za oběť naprosto nesmyslnému masakru, který připravil o samou podstatu lidství –“

Přečetla jsem si právě napsaný odstavec, nespokojeně povzdychla a poslední větu jedním rázným tahem přeškrtla. Ne snad, že by nebyla pravdivá. Jenže pravda není všechno. Kronika by měla být především objektivním shrnutím historie, tam není na žádné osobní morální soudy prostor. Vím to, a přesto je pro mě obtížné oprostit se od citů, které ve mně ty vzpomínky vyvolávají. Starat se o tu druhou kroniku – tu vesnickou – je mnohem jednodušší, pomyslela jsem si a trpce se při tom pousmála. Stačí jen zaznamenávat, kdo se s kým popral nebo oženil. A často sfouknu obojí jedním zápisem.

Protáhla jsem si záda a pohledem zkontrolovala slunce nad obzorem. V pořádku, ještě chvíli mohu pokračovat. Přivinula jsem si kabát blíž k tělu, stáhla si tenkou pletenou čepici přes uši a navázala tam, kde jsem skončila.

„Zjistit přesný stav současné populace je samozřejmě zhola nemožné, následující údaje jsou tedy pouhým odhadem autorky těchto řádků a žádáme budoucí čtenáře, aby je brali s rezervou. V nejbližším okolí Brozan, které se staly provizorním správním centrem Dolního Poohří, žije podle posledního měsíčního hlášení 3000 lidí. Ještě před patnácti lety jich přitom bylo desetkrát více. O stavu v ostatních částech země – a potažmo v celé Evropě – nemáme žádné spolehlivé zprávy, ale lze předpokládat, že situace v nich je podobná. Tudíž tam, kde dříve pro  er va o –“

„Do háje,“ ulevila jsem si, dýchla na hrot propisky a zuřivě s ním začmárala na kraji bloku. Nepomohlo to, v papíru zůstala jen vytlačená stopa. Co se dá dělat, další vypsaná.

Zvedla jsem se od stolku, který jsem si ve snaze využít poslední zbytky denního světla vynesla na dvůr, a zašla do domu. V prádelníku v ložnici jsem měla ukrytý poklad: dřevěnou, ručně vyřezávanou šperkovnici po babičce a v ní sadu propisek. Ležely tam jedna vedle druhé jako němé plastové připomínky doby, která se už nejspíš nikdy nevrátí. Němé, a přesto mi pomohou vydat svoje svědectví.

Ty tužky mi sehnal před časem David od nějakého cestujícího obchodníka. Nevím, co mu za ně musel dát, ovšem zadarmo to určitě nebylo. To se tenkrát ještě snažil náš vztah udržet naživu.

Otevřela jsem ozdobnou skříňku, která už desetiletí nehraje onu melancholickou melodii jako kdysi, a vyndala novou propisku s reklamním potiskem jakési dávno zaniklé banky. Už mi jich zbývalo jen pět. Až mi dojdou, asi si budu muset začít vyrábět vlastní inkoust a psát redisperem jako za starých časů. Počítám s tím, ale po tomhle komfortu se mi bude stýskat. Je to jedno z mála pojítek s dobou... tenkrát.

„... tam, kde dříve prosperovalo 10 milionů lidí, jich dnes žije sotva desetina a tento počet stále klesá. Města jsou téměř neobyvatelná, většina přeživších se tedy musela rozptýlit po venkově.“

„Stejně to tu vždycky bylo hezčí,“ dodala jsem polohlasem.

„Pro někoho může být překvapením, že největší ztráty na životech nejdou na konto války jako takové, nýbrž že k nim došlo až po uzavření míru a stažení vojsk z oblasti evropského kontinentu. Dle skromných odhadů autorky této kroniky si boje v české kotlině vyžádaly...“ Nahlédla jsem do papírů s poznámkami a výpočty a pokračovala: “...zhruba 500 tisíc životů z řad civilistů. Dokonce ani jaderné hlavice, které dopadly na Prahu, Brno, Plzeň a Hradec Králové, ve svém důsledku nezpůsobily takovou apokalypsu, jakou mohly – ztráty překročily „pouze“ jeden milion, a to i při započítání úmrtí na nemoc z ozáření. Jakkoliv je toto číslo děsivé a nepředstavitelné, mnohem větší zkázu napáchaly atomové bomby ve zcela jiných ohledech: zdevastovaly morálku obyvatelstva a EMP výboje navíc zničily veškerou elektroniku. A ještě děsivější daň než tyto přímé ztráty si vybraly hladomor, nakažlivé nemoci a zvěrstva, jež jsme na sobě začali páchat my sami ve snaze přežít.“

Ruka s perem se mi chvěla. Určitě zimou. Čím také jiným? Vždyť už pomalu padal soumrak.

Odložila jsem propisku a s očima zabořenýma do posledního odstavce jsem si promnula ztuhlé, vyhublé prsty. Nepřekročila jsem opět onu tenkou hranici, na kterou by si měl dávat kronikář bedlivý pozor? Neovlivnily emoce až příliš můj výběr slov? Kašlu na to, řekla jsem si rezignovaně a rozhodla se, že se na to podívám zítra s klidnou hlavou. Dnes už se k čistopisu stejně nedostanu, byl nejvyšší čas začít dělat večeři. David se mohl každou chvíli vrátit.

Blok, poznámky i pero jsem odložila na parapet okna, abych mohla odnést stolek pod střechu. Všimla jsem si přitom svého odrazu ve skle. Vrásky na čele a kolem očí jsou zase o něco hlubší, ale možná za to mohou jen poslední paprsky večerního slunce, které na mě dopadají z boku a zdůrazňují každou rýhu hlubokým stínem. Ale ty šediny nad čelem opravdu přibývají, to na nelichotivé osvětlení nesvedu.

To je další věc, kterou mám po mámě, kromě širokých úst a občasných migrén. I ona začala šedivět už někdy ve třiceti. Barvila si kvůli tomu vlasy nazrzavo, občas dokonce sáhla po ohnivě rudých odstínech. A jednou, to zrovna měla v práci i v osobním životě krušnější období, vyrazila na flám s kamarádkami a vrátila se s hlavou modrou jako šmolka. Když jsem se jí ptala, co na to řeknou v kanceláři, akorát pohodila ramenem a řekla, že jestli se jim to nebude líbit, můžou se jít vycpat. Nikdy jsem jí to neřekla, ale já – v té době puberťačka a rádoby punkerka – na ni byla ohromně pyšná.

Chybí mi.

Se smutným úsměvem jsem zaplašila vzpomínky a zvedla masivní dubový stolek, když tu mě zezadu popadly kolem pasu čísi ruce.

„Baf,“ zašeptal mi přímo do ucha tichý hlas.

Vykřikla jsem, upustila těžký stůl, otočila se a reflexivně vyrazila pěstí. „Ty pitomče!“ ulevila jsem si.

Vytáhlý klučina se střapatými hnědými vlasy si třel naražené rameno, ale rošťácky se culil od ucha k uchu.

„Máš ty vůbec rozum?“ pokračovala jsem v láteření. „Co kdyby mě kleplo?“

„Tak se nezlob, Romčo,“ omlouval se, ale v očích mu bylo znát, že o nějaké lítosti z jeho strany nemůže být řeč. „Co takhle pusu na usmířenou?“

Jediným tahem si mě přitáhl, až se naše těla dotýkala, a naklonil se ke mně se rty pootevřenými k polibku.

„Zbláznil ses?“ odstrčila jsem ho od sebe a rozhlédla se, jestli se někdo nedívá přes plot. A když jsem nikoho nespatřila, pokračovala jsem šeptem: „Co kdyby nás někdo viděl?“

Akorát lhostejně pokrčil rameny. „Stejně to jednou praskne, tak co.“

Já to viděla jinak – říkala jsem si, že když to udržíme pod pokličkou dost dlouho, pustí mě nakonec k vodě a všechno se tím vyřeší. To jsem si však nechala pro sebe.

„Co kdyby přišel David?“ položila jsem povinnou otázku, ale to už jsem couvala k domu, kde jsme byli alespoň trochu kryti před případnými zraky sousedů. Na světě je jen velice málo jistot, ovšem jednou z nich je, že ať se děje cokoliv, na vesnici se tajemství neudrží.

„Neboj se,“ usmál se od ucha k uchu, opřel mě o zeď a políbil na krk, přímo na ten bílý flíček po spálenině. „Pan manžel se jen tak neobjeví. Právě jsem mu přivedl návštěvu. Ten teď má jinou práci.“ Rukama mi zajel pod volnou košili a rty posouval nahoru směrem k uchu. „Chybělas mi.“

„Jarku, nedělej to,“ vzdychla jsem, ale oba jsme moc dobře věděli, že to tak nemyslím. Hladovost, se kterou jsem se ihned přisála k jeho ústům, byla dostatečně výmluvná. K čertu s tím, jasně, že jsem to tak nemyslela! Moje tělo to říkalo naprosto jasně. A on se v něm za těch pár měsíců naučil dokonale číst.

„Myslíš teda, že máme čas?“ zeptala jsem se na to jediné, co mě teď zajímalo.

„To asi ne,“ prohlásil zamyšleně, pohladil mě přes podprsenku po ňadru a jemně mi nehtem přejel přes ztvrdlou bradavku, až jsem se musela kousnout do rtu. „Jen jsem tě přišel poškádlit a zase jedu.“

„Tak na to zapomeň, mladej,“ ušklíbla jsem se a poslepu za sebou nahmátla kliku od dveří. „Teď už tě nepustím.“

 

~~~

 

Nevím, co na mě Jarek vlastně viděl, a zakázala jsem si nad tím přemýšlet. Mně už pomalu táhlo na čtyřicet, jemu byla sotva polovina. Já trávila život v knihách a učila těch pár dětí, které jsme tu měli, on byl jako rtuť, ani na chvíli se nezastavil a jezdil na kole jako spojka mezi okolními vesnicemi. Ani si nejsem jistá, zda by ten náš vztah-nevztah plný tajných schůzek, nenápadného muchlování a rychlého, intenzivního milování šel nazvat láskou, ale mně rozhodně vyhovoval. Nacházela jsem v něm přesně to, co mi ve vyhořelém manželství chybělo a o čem jsem se domnívala, že už nikdy nepotkám.

Asi jen Jarek ví, proč se mi začal zhruba před rokem neohrabaně dvořit – já se ho na to rozhodně nikdy neptala. A když mi po nějaké době došlo, o co se tenhle kluk samá ruka, samá noha snaží, a že to není jen nějaký nejapný žert, převzala jsem iniciativu. Život je jako turecká káva: temný, hořký a zanechá po sobě jen odpornou sedlinu. Ovšem když si ho trochu osladíte, jde to snést.

Románek se střapatým, rozesmátým Jarkem překvapivě neskončil jako jednorázovka, při které bych se já odreagovala a on nasbíral pár zkušeností, ačkoliv přesně to jsem od toho očekávala... a on možná také. Bylo nám spolu příjemně a rychle mezi námi vzniklo intimní pouto, přesně takové, které jsme se s Davidem už ani neunavovali oživovat. Rozuměli jsme si zkrátka i mimo postel... nebo kuchyňskou linku, jako třeba právě teď.

„Promiň,“ zachraptěl Jarek a prudce zamrkal, když se opět zmocnil vlády nad vlastním tělem. „Už to nešlo...“

„Troubo,“ zašeptala jsem s úsměvem, jemně ho políbila na rty a pokrčenýma nohama si ho přitáhla zpátky k sobě; když už jsem ho nemohla cítit v sobě při vyvrcholení, chtěla jsem si alespoň užít ty chvíle těsně poté. „Vždyť nejde jenom o tohle.“

„Ale já ti chtěl... vždyť víš,“ zaprotestoval neohrabaně.

„Já vím,“ pohladila jsem ho po vlasech a pokračovala přes kostnatá záda až na hýždě, které se mu stále trochu chvěly. „Až bude víc času, vynahradíš mi to. To se neboj, že bych se o to nepřihlásila. Ale teď,“ povzdechla jsem si, plácla ho po zadku a seskočila z linky, „teď na to není čas. Musím vařit a... hm... trochu tu poklidit. A vyvětrat.“

„Dobře, Romi,“ řekl a začal se oblékat. Byl s tím hotov raz dva – stačilo zvednout kalhoty, které měl spadlé u kotníků. Jen málokdy jsme měli čas zdržovat se zbytečnostmi. „Stejně se tu musím zítra zastavit a zjistit, jak ta dnešní schůzka dopadla. U nás určitě budou chtít vědět, co se tady upeklo, a v ostatních vesnicích nejspíš taky.“

„Tys vlastně říkal, že jsi někoho přivedl, že ano?“ vzpomněla jsem si na začátek našeho rozhovoru, který jsem už úplně pustila z hlavy. Někdy i deset minut stačí, abyste přišli na zcela jiné myšlenky.

„Jo, tomu bys nevěřila,“ uchechtl se Jarek a sáhl do kredence pro svíčku. Zapálil ji třískou z kamen, jemně mi vypáčil z ruky škrabku, drknutím bokem mě odsunul stranou a začal místo mě loupat brambory. „Když jsem dneska dokončil trasu, poslal mě Vydra znova na cestu – že prý v Prackovicích žije chlap, co umí předělat nafťáky na dřevoplyn. No nechtělo se mi, cesta za Lovosice je vždycky o tlamu. Ale co naplat: šéf řekne, já udělám. A stejně jsem se tam nedostal. Ujel jsem sotva pár kiláků po dálnici a najednou koukám do hlavní samopalů.“

Jenom jsem zvědavě pozvedla obočí, pustila se do mytí mrkve a nechala ho dál mluvit.

„Co ti budu povídat, myslel jsem si, že je po mně. Tři po zuby ozbrojený hrdlořezové – maskáče, helmy, sumky, ochranný brýle, ale hlavně ty černý, nablejskaný kvéry. Dva mě měli na mušce a bylo vidět, že jen čekajʼ na sebemenší záminku, aby mi mohli proděravět pajšl. Ale ten třetí nejspíš dospěl k názoru, že nevypadám zrovna jako útočící barbarská horda, tak jim zavelel pohov. Nejspíš to byl jejich šéf, protože ho poslechli. Bude to stačit, nebo mám škrábat ještě?“ přerušil vyprávění a kývnul bradou směrem k hrnci.

„Přijde na to,“ zatvářila jsem se naoko lhostejně a pokrčila rameny. „Dáš si s námi?“

Jarek se zakřenil, hodil škrabku do dřezu a opláchl si ruce v lavoru. „Ještě to tak. Aby mi pan manžel naservíroval jako dezert moje vlastní ledviny? Díky, ale ne. No zkrátím to. Prý že jsou jedna ze skupin podporovanejch exilovou vládou, co mají za úkol zmapovat situaci, pomáhat místnímu obyvatelstvu a připravit podmínky pro nastartování obnovy země. Akorát snůška keců, kdyby se někdo ptal na můj názor. Ale ta pověřovací listina vypadala opravdově a ty samopaly tuplem, tak jsem je dovedl sem. Ať si s tím poradí někdo jinej, no ne? Hele... jsi v pohodě, Romčo? Nestalo se nic?“

Starost v jeho hlase mě přivedla zpět do reality. „Nic se neděje, Jarku,“ řekla jsem a snažila se ignorovat, že mám kolena jako z gumy. „Jenom se mi trochu zamotala hlava. Víš co, radši už jeď. Kdo ví, kdy se David vrátí, nemá cenu riskovat. A zítra za mnou nechoď; ještě by byly řeči.“

„Hele, co se to...“ zaprotestoval Jarek, ale to jsem ho už nemilosrdně tlačila do předsíně.

„Pak ti to vysvětlím,“ utnula jsem ho a dala mu pusu na tvář. „Jsem moc ráda, že ses stavil. Ale teď běž.“

Jakmile se za ním zavřely dveře, celá roztřesená jsem se opřela zády o jejich dubový rám a zhluboka vydechla.

Konečně!    

 

II.

Ráno mě probudilo slabé cinkání a šelestění, které se neslo z obývacího pokoje. David. Nevím, kdy přišel domů, ale nejspíš hodně pozdě. A už je zase vzhůru, dřív než já.

Svítalo.

Neochotně jsem se vyhrabala z vyhřátého důlku v proleželé matraci. Všimla jsem si, že druhá část postele zůstala ustlaná. Takže spal zase na gauči. Zachumlala jsem se do kabátu, který používám místo županu, a šla se nasnídat.

Chladné paprsky podzimního ranního slunce pronikaly oknem a ozařovaly obývací pokoj v celé jeho... no, „kráse“ asi nebude to pravé slovo. Starobylou místnost před časem někdo nákladně zrenovoval ve snaze dát jí moderní nádech – a pak přišel kdosi jiný, jehož cílem očividně bylo vrátit vše do původního stavu. Výsledkem byla prapodivná směska. Na místě, kde se ještě před několika lety skvěl elegantní chromovaný lustr s bodovými světly, visela začouzená petrolejka. Už dávno nebílený strop se černal sazemi. Konzola, která kdysi držela plochou televizní obrazovku, teď podpírala polici s nářadím, jež bylo příliš cenné, než aby zůstávalo na noc v kůlně. A v proskleném krbu, zabírajícím velkou část jedné stěny, už oheň nehořel drahně let; kvůli zabudovanému teplovodnímu výměníku byl bez elektřiny zcela nepoužitelný. Ze zděného komína tak vedla nevzhledná roura do starobylých litinových kamínek. V těch ovšem usilovně hučelo, jak se plameny krmené vyschlými borovými poleny snažily vyhnat z domu lezavou vlhkost, jež se tu přes noc nashromáždila.

Na kraji plotýnky stála železná konvice, z její hubice se ještě kouřilo. David na mě ráno s horkou vodou nikdy nezapomněl a já mu za to byla vděčná. On sám seděl u okna, bezmyšlenkovitě ukusoval tvrdou pšeničnou placku a nahříval si záda.

Došla jsem ke stolu, vzala si připravený hrnek, spařila drobné zčernalé lístky a sedla si naproti svému muži. Vypadal unaveně, ale to on poslední dobou skoro pořád. S rozcuchanými mastnými vlasy, temnými kruhy pod očima a divokým houštím černých vousů pod hákovitým nosem vypadal spíš jako nějaký krvežíznivý bandita než jako onen pozorný a kultivovaný muž, kterého jsem před lety poznala a se kterým jsem prožila celou válku „v dobrém i ve zlém“.

„Včera se ti to nějak protáhlo,“ poznamenala jsem, vzala si talíř s našedlou plackou a začala ji lámat na kousky.

„Jo, přišel jsem až pozdě v noci, už jsi asi spala,“ odpověděl David po chvíli mlčení. „Díky za večeři, našel jsem ji v troubě.“

Nesnášela jsem tenhle jeho pečlivě neutrální hlas, který měl vyhrazený jen pro jednání rady a komunikaci se mnou. Své podráždění jsem ale na sobě nedávala znát, nebo jsem se o to přinejmenším snažila. Nemělo cenu opakovat stokrát probojovanou bitvu, po které zbyli jenom poražení.

„Ohřál sis ji aspoň?“ pokračovala jsem dál stejným tónem a namlouvala si, že nevnímám tu bariéru, která se mezi námi tyčila jako nedobytná hradba.

Jen mávl rukou. „Nechtěl jsem tě budit. A dušená mrkev s bramborem chutná stejně, ať už je studená, nebo ohřátá.“

Věděla jsem, že to nemyslel jako kritiku vůči mně, ale stejně se mě to trochu dotklo. Kdybys tak věděl, kdo mi ji pomáhal připravit... a za jakých okolností, blesklo mi hlavou. Rychle jsem usrkla trpký neslazený vývar ze sušeného malinového listí, abych skryla zlomyslný úšklebek.

Ne že bych Davida nechápala. Ta monotónní strava člověka ubíjela. Když mě dřív honila mlsná, říkávala jsem, že za tabulku čokolády bych byla ochotná vraždit. A pronést tu samou větu dnes, asi bych to nemyslela jako vtip. Jenže namísto lahodné hnědé čokolády, u níž jsem vždy sváděla krutý vnitřní boj, zda si ji nechat rozplynout postupně na jazyku, nebo rozkousat a vychutnat si ji naráz v jedné přílivové vlně sladké extáze, teď chroupu tvrdou pšeničnou placku a namáčím si ji do neslazeného čaje, který vlastně ani není čaj. Přesně tímhle se cpaly holky z gymplu a myslely si, jak nejsou in, blesklo mi hlavou. Ovšem to pobavení, které jsem při tom cítila, bylo stejně hořké jako ona břečka v mém hrnku.

Co naplat, zvyk je zvyk a rána jsou touhle roční dobou chladná. I řídký odvar z malinových listů je lepší než nic.

„Co se včera dělo tak důležitého?“ zeptala jsem se naoko lhostejně a šla přihodit do kamen.

David nic neřekl, jen se pootočil na židli a podíval se na mě. Předstírala jsem, že se plně věnuji přikládání. Pak si povzdechl: „Co nadělám, stejně se to dozvíš. Včera dorazilo pár lidí. Přes moře, z Anglie. Prý pověřenci od vlády, že mají zmapovat situaci pro nastartování, jak říkají, renovace.“ 

„No vida, jak se do toho zčerstva pustili,“ pronesla jsem kousavě. „A trvalo jim to jenom pět let. Kolik jich je?“

Pozvedl obočí. „Čekal jsem trochu jinou reakci,“ poznamenal. Tu jsem si odbyla už včera večer, pomyslela jsem si, ale zachovala jsem pokerovou tvář a nechala ho dál mluvit. „K nám dorazili tři. Komisař a dvoučlenná ochranka. Prý teď podobné skupiny chodí od jedné osady ke druhé, sčítají lidi, dělají soupis majetku, výrobních kapacit, potravinových zásob... Pár dní teď nebudu dělat nic jiného, než vyplňovat všechna ta jejich lejstra.“ Znechuceně zavrtěl hlavou a odsunul talíř. „Naložili mi toho, že nevím, kam dřív skočit.“

„Takže s nimi spolupracuješ,“ neodpustila jsem si jedovatou poznámku.

I přes hustý plnovous jsem si všimla, jak se mu zatnul sval na čelisti. Když po chvíli konečně promluvil, nebyl jeho hlas už tak klidný jako před chvílí: „Samozřejmě. Ať se mi to líbí, nebo ne, jsou to představitelé oficiální moci, a navíc dobře ozbrojení. Nemůžu je vyhodit, Romano, ani se jim nemůžu postavit. Když písknou, tak vyskočím. To jsi chtěla slyšet? Tak tady to máš. A když dovolíš, už radši půjdu,“ prohlásil a vstal od stolu. Nevím, kdo ho štval víc – jestli já, nebo ti tři, kterým on, jeden z nejdůležitějších lidí v okolí, teď musel dělat poskoka. Spíš ale asi já. Od kohokoliv jiného by tu poznámku vzal s nadhledem. Ode mě ne.

„Promiň,“ omluvila jsem se mu a samotnou mě překvapilo, že jsem to myslela upřímně. „To nebylo fér. Vím, že pro zdejší lidi děláš, co můžeš.“

Jen tam stál a díval se na mě. Pohlédla jsem mu do očí; poprvé od chvíle, kdy jsem dnes vstala, možná dokonce poprvé za celý tento týden. Tíha starostí, které se mu v nich zračily, mě udeřila s razancí kladiva. Bylo mi ho líto.

Kývnutím naznačil, že mou omluvu přijímá. Zhluboka se nadechl, jako by chtěl něco říct, ale pak jen mírně zavrtěl hlavou a otočil se. Když sahal po klice, pronesl akorát: „Hlavně prosím neudělej žádnou kravinu, jo? Pořád jsi moje žena.“

Přešla jsem to bez poznámky. 

 

III.

Jako malá holčička jsem měla velký sen: podívat se k moři. Klidně mi vezměte všechny panenky a plyšáky, schovejte mi tu skvělou kovovou stavebnici, ze které šlo s trochou šikovnosti postavit malou gilotinu na otravného bratra, zakažte mi nadosmrti televizi. Ale vezměte mě k moři!

Co chci od Ježíška? Prázdniny u moře. Dárek k narozeninám? Moře. Něco hezkého k svátku? Děkuji za optání, jet k moři. A dlouhé roky jsem čekala marně, nikdy jsem se nedostala dál než na Malou Fatru. Prostě jsme si to nemohli dovolit.

Rodiče ovšem nezapomněli a jednou přece jen našetřili na dovolenou ve Španělsku. Mně tenkrát bylo čtrnáct, cloumala mnou puberta, tajně jsem milovala svého spolužáka (vlastně dva, pro jistotu), téměř jsem nevytahovala sluchátka z uší a to poslední, co jsem chtěla, bylo strávit dva týdny s rodinou někde v cizí zemi, kde mě táta bude na každém kroku hlídat jako bachař. Přitom kdybyste se mě ještě měsíc předtím zeptali, co chci k narozeninám, odpověděla bych naprosto automaticky: K moři.

To, co si přejeme, a co si myslíme, že si přejeme, někdy bývají dvě rozdílné věci. A já se tentokrát nechtěla znovu spálit.

 

~~~

 

Zvedla jsem si límec kabátu, nadhodila si na rameni těžkou brašnu, zarazila ruce do kapes a stáhla hlavu mezi ramena. Ačkoliv se blížilo poledne, listopadové slunce skoro nehřálo a ve vzduchu byl cítit mráz. Zima se už blíží.

Zamkla jsem vrata na dvůr a rychlým krokem, abych se aspoň trochu zahřála, zamířila kolem kostelíka na náves. Míjela jsem přitom zaoraná políčka, která se rozkládala na místě bývalého obecního hřiště. Zvláštní – v posledních letech bývá na tomto úzkém pásu půdy k vidění víc dětí, než když tu stály prolézačky. Ovšem místo aby ratolesti řádily na kovových konstrukcích, tu teď plejí, ryjí a okopávají zeleninu. Jídlo je důležitější než zábava.

Ulice byly jako vymetené, jen před odpornou, jednopatrovou betonovou krabicí, v níž sídlila brozanská samospráva, zevlovali dva vojáci. Opírali se o zeď vedle dveří, nablýskané, pečlivě udržované samopaly měli ledabyle přehozené přes ramena a v rukou svírali hrnky, z nichž stoupala pára. Lhostejným pohledem sledovali, jak se k nim blížím. Když jsem došla na pár kroků od nich, ten vyšší, se světlými vlasy a propadlými tvářemi, se odlepil od stěny, odložil svůj plecháč na parapet okna a zastoupil mi cestu.

„Kampak?“ zeptal se ostře a významně položil ruku na zbraň.

„To je v pořádku,“ usmála jsem se na něj. „Já sem patřím. Procházková. Mám uvnitř práci – a muže.“

Blonďák vrhl tázavý pohled na svého kolegu. Ten jen pohodil ramenem a dál se věnoval obsahu svého hrnku.

„Tak běžte,“ pustil mě voják posunkem dál. „A když už tam budete, můžete se zeptat šéfa, jestli nás bude ještě potřebovat? Tady jsme k ničemu.“

„Určitě mu to vyřídím,“ přikývla jsem. „Budete když tak chtít něco přinést, jestli vás zatím nepustí?“

„Ne. Jste moc hodná, paní...“ na okamžik zaváhal, pak si ovšem vzpomněl a pokračoval: „... paní Procházková, ale to je dobrý.“ Otevřel mi dveře a podržel je, abych mohla projít.

Nakonec docela příjemný chlapík.

V budově nebylo o moc lépe než venku, táhl tu průvan a u úst se srážel dech. Spěšně jsem zaklepala na dveře Davidovy kanceláře, a aniž bych čekala na pozvání, už jsem byla uvnitř.

Upřely se na mě dva překvapené pohledy – mého manžela, který seděl za svým oprýskaným dřevotřískovým stolem, a druhého muže, jenž stál právě u okna s rukama založenýma za zády. Tak to budeš ty, ten jejich šéf.

„Co tady sakra...“ začal David, ale nenechala jsem ho domluvit.

„Omlouvám se, pánové, že jsem sem takhle vtrhla,“ řekla jsem vesele a přistoupila k registratuře. „Přišla jsem sem jen vrátit nějaké záznamy a vyzvednout si jiné.“

Drobný muž ve vojenském kabátě tázavě pohlédl na Davida. Ten se na mě zamračil a vysvětlil: „Promiňte, komisaři. Tohle je moje žena Romana. Vypomáhá nám na úřadu s kronikou a dalšími věcmi. Netuším, proč se nás rozhodla rušit, ale určitě si jen vyřídí, co potřebuje, a zase zmizí. Že, Romano?“

„Samozřejmě,“ ignorovala jsem osten v jeho hlase a zkoumavě si prohlédla jeho návštěvníka – schválně tak, aby si toho musel všimnout. Vím, že každý muž reaguje na zájem cizí ženy jinak. Někdo zrudne a začne koktat, jiný se narovná, jako by spolknul pravítko, snaží se zatáhnout břicho a přenechá vládu nad tělem svému libidu... ale tenhle se nenechal vyvést z míry a jen jako by mě hodnotil. Přistoupil ke mně, napřáhl ruku a představil se: „Komisař Káraný, těší mě. Takže vy musíte být Romana, Romana Procházková. Viděl jsem vaše jméno v seznamu.“ Jeho stisk byl krátký, pevný, ale něco způsobilo, že mi při něm přeběhl mráz po zádech. A překvapivě až teď jsem si všimla, že je ten muž o půl hlavy menší než já a že mu nemůže být víc než třicet. Vyzařoval takovou auru autority, že působil dojmem středobodu celé místnosti, byť v ní byl nejmladší – a nejdrobnější. Někteří lidé mají ten dar.

„Takže vy jste něco jako místní historička?“ zeptal se s upřímným zaujetím.

Pokrčila jsem rameny, vyndala z brašny štos papírových desek a jala se je vracet do polic. „Spíš kronikářka, učitelka, léčitelka... co je zrovna zapotřebí. Ale k historii mám skutečně blízký vztah, to bezpochyby.“

„Výtečně!“ tleskl komisař rukama, vrátil se zpět k oknu a zahleděl se z něj ven. „V tom případě byste mi mohla pomoci a objasnit svému muži můj pohled na věc. Já ho samozřejmě chápu a cením si toho, že se snaží dělat pro své lidi maximum, ale tady je v sázce mnohem víc. Z dlouhodobého hlediska to je jediné řešení, historie mi dá jistě za pravdu.“

„Opakuji vám, že ty vaše požadavky jsou naprosto nesmyslné,“ pronesl David tiše, ale rozhodně, a hodil na stůl list papíru, který právě držel v ruce. „Když odsud příští rok odvedete padesát zdravých mužů a s nimi tři tuny proviantu, tak celé Brozany padnou. Když ne hned, tak do jara určitě. A s nimi i okolní vesnice, které na nás spoléhají. Nebudeme schopni se uživit. Nedokážeme se ubránit, když na nás zaútočí některá z okolních band!“

„Ale to je právě ono,“ vysvětloval komisař trpělivě – a zřejmě ne dnes poprvé. „Hlavní prioritou obnoveného českého státu bude likvidace takovýchto zločineckých band a nastolení pořádku. Ovšem k tomu potřebujeme armádu. Silnou, motivovanou, dobře vybavenu, vyzbrojenou a živenou. Ta nám nespadne z nebe, pane Procházko. Musíme ji vytvořit. Vybudovat. A vrátit s její pomocí svět zpátky do správných kolejí. Vy nemáte žádné kapacity pro výrobu a obrábění kovů, netěžíte suroviny ani nerecyklujete předválečná zařízení, takže můžete přispět jen lidskou silou a potravinami. Tak to prostě bude.“

„Jenže když to uděláme, už se žádného toho vašeho ‚obnoveného státu' nedočkáme,“ zavrčel David a hlas se mu začínal třást vzteky.

„Tak se budete muset, kurva, pořádně snažit, Procházka!“ zaburácel nečekaně komisař, až ve mně hrklo. „Myslíte si snad, že tam venku to je nějaká selanka? Tam taky lidi chcípou, ještě víc než za války. A kdo je zabíjí? Nepřátelé? Cizí armáda? Hovno! Vraždějʼ se jako zvířata pro kus žvance! Někdo už musí udělat pořádek, do prdele! Po dobrým, nebo po zlým!“

Velitel vojenské skupiny se zhluboka nadechl, založil si ruce za záda a znovu se otočil k oknu. Stál přesně ve stejné pozici, jako když jsem do místnosti přišla. Když se uklidnil, pokračoval: „Je mi jasné, že toho po vás chci hodně. Když se kácí les, létají třísky. Ale každý problém má své řešení, to si pamatujte. A pokud se ho nepokusíme hledat, nikdy se už nevrátí to, co jsme ztratili. No povězte, paní Procházková,“ obrátil svou pozornost na mě, „vy byste nechtěla žít opět v době, kdy byste mohla bez obav cestovat z jednoho města do druhého? Kdy by po tratích zase jezdily vlaky, po práci byste si mohla dát teplou sprchu a děti by si večer svítily elektřinou místo lojových svíček? Nechcete žít znovu jako civilizovaní lidé?“

„Romano, běž už prosím pryč,“ pronesl ledově David a probodl mě pohledem.

Jen jsem se zdvořile usmála, nechala komisařovu řečnickou otázku bez odpovědi a řekla: „Můj muž má pravdu, už budu muset jít. Omluvte mě, pánové. A těšilo mě, pane Káraný. Věřím, že se nevidíme naposledy.“ Kývla jsem mu na rozloučenou, a než jsem za sebou zavřela dveře, naše pohledy se ještě jednou střetly.

Opravdu, některá přání časem pozbydou smyslu a vy si ani neuvědomíte, že se jich držíte jen ze setrvačnosti. A na jiná naopak na dlouhá léta zapomenete, a když se po čase znovu vynoří, jsou silnější než kdy dříve.

Mnohem silnější.

 

IV.

Dřevěný tác s konvicí, dvěma hrnečky a zapálenou svíčkou, která prozařovala okolní temnotu, jsem položila na zem a napřáhla ruku, abych zaklepala na dveře… ale nemohla jsem se k tomu odhodlat. Srdce jsem cítila až v krku a pořád jsem měla před očima Davidův vyčítavý výraz, kterým mě počastoval, když mě viděl odcházet. Věděl, kam jdu a co mám v plánu, ale nic neřekl. Neudělal ani to nejmenší, aby mě zastavil.

A tak jsem tady. Vím, že to chci udělat; k čertu, vím, že to musím udělat… a přesto je mi ze sebe až fyzicky nevolno. Ne snad, že by to na celé věci cokoliv měnilo.

Zhluboka jsem se nadechla a zaťukala. „Pane Káraný, to jsem já, Romana Procházková,“ oznámila jsem nahlas. „Měl byste na mě prosím chvilku?“

Sotva jsem měla čas tác zvednout a dveře se otevřely. Komisař tam stál jen tak v košili, kamna za jeho zády byla rozpálená skoro doruda. Oči mu blýskaly; nevím, jestli to byl odraz plamenů, nebo jen moje představivost, ale dodávalo mu to až démonické vzezření.

Hlavně se tu nesesypej, snažila jsem se dodat si trochu odvahy.

„Abych pravdu řekl, Romano, čekal jsem vás,“ řekl voják s neproniknutelným výrazem ve tváři a posunkem mě pozval dál.

„V tom případě jsem ráda, že jsem vás nezklamala,“ usmála jsem se na něj nuceně a vstoupila do místnosti, která sloužila jako obecní byt. Bylo znát, že je používána jen zřídkakdy. Kromě miniaturní kuchyňské linky s dřezem se tu nacházel už jen podivně zapáchající rozkládací gauč přistavený ke konferenčnímu stolku, dvě rozvrzané židle a jedna šatní skříň. Betonovou podlahu pokrývalo levné prošlapané lino s kresbou imitující parkety. Nikde žádné ozdobné předměty, žádné obrázky, žádné drobnosti, které jste dostali od vzdálených příbuzných k narozeninám a jež si necháváte na poličce, aniž byste vlastně věděli proč. Prostě místnost, v níž tu a tam někdo přespí a nikdy se nezdrží déle než pár dní.

„Posaďte se, prosím,“ ukázal komisař na pohovku a sám si ke stolku přitáhl židli.

Poděkovala jsem, sedla si na kraj gauče a nervózně si promnula dlaně. „Nevím, jak bych začala…“ řekla jsem popravdě.

„Chápu, jste nervózní. Ale není k tomu důvod,“ pronesl až překvapivě mírným tónem. „Nejsem váš nepřítel. Klidně řekněte, co chcete. Zatím, když dovolíte…“ galantně se natáhl pro konvici a nalil do obou hrnků kalnou tekutinu.

„Je to taková… těžko se mi o tom mluví… totiž…“ hlas se mi začal třást. Teď ne! Do háje, holka, seber se! Prudce jsem zamrkala a zhluboka se nadechla. „Dejte mi prosím chviličku.“

„Jen se uklidněte, Romano. Jestli vám to pomůže, za posledních pár týdnů jsem slyšel hodně proseb. Hodně návrhů. Vás si také vyslechnu, i když nevím, jestli vám dokážu pomoci.“ Zvedl šálek, usrkl a zakřenil se: „Proboha, co to je? To není čaj, že ne?“

Omluvně jsem se usmála a natáhla se pro vlastní hrnek. „Ne, čaj už nemáme hodně dlouho. Tohle je malinové listí, trocha borového jehličí a různé bylinky. Je to taková moje… tajná směs pro zvláštní příležitosti. Lepší by byla s cukrem, ale jak určitě chápete…“ Konec věty jsem nechala viset ve vzduchu společně s těžkým oparem stoupajícím z konvice.

„Chápu,“ potvrdil Káraný a mírně pozvedl koutek úst. „A myslíte si, že toto je ona zvláštní příležitost?“

„Pevně v to doufám,“ odpověděla jsem, odložila bylinný vývar zpět na stůl a zvolna si svlékla kabát i svetr, který jsem měla pod ním. Seděla jsem před ním jen v tenké halence se stříbrnými knoflíčky. Trošku na mě plandala, ale pořád byla tím nejlepším, co jsem v prádelníku našla.

Komisař mě mlčky pozoroval. Na tváři jsem mu viděla, že si tu situaci užívá. A že v ní nejspíš není poprvé. „A čistě z profesionálního zájmu – jaké účinky by se měly dostavit?“ zeptal se po chvíli.

Předklonila jsem se, opřela si lokty o kolena a zahleděla se mu do očí. „Nejprve mírné zrychlení tepu. Zvýšení citlivosti a posílení vjemů ze všech smyslů. Také rozšíření zornic a pocení, ale to jsou jen vedlejší účinky a během pár minut odezní. A pak… pak budeme moci přejít k té hlavní části.“

Znovu se napil a v očích se mu objevil týž odlesk co prve. „To zní zajímavě. Ale opravdu si myslíte, že vám to pomůže při řešení té vaší… jak bych to řekl… žádosti?“ Pohrával si se mnou.

„Jsem si tím jista,“ potvrdila jsem a srdce mi bušilo jako splašené.

Káraný se pohodlně opřel, přehodil si nohu přes nohu a měřil si mě pohledem. „Já vám rozumím, Romano. Ale nechci, abyste si dělala plané naděje. Kamkoliv dorazím, objeví se někdo jako vy. Někdo, kdo doufá, že ho díky svému postavení dokážu z téhle mizérie vytáhnout. Někdo, kdo je ochoten udělat cokoliv, jen aby se dostal za moře, nebo aspoň někam do skutečné civilizace. Někdo, kdo chce na všechno zapomenout a znovu žít. O to vám přece jde. Mám pravdu, že? Proč si myslíte, že bych měl tenhle dar věnovat právě vám?“

Uhnula jsem očima, mlčela jsem.

„Musím ale říct, že ten váš odvar je docela silný,“ prolomil po chvíli tíživé ticho. „Cítím, jak začíná působit.“ Odložil šálek na stůl vedle mého a otřel si pot z čela. „Tak co s tím uděláme?“

Myslel si, že míč je na mé straně hřiště, že ho teď budu prosit, přemlouvat, plazit se před ním na kolenou, že zahodím všechny zbytky svojí důstojnosti, jen abych dosáhla svého. Neuvědomoval si, že už nehrajeme.

„Pořád jste se mě nezeptal na další účinky té mé směsi,“ pronesla jsem sotva slyšitelně. Domnívala jsem se, že jakmile ten Rubikon jednou překročím, bude to už snadné. Bože, jak jsem se spletla!

„Dobrá, tak povídejte. Co se bude dít dál?“ pousmál se Káraný.

Zavřela jsem oči. „Přestanete cítit prsty u nohou, nebudete s nimi moci pohnout. Krátce poté vám ochrnou celé nohy.“ Cítila jsem, jak mi po tvářích kanou slzy, ale přesto jsem se mu dokázala podívat do očí. Vytřeštěně na mě zíral, neschopen slova. „Nebude to bolet, alespoň zpočátku ne,“ pokračovala jsem. „Nic neucítíte, ani bolest, ani chlad. Jen se od pasu dolů nebudete moci hýbat.“ Popotáhla jsem a pokusila se zklidnit třesoucí se ruce. „Paralýza bude postupovat stále výš a výš. Jakmile zasáhne pobřišnici, pak se – za plného a čistého vědomí – začnete dusit. Zkoušel jste někdy, jak dlouho vydržíte pod vodou? Bude to stejné… jenže až tentokrát to pálení v plicích a dunění v hlavě překročí práh bolesti, nebudete moci zmáčknout stopky, vynořit se nad hladinu a zhluboka se nadechnout. Bude to pokračovat. Dokud nezemřete.“ Tak, bylo to venku. Ulevilo se mi? Ani o miligram.

Místnost zaplavilo ohromené, vyděšené ticho, valilo se na mě ze všech stran. Káraný jen němě lapal po dechu, ačkoliv bylo ještě příliš brzy, než aby odvar z bolehlavu začal působit naplno. Znenadání vyskočil od stolu, až židle odletěla k protější zdi, rozběhl se ke dveřím a z plných plic zařval: „Štěpánek! Miler! Pomoc!“

Čekala jsem to. Stačil udělat sotva dva kroky a konferenční stolek, který jsem za ním kopnutím poslala, ho srazil na zem. Instinktivně zbrzdil pád rukama, ale to už jsem stála nad ním. Poloprázdná železná konvice, kterou jsem držela v ruce, opsala oblouk a plnou silou jej udeřila do temene.

Rozvzlykala jsem se a klesla na kolena vedle něj.

Oči měl pootevřené, ale zásah do hlavy jej připravil o vědomí. Z rány mu slabě vytékala krev. Dýchal. Zatím.

Představovala jsem si tuhle chvíli dočista jinak. Od okamžiku, kdy mi Jarek řekl, koho to přivedl, jsem na nic jiného nemyslela. S perverzní radostí jsem si v duchu přehrávala scénu, při níž zasypu komisaře veškerou svou nenávistí a pohrdáním, kterou cítím vůči jemu i všemu, co představuje. Vůči vládě, jíž tak oddaně slouží.

V Česku jsme si už tak nějak zvykli, že nás ostatní pokaždé zaprodají a že nás spojenci při první příležitosti ochotně předhodí vlkům. Jsme s tím smíření, historie se v tomto směru pravidelně opakuje. Jenže tentokrát to nebyl nikdo cizí, kdo nás zradil. Nemůžeme říct, že nás povraždili oni, protože „oni“ jsme byli „my“. To naše vláda, žádná jiná, utekla se všemi svými rodinnými příslušníky za moře a nechala vybombardovat území, které jsme jim svěřili do správy. Naše vlastní elita dala svým západním spojencům ochotný souhlas se shozením atomových bomb na hlavy nic netušících Čechů a Moravanů – a to jen proto, že většinu měst momentálně okupoval nepřítel. Žádný z ministrů a náměstků exilového kabinetu se tehdy nestaral o životy statisíců lidí, které toho dne v Praze, Brně, Plzni a Hradci vyhasly. Byly jim naprosto ukradené osudy milionů dalších, jež ve větší či menší míře zasáhla radiace. A už vůbec by je nedojalo, co se stalo mně. No tak jsem kvůli tomu záření potratila v pátém měsíci, no a? Vždyť žiju! No a co, že jsem se zhroutila a pár týdnů si vůbec nepamatuju? Že jsem pak už nikdy s Davidem neotěhotněla? Zajímá to snad, do prdele, někoho?!

Mě ano.

Tohle všechno jsem chtěla Káranému vmést do tváře a sledovat přitom, jak umírá, jak se bezmocně dusí. Doufala jsem, že mu na cestě do pekla bude dělat společnost jen můj pohled plný opovržení.

Už mi je jasné, že bych to nedokázala. Neměla bych k tomu dost sil. A tak tu teď leží nehybný, s fialovou tváří a vypoulenýma očima, a já se vedle něj choulím do klubíčka, tělo se mi chvěje nepřetržitými vzlyky a po tvářích mi tečou potoky slz.

Nevím, jak dlouho jsem tam byla, ale zestárla jsem za tu dobu snad o deset let. Jako ve snu jsem vnímala, že se otevřely dveře, někdo potichu vstoupil, dřepl si ke mně a sevřel mě v náručí. Opatrně, jako by se snad bál, že se při prvním dotyku rozpadnu na kusy.

„Odpusť mi to, Romano, promiň,“ šeptal David a jemně mě kolébal. „Neměl jsem tě nechat. Měl jsem ti to rozmluvit. Měl jsem to udělat sám. Promiň. Promiň.“

Neodpověděla jsem a jen vdechovala důvěrně známý pach jeho svetru, tu směs borového kouře, zetlelého listí a potu. Uklidňovalo mě to.

Chvíli jsme tam jen tak seděli a mlčeli. Nakonec David tiše prohlásil: „Uvědomuješ si doufám, že tuhle svoji válku nemůžeš vyhrát?“

Utřela jsem si slzy a věnovala mu smutný úsměv plný bolesti. „My už přece dávno prohráli. Já chci jen trochu srovnat skóre.“

 

< Předchozí kapitola           Další kapitola >

<< Zpět na obsah

 

Přidat komentář

Přehled komentářů

  • Je to boží

    18.11.2017 23:04:13 | Anna Otmarová

    Je to fakt úžasný. Doporučím to každýmu koho potkám :D Dávám 100 z 10 :D

    Odpovědět | Zobrazit odpovědi

    • Re: Je to boží

      18.11.2017 23:23:07 | mondy

      Heh, tak to jsem rád, že se ti to líbilo. Díky! :)

      Odpovědět