OK

Při poskytování služeb nám pomáhají soubory cookie. Používáním našich služeb vyjadřujete souhlas s naším používáním souborů cookie. Více informací

 

Bylinkáři

 

Úzká bílá hlava se natáhla k petlici a na chvíli zaváhala. Pak se zažloutlé zuby zakously do dřevěného kolíku, vytáhly ho z očka a branka mezi ovčínem a dvorem se s táhlým skřípotem otevřela. Na čtvercový dvorek zvědavě vkráčela ovce Malvína. Své mohutné tělo nesla se směsicí zvědavosti a mírných obav turisty, který se vypravil do krajů, o nichž se v průvodcích většinou nedočtete. Byla však nejstarší ze stáda, a tak ta povinnost padla na ni.

Nechala za zády kamennou studnu, na jejíž špičaté stříšce si právě vrabci rozdělovali úkoly pro dnešní den, a po zeleném trávníku došla až k hlavnímu stavení. Otevřenými okny dovnitř proudil čerstvý vzduch, a tak toho využila: S krátkým zafuněním se postavila na zadní, předníma nohama se opřela o parapet a zvědavě nakoukla. Místnosti dominoval veliký začouzený krb, masivní dubový stůl s několika židlemi a stařičké houpací křeslo s prosezeným sedákem. Zdi lemovaly poličky plné knih a dřevěných figurek. Odkudsi z hloubi domu se ozývalo tichounké odtikávání rána, které se zvolna přelévalo do dopoledne, a v kuchyni bublala vroucí voda.

„Hola, je tu někdo?“ zabečela Malvína.

„Pšššt,“ ozvalo se zpoza rohu podrážděné syknutí. „Ať je neprobudíš! A vůbec, co tady děláš, zvědavko?“

Z chodby potichu vyťapkala Kýnka a čekala na odpověď.

„Nikdo nás nepřišel zaopatřit, tak mě poslali zjistit, co se stalo,“ vysvětlovala hlasitým šeptem Malvína. „Ovčák normálně chodí s kuropěním, a dneska nic. Ptali jsme se i kohouta, jestli se mu náhodou nepředbíhá kokrhání, ale nepřej si slyšet, co nám na to řekl. Tak jsem tady.“

Teprve teď skrz pootevřené dveře do ložnice zahlédla, že ovčák ještě pořád leží v posteli, navlečený v modrobílém pruhovaném pyžamu. A vedle něj odfukoval v pelíšku smotaný Kubíček přikrytý chlupatou dečkou. Také modrobíle pruhovanou. Oba spali.

„Dneska si budete muset chvíli počkat,“ prohlásila fenka. „Máme tu marody. Tak kšá, kšá, tady nemáš co dělat.“

„Ale kdo nás obstará?“

„S tím si nelam rohy,“ vypoklonkovala ji Kýnka a drkla čumákem do okenice, aby ji přivřela a zbavila se nevítané návštěvnice.

V tu chvíli se z kuchyně vynořily dva ocásky. Jejich bílé špičky se soustředěně třepotaly ve vzduchu a pomalu couvaly. Než Malvína spustila přední z parapetu a vydala se zpět k ovčínu, zahlédla ještě Janka s Ještěrkou, jak opatrně pozadu táhnou nízký vozík, na kterém stál květovaný hrnek a miska s namalovanou kostí. Z obou nádob se kouřilo a vzduchem zavoněl čaj s medem a kuřecí vývar – snídaně pro oba lazary.

~~~

Péče o nemocné zabrala štěňatům spoustu času, a tak se ovce na pastvu dostaly až uprostřed dopoledne. Kýňa si pak na louce lehla do stínu mohutného kaštanu, kde ji nikdo nerušil a ona se mohla v klidu věnovat úkolu, který si na dnešek naplánovala – vypočítat rychlost a vztlak servírovacího stolku sjíždějícího po střeše. Štěňata zůstala se stádem a společně s ovcemi okusovala travičku ve snaze zjistit, co na tom ty bílé tety mají. Šlo jim to jak psovi pastva.

Janek právě zápasil se dvěma stébly najednou, když tu se k nim rozvážným krokem přivalila Malvína.

„Tak jak na tom Kubík s ovčákem jsou?“ zeptala se.

„Je to vážné,“ odvětila Ještěrka a způsobně si sedla, jak se na štěně sluší a patří, když mluví s někým starším a výrazně větším. „Je to hrozně nebezpečná a zákeřná nemoc. Jak ona se jenom jmenuje? Počkej, počkej, já si vzpomenu. Už vím! Rý-ma. Tak to myslím bylo. Strašně ďábelská choroba.“

„Kéž bychom jim mohli nějak víc pomoct,“ povzdechl si Pulec. „Jenomže nevíme jak.“

Malvína se zamyslela a pak pravila: „Já když se někdy necítím ve své vlně, tak mi na to pomáhá jetelíček. Ale ne jen tak ledajaký, musí to být čtyřlístek! Půl kyblíku čtyřlístků, zajíst to senem a čerstvou travičkou, pak si někam lehnout, v klidu přežvykovat a do druhého dne zase skotačím jako jehnička.“

„No jo, čtyřlístek,“ podrbal se za uchem Janek. „To bude potíž. Ovčákovi bychom z něj mohli udělat čaj, ale dovedete si představit strejdu Kubíka, jak se láduje jetelem?“

Čarnota se ušklíbla. „Leda tak jelitem. Ta se ale se čtyřmi lístky asi nedělají.“

„Ona to je stejně spíš medicína jen pro ovce,“ připustila Malvína s plnou pusou. „Na ostatní působí jinak. Třeba starostovic Stračena si je dává jen tak, jako zákusek. Prý že se jí po nich dobře tráví. Ale tak mě napadá – o psím oblíznutí se přece říká, že má hojivé účinky. Je to pravda?“

„To jsme už zkoušeli,“ zavrtěl hlavou Pulec. „Jeden po druhém i všichni najednou. Byl to úplný blízárd. Ale nic.“

„A nemohlo by pomoct oblíznutí od ovce? Však víte, když je to ovčák a ovčácký pes…“ napadlo Malvínu.

Štěňata se na sebe podívala se špatně skrývaným zděšením. Všechna si představila, jak by to asi vypadalo, kdyby se kurýrování obou marodů ujala tahle obří teta. Chudák Kubík!

„To… to by asi nešlo,“ ozvala se nakonec opatrně Ještěrka. „Na to jsou zapotřebí speciální jazýčky, víš? Takové, které končí obloukem. A ten tvůj… počkej, ukaž, podívám se… no jasně, já to věděla! Ten tvůj je do špičky.“ A když viděla, jak se Malvíny zmocnil smutek, rychle dodala: „Ovšem ten první nápad s bylinkami, ten zněl dobře. Čtyřlístek by asi nefungoval, ale co nějaká jiná medicína? Nevyznáš se v dalších kytkách a koříncích?“

„Bohužel, o těch nevím ani bééé. Ale zkuste se poptat v lese. Tamní zvířátka by snad mohla vědět víc.“

Čarnota zastříhala ušima. „To by šlo! Pojďte, smečko, prubneme to.“

Štěkli na mámu, že se cobydup vrátí, a odcválali k lesu.

Než přeběhli cestu, Janek se ještě jednou ohlédl. Malvína stála uprostřed louky, zamyšleně přežvykovala, občas vystrčila jazyk a snažila se na něj zašilhat. Jak ho vyplazovala co nejdál, měla ho opravdu do špičky.

~~~

Vítr jemně šuměl ve větvích, stromy si tichou poštou posílaly zprávy z jednoho konce lesa na druhý a ani pípnutí nerušilo tenhle velebný –

„Hele, já něco mám!“ narušilo klid nadšené zahalekání odněkud z podrostu. „Honem, pojďte sem, je to… Ehm, tak nic, to byla šiška.“

Mechem a mlázím se prodírala čtveřice štěňat. Čumáky měli ti raraši zabodnuté do země a v široké rojnici pročesávali zem. Šmejdili, čmuchali a funěli ve snaze vystopovat někoho, kdo by jim dokázal poradit. Jenže zatím akorát vyděsili dva brouky a Janek omylem strčil čumák do mraveniště.

Už se báli, že budou hledat do skonání světa nebo do večeře, když tu se z borového mlází ozvalo Pulcovo zajásání: „Něco jsem našel! To bude ono!“

Ostatní se k němu hned seběhli, zda se nejedná jen o další planý poplach, ale opravdu: pachová stopa byla zřetelná, krásně voněla po lesním koření a jako nachová pentle se vinula někam hlouběji do lesa. Nechali se jí vést s nosy přitisknutými až k zemi, aby jim snad náhodou někam neutekla. Nepochybovali o tom, že kdo má takovou bylinkovou vůni, ten se musí v rostlinách vyznat jako nikdo jiný. Ťapali stále dál a ocásky se jim vzrušením třásly.

A jak Pulec rejdil čumákem po zemi, narazil do kopýtka. Zvedl oči. Přímo před ním stáli dva muflonci. Malí, huňatí a voňaví, až z toho nozdry přecházely.

„Kdopa vy jste?“ zeptal se ten tmavší.

„A copa tu děláte?“ dodal zvědavě světlejší.

„Já jsem Pulec,“ představil se psík, „a tohle jsou mí sourozenci – Ještěrka, Janek a Čarnota. Hledáme tu léčivé byliny pro naše přátele.“

„To je ale náhoda!“ zajásalo tmavší mufloně a vrtulka kratičkého ocásku se mu nadšením rozkmitala. „Na ty my jsme odborníci. Přestěhovali jsme se sem z Mrchového kopce teprve nedávno – někdo nám tam vyžral všechny žaludy, no věřili byste tomu? – ale už jsme stačili ochutnat všechno, co tu kolem roste. Máte tu bez a meruzalku, mochnu a řešetlák… Tam u nás to byl jenom samý jalovec a toho se jeden za chvíli přejí. No nemám pravdu, Kaštánko?“

Než jeho sestřička stačila odpovědět, rozhrnulo se křoví a z něj vyšel další muflon. Tohle ovšem nebylo žádné mládě s velikýma očima a jemným úsměvem, nýbrž statný beran, kterému se kolem prošedivělé hlavy kroutily velikánské rohy. Podmračeným pohledem si změřil nečekanou návštěvu a hlubokým hrdelním hlasem zabečel: „Kaštánko, Olínku, co to má znamenat? Jak to, že se tu bavíte s vlky? To jste zapomněli všechno, co jsme vás učili?“

Muflonci pokorně svěsili ouška. „Ale strýčku Kiliáne, tohle přece nejsou žádní vlci,“ snažila se zachránit situaci Kaštánka. „Prý to jsou pulec a ještěrka a –“

Kilián si dupnul, varovně zafuněl a zatřepal ježatým hřbetem, ve kterém mu na všechny strany ještě pořád trčely celé chuchvalce zimní srsti. „Ty si ze mě budeš dělat legraci?!“

„Ale my opravdu nejsme vlci,“ prohlásila opatrně Ještěrka. „My jsme psi, víte? Zdola z vesnice. Přišli jsme poprosit –“

„Psi nebo vlci, vždyť je to jedno,“ odfrknul si beran a potřásl rohatou hlavou. „Stejná pakáž, jen v trochu jiném kožichu. Mazejte, ať už vás tu nevidím! Ve vesnici si dělejte, co chcete, ale les je náš a takové jako vy tady nechceme!“

Štěňata pochopila, že s těmi velikými rohy a blesky v očích nemá cenu smlouvat. Radši se zdvořile rozloučila a vydala se k domovu. Po pár krocích je ovšem dohnal Olínek, tmavší z obou mufloňat, a omluvně zabečel: „Rádi bychom vám pomohli, ale když to strýček Kilián zakázal, tak nemůžeme. On není zlý, jen trochu morous. V létě bručí, že je vedro, na podzim, že prší, v zimě, že ho studí kopyta, a teď na jaře ho svědí srst. Prý tu nejsou žádné pořádné drbací stromy, jako byly nahoře na Mrchovém kopci. To je jediné, co nám tady schází. Tak se prosím nezlobte.“

S těmi slovy se otočil a odhopsal zpátky k ostatním.

„Teda, takové práce a snahy, a nakonec k ničemu,“ povzdechl si Pulec nad tou nespravedlností.

Čarnota se ovšem zamyslela a chvilku si dávala dvě a dvě dohromady. Pak se jí rozzářily oči a s krátkým vyštěknutím vyskočila snad stopu do vzduchu. „Vůbec to nebylo k ničemu,“ vyhrkla, „já už vím, co uděláme. Vždyť nám to ti muflonci sami řekli. Tak pojďte, honem, za mnou!“ pobídla ostatní a netrpělivě před nimi hopsala sem a tam, jako by měla na tlapkách malá pérka.

„A kam máme vlastně namířeno?“ zeptal se zmateně Janek, který neměl nejmenší tušení, co má jeho sestra za lubem.

„Hledat čtyřlístky. Spoustu čtyřlístků!“ prohlásila a vysvětlila ostatním svůj plán.

Mohlo by to fungovat.

~~~

Slunce na nebi se zvolna šinulo k západnímu obzoru, ke spánku se však ještě nechystalo. Se zaujetím pozorovalo dění na cestě, jež vedla z jižní louky do vesnice. Plahočila se po ní čtyři štěňata a vlekla košík, který byl až po okraj plný… sluníčko do něj krátce nahlédlo… ano, plný čtyřlístků. Krásně voněly jarem. Psíci se svým břemenem zpočátku trochu zápolili, nedali se tím však odradit. A když pak navíc zjistili, že mohou všichni táhnout stejným směrem, a ne každý jinam, šlo to rázem jak po másle.

Ještě je to ani nestačilo začít nudit, a už se přiblížili ke chlévu z bílých opukových kvádrů. Otevřenými vraty dovnitř proudilo růžové podvečerní světlo a lechtalo na hřbetě krávu Stračenu. Ta si toho ale nevšímala, právě se totiž s elánem drbala o zbrusu nový kartáčový kotouč. Mrskala při tom dlouhým ocasem jako bičem, slastně funěla a občas vesele vyhodila zadkem, až kopyta při dopadu zaduněla.

„Ahoj, Stračeno, měla bys na nás chviličku?“ zeptala se zdvořile Čarnota.

Kráva nic. Snad ji ani neslyšela.

„Hola, Stračenko!“ zvýšila fenka hlas, jenže marně.

„Jdeš na to úplně špatně,“ ušklíbl se Pulec. Přitáhl košík o kousek blíž, otočil se k němu zády a prudce začal máchat huňatým ocasem sem a tam.

Vůně čtyřlístků se vkradla do obřích nozder a jemně zaklepala. Stračena otevřela jedno oko, pak druhé, naposledy zhluboka vydechla a odstoupila od kartáče.

„Vida vida, co mi to přišlo podvečerní poštou,“ oblízla se mlsně. „Že by nějaký opožděný dárek k narozeninám? Měla jsem je sice už před týdnem, ale zlobit se nebudu.“

Volným, sebejistým krokem půltunového tvora se vydala směrem ke štěňatům.

„To zrovna ne, ó veliká,“ prohlásila Ještěrka a úkosem pohlédla na kopyto, které bylo velké skoro jako ona sama. „Něco bychom od tebe ale potřebovali.“

„A copak?“ zeptala se Stračena, aniž dokázala odlepit zrak od koše plného zelené šťavnatosti.

„No… tohle,“ řekla Ještěrka a ukázala čumáčkem na drbací kartáč. „Viděla jsem ho tady u tebe a moc by se nám hodil.“

Kráva švihla ocasem. „Od mého drbadla tlapky dál, mládeži!“ zabučela varovně jak zaoceánský parník. „Na to zapomeňte. Takový poklad za trochu jeteliny? Nepřeskočilo vám náhodou?“

„Ale my ho moc nutně potřebujeme,“ zažadonil Pulec. „Ovčák s Kubíkem jsou nemocní a –“

„A vy myslíte, že by se z toho mohli vydrbat?“ pozvedla kravka zvědavě obočí.

„Ne, tak jsme to nemysleli,“ pospíšila si Čarnota. „Ale moc by nám pomohlo při shánění správného léku.“

Stračena si dlouze odfrkla, jedním okem si hlídala svůj poklad, snad aby jí ho ti caparti neukradli, a druhým pokukovala po koši. Byly to koneckonců čtyřlístky a po těch se mohly všechny čtyři její žaludky utlouct.

Nakonec zastříhala ušima a řekla: „Tohle drbadlo vám nedám, na to zapomeňte. Můj člověk mi ho sem namontoval teprve před týdnem, jako dárek k narozeninám. Říkala jsem vám o nich přece, ne? Ale vzadu ve chlívku se mi pořád válí to předchozí. Je už staré, vypelichané a pro dámu jako já se nehodí. Ovšem jestli ho chcete… za adekvátní cenu jsem ochotná vám ho prodat,“ řekla a významně mrkla na jetel.

Její poslední slova téměř zanikla v nadšeném sborovém štěkotu. Jasně, že s tím štěňata souhlasila!

~~~

Zvolna se šíralo, obzor se už červenal únavou a stádo muflonů právě končilo s večeří. Stará muflonka Oleška náhle zvedla hlavu od rozjedeného lístku šťovíku, který si šetřila na konec denní pastvy na dobré zažívání, a nastražila uši. Něco zaslechla. Znělo to jako slabé praskání větviček a cupitání lehkých nohou po mechu. Nebo že by se jí to jen zdálo? Jednou dvakrát žvýkla zvažujíc, zda má varovat ostatní – a než se rozhodla, už bylo pozdě. Houští u kraje mýtiny explodovalo a vyřítila se z něj čtyři štěňata. Ňafala jedno přes druhé o sto štěk.

Vyplašené stádo se rozuteklo po celém palouku, zůstal na něm jen rozčepýřený Kilián a mladí Olínek s Kaštánkou. Beran si změřil vetřelce pohledem a dupnul.

„Neříkal jsem vám snad, že takoví jako vy tu nemají co dělat?“ zafuněl a sklonil hlavu, až se zakroucené rohy skoro dotkly země.

„Moc se omlouváme, pane muflon,“ drmolil Pulec, „ale tohle musíte vidět. Vážně! Něco jsme pro vás připravili. A bude se vám to moc líbit. Ať sním vlastní ocas, jestli ne,“ dušoval se.

Kilián by je nejradši rychle vypakoval, odkud přišli, jenže se zarazil. Zachytil totiž prosebný pohled mladých muflonků, kterým štěněcí smečka padla do oka. Uvědomoval si, že odchodem z Mrchového kopce přišly děti o všechny kamarády. Ale že by zrovna tihle lumpové pro ně byli ti praví?

„No dobře,“ zabručel nakonec nevrle. „Ale běda vám, jestli hodláte plýtvat mým časem na nějakou psí blešivinu.“

Váhavě pak následoval Ještěrku a ostatní kousek do lesa, kde na ně čekalo… cosi. To cosi bylo kulaté, hrozně štětinaté a napíchnuté na násadě, která byla šikmo zaklesnutá v rozsoše stromu.

Zatímco mufloni zpovzdálí nedůvěřivě přemítali, co to má u všech čerchmantů znamenat, Janek mrštně vycupital po násadě až na urousaný válec a soustředěně tam ocáskem a oušky udržoval balanc.

„Tak první pán na holení!“ zvolala Čarnota a drcla hlavou Kiliánovi do nohy. Ten udělal pár nesmělých kroků kupředu, a jakmile se ocitl pod štětinami, Janek se rozběhl. Kotouč pod jeho nohama zvolna nabíral rychlost a kartáč začal drbat muflona na boku a zádech.

„U všech všudy,“ beknul překvapeně Kilián, „co to má – ááááách…“

Hudrování v tom okamžiku zaniklo ve slastném povzdechnutí. Muflon zapomněl na okolní svět a nastavoval se hned jedním bokem a hned druhým, prohýbal hřbet a vytahoval krk. Štětiny se jen míhaly a chlupy nepotřebného zimního kožichu létaly vzduchem. Pod nimi se mu už na těle leskla krásná letní srst. Kiliánovi pazneht záleželo na tom, že ono staré drbadlo už téměř dosloužilo a že původní majitelce nestálo za víc než za pár hrstí jeteliny. I tak bylo lepší než všechny drbací stromy dohromady, které kdy viděl!

„Dobrá… Ani nevíte, jak moc jsem tohle potřeboval…“ funěl rozkoší a nastavoval se rotujícímu kartáči. „To je ono… Jak se vám odměním?“

„Že nám prozradíte, jaké bylinky máme dát ovčákovi s Kubíčkem, aby se uzdravili.“

„A co že jim je? Kýchají a kašlou? Pšíkají a chrchlají? Tak to zkuste heřmánek. Kolem cesty ho roste spousta. A trochu bezu. A směs zázvoru a máty. A teď tady na zátylku prosím,“ dodal a nahrbil hřbet.

„Vidíte, já říkala, že je v jádru dobrák,“ přitočila se ke štěňatům malá Kaštánka. „A teď utíkejte, ať nepřijdete domů moc pozdě.“

„A uvidíme vás ještě někdy?“ zajímal se Pulec.

„To si piš, že uvidíte,“ zabečel zvučně Kilián, který byl rázem jako vyměněný – srst mu v zapadajícím slunci celá zářila a muflonky na něm mohly oči nechat. „Ten váš vynález se sám točit nebude a já tu mám celé stádo, které potřebuje převléct na novou sezónu.“

~~~

Po cestě k vesnici vesele ťapkalo šestnáct tlapek. Štěňata opět táhla košík, tentokrát však byl plný heřmánkových květů i lístků, bezu a spousty dalších bylin, které jim mufloni poradili.

Před statkem už je vyhlížela Kýnka a netrpělivě švihala ocasem.

„No kde jste?“ zabručela nespokojeně. „Když jsem vás pouštěla, netušila jsem, že si vezmete volno až do večera. A mně tu necháte na krku dva marody.“

„Ale my neseme lék, mami!“ pochlubila se Ještěrka. „Díky tomu se Kubík i s ovčákem uzdraví a budou zase jako rybičky.“

Fenka se stále trochu mračila, ale její děti poznaly, že jí ta zpráva udělala radost. Po chvíli zabručela: „No dobrá, dobrá. Doufám, že zabere i na nemoc šílených ovcí.“

„Něco se stalo?“ vyvalil překvapeně oči Janek.

„Malvína se chová nějak divně… Říká pořád něco o tom, že se dívala do potoka a zjistila, že má taky kulatý léčivý jazyk, a tak oba nemocné uzdraví sama. Nevíte náhodou, co to do ní vjelo?“

Smečka si vyměnila nevinné pohledy. „Nemáme tušení, mami.“

„Každopádně, když jsem nedávala pozor, nějak se vloupala do domu,“ pokračovala Kýnka a vedla své děti do stavení. „A než ji ovčák vyhnal, stačila se připlížit ke Kubíkovi. Chudák, ten si takové probuzení opravdu nezasloužil. Tak jen pojďte dál a pamatujte – o Malvíně před ním ani muk!“

Co nevidět se statkem rozlehla pronikavá a osvěžující vůně bylinného odvaru a hned druhého dne se oběma marodům ulevilo natolik, že mohli vyhnat stádo na pastvu jako obyčejně.

Malvína si mezi ostatními jehničkami, bahnicemi a beránky získala veliký obdiv. Tvrdila totiž, že oba dva postavila na nohy ona – ona a její zázračný léčivý jazyk. A stádo jí to věřilo. To víte… ovce.


< Předchozí kapitola     Další kapitola >

<< Zpět na obsah

 

Přidat komentář