OK

Při poskytování služeb nám pomáhají soubory cookie. Používáním našich služeb vyjadřujete souhlas s naším používáním souborů cookie. Více informací

 

Čert a kozel

 

Setkali se pod staletým dubem, tam kousek za návsí, kde směrem k lesu ubíhá štěrkem sypaná cestička. Ta, po které chodí chlapi na dřevo, děti na houby a rychtářovic Jituš za myslivcem.

Tak tam na sebe narazili. Oba byli černí, rohatí a hromsky nabručení. Čert se jmenoval Hrozibert Rufius Rubijáš a patřil tam dole mezi střední šarže. Kozel měl taky pěknou řádku jmen, celá vesnice mu ovšem většinou neřekla jinak než Smraďoch. Sedlo to k němu. Ne snad, že by si mohl pekelník na něco stěžovat, on sám taky nevoněl po konvalinkách. Kolem oné dvojice se zkrátka linul takový puch, že tráva uvadala a myši houfně prchaly do polí.

„Statkář nafoukanej, lakomec jeden mizerná,“ hudroval kozel a svalil se do stínu pod stromem tak ztěžka, až mu klošové v kožichu poplašeně nadskočili. „Zahradu má velikou, že se táhne od úterý do října, ale když si z ní chce jeden ďobnout, hned by mu vyprášil kožich broky se solí. Copak by mu ubylo?“

Hrozibert, který pod dubem trucoval už od rána, zvedl svou umouněnou hlavu a trpce se ušklíbl: „Tvoje starosti bych chtěl mít. No tak ti nějaký sedlák –“

„Hamižník zatracepenej!“ opravil ho Smraďoch.

„... nedovolil nacpat se na cizím,“ dokončil čert. „To je toho. Zato tam u nás dole, to je hotové peklo. Musíš se otáčet, co to dá, pořád makat, létat po světě, i když se tu čerti žení, a dočkáš se snad nějakého uznání? Ne, akorát ti řeknou, že tahle duše je málo černá, tohohle hříšníka že jsi ještě měl nechat uležet a straky že nebereme, i kdyby kradly sebevíc. No řekni, jak mám takhle splnit plán?“ rozhodil Hrozibert bezradně pažemi.

Kozlovi zlomyslně louplo v oku. „Někoho bych pro tebe měl,“ mekl. „Vezmi si toho sedláka. To je ti takový zlotřilec, že za něj tam u vás dostaneš přinejmenším metál a možná dokonce i povýšení.“

„Vážně to je takový padouch?“ pozvedlo čertisko huňaté obočí.

„Ten největší ze všech!“ potvrdil Smraďoch. „Jen si ho pěkně odnes, aspoň od něj bude klid. Ale nechoď přes dvorek, tam by tě hned uviděl. Běž zezadu přes pole, to nebude čekat.“

Hrozibert Rufius Rubijáš nelenil a hned vyskočil. Pořádného hříšníka přinést, vyznamenání získat, hezkou sumičku na výplatní pásce najít – joj, to by bylo něco! Až mu z toho nadšením ocas pošvihával sem a tam.

Obloukem zamířil ke statku, pod náhonem přebrodil potůček a už se prodíral obilím. Hezky přikrčený, aby si ho nikdo nevšiml. Jen ty rohy mu vykukovaly. Ještě pár krůčků a bude tam.

„Jindřichu!“ ozval se z otevřeného okna pronikavý ženský hlas. „Zase je tady ten Smraďoch! Dupe ti v poli a míří k zelenině! Udělej s ním něco! Já teď myju nádobí a mám venku na stole buchty!“

Čert se zarazil. To mluví o něm?

„Už zase?! Já dám tomu zmetkovi na pamětnou, že to do smrti nezapomene!“ zahromoval statkář a hned se hnal zadními dveřmi z domu. Naládoval stařičkou brokovnici, zamířil na rohy vykukující nad zlatými klasy a PRÁSK! Pepř a sůl se zahryzly Hrozibertovi do kožichu. Ojoj, to to bolí, to to bolí! A další rána! Přebít a znovu!

Pekelník padnul na všechny čtyři a jako zpráskaný pes pelášil, odkud přišel.

A zatímco si statkář a jeho žena venku za domem lebedili, jak hezky s tím nezvaným návštěvníkem zatočili, kozel Smraďoch jim se zlomyslným úšklebkem sežral všechny buchty, které se chladily venku na stole.

Říká se, že když jde o duši, nezná peklo slitování. Jenže kozlům, a zvlášť těm smradlavým, jsou nějaké takovéto hrátky ukradené. Těm jde jenom o vlastní mlsný jazyk. Když to nějaký čert neví, musí si pak tahat broky z kožichu.

 

Přidat komentář