OK

Při poskytování služeb nám pomáhají soubory cookie. Používáním našich služeb vyjadřujete souhlas s naším používáním souborů cookie. Více informací

 

Domov s vůní ovčí vlny (I)

 

Nad vrcholky kopců se zčerstva proháněl vítr a vesele ševelil v korunách stromů. Měl radost. Aby také ne – po dlouhých měsících se konečně zbavil toho lezavého mrazu a namísto něj teď mohl na motýlích křídlech roznášet vůni jara. To ho bavilo mnohem víc. Přátelsky se zdravil s cvrlikajícími ptáčky, žertovně vířil kolem prvních kvítků sedmikrásek a s chutí se bořil do husté srsti borderáka, který ležel na kopci a s čumákem položeným na předních ťapkách pozoroval skupinku budov dole pod svahem.

Kubík – tak se ten černobílý hafan jmenoval – si povzdechl až odněkud z hloubi nitra a oříškové oči se mu zaleskly.

Prnk, vyhupsla mu mezi uši bleška Kristiánka, aby měla lepší výhled. Opřela se o chlup, jenž psovi neposlušně trčel z hlavy přímo k modrému nebi, a zvědavě se zeptala: „Tak co, jsme tu konečně správně?“

„Jo,“ přisvědčil Kuba a v krku pocítil podivné sevření, jako by se mu na hrdle stáhnul obojek, jenže zevnitř.

„To jsi vážně kabrňák,“ zabručela blecha uznale a dvěma ladnými skoky se mu přesunula na špičku čumáku. „Slyšela jsem, že vy psi vždycky trefíte tam, kde jste se narodili. To musí být ohromná věc. Já bych svůj první kožich nenašla ani náhodou.“

Pak se postavila na zadní, aby se mohla pořádně rozhlédnout, zamžourala svýma slabýma očkama do dálky a kriticky poznamenala: „Hm, podle toho tvého vyprávění jsem čekala ani ne tak statek, jako spíš zámek s fontánou a cimbuřím. A ona to je přitom taková rozpadlá kuča.“

Kubíček nechal poznámku své kamarádky viset ve vzduchu bez odpovědi. Nevnímal zborcenou zeď lemující zaplevelený pozemek, vytlučená slepá okna ani zahrádku za domem, kde teď místo záhonků s křupavou mrkví a voňavými květinami zel hluboký kráter. Jeho mysl se ocitla ve zcela jiném světě – v tom za hranicí mezi tehdy a teď. Viděl zářivě rudé tašky na střeše statku a slyšel bečení ovcí čekajících na to, až je zažene z pastvy domů. Znovu byl ve světě, jímž ho doprovázela Kýnka, ta potrhlá fenečka, co mu vstoupila do života právě tamhle dole u dřevníku; původně prý „jen na chvíli“, jenže ta se nakonec protáhla na několik krásných jar a ještě úžasnějších podzimů.

Nikdy to Kýnce neřekl, ale vždycky potají doufal, že s ním bude až do smrti. Teprve když se mu to přání splnilo, uvědomil si tu jeho nebetyčnou hloupost.

Snad za to mohlo hloubavé mlčení, snad dech rozechvělý vzpomínkou, něco zkrátka přinutilo Kristiánku se otočit a pohlédnout do těch obřích bordeřích kukadel, která si až dosud dokázala vždy najít nějaký důvod k úsměvu. Výraz, jenž se v nich usídlil teď, se jí ani za mák nelíbil.

Zapřela si přední pár nohou v široké boky, nespokojeně si odfrkla a s gustem vyhublého borderáka štípla. Přímo na bílou lysinku, vinoucí se mu od špičky čumáku až na čelo.

„Jauvajs!“ vypískl hafan a přitiskl si tlapku na bolavé místo. „Co to do tebe vjelo, ženská?“

„Promiň,“ odvětila blecha suše. „Kdykoliv přestaneš vnímat, mám nutkání tě kousnout.“

Kubík si něco zabručel pod vousy, ale někde vzadu v mozku jí za to byl vděčný. Vždyť s Kýnkou se už přece rozloučil, a co se ovčáka týkalo, musel udělat už jen jedno jediné. Poslední věc, kterou tomu vousatému habánovi s rozesmátýma očima slíbil. Tak proč se vracet do minulosti, když v ní stejně nemůže zůstat?

Postavil se a sevřel do zubů malý plátěný váček, ležící vedle něj na polštářku z voňavého mechu. „Tak jdeme,“ zahuhlal. „Je to uf jen koufek. Tamten jafan va domem.“

Kristiánka se jej ledabyle chytila za ucho a společně se úsporným bordeřím klusem vydali ke stromu, košatícímu se nad zanedbaným trávníkem.

„A proč zrovna tenhle jasan?“ zeptala se bleška zvědavě, zatímco pes usilovně hrabal hlubokou jámu u jeho kořenů. „Co je na něm tak zvláštního?“

„Vlastně nic. Ale ovčák to tu měl… uf… moc rád,“ vysvětloval Kuba. „Zasadil ho tady… kdo sem dal ten kámen, kruci pes… zasadil ho ještě jako kluk společně se svým dědečkem. Rád tady sedával… koukal do nebe, drbal mě za ušima, bafal z dýmky… a bylo nám fajn.“

„Aha,“ svitlo Kristiánce. „Ta dýmka, co ji s sebou pořád vláčíš…“

„Jo, to je ona,“ potvrdil pes, hodil oslintaný váček do jámy a začal ji zase systematicky zahrabávat. „Sám jsem mu ji dal jednou k narozeninám. Říkal mi, že by se sem moc rád ještě jednou vrátil a vychutnal si poslední hrudku tabáku. Poseděl si ve stínu větví, opřený o kmen pozoroval mraky a povídal si s loukou, co všechno se přihodilo od posledního deště.“

„Tak proto…?“ nakousla váhavě blecha a podívala se významně na malý kopeček zkypřené hlíny, který se vršil na památeční fajfku.

„Tak proto,“ kývl Kubík a několikrát se na hromádce zatočil, aby ji udusal. „Vím, že to není stejné, jako by tu byl přímo on, ale jsem jen pes, ne kouzelník. Víc toho pro něj udělat nemůžu. Snad to bude stačit,“ odfoukl si nejistě.

Něco mu tam ovšem nesedělo, něco chybělo.

No jistě! Na okamžik pozvedl pravou zadní. Tak, teď je to v pořádku.

Kristiánka se mu mezitím rozvalovala v kožichu, a místo aby přiložila ruku k dílu, kochala se pohledem na okolí. Začínala chápat, proč Kubík o tomhle místě cestou tolik básnil a proč ten jeho ovčák chtěl, aby vzpomínka na něj odpočívala právě tady, omotaná kořeny letitého stromu, dokud se nerozpadne na kusy a nestane se jeho součástí. Stačilo si odmyslet kráter zabírající dobrou třetinu zahrady, zuhelnatělé zbytky plaňkového plotu a haldu suti tam, kde dřív stával nejspíš nějaký špejchar, a vlastně tu bylo krásně. Jarní příroda se rozhodla naplno využít toho, že ji tu nebude nikdo brzdit v rozmachu, a vydávala ze sebe maximum. Kde zrovna neležely nějaké trosky, tam rašila svěží travička, deroucí se ke slunci se záviděníhodnou cílevědomostí a elánem. Dřevěný špalek sloužící po léta ke štípání dřeva a rozbíjení morkových kostí obtáčela koruna křehkých žlutých teček vlaštovičníku a i odsud ze zahrady viděla skrz díru v nízké zídce, že zanedbaný dvorek statku rozveseluje svými kvítky mlaďounká štíhlá jabloňka.

Život se sem zkrátka vracel, i když v jiné podobě než dřív. A stále okouzloval svou nádherou.

„A hele, tamhle někdo jde!“ zvolala najednou překvapeně.

Opravdu. Za nízkou zídkou oddělující zahradu od dvorku se vynořila silueta muže. Vysoký, hubený, divokým vousem zarostlý chlap v kostkované košili nesl v každé ruce jedno vědro a zvolna kráčel ke kryté studni v jižním cípu čtvercového prostranství. A chvíli po něm se z dveří domu vyhrnula drobotina – dvě malá děcka, a třetí se dokonce neslo na ruce unavené ženy a vřískalo, jako by mu někdo řekl, že k večeři bude špenát.

Kubík na okamžik překvapením zcepeněl, ale přesto se stačil bleskově schovat za kmen stromu dřív, než jej kdokoliv z nich spatřil. Zatajil dech a srdce se mu divoce rozbušilo. To přece není možné! Že by?

Ale ne, nebyl to jeho ovčák. Zázraky se nedějí. To jen někomu přišlo vhod celkem zachovalé stavení, kterému se už také začínalo stýskat po lidské společnosti. Do Kubíčkova rodného statku se zkrátka vrátily hlasy a smích, v krbu po večerech opět hořel oheň a jeho hřejivé světlo zvalo k vyprávění příběhů. Akorát že v těch příbězích se už pro borderáka nenašlo místo, nepatřil do nich. Nemluvě o tom, že to tu vonělo úplně jinak než kdysi. Něco tu chybělo.

„My už jdeme?“ podivila se Kristiánka. „Myslela jsem, že –“

„To, kvůli čemu jsme sem přišli, jsme už udělali,“ řekl hluše pes. Pak vrhl poslední pohled na cizí rodinu, jež se zabydlela v jeho starém domově, a zamumlal: „Vždyť ani nemají ovečky. Tak co tady?“

 

 Další kapitola >

<< Zpět na obsah

 

Přidat komentář