OK

Při poskytování služeb nám pomáhají soubory cookie. Používáním našich služeb vyjadřujete souhlas s naším používáním souborů cookie. Více informací

 

Domov s vůní ovčí vlny (II)

 

I kdybyste Kubíčka nakrájeli na psí kusy a namleli do štěkanátků, neřekl by vám, co se to vlastně v těch posledních letech sakra dělo. Po silnicích i mimo ně jezdila sem a tam obrovská a hromsky těžká železná auta, na obloze bouchaly den co den rachejtle jak na Silvestra a všude kolem práskaly výstřely, jako by všichni myslivci z okolí uspořádali velký hon a zvířata se rozhodla oplatit jim to stejnou mincí.

A viděl lidi dělat si navzájem věci, které ho pak pronásledovaly ve snech, jež se pak ráno horečnatě snažil zapomenout. Nechápal to a rozhodl se, že se o to ani nebude pokoušet. Stejně by tomu nepřišel na kloub, i kdyby žil tisíc let.

Vyslechl samozřejmě spoustu rozhovorů, v nichž se to hemžilo samým oni a tamti, debat o dobrých a zlých a ještě horších i povzdechů o dešti a okapu. Všechno mu to šlo jedním uchem tam a druhým ven. Jeho zajímalo jen jedno: starat se o nás. My, to byla rozmanitá směsice lidí. Takových, kteří přišli o domov a teď hledali nový, ale víc než po domově toužili především po bezpečí. A to se hledalo mezi všemi těmi výstřely a výbuchy čím dál obtížněji.

Ti malí a malé a velcí a velké se stali Kubíčkovým novým stádem. Staral se o ně, jak nejlépe dovedl. Nejprve s ovčákem a Kýnkou, pak jen s ovčákem a po té přestřelce s vojáky zcela sám.

A když na dobu předtím už skoro zapomněl, najednou to všechno skončilo. Jeho stádo se rozuteklo a lidé se vrátili ke svým starým životům nebo se je pokusili znovu vybudovat ze zbylých střípků. Nikdo samozřejmě neodešel bez slzavého poděkování a láskyplného podrbání za ušima, přesto ale borderák zjistil, že jeho pomoc už nikdo nepotřebuje.

Bylo na čase, aby si i on začal skládat mozaiku svého dalšího života. A ani nemusel dlouho přemýšlet, jak by měla vypadat. Psi to mají v tomto směru oproti lidem o hodně jednodušší, nikdy totiž nezapomínají na to, co je skutečně důležité.

„A nebude nám na tom severu zima?“ houkla na Kubíka Kristiánka. Seděla na svém oblíbeném místě na vrcholku jeho hlavy, odkud měla okolí přímo na dlani. A že bylo na co se koukat! Zleva pěšinu sice lemoval les stejně hustý jako nudný, ovšem vpravo se mírně svažovala zanedbaná louka a odhalovala tak úžasný pohled na okolní zvlněnou krajinu plnou kopečků a hájků. A všechno se to zelenalo, s každým krokem čím dál víc. Jaro se rozhodlo, že si to po té nekonečné zimě pořádně vynahradí.

Borderák se pousmál. „Jestli nám nebude zima? Hele, nechci tě zklamat, ale jak daleko si myslíš, že máme namířeno?“

„No, nikdy jsi o tom vlastně nemluvil. Jenom, že půjdeme ‚na sever‘.“

„Dobrá… Vidíš ty hory na obzoru? Ten hřeben, co se vzdouvá nad horizontem jako přílivová vlna? Tak tam se chceme dostat.“

„Aha… takže žádní sobi, závěje a polární záře?“ zeptala se bleška a v hlase se jí mísila úleva se zklamáním.

„Ne, to opravdu ne,“ ušklíbl se vesele Kubík. „Ale pokud ti místo sobů budou stačit ovečky a místo závějí hromady nadýchané vlny, tak se ti tam určitě bude líbit.“

Měl dobrou náladu. Melancholie, která jej přepadla u statku, zmizela kdesi v zapomnění a on si teď vychutnával cestu. Vždyť mu také příjemně ubíhala pod tlapami. Cítil se podivně lehký. Poprvé po dlouhé době neměl žádné povinnosti, žádný domov a nikoho, o koho by se měl starat nebo koho by musel poslouchat. Tedy kromě Kristiánky. Ale ta se nepočítala, to byla prostě dobrá kamarádka, i když mu občas pila krev. Ovládl jej zvláštní pocit vykořeněnosti, ovšem ne jako u stromu vyrvaného vichřicí ze země, spíš jako u semínka pampelišky, které si na kytce svoje splnilo a teď ve slabém vánku letí vstříc novým dobrodružstvím.

A ovečkám.

Celou tu dobu, co chodil se svým člověkem a Kýnkou a tou jejich velkou rodinou sem a tam po kopcích a rovinách, si ani neuvědomoval, jak mu ty ovlněné holky chybí. Ale teď mu nedaly spát. Obětoval by klidně bílou špičku na svém ocase, jen aby si je mohl povodit sem a tam po pastvě.

A v horách na severu jich vždycky žila spousta. Zjara se tam některé louky bělaly do dálky, jako by na nich zima zapomněla pár závějí. To by v tom byl čert, aby tam nějaké nenašel!

Z ovčích myšlenek ho probudilo bleší dupání na čele. To se Kristiánka snažila upoutat jeho pozornost.

„Slyšíš to taky?“ zeptala se ho napjatým šepotem.

Borderák napnul uši. „Ne, akorát vítr ve větvích a někde na východě si dává do zobáku datel,“ řekl po chvíli.

„Někdo tu je,“ namítla blecha. „Slyšela jsem cupitání a praskání větviček, hned u cesty.“

„To se ti asi něco zdálo.“

„Tyhle uši se nikdy nemýlí, to bys měl vědět. Když říkám, že –“

„A MÁŠ JI!“

„HOUBY S OVCEM, TY JI MÁŠ!“

„JEN POČKEJ, AŽ TĚ CHYTÍM!“

Na cestu se znenadání vyřítily dvě šmouhy, jedna černá, druhá bílá, a skákaly nahoru dolů, doleva doprava, až z toho šla Kristiánce hlava kolem.

Šmouhy si psa nejspíš vůbec nevšimly a dováděly a výskaly, až se hory zelenaly. Tedy, až by se zelenaly, i kdyby se zrovna nezelenaly. Takhle se zelenaly dvojnásob.

Kubíček si potichu lehl do vysoké trávy u cesty a fascinovaně ty dvě skvrny pozoroval. Jazyk mu při tom vypadl z tlamy a jako růžový běhoun se uvelebil mezi stébly.

„Já ti to říkala,“ špitla bleška. „Číhali tu na nás, aby nás přepadli.“

„To asi těžko, ti na nikoho nečíhali,“ prohlásil pes se zběsile tlukoucím srdcem. „Ty nevíš, kdo to je?“

„Jak to mám asi tak vědět, když se na okamžik nezastaví, abych si je prohlédla?“

„To jsou přece jehňata. Navíc krásná! A víš, co je na tom nejlepší?“

„Ne, ale ty mi to určitě moc rád řekneš, vidím ti to na čenichu.“

„Kde jsou jehňata, tam poblíž narazíš i na ovce.“

Za Kubíkem se z roští zvedl temný stín a řekl: „To si piš.“

Borderákovo srdce poskočilo a společně se srdcem poskočil také celý borderák i s překvapenou bleškou na čele. Otočil se. Za ním stál beran s obrovskými zakroucenými rohy na skloněné hlavě a s bouřkovými mraky v očích. A bahnice vedle něj se netvářila ani o chlup přívětivěji. O ovcích se říká, že jsou krotké a bázlivé. To je naprostá pravda… dokud jim nesáhnete na jehňata.

Ale byly to ovce. První, jež po letech spatřil.

Sedl si způsobně na zadek, vytrčil zablácenou náprsenku, zuřivě zabubnoval ocasem do země a rychle vydoloval z paměti proslov, který si právě pro tuto příležitost přichystal: „Ahoj!“

Beran si odfrknul, hrábnul kopýtkem a výhrůžně se zeptal: „Co tady děláš, lotře? Číháš na Olínka s Kaštánkou? Brousíš si na ně zuby? Přiznej se a já tě naberu!“

„Nepřiznávej se,“ zašeptala nervózně Kristiánka.

„Ahoj,“ zopakoval Kubíček s úsměvem širokým, jako by se mu nečekaně splnil sen. Což byla vlastně pravda. Pak si vzpomněl na slušné vychování, vztyčil uši a zavřel tlamu, aby schoval své impozantní zuby. „Nebojte, já jim přece neublížím,“ řekl a ocasem dál rytmicky zpracovával stébla trávy rašící na cestě.

„Jasně, vlkovi tak budeme věřit,“ zabručela bahnice a sklonila hlavu, připravená bránit svoje mladé.

„Ale já nejsem vlk,“ vysvětloval Kubík. „Jsem pes. A co víc, jsem ovčácký pes. Nevidíte? Náprsenka, bílý límec, bílý… dobře, skoro bílý prapor na ocasu. Ovečky jsou pro mě jako druhá rodina. Těch jehňat, co jsem pomohl odchovat, to byste ani nespočítali.“

Stará ovce si ho dál měřila nedůvěřivým pohledem, ale napětí v jejím postoji trochu povolilo.

„Hm… jen jestli nelžeš,“ prohlásila a výmluvným pohledem sdělila beranovi, aby nepolevoval v ostražitosti. „A co tu děláš?“

„Tady s Kristiánkou… vylez z kožichu a ukaž se… tady s bleškou máme namířeno do hor. Nevíte, je tam pořád tolik stád co dříve?“

„Snad ano,“ odpověděla neurčitě ovce. „Co myslíš, Kiliáne?“

„Jo, určitě. U lidí,“ odfrkl si beran s opovržením.

„Samozřejmě, že u lidí,“ přikývl Kubík. „Kde jinde by měly ovce být? Přece se o ně někdo musí starat.“

„My lidi nepotřebujeme,“ prohlásil tvrdě Kilián. „Vysvětli mu to, Oleško. Já se o tom nebudu bavit.“

Otočil se a odešel směrem ke skotačícím jehňatům, která si očividně užívala jaro plnými doušky a nedaleká rozepře je pranic nezajímala.

„Tváříš se, jako by ti to nešlo na rozum,“ prohlásila Oleška se zpytavým pohledem. „Ty máš asi lidi rád, viď? Jíš z misky, necháš se hladit a za hozený míček uděláš, cokoliv ti řeknou.“

„No, takhle bych to neřekl, ale v zásadě jo, mám je rád… Alespoň některé. Ne všechny. Ovšem o to přece nejde. Patříme k lidem. Potřebujeme se navzájem.“

„To platí možná o vás psech, jenže my –“

„Nejen o nás,“ ohradil se. „I o ovcích, kozách, krávách, kočkách… dobře, o kočkách možná ne,“ připustil, „ty se starají akorát o sebe. Ale my ostatní přece máme s lidmi dohodu.“

„A co když ji dodrží jenom jedna strana?“ řekl temně Kilián. Právě přivedl obě jehňata a ta teď fascinovaně, se směsí bázně a zvědavosti sledovala Kubíka. Jako by ještě nikdy neviděla ovčáckého psa.

„Jak to myslíš?“

Oleška si vyměnila pohled s beranem a po chvíli začala vyprávět: „Byla tuhá zima. Hodně tuhá, skoro jako ta letošní. A jehňata se tenkrát narodila hodně brzy… ne, to nejsou tihle dva,“ zavrtěla hlavou, když spatřila, kterým směrem stočil Kubík svůj tázavý pohled. „Člověk nás zavíral na noc do chlívku, aby naše děti neprochladly. Nějakou dobu nám nosil seno, vodu, měli jsme tam dokonce liz. Nebylo to zlé. Nebylo to dobré, ale šlo si na to zvyknout. A pak jednoho dne… Uhodneš, co se stalo?“

Kubíček tušil.

„Nepřišel jeden den,“ pokračovala Oleška a stočila pohled někam k obzoru. „Nepřišel ani druhý. Ani… nevím, v počtech moc dobrá nejsem. Bylo jich prostě hodně. A my tam zůstali zavření, tím malým oknem u stropu k nám šlo světlo akorát pár hodin denně, sena ubývalo, voda žádná… Jen zima a někde za domem vyli vlci.“

„Nejspíš se mu něco stalo,“ namítl borderák. „Vždyť sama víš, co se tady dělo.“

„A to má být vysvětlení? Nějaká výmluva?“ bekla ovce a zabodla do psa oči, v nichž se jako slzy leskla bolestná vzpomínka. „Zkusíš to vysvětlit těm jehňatům, pro která jsem neměla dost mléka?“

Mlčel. Na to se nedalo nic říct.

„Trvalo nám s Kiliánem dlouho, než jsme vykopli dveře. Moc dlouho…“ zhluboka si povzdechla, snad aby zahnala přízrak toho, co se nemůže odestát. „K čemu je dohoda s někým, kdo ji pak nedokáže dodržet? K čemu ochrana od někoho, kdo není schopný ochránit nás sám před sebou, před vlastním selháním? Proto už s lidmi nechceme mít nic společného. Tady Olínek s Kaštánkou je už nepoznají. Budou mít lepší život.“

Kubík se nechtěl hádat, přesto namítl: „Ale kdo vás ochrání v zimě před mrazem a před divou zvěří? Kdo vám ostříhá vlnu a okrouhá kopýtka? Kdo vás vyžene na pastvu?“

„My si poradíme,“ prohlásil Kilián a drknul čumákem do obou jehňat, aby jim naznačil, že je čas k odchodu. Pak se naposledy otočil k borderákovi a překvapivě mírným hlasem řekl: „Snad na severu najdeš ovečky, které hledáš. A jestli ano, dobře se o ně starej. Nezapomeň, že za ně budeš mít zodpovědnost. Nebuď jako lidi.“

A s těmi slovy se celé malé stádo otočilo a zmizelo v lese.

 

< Předchozí kapitola           Další kapitola >

<< Zpět na obsah

 

Přidat komentář