OK

Při poskytování služeb nám pomáhají soubory cookie. Používáním našich služeb vyjadřujete souhlas s naším používáním souborů cookie. Více informací

 

Domov s vůní ovčí vlny (III)

 

Za ty roky, co měl Kubík povinnosti jinde, se okolí hodně změnilo. V místech, kde se dřív k nebi tyčil starý bor, dnes voněla louka osázená ohořelými pahýly stromů, a lány pšenice pro změnu obsadila neprostupná džungle akátů a ostružin. Dokonce i některé hory a údolíčka jako by si zahrály škatulata. Všechno bylo jinak.

Ovšem černobílý pes s blechou na rozčepýřené hlavě si toho příliš nevšímal. Ztrácel se v myšlenkách.

„Co že jsi tak zticha?“ zeptala se ho Kristiánka, kterou soustavné mlčení ukolébávalo k přerušovanému spánku.

Kuba jen něco neurčitého zabručel. Nechtělo se mu mluvit, to jeho kamarádka viděla. Ne snad, že by to hodlala respektovat.

„Myslíš na to, co říkala ta ovce, že jo?“ poznamenala. „Leží ti to v hlavě… a trochu i v žaludku. To já poznám.“

Pes dál nic neříkal, alespoň ne nahlas.

Bleška se mu uvelebila hned vedle ucha a začala filozofovat. „Já toho o lidech samozřejmě moc nevím, ale docela tu ovci chápu. Kdyby se stalo něco podobného mně, taky bych pak měla s daným živočišným druhem nevyřízené účty.“

„Jenže ono to není tak jednoduché,“ povzdechl si borderák. „Ty to nemůžeš pochopit, ale pro nás to je… já nevím, jak to popsat,“ řekl bezradně. „Odstřihnout se od svých kořenů. Zbavit se svojí podstaty. Jako kdyby sis řekla, že už nebudeš blecha. Žila bys dál, ovšem už bys nebyla bleška Kristiánka, ale… někdo jiný. Chápeš to?“

„Ani trochu,“ protáhla se a zívla si. „Ale mluv dál, hezky se u toho usíná.“

„To lidi z nás udělali, co jsme,“ pokusil se Kubík uchopit tu otázku z jiné strany. „A my zase z nich. Nemůžeš říct ‚s lidmi končím‘, a přitom neskončit i sama se sebou. To prostě… nejde.“

„Když myslíš,“ pokrčila blecha všemi rameny. „Ale ona mi nepřišla, jako by jí něco chybělo. Spíš že se našla. Vypadala spokojeně.“

Pak se naklonila dolů, aby viděla psovi do oka, a došlo jí to.

„Aha, o to tady jde, že jo? Ty se bojíš, že měla pravdu. Že žít v lidském područí je špatné a ty ses celou dobu pletl.“

„To přece není život v područí,“ namítl Kubík a snažil se tím přesvědčit nejspíš nejen svou kamarádku, ale trochu i sám sebe. „Nejsme žádní otroci, nýbrž partneři. Táhneme za jeden provaz, navzájem si pomáháme a jsme si rovnocenní…“

Bleška se zahihňala. „To si vážně myslíš?“

„Mezi mnou a ovčákem to tak fungovalo,“ ohradil se borderák, kterého se její pobavení dotklo. „A je to tak odnepaměti. Uzavřeli jsme dohodu, už dávno.“

„To jako fakt?“

„Počkej, ty to neznáš?“ podivil se. „Je to hrozně starý příběh. Stalo se to dávnatánsky dávno, u ohně nad kusem opečeného mamuta nebo dinosaura nebo co to tenkrát na loukách rostlo. Člověk byl šikovný a tu potvoru skolil, ale také pěkně hloupý. Jak si ji totiž griloval, ta vůně se nesla do daleka a přilákala divokou zvěř ze všech kopců okolo. Psa samozřejmě také. Většina z nich se chtěla na Člověka vrhnout, zadávit ho a mamuta mu sebrat, ovšem Pes nesouhlasil. Ta kořist jim nepatřila, Člověk si ji vybojoval sám a patřila po právu jemu. Tak se jim postavil a svým štěkotem Člověka varoval. Společnými silami pak útočníky odehnali a hned si uvědomili, že by si mohli být prospěšní. Tak si plácli – poprvé a rozhodně ne naposledy. Člověk slíbil, že dá Psovi k dispozici svoje ruce, které umí stavět domy a rozdělávat oheň, a Pes Člověku zase nos, co umí vyčmuchat zajíce v noře, a nohy schopné přihnat stádo zatoulané na vedlejší pastvině. A oba si navzájem vyměnili svou věrnost a respekt a lásku. Aby tu dohodu zpečetili, tak toho mamuta svorně zblajzli. Díky tomu ta dohoda přetrvala věky, i když člověk už zajíce nechytá a většina psů zná ovce akorát plyšové.“

„Hezká pohádka,“ usmála se bleška. „A to se tou dohodou řídí všichni psi?“

„Pokud vím, tak ano. Každý pes, co je v srdci opravdovým psem. Až na Kýňu,“ řekl Kubík a při vzpomínce na milovanou fenku se mu po tváři rozlil mírný úsměv. „Naše Kýnka… Té byl nějaký mamut ukradený.“

„Ona neměla ráda lidi?“

„To ne, nic proti nim nenamítala. Považovala je například za dobré škrabače, kteří se hodili, když ji něco svědilo a ona si na to nedokázala dosáhnout. Ale každým mávnutím ocasem dávala najevo, že ona nic nepodepisovala. Ráda se toulala, kam ji nohy nesly a nos zavedl. U nás na statku skončila proto, že sama chtěla, ne protože by potřebovala někam patřit. Ona už totiž měla místo, které bylo jen její: svět.“

Pak se zastavil, podrbal se za uchem, až nevědomky málem vytřepal Kristiánku do mechu, a řekl: „Vím, že nejde pustit čas pozpátku. Nikdo mi nevrátí ovčáka ani ji, stejně jako už nikdy nebudu štěně, co se po dvoře prohánělo s pantoflí v tlamě. Ale občas mám pocit, že mě pozoruje, hihňá se mi a číhá, aby na mě mohla se smíchem vybafnout.“

„Stýská se ti po ní,“ konstatovala blecha, když znovu uhnula roztržité tlapě. „To je normální. A dávej pozor, halamo jeden. Tady se bydlí.“

„Stýská…“ převaloval na jazyku chuť těch slabik. „Jo, to bude asi ono.“

Ovšem to jedno slovo zdaleka nevystihovalo, co se v jeho psím nitru dělo. Viděl Kýnku v každém zavlnění trávy v polích, v každém mihnutí stínu. Dokonce i vítr hučící v korunách stromů zněl jako její spokojené zafunění, když provedla nějakou rošťárnu. Všechno mu ji připomínalo. Tahle pěšina, hluboký vývrat obrostlý malinovým houštím, dvojice bludných balvanů, tulících se k sobě jako dvě ropuchy při návratu z hospody…

Kubík pozvedl hlavu a zastříhal ušima. Tady to přece zná!

Rozhlédl se. Jasně, okolí se sice změnilo, ale prudký kopec zůstal na svém místě. Tady někde musí být ten malý potůček… ano, je tu, i když z něj zbyla pouhá stružka. A když půjde podél něj…

„Počkej, ty chlupatisko jedno,“ ozvalo se mu odněkud ze zad. „Nemůžeš jen tak vystartovat. Musíš mě předem varovat, abych se něčeho chytila!“

Borderák ovšem na žádné námitky nedbal a cválal, co mu síly stačily. S čumákem přitisknutým těsně nad zem si prorazil cestu skrz smrkové mlází, a když vbíhal do uzounké průrvy mezi dvěma skalními stěnami, skoro ani nezpomalil.

A byl tam. Nikdy netušil, že se tady ještě někdy ocitne.

Posadil se na zadek, zrychleně oddechoval a nozdry se mu divoce roztančily.

„Hezká jízda, moc pěkná,“ poznamenala sarkasticky Kristiánka a opatrně se pustila chlupu, kterého se doteď držela ne jako blecha, nýbrž spíš jako klíště. „A kde to vlastně jsme?“

Kubík neodpověděl, jen se mu po tváři rozléval zasněný úsměv jako sirup destilovaný z letního nektaru a prvního pohlazení.

Blecha se rozhlédla. Netušila, z čeho je borderák tak paf. Prostě obyčejná mýtina, no a? Poměrně rozlehlá, porostlá hustým kobercem trávy s vykukujícími prvními žlutými terči pampelišek a ze všech stran sevřená strmými svahy kopců a skal. U vzdálenějšího konce se pod kořeny mohutného dubu leskla hladina studánky, z níž vytékala úzká stružka pramínku, který sem psa dovedl. Prostě útulné zákoutí, ovšem nic, co by ji připravilo o dech a o myšlenky na večeři.

„Tohle je Kýnčin palouček,“ řekl konečně, když se dosyta vynadíval na okolí a nasál tolik pachů, až se mu hlava zatočila vzpomínkami. „Tady nějakou dobu žila o samotě, než se zabydlela u nás na statku. Jednou mě sem zavedla, ale musel jsem slíbit, že se cestou nebudu ani dívat, ani čuchat. Tohle bylo prostě její království a nikdo sem nesměl bez jejího svolení.“

Zvolna se vydal po obvodu mýtiny.

„A proč tě sem tedy vzala?“

„Chtěla mě představit svojí kámošce,“ vysvětlil borderák.

„Neříkal jsi náhodou, že tu žila sama?“ zamračila se nedůvěřivě Kristiánka.

„To ano,“ uchechtl se hafan a došel k tůňce. „Ona ta její parťačka žila akorát tady, ve studánce, na její hladině.“

Podíval se dolů na svůj odraz. Pak do něj drknul čumákem, snad jestli se nezmění na někoho jiného, ale pořád viděl pouze sám sebe. Tak se aspoň napil.

„Ta tvoje Kýnka musela být dobré jelito,“ poznamenala blecha, když jí došlo, jak to myslí.

„To ne,“ ohradil se Kubík. „Byla prostě jiná. Svoje. V žádném případě ne hloupá, to ani náhodou, ale viděla věci svým vlastním způsobem.“

Posadil se vedle tůně a zaposlouchal se do cvrlikání ptáčků, kteří v korunách stromů pěli svou vlastní verzi ódy na radost.

„Kýnka chtěla mě a tu svou parťačku dát dohromady. Tvrdila mi, že se mi určitě bude líbit.“ Hodil poslední pohled na vodní hladinu, lehl si a tichým, vyrovnaným hlasem řekl: „Vlastně se trefila. Jenže já měl stejně radši tu živou, skutečnou.“

Kristiánka viděla, že se Kubík zase noří do světa ve své hlavě, ale rozhodla se, že ho tentokrát nekousne. Tyhle vzpomínky se od těch z rána lišily – nedrásaly, nebolely. Hladily, laskaly pomačkanou duši a vnášely měkké světlo do míst, kde ho bylo nejvíc zapotřebí.

A navíc neměla hlad.

Po chvíli borderák vstal a přešel k mohutnému dubu. U jeho kořenů bylo vyhrabané útulné doupě. Koberec z navátého listí musel pocházet z letoška, ale on si stejně představoval, že z něj stále cítí Kýnčinu vůni.

Usnul.

 

< Předchozí kapitola           Další kapitola >

<< Zpět na obsah

 

Přidat komentář