OK

Při poskytování služeb nám pomáhají soubory cookie. Používáním našich služeb vyjadřujete souhlas s naším používáním souborů cookie. Více informací

 

Domov s vůní ovčí vlny (IV)

 

Šikmé sluneční paprsky se protáhly dírou do nory, rozhlédly se po ní a jemně polechtaly na nosech psa i blešku: už museli vstávat!

Borderák se protáhl a usmál se. Vyspal se tak krásně, jako už dlouho ne, a zdálo se mu… vlastně ani nevěděl o čem. Ale přesto ho ten sen potěšil, zbavil ho všech pozůstatků včerejšího smutku a vlil mu do žil novou chuť do života. Možná tady Kýnka – ta fenka se širokým úsměvem a ještě širším srdcem – žila tak dlouho, že celé okolí nasáklo jejím nezdolným optimismem, a jeho část teď přešla i na něj. Inu, proč ne?

Naposledy se napil ze zrcadlové studánky. Na okamžik se mu zdálo, že na její hladině koutkem oka zahlédl Kýnčin odraz, ale byl to jen přelud. I tak mu to zvedlo náladu.

Protáhl se, nechal na dubu vzkaz, že se tu stavil, a vyrazili. Vysoká tráva zarostlé lesní pěšiny se otírala psovi o plece a zanechávala mu na nich drobounké krůpěje ranní rosy.

„Dneska máš nějak dobrou náladu,“ poznamenala bleška, která se mu rozvalovala na špičce čumáku a nechala se natřásat pravidelným klusem.

„Mám,“ souhlasil pes bez zapírání a vesele přeskočil březovou větev ležící přes cestu. „Za chvíli se dostaneme z lesa, takže uvidíš proč. Hory budou už jenom kus před námi. A jakmile se dostaneme přes první hřeben, budeme tam. V zemi oveček.“

„Stejně nechápu, co tě tam tak táhne,“ podivila se Kristiánka a otočila se, aby seděla ke Kubíčkovi čelem. „Co tě znám, ani jsi po ovcích neštěkl. A najednou jsi jimi úplně posedlý.“

„Měl jsem holt spoustu jiné práce. Od rána do večera jsem běhal po kopcích, díval se a čmuchal, abych zjistil, kudy máme jít a kudy ne. Hledal jsem zatoulané děti. Uklidňoval ty, kteří strachem už nedokázali udělat ani krok – a to nebyli jen ti nejmenší, tu a tam to dokonce potrefilo i chlapy jako hory. Jenže to už je všechno pryč a já… já bych se zase moc rád vrátil k ovečkám. Myslím, že si to po tom všem zasloužím, ne? Aspoň trochu.“

„A nepřemýšlel jsi o tom, že bys už konečně pověsil práci na hřebík a místo toho jenom odpočíval a nechal se drbat za ušima? Slyšela jsem, že tak to hrdinové dělají.“

Kubík na kamarádku zmateně zašilhal. „Co provedli tak hrozného?“

„Ne, ty mi nerozumíš. To není za trest, ale za odměnu. Akorát se celý den válejí, nechávají se obskakovat a nemusí už ani přehnout stéblo.“

Pes po chvíli zvolna zavrtěl hlavou. „Ne, to nechápu. Copak může být něco lepšího než pomáhat svému ovčákovi, každé ráno vyběhnout mezi svoje stádo – chápeš to, k vlastním ovečkám! – pracovat, až se ti z kožichu kouří, a pak se spokojeně svalit do stínu vedle svého člověka a povídat si nebo spolu jen tak mlčet a koukat se, jak se ovce pasou?“

„Kubíčku,“ upozornila ho blecha. „Už zase zrychluješ, všiml sis toho? To děláš vždycky, když začneš mluvit o ovcích.“

Borderákovi vesele blýsklo v oku. „Myslíš, že zrychluju? Tak dívej!“

A přešel z klusu do cvalu, z cvalu do trysku, a kdo ví, u čeho by skončil, kdyby se mu mezi nohy najednou nezamotaly dvě ovce. Tedy jehňata. Kaštánka s Olínkem, které potkali včera. Dnes ovšem ti dva neskotačili. Ozlomkrk někam pelášili.

„Šmarjaseno, tady je další,“ vypískl ze země bílý Olínek a upíral vyděšený pohled na Kubíka. Nebo byl Olin ten černý? Kuba si nemohl vzpomenout.

„Ovce šílený,“ zaláteřil, vymotal se z klubka a očuchal obě odrostlá jehňata, jestli se jim nic nestalo. „Tak se aspoň rozhlédnu, než vběhnu na cestu, ne? Co kdyby se vám něco stalo?“

„Ten k nim nepatří. Tohle je přece ten pán ze včerejška,“ obrátilo se na sourozence černé jehně. Aha, Kaštánka, vzpomněl si borderák. Takže první promluvil opravdu Olínek.

„Máš pravdu,“ souhlasil mladý beránek, vyskočil na nohy a drmolil: „To je klika, že jsme na vás narazili, pane Pes! Musíte nám pomoct! Rychle! Mámu s tátou přepadli!“

Kubík se okamžitě napjal, jak se v něm probudily lety vypěstované instinkty. „Kdo je přepadl? Pytláci?“

„Ne, pane Pes. Žádní lidi. Ale… jiní páni Psové,“ ošil se Olin. „Jenže ne takoví jako vy. Vy jste hodný. Oni jsou zlí.“

„A nebyli to spíš vlci?“ nadhodila Kristiánka a už se pro jistotu chytala všeho kolem sebe. Moc dobře věděla, jakou rychlostí dokáže její průvodce vystartovat.

„No… to… to nevíme,“ zarazila se Kaštánka. „Jak se to pozná?“

„Těžko,“ odvětil stručně Kubík, který nehodlal dál marnit čas. „Ukažte mi, kde se to stalo, a držte se dál. Ať se do ničeho nepřipletete.“

„Vlevo od cesty je taková mýtinka. Dřív tam lidi měli asi nějaký srub, teď tam zůstalo jenom spáleniště a –“

Víc už pes neslyšel. Jakmile se dozvěděl směr, na nic nečekal a vyrazil kupředu.

„Hlavně, aby to nebyli vlci, že jo?“ nadhodila napjatě Kristiánka.

„Já bych mnohem… radši vlky,“ opravil ji mezi nádechy Kuba, zatímco se jako černobílá chlupatá šmouha prosmýkával plnou rychlostí mezi stromy. „Moc bych si to přál…“

„Proč?“ nechápala blecha.

„Vlci… to by bylo zlé,“ vysvětloval. „Ale psi… prosím, ať to nejsou psi.“

Dál se už neptala. Ani neměla čas, palouk měli na dohled. A na doslech. Do zuřivého štěkotu se ozývalo hlasité táhlé bečení, v němž se mísila bolest s tvrdohlavou paličatostí.

Kubík přeskočil poslední padlý kmen, jako dělová koule proletěl bez zpomalení skrz křoví a ocitl se na mýtině. Jen kus před ním stála zády k němu ovce Oleška, skláněla bojovně hlavu a připravovala se na útok trojice vyzáblých psů, kteří se ji snažili vzít do kleští. Ano, opravdu psů, žádných vlků. Berana však nikde neviděl. Až po dalších dvou dlouhých skocích k místu boje si uvědomil, že to Kilián je ona bolestně pobekávající hromádka, nad kterou Oleška stála a chránila ji vlastním tělem.

Naposledy se odrazil, přeskočil ovci a štěkl tak silně, až z toho zaléhaly uši: „A DOST!

Útočníky jeho nečekaný příchod překvapil, ale nic víc. Rozhodně se nehodlali své kořisti vzdát. Vůdce smečky, kulhavý německý ovčák se žlutýma očima a zježeným hřebenem na páteři, se výhrůžně přikrčil a zavrčel: „Co se do toho pleteš, Límečku? Chceš je snad pro sebe? Hezky se postav do řady a doufej, že na tebe zbude. Mohlo by. Zvlášť na tom beranovi je masa dost pro všechny.“

„Nikdo se žrát nebude,“ blýsklo Kubovi nebezpečně v očích. „Zbláznili jste se snad? Zapomněli jste, co vás mámy učily? Chcete vztáhnout tlapu na ovci?“

„Jasně, že chceme,“ zašeptal olysalý zlatý retrívr po vůdcově pravici, a jak se lačně usmál, ukázal světu své zlomené špičáky. „Na ovce. Na berana. A někde se tady potulujou i dvě mláďátka, jehňátka jako lusk. Utekly nám, ale však my je lapneme. Náš Bendži by vyčmuchal i pšouk v maštali.“

Poslední z trojice, šedý psík neurčité rasy s kulatou hlavou a dlouhým čumákem, si komplimentu nevšímal. Nespouštěl oči z černobílého vetřelce a v hrdle mu temně klokotala nenávist.

„To přece nemůžete,“ namítl borderák s pohledem upřeným na německého ovčáka. „Pes a ovce a člověk jsou jedno. Zvlášť ty to přece musíš vědět. Máš to v krvi.“

„Slyšíte ho, naivu?“ uchechtl se vlčák. „Já ti něco povím, Límečku. Vidíš tu snad kolem nějakého člověka? Nevidíš, že ne? Zato já tu vidím ovečky. Ovečky jak buchtičky a já na ně mám chuť. Tak ti radím – uhni, nebo si z tebe uděláme zákusek.“

„To se asi nestane,“ odvětil temně Kuba a postavil se tak, aby Olešce s Kiliánem dělal štít.

„Tvoje věc,“ ušklíbl se černohnědý pes. „Jestli si myslíš, že si kvůli tvým cirátům nechám ujít takovouhle hostinu, tak se šeredně mýlíš. A co nevidět zjistíš, jak moc.“

Pak krátce štěkl a pohybem hlavy zavelel svým dvěma nohsledům. Borderák se rázem ocitl uprostřed trojúhelníku, jehož tři vrcholy měly ostré zuby a v očích vraždu.

Jenže on si toho prožil dost na to, aby ho trojice toulavých psů nevyděsila. Bohužel už viděl i horší věci, a také před nimi necouvnul. Navíc vědomí, že chrání ovce, mu dávalo sílu.

Upřel zrak do vlčákových očí a mírně poodhalil zuby. Z hloubi hrudi se mu ozývalo sotva slyšitelné temné vrčení. Zbývající dva psy vnímal spíš jen podvědomě, nepotřeboval se na ně dívat. Věděl, jak to bude probíhat. Poskoci se jej pokusí znejistit, odlákat jeho pozornost. Hlavní útok ovšem povede vůdce smečky – bylo to jeho právo, které si vysloužil v desítkách předchozích rvaček.

Vypelichaný retrívr poskočil kupředu a pokusil se chytit borderáka za spěnku. Ten však přesně na to čekal. Místo aby se po soupeři ohnal a otočil se tak bokem k číhajícímu vlčákovi, mohutně se odrazil a dlouhým skokem se přenesl přes hřbet útočícího psa, aby si z něj udělal štít. Ještě v letu se navíc mrštně přetočil a vší silou ho kousl do kořene ocasu. Nebyla to nebezpečná rána, ale bolela.

Retrívr bolestivě vykvíkl a instinktivně poodskočil od svého protivníka. Zatímco vlčák se tím nenechal vyrušit a nespouštěl z Kuby zrak, šedivý stopař neurčité rasy udělal chybu a stočil pohled na svého zraněného parťáka. Ten jediný okamžik černobílému ochránci ovcí stačil k tomu, aby k němu bleskurychle přiskočil a zahryzl se mu do stehna zadní nohy, div mu ji neprokousl skrz naskrz. Toulavý pes zoufale zavyl a zběsilým zmítáním se snažil vyprostit, Kubík však zuby uvolnil až ve chvíli, kdy zaútočil vůdce smečky.

Strhla se mela. Zběsilý štěkot a chroptivé vrčení bojujících psů se nesly daleko do hloubi lesa a všechna zvířata, která jej zaslechla, vystrašeně mizela hluboko ve svých norách a doupatech.

Vlčák si původně myslel, že se svým protivníkem udělá rychlý konec, jenže záhy zjistil velikost svého omylu. Nejen, že ho jeho dva pomocníci nechali na holičkách a se staženým ocasem si opodál otřeseně lízali rány, ale ten černobílý hafan navíc bojoval jako démon. Váhou a výškou se sice německému ovčákovi nemohl vyrovnat, ovšem víc než dostatečně to vynahrazoval svou mrštností a zkušenostmi. Přesně věděl, kdy uskočit, kdy nastavit čelisti i kdy vyrazit do protiútoku. Navíc zplstnatělá srst na límci mu sloužila jako celkem slušná ochrana a on toho dokázal dobře využít.

Po několika nekonečně dlouhých chvílích naplněných tesáky a touhou po krvi se od sebe oba bojovníci odpoutali.

Zatímco do vlčákova pohledu pronikly pochyby, Kubíkovi stačil jeden nádech, aby se mu vrátil jeho mrazivě ledový klid. Jen temné vrčení na samé hranici slyšitelnosti prozrazovalo, že je připraven kdykoliv s chutí pokračovat. Nenechal se však zaslepit vztekem. Znovu se postavil tak, aby co nejlépe kryl berana s ovcí, a začal zkracovat vzdálenost. Nehodlal čekat, až si protivníci převezmou zpět ztracenou iniciativu. Přikrčil se, zabodl oříškový pohled do vlčákových očí a zvolna se k němu blížil. Neslyšně, hrozivě pomalu kladl jednu tlapu před druhou a bez jediného mrknutí pozoroval svého soka. Možná za to mohl mírně nakrčený čenich, možná pohled, v němž se namísto rozverné jiskry zračil pečlivě kontrolovaný vztek, ale z Kuby, toho přátelského bordeřího parťáka v dobrém i zlém, šel strach.

Vůdce smečky zaváhal. Tohle se vůbec nevyvíjelo podle jeho představ. Zadávit v přesile bezbrannou ovci, na tom nebylo nic těžkého. Ale střetnout se v boji jeden na jednoho s ostříleným a neústupným protivníkem? Kdo ví, kdo by z toho vyšel vítězně. Za to mu ten kus skopového nestál.

„Tímhle jsme neskončili,“ sykl, a už když to říkal, věděl, jak planě ta výhrůžka zní. Spíš tím vyslovil vlastní přání než nějakou věštbu. Pak krátce štěkl na své nohsledy a dvěma belhavými skoky zmizel mezi stromy, aniž by se ohlédl, zda jej ostatní následují. Ti ovšem nelenili a po chvíli po nich na mýtině zbyl pouze zatuchlý pach prašivé srsti a zkažených zubů.

Kubu zaplavila vlna úlevy. „Tak to bychom měli,“ vydechl spokojeně.

„Kubíčku…“ pípla Kristiánka, která vykoukla z jeho husté srsti, a tón v jejím hlase vrátil psa zpátky do reality.

Ohlédl se. Ovečka stála jen na třech nohou, ze stehna pravé zadní jí z hlubokého šrámu stékala krev až na kopýtko. Svého zranění si však vůbec nevšímala. Čumákem zoufale ňufala do Kiliána, ležícího na zemi s rozšklebenou ránou na krku a jedním okem otočeným k nebi, jako by se chtěl naposledy podívat na beránky skotačící po obloze. Zdálo se to Kubíkovi, nebo jich tam nahoře bylo opravdu o jednoho víc než před chvílí?

Z mlází se vyřítili Kaštánka s Olínkem a rozběhli se ke svým rodičům. Jakmile však Oleška pozvedla hlavu jejich směrem, zarazili se. I na dálku poznali, že něco není v pořádku. A když spatřili beranovo nehybné tělo a výraz v matčiných očích, zalila je krutá, bezcitná vlna poznání.

Kuba se otočil od plačtivě pobekávajících jehňátek i zdrcené staré ovce, které se během pár okamžiků zbořil svět. Trojice toulavých psů teď měla ohromné štěstí, že se po nich už slehla zem. Borderák skřípěl zuby a z očí mu šlehaly blesky. Kdyby věděl dřív, co před jeho příchodem stačili napáchat, neprošlo by jim to tak lacino.

A neprojde. Rozhodl se. Tohle nemůže nechat jen tak!

Sklonil hlavu, nasál pach jejich strachu a dlouhými skoky se jim vydal po stopě.

Daleko však nedoběhl. V zorném poli mu zběsile hopsala Kristiánka a snažila se upoutat jeho pozornost. Něco na něj křičela.

„Tak konečně vnímej, ty zablešenče!“ ječela ze všech sil.

„Co… co?“ zarazil se.

„Kam si myslíš, že běžíš?“

„No… přece za nimi. Za těmi, co to udělali. Spravedlnost –“

„A to je tady takhle necháš?!“ hněvala se bleška nad jeho zabedněností. „Podívej se na ně! Stará je zraněná, mladí se o sebe sami nepostarají, a ty si klidně půjdeš vyřizovat účty? Pokud tím nedokážeš vrátit čas, tak buď tak laskav a udělej to, co je důležité.“

Kubíček, ten černobílý dobrák s úzkou lysinkou a širokým srdcem, se zastyděl. Kristiánka měla pravdu. Jeho povinností nebylo ztrestat padouchy, kteří se provinili tím nejhorším, co může pes udělat. To ať si s nimi vyřídí někdo jiný. On musel myslet především na Olešku, Olínka a Kaštánku. Ti ho potřebovali tady a teď.

Mlčky došel k ležícímu Kiliánovi a postavil se vedle ovce. Ta zvedla hlavu a bekla: „Tohle je trest za naši hloupost? Mysleli jsme si, že si poradíme se vším, a přitom… co jsme asi tak proti nim mohli zvládnout? Kdybychom zůstali u lidí, nestalo by se to.“ Ztěžka se svalila do krví nasáklé trávy a zašeptala: „Běž na sever, Kubíčku, a vezmi s sebou moje děti. Já tak daleko nedojdu, ale ony ať jsou v bezpečí.“

„Neboj se, ovečko,“ prohlásila Kristiánka a přeskočila na Olešku, aby ji utěšila. „My víme, kde se o vás postarají. O vás všechny. A až budeš v pořádku, vydáme se do hor. Společně.“

„Opravdu?“ zeptala se Oleška, která jí chtěla věřit, a s námahou se postavila.

„Opravdu?“ zeptal se pes, jenž tak docela nechápal, o čem to jeho parťačka mluví.

„Opravdu,“ přikývla rozhodně blecha. „Něco mě napadlo. A zvlášť tobě se ten plán bude líbit, Kubíčku. Uvidíš.“

 

< Předchozí kapitola           Další kapitola >

<< Zpět na obsah

 

Přidat komentář