OK

Při poskytování služeb nám pomáhají soubory cookie. Používáním našich služeb vyjadřujete souhlas s naším používáním souborů cookie. Více informací

 

Domov s vůní ovčí vlny (V)

 

„Proboha, Stáňo, pojď se podívat!“ zvolal překvapeně vousatý muž. Kladivo, kterým přibíjel na plot nové plaňky, zůstalo pozapomenuté uprostřed pohybu.

„Co se děje?“ zeptala se trochu nenaloženě pohublá žena s hlubokými vráskami kolem úst a vzhlédla od ponku. Na jednom konci měřila laťky, na druhém stál košík s vrnícím nemluvnětem.

Vousáč jen mlčky ukázal k lesu. Z něj právě volným klusem vybíhala skupina nějakých zvířat – vypadalo to na dvě odrostlá jehňata, kulhající starou ovci… a psa?

Zaclonil si oči před ostrým dopoledním sluncem. „Taky se ti zdá, že běží přímo sem?“

„Vypadá to tak,“ přikývla a otřela si dlaně do pracovních kalhot. „Jako by je ten pes naváděl sem k nám. Podívej, kdykoliv se některá z nich odpojí, hned ji zažene zpátky k ostatním.“

Vousáč to chvíli pozoroval. „Vážně, něco takového jsem ještě neviděl,“ řekl a zasmál se. „Vidíš, já jsem ti povídal, že tenhle dům nám seslalo samo nebe. Voda ve studni je čistá, půda na zahradě není ničím zamořená, hned za humny máme les se spoustou dřeva na topení i na opravu statku… a teď nám sem míří dokonce vlastní stádo oveček i s pasáčkem. Co víc si přát?“

„Já bych si přála spoustu dalších věcí,“ pozvedla žena ironicky obočí. „Za elektrický sporák bych zabíjela a za teplou vodu bych byla ochotná mrzačit. Ale máš pravdu,“ připustila. „Za daných okolností je tohle výhra.“

„Zajímalo by mě, co to má znamenat…“

„Tak se toho psa zeptej,“ ušklíbla se. „Co nevidět tady budou.“

Měla pravdu. Kubíkovi už zbývalo akorát zručně navést své ministádo kolem hromady suti, jež zbyla ze staré kůlny, a už se všichni čtyři protáhli rozvrzanou brankou, kterou jim žena s tázavým výrazem podržela otevřenou. Borderák odvedl ovce do rohu dvora, aby nepřekážely, vrátil se k vousáči a sedl si před něj.

„Ahoj, člověče,“ pozdravil.

Muž si k němu přidřepl, opatrně k němu natáhl ruku, a když viděl, že proti tomu nečekaný návštěvník nic nenamítá, přátelsky jej podrbal za ušima. „Ty jsi ale fešák,“ usmál se. „Jak se jmenuješ? A kde ses tu vzal?“

„Jsem Kubík,“ odpověděl způsobně hafan, „a dřív jsem tu žil. Tamhle před tou kůlnou mám zahrabanou kost, jestli mi nevěříš. Inu, to je vedlejší… chtěl jsem tě –“

„Kdysi jsem měl taky psa jako ty,“ usmál se vousáč a pokračoval v drbání. „Tedy, on vlastně patřil dědovi, ovšem byl skoro můj. Jmenoval se Béda a pořád utíkal. Takový rošťák s hnědýma ťapkama. Co my se spolu natropili lumpáren…“

„Bezva, to je fajn, ale o tom si můžeme promluvit později. Chtěl jsem říct –“

„Podívej, Stáňo,“ otočil se na manželku postávající opodál, „jako by chápal každé moje slovo. Jenom promluvit.“

„Hele, Kubíku, on ti asi nerozumí,“ ozvala se Kristiánka z houští na psově náprsence, odkud vše sledovala.

„Hm, očividně ne,“ zabručel borderák. „Zapomněl jsem, že i když se usadil na našem statku, není to žádný ovčák. No co, však my to nějak zvládneme.“

„Ty umíš mluvit lidskou řečí?“ podivila se blecha.

Pes se ušklíbl. „Co z toho? Ještě by mě strčili do cirkusu. Ale ani to nepotřebuji. S lidmi se dá domluvit i jinak. Hlavní je, jít na to dost jednoduše, aby to pochopili i oni. Sleduj.“

Muž se překvapeně postavil. „Ty ses nám nějak rozštěkal, kamaráde. Něco chceš? Počkej, kam běžíš? Aha, pro ty ovce, které jsi přivedl, jasně.“

„Hele, jak ta velká kulhá,“ upozornila jej žena.

„Jo, taky jsem si všiml. Ti mladí vypadají v pořádku, jenže ona… Panečku, ta má na noze pořádnou ránu. Kdybych si ji tak mohl blíž prohlédnout, ale ona pořád uhýbá… Aha, hodný pejsek, moc hodný, ty ji ke mně přitlačíš, ano? No ty jsi pašák. Ještě kdybys mi ji mohl natočit bokem… To je ono. Hm,“ zachmuřil se. „Něco ji nejspíš ošklivě potrhalo. Divím se, že vůbec může chodit. A má to samou špínu, takhle se jí do toho chytí sepse… Můžeš mi ji prosím chytit, Stáňo? Jo, to je ono.“

„Pěkně se cuká, mrcha.“

„Jen klid,“ poplácal muž Olešku mírně po boku. „Podíváme se na to, snad něco vymyslíme. Hele, pejsku, můžeš zatím ta dvě jehňata odvést jinam, aby se tady nepletla? Myslíš, že to zvládneš? Určitě ano. Hele, tamhle dole u zahrady je takový šikovný přístřešek, kde by se jim mohlo… aha, ty už je tam vedeš. Tak výborně.“

Samozřejmě, že Kuba věděl, jaký přístřešek má vousáč na mysli. Vždyť tam přece žily ovce odnepaměti! A už bylo na čase, aby se tam nějaké objevily znovu.

Jeho tělem se začínalo rozlévat spokojené teplo. Čas vrátit nemohl, to dobře věděl – a přesto měl pocit, že se právě to nyní děje. Byl zase zpátky. Důvěrně známé zdi opět načichnou tou krásnou vůní ovčí vlny, jež za poslední roky vyprchala, a on společně s novým stádem a novým ovčákem začne tvořit nové příběhy, které si pak budou po večerech vyprávět u ohně. Tak jako dřív.

Svět zase začne dávat smysl.

Jehňata ulehla na udusanou hlínu u jedné zdi a nepokojně pokukovala po vrátkách vedoucích na dvorek, kde vousatý muž kontroloval hlubokou ránu na Oleščině stehně. Borderák se k nim svalil a jazykem jim začal čistit čumáky a břicha.

„Nebojte, caparti, dobře to dopadne,“ uklidňoval je. Sice i jeho trochu znervózňovaly hlasy, které k nim tu a tam doléhaly a občas s sebou nesly napjatý podtón, ale on vousatému muži důvěřoval. Znal slova jako „sepse“ a prováděl lumpárny s dědovým psem Bédou, takový člověk si přece musel vědět rady.

Debata na dvoře nabírala na intenzitě. Pes moc nechápal, o čem se tam bavili – slyšel něco o budoucnosti, o hnisu a černých skvrnách, o osudu a božím zásahu, o jídle pro děti… nedávalo mu to smysl. A proč by také mělo? To ať si ti dvounožci vyřeší sami. On byl doma. Na ničem jiném vlastně nezáleželo.

Po chvíli diskuse utichla. A místo ní se z dvora vyřinul pach, který Kubík nečekal. Odporný a přesto vábivý, lepkavý a hustý a karmínově rudý, dráždil na patře a rozechvíval nozdry.

Pozvedl uši, otočil se a postavil se na zadní, aby se podíval přes vrátka. Chvíli mu trvalo, než si uvědomil, na co se to vlastně dívá. Proč tam Oleška visí hlavou dolů z větve stromu a proč je pod ní hrnec, proč jí po skráni stéká hustá krev…

Přestal dýchat.

To ne! To by přece jeho ovčák nikdy neudělal! K tomuhle řešení sahal vždycky až naposledy, když všechno ostatní selhalo! A oni přitom vůbec nic nezkusili! Ani to nejmenší!

Odstoupil od vrátek, ale nepomáhalo to. Pořád to byla pravda.

Kaštánka s Olínkem k němu zvedli tázavé pohledy. „Děje se něco, pane Pes?“ zeptala se váhavě malá jehnička.

Kuba se jen nadechl a přeletěl pohledem z ovečky na vrátka a zpátky. Co jí měl sakra říct?

„To jsem nechtěla,“ pípla zděšeně Kristiánka a na samohláskách se jí srážel pláč. „Copak… copak tohle lidi dělají? Vždyť vypadal tak hodný…“

Borderák zamrkal, aby zahnal pálení v očích. Stále nedokázal ten šok strávit. Za dobu, co žil mimo statek a pomáhal všem, kdo pomoc potřebovali, sice často viděl lidi dělat věci, které jeho psí rozum nedokázal pochopit. Ale vždycky to dělali akorát jiným lidem a namlouval si, že k tomu možná měli nějaký důvod. Nikdy ho však nenapadlo, že se budou stejně chovat i teď, když už bylo po všem, navíc k bezbranným zvířatům. Že jsou prostě takoví.

„Co s nimi teď bude?“ nedala se odbýt bleška s významným pohledem na mladé.

Kubíček už ovšem věděl. Přiběhl k místu, kde se plot obíhající zahradu rozpadal, zakousl se do jedné plaňky a silným trhnutím ji vyrval i se zrezivělými hřebíky.

„Rychle, caparti,“ sykl na jehňata. „Mizíme odsud.“

Kaštánka se váhavě postavila na uťapaná kopýtka a stočila pohled na branku. „A co máma?“ zeptala se zmateně.

„Ta s námi nepůjde,“ odpověděl a ta slova ho bodla u srdce jako rozžhavená dýka. „Pak vám to vysvětlím. Teď honem do lesa!“

Zatímco se protahovali dírou v plotě a mířili pryč od statku, kde právě vousatý dlouhán s manželkou čtvrtili Kubíkovy iluze, Kristiánka se zeptala: „Kam tedy půjdeme? Na sever?“

„Za dalšími lidmi?“ odpověděl otázkou a hlas měl těžký smutkem a přetrpěnou zradou. „Aby Kaštánka s Olínkem dopadli stejně? Ani náhodou.“

„Tak kam?“

„Do bezpečí,“ řekl rozhodně. „Na místo, kde je nenajdou ani toulaví psi, ani nikdo další, kdo by jim chtěl ublížit.“

Na loučku sevřenou strmými skalními stěnami, se šťavnatou travičkou a studánkou s průzračnou vodou, z níž vytékal slabý pramínek. S útulným doupětem v kořenech košatého dubu, které zakrátko načichne překrásnou vůní ovčí vlny, aby se tam cítili všichni jako doma. Na místo, kde jeden čas žila jeho nejlepší kamarádka, jež dobře věděla, že lidem nejde slepě věřit. Veselá, potrhlá, moudrá Kýnka.

Kubík věděl, že by neměla nic proti. A snad, když zrovna nebude on sám poblíž, dohlédne na jehňata ze studánky, u níž si s oblibou povídala se svým vlastním odrazem.

 

< Předchozí kapitola

<< Zpět na obsah

 

Přidat komentář