OK

Při poskytování služeb nám pomáhají soubory cookie. Používáním našich služeb vyjadřujete souhlas s naším používáním souborů cookie. Více informací

 

Dostaveníčko v Hejkalově hájku

 

Panuje zažitá představa, že syslové jsou nevrlí, samotářští a hamižní až běda. Takový nesmysl! Když se mezi nimi budete chvíli pohybovat, zjistíte, že to jsou veselá, dobrosrdečná a nesmírně milá stvoření, která by se rozdala z posledního. Ale o starém Hurdysovi to neplatilo. Ten byl pořád nabručený, s nikým nepromluvil víc než půl slova a pro oříšek by si nechal koleno vrtat. Takový malý, zatuchlý, napůl vypelichaný Harpagon.

Jestli měl něco rád (kromě své plné spižírny, dobře ukryté ve výmolu pod starým trouchnivým pařezem), byly to procházky jarním lesem. Ptáčkové čiřikali, sluníčko příjemně hřálo a větříček jemně hladil vlnící se trávu. Šumění listů nad hlavou uklidňovalo, čímž dávalo zapomenout na shon běžného dne, neustále štěbetající příbuzné a všechna příkoří, jež Hurdysovi ostatní zvířátka provedla… nebo je teprve plánují, či je v nejbližší době plánovat začnou, holota jedna.

Tady, na tiché lesní pěšině, ho to ovšem netrápilo. Zde mohl hodit všechny starosti za hlavu a jen v klidu nasávat voňavý vzduch plný pylu a vzpomínek na loňské listí, daleko od každého, kdo by po něm snad něco mohl –

„Uhněté-é-é!“

„Poz-ó-ó-ó-r!“

„Z cestý-ý-ý!“

Dus-dus-dus-dus. Dus-dus-dus-dus. Dus-dus-dus-dus. Ťap-ťap-ťap-ťap.

„Čerchmanti mizerní, ďas aby vás spral!“ zahrozil starý sysel pěstičkou za oblakem zvířeného prachu, když se konečně vyhrabal z vysoké trávy u cesty, kam na poslední chvíli skočil s hbitostí zdaleka neodpovídající jeho věku. Ale nikdo ho neslyšel. Ať už se kolem něj prohnal kdokoliv, byl dávno pryč.

 

~~~

 

„Sivko, Šňupko, Myško, stát,“ zavelel Kubíček. „Musíme si chvilku odpočinout. Vždyť se ženete jako splašené.“

„A nepřijdeme pozdě?“ zeptala se s funěním jedna z oveček, podle bílé skvrnky na čumáku nejspíš Šňupka. Vyčerpaně se ale svalila na zem a netvářila se, že by jí byl krátký oddych proti mysli. „Ovčák říkal, že se do setmění vrátí.“

„Jo, to říkal,“ souhlasil Kubík, který už ležel vedle Šňupky a chladil se v trávě. „A asi tam taky do večera bude.“

„Ale my ne,“ poznamenala další z oveček, mohutná Sivka, jejíž boky se zvedaly a klesaly jako obří kovářské měchy.

„Ne, my to rozhodně nestihneme,“ připustil borderák a jazyk mu visel z tlamy jako slavnostní červený koberec pro mravence.

„A nevšimne si ovčák toho, že tam nejsme?“ zeptala se ustaraně třetí ovečka, drobná Myška.

Určitě si toho všimne, kozy jedny,“ zavrčel rozladěně Kubíček.

Šňupka, Sivka i Myška se na sebe rozpačitě podívaly. „Víš, Kubíku,“ řekla po chvíli váhavě Sivka, která byla ze všech nejstarší a nejodvážnější, „my ale nejsme kozy. My jsme ovce. Měly jsme za to, že to víš…“

„Kozy jste,“ stál si za svým Kubík. „Kozy pitomý. Rozpletete plot, zaběhnete se do lesa, Myška navíc nechá jehně na krku chudáku Vendelínovi a já vás musím celé odpoledne nahánět. A co z toho mám? No co? Akorát přijdu pozdě k večeři. A to jsem měl mít dneska morkovou kost! Chápete to? MORKOVOU KOST!“

Ovečky se na borderáka dívaly trochu nechápavě (jako každý býložravec, když se mu snažíte vysvětlit výhody diety založené na živočišných bílkovinách), ale zároveň i zahanbeně. Opravdu to byla jejich chyba a ony si to uvědomovaly. Jenže v lese právě rostly divoké jahody! A víte, jak šťavnaté mají listy? Tomu nešlo odolat!

„Tušíš vůbec, kudy dál?“ rozhodla se Šňupka radši změnit téma. „Tady jsem asi ještě nikdy nebyla.“

Kubíček se rozhlédnul, pak zavřel oči, pečlivě zavětřil na všechny strany a zamyslel se.

„Hm, taky to tady nepoznávám. Určitě ale jdeme dobře,“ dodal rychle, aby ovečky uklidnil; vyděsit průměrnou ovci totiž není nic těžkého a strach se pak šíří... no, jako panika ve stádu.

„Já asi vím, kde jsme,“ oznámila nesměle Myška.

Ostatní dvě ovečky se na ni pochybovačně podívaly. „Jak ty bys to mohla vědět?“ odfrkla si Sivka. „Vždyť ty jsi s námi v lese poprvé. A my sem se Šňupkou chodíme už...“ Zarazila se a úkosem se podívala na Kubíčka, jenž ji se zájmem poslouchal. „Ehm, vlastně... že jo, no ne?“ dokončila neobratně svůj proslov.

„Náhodou, vyprávěla mi to Tygříska,“ ohradila se Myška. „Prý sem chodí občas na čekanou. Má to tu ráda, protože ji tady nikdo neruší.“

„Že by zrovna tobě dávala Tygří lekce z místopisu?“ ušklíbla se Sivka.

„Náhodou jo,“ zastala se Šňupka kamarádky, houpavě se zvedla na kopýtka a začala zjišťovat, jestli je tráva na palouku dostatečně šťavnatá. „Ta nafoukaná mouratá kočka si Myšku kdovíproč oblíbila.“

„Tak vidíš,“ pokračovala Myška. „Prý se to tady jmenuje Hejkalův hájek.“

„To by mě zajímalo proč...“ zamyslela se Sivka.

„Na to se zeptáš Tygřísky, až budeme doma,“ ukončil debatu Kubík. „Jak vás tak poslouchám, už jste si odpočinuly, nemluvě o tom, že se pomalu šírá. Takže hezky do formace. Sivka první, za ní Šňupka, pak Myška a já jako poslední. Kdo se bude loudat, toho kousnu do spěnky. Tak šup šup, ať to sviští.“

Auuuúúúúůůůůuuuu, zaznělo náhle mýtinou.

Sivka, která už měla nakročeno, se zarazila a ohlédla se. „Kubíčku, tobě kručí v břiše?“

AuuuúúúúŮŮŮŮuuuu, ozvalo se znovu.

„Kubíčku... Kubíčku, řekni, že máš hlad. Prosím,“ špitla Šňupka.

AuuuuÚÚÚÚŮŮŮŮÁÁÁÁ!

Jenže to už bylo jasné, že zdrojem onoho zvuku není borderák. Původně slabé kvílení, které se nyní měnilo skoro až v řev, vycházelo z lesa před nimi. Nebo to bylo zezadu? Ozvěna si ho přehazovala ze strany na stranu jako horký brambor, takže nebylo poznat, odkud vlastně jde. Jedno však bylo jisté. Blížilo se.

„Holky, za mě!“ zavelel Kubík. Částečně proto, aby ovečky chránil... a trochu i proto, aby neviděly, že má stejný strach jako ony. To by v tom ale byl čert, aby je dal bez boje!

AUUUŮŮŮŮÁÁÁÁŮŮŮŮ!

Jen aby to skutečně nebyl čert...

Slunce sice ještě nezapadlo, ale v přicházejícím večeru se les kolem tří oveček a borderáka tyčil jako temná hradba. Která je obkličovala. Ze které se ozývaly divné, strašidelné zvuky. A v níž začínali rozeznávat mohutnou siluetu. Kymácela se ze strany na stranu, ryčela, kvílela, řvala... a na mýtinu se vkolébal medvěd. Držel se za břicho.

„AuuuúúúúŮŮŮŮŮ,“ zanaříkal.

Potkat medvěda v lese není většinou žádné terno, ale Kubíkovi a ovečkám spadnul kámen ze srdce. Tak nějak měli pocit, že v příšeří pod korunami stromů by na ně mohlo číhat i něco mnohem horšího než šelma, která zblajzne ke svačině dva tři houbaře a dokáže myslivcovu kulovnici zmuchlat do preclíku.

„...úúúúúuuu...“ zaúpěl slabě medvěd, zastavil se a s těžkým žuchnutím dosedl na svůj mohutný zadek. Pak si teprve všiml, že má společnost. Podíval se na ovce a řekl: „...úúú...“ A svalil se na bok.

„Ahoj, medvěde,“ řekl nejistě Kubík. „Nás si vůbec nevšímej, jako bychom tady nebyli. My jenom procházíme. Tak... tak čau.“

„...úúú...“

„Hele, Kubíku,“ zašeptala Myška, zatímco se celé ministádo pomalu přesouvalo ke kraji mýtiny. „Nemyslíš, že mu něco je?“

„Jasně, že ano,“ souhlasil Kubík. „Ale je to medvěd. A vy jste ovce. Medvěd. Ovce.“

„Nechápu,“ bekla Myška.

„Já jí to vysvětlím, Kubíku,“ nabídla se Sivka. „Slyšela jsi, Myško, že medvědi se živí bobulemi, vybírají včelám med a tu a tam si uloví nějakou tu rybu?“

„Jo, to vím. Říkali to nedávno v rádiu,“ kývla mladá ovečka chytře hlavou.

„No, tak tohle všechno je pravda. Ale víš, kdy žerou medvědi bobule? Když nenajdou žádnou ovci.“

„Počkej, ty myslíš...“

„Jo. Jakmile uvidíš medvěda, musíš utíkat. Buď jsi rychlá ovce, nebo rychlé občerstvení.“

„Kubíku,“ otočila se Myška rozhodně k borderákovi, „asi bychom měli jít.“

„...úúúŮŮŮŮŮŮŮúúú...“

„Tak jo, padáme odsud,“ sykl Kubík. „Sivko, Šňup... Šňupko! Co to děláš?!“ vyhrkl vyděšeně.

Šňupka stála na ležícím medvědovi a strkala do něj svým úzkým čumákem. „Hele, on je fakt úplně grogy,“ oznamovala klidným hlasem kamarádkám. „Co se vám stalo, pane medvěd?“

„...bolí...“

„Šňupko, okamžitě z něj slez,“ naléhal borderák. „Vždyť tě slupne jako malinu!“

„...ne, už ne... bolí...“

Šňupka seskočila z huňaté hromady, ale k ostatním nešla. Zůstala u medvěda, ňufla do něj a zeptala se: „Co vás bolí, pane medvěd? Někdo vás střelil?“

„...břicho... bolí... moc...“

„To bude asi ze všech těch bobulí,“ prohlásila znalecky Sivka. „Taky jsem jednou sežrala nějaké, co mi tak docela nesedly. Úplně jsem se z toho... no, prostě mi neudělaly dobře.“

„No jo, ale jestli se otrávil, tak to je s ním amen,“ zděsila se Myška. „Kubíku, nemohli bychom pro něj něco udělat?“

„Cože, pro medvěda?“ vyvalil oči Kubík.

„No a proč ne?“ namítla ovečka. „Vždyť je to takovej hodnej strejda, hodnej a huňatej. Určitě by nikomu neublížil, že ne?“

„...úúú...“

„A co bychom asi tak mohli dělat? Veterináře sem nedostaneme, a jestli se vážně otrávil nějakými bobulemi, tak za prvé nezjistíme jakými a za druhé stejně nemáme žádný protijed.“

„Jestli to je otrava, musí hlavně všechno ven,“ řekla zamyšleně Sivka. „Šňupko, zkus mu párkrát skočit na břiše.“

„...ŮŮŮŮŮŮŮŮŮ...“ zaprotestoval medvěd.

„Prý s tím nesouhlasí,“ tlumočila Šňupka.

„To nebyly bobule,“ zašeptal vysíleně huňatý obr. „Bůček... kynuté knedlíky... s mákem... koláče... úúú...“

Kubíkovy uši se postavily do pozoru. „A to tady někde roste?“

„Spíž... otevřená... ve vesnici...“

Kubík se zamyslel. „Hm, tak to bude otrava z jídla. Ošklivá potvůrka, taky to znám. Co mi to na to ten ovčák dával, když zapomněl na stole pekáč buchet a odjel do města? Mléko! Mléko je protijed, zklidňuje žaludek a vůbec!“

„Bezva nápad, Kubíku,“ řekla sarkasticky Sivka. „A máš s sebou bandasku? Nebo se ti chce běžet do vesnice a zpátky?“

„To nebude zapotřebí,“ usmál se borderák.

„Vůbec se mi nelíbí, kam tohle směřuje,“ zabručela Myška a svěsila hlavu. Zbývající dvě ovečky se na ni podívaly.

„Pravda, vždyť ty máš jehně!“ zajásala Šňupka. „Neboj, domluvíme to s ostatními holkami, o hladu večer nebude.“

„Ani trochu se mi to nelíbí,“ řekla Myška potichu.

„No co,“ prohlásil rázně Kubík. „Chtěla jsi mu pomoct? Tak máš možnost.“

„A co když mě kousne?“ namítla nebohá Myška. „Co když mě sežere?“

„…skopový ne… teď ne… úúú…“ sdělil medvěd světu svůj názor.

„Vidíš, Myško, nic se ti nestane. Navíc uděláš dobrý skutek. A tady pan medvěd – posloucháte mě, pane medvěde? Tady pan medvěd si bude pamatovat, kdo mu dneska pomohl, že? Že to byly hodné ovečky, kdo ho v nouzi neopustil. A už nikdy žádnou nezadáví. Plácneme si?“

„…úúú…“

„Budu to brát jako ano,“ kývl Kubík spokojeně hlavou.

„No tak jo,“ hlesla Myška.

Kubík, Sivka i Šňupka se odvrátili, aby ovečce s medvědem dopřáli trochu soukromí. Srkavé zvuky za pár minut utichly a Myška se k nim vrávoravým krokem připojila.

Společnou chvilku ticha přerušila až Sivka. „To je krása,“ zašeptala.

„Myslíte, že mu to pomohlo?“ zeptala se polohlasem Šňupka.

„Určitě,“ přikývl Kubíček. „Podívejte na něj, jak krásně chrupká. Až se probudí, bude v pořádku.“

„Hele, pojďte už,“ naléhala Myška. „Nedovedete si představit, jak moc se mi chce domů.“

„Tak dobře,“ souhlasil Kubík. „Jenom vteřinku, prosím,“ řekl a odběhl na kraj palouku k velikému pařezu obrostlému choroši. Zvedl nohu... a pařez se začal hýbat.

ÁÁÁÁÁ-GRÁÁÁÁ-ÚÚÚÚHÁÁÁÁ-ŮŮŮŮŮ!

Ovečky i borderák úděsem ztuhli, Kubík s levou zadní zapomenutou ve vzduchu. Ne, tohle nebyl medvěd, kterého trápil břichabol. To bylo... co to vůbec bylo? Věc, již považovali za pařez, ve skutečnosti vyrůstala ze zad tvora, který se teď s trhavými pohyby a děsivým řevem sbíral ze země.

ŮŮŮŮŮ-HÁÁÁÁÁÁ-UUUUÍÍÍÍÍÍ-GRRRRÁÁÁÁ!

Běs vypadal, jako by byl poskládaný z kusů ztrouchnivělých stromů. Nohy měl krátké a křivé, ale tak tlusté, že by je jeden člověk neobjal. Tyčil se na nich do výšky dobrých dvou metrů. Z mohutných širokých ramen mu trčely uzlovaté tlapy jako lopaty pokryté mechem a trsy trávy. A v jeho ploché tváři, v níž se utápěla malinkatá zelená očka, zel černý otvor jako v kmeni vykotlaného dubu, ze kterého vycházel ohlušující ryk.

UÁÁÁÁ-HŮŮŮŮ-HÁÁÁÁÁ!

„Už se asi nemusíme ptát Tygřísky, proč se to tu jmenuje Hejkalův hájek,“ špitla Sivka s vyvalenýma očima.

„Tak přece utíkejte, holky!“ vykřikl Kubík a sám chtěl vzít nohy na ramena, aby jim šel příkladem.

Jenže už bylo pozdě. Netvor máchl paží, chytil borderáka a obemkl ho prsty pevnými jako kořeny borovice.

ŮŮŮŮŮŮŮŮŮŮ-ÍÍÍÁÁÁÁÁÁÁ! zvolal hejkal vítězně a zvedl nebohého černobílého psa nad hlavu. Ovečky, neschopné jediného pohybu, vše vyděšeně pozorovaly. Kubíček se snažil vyprostit, zmítal se a kopal, zarýval tesáky do zdřevnatělé kůže svého soupeře, avšak bezvýsledně. Nemohl se nadechnout, tmělo se mu před očima. Chtěl vykřiknout, ale z tlamy mu vyšlo jen slabé kníknutí.

Náhle se ozvala tupá rána, sevření povolilo a borderák dopadl do vysoké trávy, která mýtinu lemovala.

„Hned toho nech, ty pařeze přerostlá!“ burácel medvěd. I na zadních byl o něco menší než hejkal, ale očividně si z toho nic nedělal. Jako talíře velké tlapy s duněním dopadaly na příšeru zleva zprava a ostré drápy jí z těla vysekávaly třísky. Příšera se snažila bránit, dokonce i svému protivníkovi uštědřila jednu dvě rány, ale rychle se ukázalo, že proti medvědí zuřivosti nemá nejmenší šanci. Byla pomalejší a neohrabanější, a jakmile přišla o moment překvapení, ztratila svou jedinou výhodu. Když ji pak jeden obzvlášť silný výpad odhodil mezi stromy, vrávoravě se otočila na svých sloupovitých nohách a s vyděšeným hůůůáním a aíííííkáním zmizela v lese.

„A už se nevracej!“ zavolal za hejkalem medvěd, načež se s funěním posadil vedle Kubíka, který se s mírným kulháním zvedal na nohy.

„No teda. To bylo něco. Ten ale pelášil, viděli jste?“ štěbetaly ovečky jedna přes druhou.

„Moc vám děkujeme, pane medvěd,“ kývl Kubík uznale hlavou. „Nebýt vás... nevím, co by se stalo.“

„Ale co,“ mávl huňáč prackou. „Vy jste pomohli mně, já zase vám.“

„I tak to máte u nás, že jo, holky?“ Ovečky souhlasně pokývaly hlavami, že to se přece rozumí samo sebou.

„Stejně se teď asi budeme vídat častěji,“ pokračoval medvěd. „V létě tady prý budou mít tábor skauti, ti s sebou vždycky vozí spoustu dobrot. Takže se mi budete moct revanšovat,“ usmál se na pobledlou Myšku a významně na ni mrknul.

 

< Předchozí kapitola           Další kapitola >

<< Zpět na obsah

 

Přidat komentář