OK

Při poskytování služeb nám pomáhají soubory cookie. Používáním našich služeb vyjadřujete souhlas s naším používáním souborů cookie. Více informací

 

Experiment

 

Za svůj dlouhý život jsem vystřídal spoustu zaměstnání. Správce majáku, účetní v nemocnici i vedoucí pošty – tím vším jsem byl a byl jsem tím rád. Ke spokojenosti jsem nikdy nepotřeboval vzrušení nebo uznání ostatních, stačil mi jen klid a vědomí, že dělám něco smysluplného. Něco, co má svůj řád, krásný ve své pravidelnosti a předvídatelnosti. Takže když mne krátce po nastoupení do důchodu jeden můj starý známý požádal, zda bych po něm nepřevzal vedení obecní knihovny, neváhal jsem ani na okamžik. Ta práce ztělesňovala vše, co bylo mému srdci drahé.

Do svých nových povinností jsem se pustil s mladickým elánem. Vytvořil jsem analýzu výpůjček za posledních pět let. Prolistoval všechny svazky a zaznamenal jejich stav. Vymyslel nový způsob katalogizace. Stále mě však vzadu na mozku svrběl pocit, že bych mohl dělat víc. Až jsem jednoho dne narazil v Ozvěnách na zprávu o převratném objevu. Čtení zvyšuje kvalitu spánku a pomáhá odbourávat problémy s insomnií! A já věděl, že jsem konečně našel oblast, jež mi pomůže se v nové práci realizovat. Dokonce mě hned napadl název léčebného programu, který jsem hodlal spustit: „Psavci pomáhají nespavcům“.

Trochu jsem si lámal hlavu s tím, jak to všechno provedu. Nemohu přece jezdit po domech a kontrolovat, zda lidé před spaním opravdu tráví předepsaný čas u knihy, místo aby bezduše zírali do blikající bedny. Musel jsem je mít pod kontrolou – a tedy dostat do knihovny. S pomyšlením, že „pro dobrou věc cokoliv“, jsem vybral větší část svých úspor. A zatímco paní Kryšpínková, moje jediná podřízená, jela vybírat postele, já usedl k erárnímu počítači a po rozvážné knihovnické lince se připojil k vševědoucí Síti. Chtěl jsem se dozvědět, zda někdo už něco podobného nezkoušel. Chybami se člověk učí, ale vždycky je lepší, když to jsou chyby někoho jiného.

Dozvěděl jsem se spoustu zajímavostí. Například že dřív se četlo zásadně nahlas a ve společnosti. Čtení o samotě – natož v posteli – bývalo považováno za projev vrcholného podivínství. Chvíli jsem se nad tím zamyslel, ale dospěl jsem k názoru, že to pro můj plán nepředstavuje žádnou komplikaci. Knihovny bývají podivínů plné tak jako tak, a čtení potichu se již stalo normou. Naštěstí, protože v knihovně má být především klid, a co by to bylo za pořádek, kdyby si tam každý něco mumlal pod vousy?

Dále jsem s překvapením zjistil, že čtení v posteli býval nebezpečný koníček, při kterém šlo doslova o život. Například v letech 1833 až 1866 zaznamenali v Londýně celkem 34 požárů zaviněných tím, že si nějaký knihomol chtěl dát „ještě jednu kapitolu před spaním“. To mě trochu nahlodalo, požár v knihovně by byl učiněná tragédie. Ale nedal jsem se tím zastrašit. Na rozdíl od viktoriánské Anglie si čtenáři už přece nesvítí svíčkami, které by mohli zapomenout zhasnout. Dnes, když je zmůže nečekaná dřímota, spadne jim přinejhorším na hlavu rozečtená Babička. Navíc další studium pramenů ukázalo, že stejný počet požárů v téže době způsobily kočky. Jelikož tyto šelmy nejsou proslulé svými sklony k pyromanství, dospěl jsem k názoru, že riziko je snesitelné a mohu si dovolit jej podstoupit.

Pustili jsme se do toho hned druhého dne. Složili jsme s paní Kryšpínkovou dvě desítky lehátek, oddělili je paravány, ke každému z lůžek přistavili noční stolek s lampičkou a sezvali jsme účastníky experimentu – všechno lidi trpící nespavostí. Nejdřív byli trochu nervózní, ale po chvíli propadli kouzlu knihovny, stejně jako každý jiný návštěvník. Nějakou dobu bloudili mezi regály a vybírali si. Někdo si do své kóje odnesl jediný svazek, jiný celou náruč, a pak se pustili do čtení.

Byl jsem nesmírně natěšený, jak to dopadne. Zvědavost mnou šila natolik, že jsem sám poprvé v životě nedokázal usnout. Opravdu má čtení léčivou moc?

Druhý den jsme v tom měli jasno. Poděkovali jsme účastníkům, uklidili rozečtené knihy zpátky do regálů na jejich místa, rozebrali lehátka a přesunuli je to temného kouta skladiště, abychom je už nikdy nevytáhli.

Nechápejte mě špatně, prosím. Experiment se vydařil. Ukázalo se, že všech dvacet lidí se díky němu vyspalo tak sladce jako už dlouhá léta ne. A v tom byl ten problém. Dvacet chronických nespavců, kterým se konečně podařilo na celou noc usnout, náhle zařezávalo tak hlasitě, že mi z toho ještě celé dopoledne pískalo v uších. A v knihovně má být především klid!

 

 

Přidat komentář