OK

Při poskytování služeb nám pomáhají soubory cookie. Používáním našich služeb vyjadřujete souhlas s naším používáním souborů cookie. Více informací

 

Jak jsem se nestal spisovatelem

  

Probudil jsem se do kalného rána, podíval se z okna na dvůr plný bahna a nespokojeného bečení a pochopil jsem, že takhle už dál žít nemohu. Rozhodl jsem se. Sbohem, ovčácká holi, stanu se spisovatelem!

Měl jsem to dobře promyšlené. „Budu psát o přírodě,“ pravil jsem si. „To mají lidi rádi. Hlavně ti, co v ní nemusí žít. A naučím se kouřit dýmku a nechám si narůst plnovous. Všichni spisovatelé ho mají. Dokonce i některé spisovatelky.“

Oprášil jsem počítač, vyhnal z něj pavouky, probudil myš a pustil se do díla. Dlouhé týdny a měsíce jsem skoro nevycházel z pracovny a moje kdysi hladká tvář opravdu začala zarůstat vousem, za který by se nemusel stydět ani Rumcajs s Mankou dohromady. Ale zvládl jsem to a kniha humorných příběhů o toulavé ovci Malvíně spatřila světlo světa. Zbývalo jen to nejjednodušší – odeslat ji nakladatelům. Nepochyboval jsem o tom, že se o ni poperou.

Asi to byl boj na život a na smrt, ze kterého nevyšel žádný vítěz, protože měsíce ubíhaly a nikdo se pořád neozýval. Jal jsem se tedy zjišťovat, kde je problém. Z toho, co jsem se dozvěděl, mi šla hlava kolem. Jeden nakladatel mi tvrdil, že mu rukopis sežral pes. Druhý popisoval, jak knihu dcera omylem odnesla do sběru, aby měla na zmrzlinu. Třetí na mě spustil bandurskou – prý nemá telefon od toho, aby mu lidi volali. A jeden se dokonce chabě bránil, že nakládá jen okurky.

Už jsem se smiřoval s tím, že budu nadosmrti jen pouhým ovčákem, když tu přišla nečekaná zpráva: Někdo měl o mou knihu přece jen zájem! Akorát do ní bude zapotřebí přidat zamilovaný konec, prý to tak mají čtenáři rádi. A musím upravit hlavní hrdinku, aby se nejmenovala jako žádná z nakladatelových milenek. Vyžádal jsem si tedy seznam povolených jmen – byl překvapivě krátký – a pustil se do změn celý nadšený, že jsem se přece jen dočkal. Dal jsem si záležet a po několika měsících jsem poslal upravenou verzi. Jenže ouha, tím to nekončilo. Nakladateli se zdálo, že tam mám málo upírů a vlkodlaků. Pak chtěl piráty. Krev, sex a draky. A otrůny. Ani redaktor sice tak docela nevěděl, co to má být, ale když to chtěli, prdnul jsem je tam. A rovnou dvoje!

Kniha se za následujících dvanáct měsíců změnila k nepoznání. Už sice neměla s mým původním rukopisem nic společného, ale mě pořád poháněla naděje, že přece jen prorazím a že jsem si ten plnovous nenechal narůst zbytečně.

A pak to přišlo. Prý se mám dostavit k podpisu smlouvy! Celý nadšený jsem vyrazil do města. Dvouhodinové čekání na šéfredaktora mě nemohlo vykolejit, byl jsem už náležitě vytrénovaný. Když konečně dorazil z partičky golfu, překvapeně na mě zamžoural jako ovce na elektrárnu. Po chvíli mu konečně blesklo v oku pochopení a rozesmál se. Sekretářka si prý spletla jména, ta smlouva nebyla pro mě! Ale že jestli jsem ovčák, tak bych mohl napsat nějakou veselou knihu o přírodě. To prý mají lidi rádi. Hlavně ti, co v ní nemusí žít. A že škoda, že jsem něco takového nenapsal před rokem, to o ni byl opravdu zájem.

V tu chvíli se ve mně něco zlomilo. Zařval jsem jako tur, popadl jsem jednu z jeho golfových holí a jal mu z kanceláře dělat kůlničku na dříví. Kdo ví, jak by to dopadlo, kdyby nedorazili laskaví pánové v bílém s o něco méně laskavými pány v modrém, kteří mě odvezli na nějakou dobu pryč. Údajně pro mé vlastní dobro.

Myslel jsem si, že tím vše končí a já se budu muset vrátit zpět k ovcím a zabahněnému dvoru. Ovšem jen co mě propustili, čekali na mě před branou náboráři od dřevorubců. Že prý viděli v novinách, co jsem natropil, a že potřebují někoho, kdo má v ruce takový švih jako já. Souhlasil jsem. Ukázalo se, že to je mnohem klidnější a méně namáhavá práce než hledání nakladatele. A navíc jsem dostal příplatek za ten plnovous.

A tak jsem se nestal spisovatelem.

  

 

Přidat komentář