OK

Při poskytování služeb nám pomáhají soubory cookie. Používáním našich služeb vyjadřujete souhlas s naším používáním souborů cookie. Více informací

 

Jeden pro druhého

 

Byla tu dřív, než kam sahá lidská paměť. Starší než města i národy, mlčenlivá, věčná a vědoucí: Sai Kahleek, matka všech pouští. Ukrývala mnohá tajemství, s okolním světem se však o ně odmítala dělit. Žárlivě si je střežila, vysávala vodu přímo z útrob nevítaných vetřelců a nenávratně pohlcovala vše, co uchvátila do své rozpálené náruče. Nikdo nesměl rušit velebnou krásu věčné pouště a doufat, že odejde bez trestu.

A přesto se zde, přímo v samém srdci Velké Sai, vinula mezi dunami dvojice stop – jedny od severu, druhé z východu. Drobounká zrnka písku tančící v suchém větru je zvolna zasypávala, stále však byly dobře patrné. Střetávaly se u osamělé, napůl zasypané zdi, která jediná poskytovala v okolní výhni alespoň zdání stínu. Nikdo kromě pouště samotné si už nepamatoval, co za budovu tu kdysi stálo, zda chrám dávných bohů, věhlasné sídlo učenců nebo jen obyčejná karavanseraj u obchodní cesty. Stejně tak nikdo netušil, proč právě tyto trosky zůstaly ušetřeny, proč těch pár obřích kamenných kvádrů neskončilo pod tunami písku jako všechno ostatní.

To věděla jen samotná Sai Kahleek. A ta nikomu nic neprozradila.

Na bezmračném nebi se v dálce objevilo několik černých teček, zvolna se blížily a snášely se dolů v hladové spirále. Mrchožrouti vábení neodolatelnou písní krve však nebyli jediní, kdo vyslyšel volání smrti.

Křídla na obloze znenadání zmrzla uprostřed pohybu, poletující písek zůstal viset ve vzduchu a světlo nabralo modrošedý odstín. Čas se zastavil a nedaleko ruin se zhmotnila dvojice siluet. Zvířecí, a přesto lidské, staré i bezvěké.

Rozpálené duny přikryl chlad. Zvolna a nezastavitelně se šířil okolím jako jed v poháru s vínem.

„Určitě jsou tady?“ zeptala se melodickým hlasem první z postav, rozhlédla se po okolí a ladným pohybem si sňala z ramene starodávný robustní luk. Tvář jí zakrývala omšelá tmavá škraboška symbolizující vlčí hlavu, tělo však měla pokryté ovčím rounem. Ten kontrast působil znepokojivě.

„Cítím je,“ zavrčel lačně její společník. Černá srst se mu zježila a dravčí oči za bělostnou maskou mu zahořely. Olízl si pysky, v chladných paprscích zmrazeného slunce blýskly jeho ostré tesáky. Měl hlad. A věděl, že ho už brzy ukojí.

Začenichal, ošklivě se usmál a kývl hlavou ke zbytkům rozbořené zdi. „Tamhle jsou!“

Opravdu. U paty obřích kvádrů pokrytých zašlými rytinami, které již dávno ztratily svůj význam, se choulily dvě siluety, ve své nepatrnosti a nehybnosti téměř neviditelné.

„Jsou moji,“ zajásal a chtěl se rozběhnout ke kořisti, Ovečka mu však jemně položila ruku na rameno. Vrhl na ni tázavý pohled.

„Ještě nevíme, jestli jsou tvoji, milý Vlku. Pojďme blíž a uvidíme,“ rozhodla bílá lučištnice a z toulce na zádech vytáhla šíp s dlouhými letkami. Chodila po zadních jako člověk, ovšem v jejích pohybech se zračilo něco zvláštně cizího, jako když virtuóz hraje na nástroj způsobem, pro který nebyl zamýšlen.

 „Doufám, že budou utíkat,“ zavrčel Vlk spokojeně. „Mám rád, když utíkají. Líp pak chutnají.“

Ovečka si povzdechla a smutně zakroutila hlavou. „Já doufám, že ne. Útěk přece nic neřeší. Nemá smysl.“

„Pro mě ano,“ zakřenila se šelma temně, až slunce ještě víc pohaslo. „Neznám lepší zábavu. Tak pojď už!“

Netrpělivost Vlkem cloumala, jako by jim snad ti dva lidé mohli na poslední chvíli uniknout. Pro ty už ovšem bylo na záchranu pozdě. Vydechli naposledy ještě dříve, než se tu Věční lovci objevili. Ne snad, že by se tím něco měnilo. Kindred svou kořist dostal pokaždé, ať už živou, nebo mrtvou.

Ovečka přistoupila k dvojici, pohladila zvětralé spirálové rytiny na kamenné stěně jako dobré známé a zvolna poklekla k tělům. Z toho lidského sousoší dýchal klid: postarší žena opřená zády o zeď vískala vlasy muže, jehož hlavu měla položenou v klíně. Ruce jí pokrývala spletitá tetování kmenů z dalekého Freljordu a i bledá kůže, jež po smrti ještě víc zbělala, naznačovala, že žena sem na jih urazila hodně dlouhou cestu. Navzdory ošklivé střelné ráně v břiše se tvářila pokojně.

Ani ten muž nebyl zdejší. Svalnatý trup mu halila prostá lněná košile, která mohla pocházet odkudkoliv, ovšem pevné boty, křiklavě zdobený opasek a mohutná bambitka ležící vedle něj nesly jasné stopy bilgewaterských dílen. A kraje hustého plnovousu měl spletené do tenkých copánků, jak bylo zvykem mezi piráty brázdícími vlny Strážcova moře.

Zemřel s pohledem upřeným do ženiných očí a s její dýkou zaraženou přímo do srdce.

Usmíval se.

„Nevím, komu z nás dvou připadnou, milý Vlku,“ řekla Ovečka po chvíli a zamyšleně přejížděla prstem po tětivě luku. „Myslím, že tentokrát máš smůlu. Svůj osud přijali poklidně a smířeně, jen se na ně podívej. Ti jsou moji.“

„Nesmysl,“ nehodlal se Vlk vzdát vyhlédnuté kořisti. „Freljorďanka a pirát z východu? Co jiného by tu dělali, než před něčím utíkali? Něco je sem hnalo. Vina, nepřátelé, vlastní minulost… A našli svůj konec tady, uprostřed ničeho. Jsou moji.“

„Jak si můžeš být tak jistý?“

„Viděla jsi ty stopy, co sem vedou, Ovečko? To jsou stopy lidí, které pohání víc než vůle, víc než touha, víc než chtíč. Znám jedinou sílu, schopnou něčeho takového: strach. S ním v zádech běží, i když už nemohou. A tohle jsou stopy lidí, co před něčím prchají. Na to mám čich.“

Ovečka přeletěla pohledem obzor, dvě linie stop protínající se u rozvalené zdi, aby už nepokračovaly dál. Podívala se na prsty v pirátových vlasech, na jeho slabý úsměv, na klid v  pootevřených vyhaslých očích.

„Já znám i jiné síly, Vlku,“ odvětila. „A některé z nich jsou mocnější než strach. Co když neprchali před osudem, nýbrž mu kráčeli vstříc? Něco je vyhnalo až sem, o tom se s tebou nepřu. Ale setkali se tady a přijali, co jim bylo určeno. Jsou tedy moji.“

Vlk se zakřenil a oběhl zeď, zanechávaje za sebou temný stín. „Jenom si vymýšlíš, abys je mohla dostat ty. Závidíš mi. Už dlouho všichni lidé, na které narazíme, náležejí mně – každý se bojí, smlouvá, utíká. A na tebe nikdo nezbývá. Jenže máš smůlu, Ovečko. Tyhle dva ti nedám.“

Ovečka dál klečela u mlčenlivé dvojice a bedlivě si je prohlížela. Až nyní si všimla, že ženiným seveřanským tetováním se vinuly i charakteristické buhruské vzory ostrovního lidu. A muži že zpod haleny vypadl prostý přívěšek v podobě stylizovaného meče s okem. Něco podobného vídala často, ovšem o několik tisíc mil severněji.

Zamyslela se. „Zdá se mi to, nebo si jsou podobní? Jako matka a syn?“

„To se ti opravdu jen zdá,“ odvětil s jistotou Vlk.

Ovečka si krátce povzdechla. „Já vím. Chtěla bych tam tu podobu vidět, ale jen si ji nalhávám. Ovšem nějaké pouto mezi nimi je. To přece cítíš.“ Otočila se k němu a důrazně to zopakovala. „Cítíš to, že ano.“

Temný vlk dvakrát jemně potáhl čenichem a zachmuřil se. „Ano,“ připustil po chvíli neochotně.

Tvor s tělem ovečky se postavil, rozhlédl se a zamyšleně pravil: „Opustili svoje domovy. Urazili takový kus cesty, tisíce mil. Proč? Aby se setkali tady, uprostřed ničeho v daleké zemi… Aby se tu setkali a vzájemně ukončili své životy? Dává ti to smysl, Vlku?“

„Dává snad cokoliv, co lidé dělají, nějaký smysl?“ odfrkla si šelma s opovržením.

„Skoro pokaždé ano,“ odvětila Ovečka. „I když jejich motivy mohou být skryté – někdy dokonce i před nimi samotnými.“

Vlk s takovým vysvětlením nesouhlasil, ale nedohadoval se. Filozofické otázky jej nudily.

„A nemohl je zabít někdo jiný?“ navrhl vysvětlení, které se nabízelo. „Měnilo by se tím něco?“

Ovečka hbitě skočila na nedaleký balvan, odrazila se vzhůru a ladným saltem se vynesla na zřícenou zeď. Zastínila si oči před namodralým světlem zmrazeného slunce a rozhlédla se. Zavřela oči a nasála vzduch, jindy rozpálený jak z pece, teď však příjemně chladivý a osvěžující jako noc po namáhavém dni.

„Nikdo tu nebyl už mnoho měsíců,“ řekla nakonec. „Nikdo než tihle dva.“

„Tak co s nimi tedy uděláme? Kdo si je vezme? Ty, nebo já?“

Ovečka pohlédla na pirátovu hlavu složenu v ženině klíně, na ten výraz bolesti smíšený s klidem a smířením. „Vezmeme je oba dva společně, Vlku.“

„To jde?“ nakrabatil nedůvěřivě ploché čelo.

„Za pokus to stojí, nemyslíš?“

Vlkovi za bílou maskou blýsklo v očích. „Už dlouho jsem nezkusil nic nového, Ovečko. Tak dlouho, až to bolí. Pojďme na to. Stejně mi ale vrtá hlavou, co se tady vlastně stalo.“

„To nikdo neví. A nejspíš to nikdo nikdy nezjistí.“

Ovečka se však mýlila. Poušť, Velká Sai, Matka všeho písku, to věděla. Byla tu celou dobu, sledovala kroky těch dvou od chvíle, kdy na ni oba vkročili i se svými společníky, ona poblíž Nashramae, on z džungle podél řeky Renek. Pozorovala jejich cestu. Pravidelně si odebírala krvavou daň z jejich karavan za to, že je dva nechá žít až do konce. Je dva a nikoho jiného. Byla svědkem jejich setkání. Poslechla si těch pár slov, která spolu prohodili, pak lačně nasála jejich slzy a mlčky je provázela jejich posledními okamžiky.

Velká Sai věděla všechno.

Ale nikomu nic neprozradila.

K muži a ženě ležícím v horkém písku u paty rozbořené zdi se natáhly dvojice paží – jedny porostlé hrubou černou srstí, druhé bělostným rounem. Zanořily se do mrtvých těl… a bylo po všem.

Ovečka shlédla k tělům, která se před pár okamžiky změnila na pouhé prázdné schránky, a zamyšleně řekla: „Důležité je, že ať už se tu seběhlo cokoliv, na konci tu byli jeden pro druhého.“

„Tak jako my dva?“ zeptal se Vlk.

„Přesně tak, Vlku,“ přisvědčila Ovečka melodický hlasem. „Přesně. Tak jako my dva.“

 

Přidat komentář