OK

Při poskytování služeb nám pomáhají soubory cookie. Používáním našich služeb vyjadřujete souhlas s naším používáním souborů cookie. Více informací

 

Léčivá moc princezny Prejty

 

Přestože bylo brzké dopoledne, na dvoře panovalo ticho. Jako by překrásné pozdní jaro uondalo samotnou přírodu a ta si chtěla dát před obědem dvacet. Větve smrku, kde s oblibou cukrovaly hrdličky, zely prázdnotou. Přes střechy okolních domů se sem neneslo ani bečení ovcí, ani štěkot psů, dokonce ani bzučení včel. Akorát listy bříz si tiše něco šuškaly s vánkem, ale to se nedá počítat. Všude vládl klid.

Podezřelý klid.

Kubíček se opatrně rozhlédl. Ospalá nálada visící ve vzduchu samozřejmě padla i na něj. Táhlo ho to do milovaného pelíšku v dřevníku, ano. Jenže moc dobře cítil podlou léčku, která se kolem něj stahovala jako smečka vlků kolem pastviny. A on nebyl dnešní. Pokud byste hledali hlupáka, kterého utáhnete na vařenou slepičí nohu, museli byste se po něm poohlédnout někde jinde. Raději se tedy otočil zády ke svému království, kde by ho každý hned našel, a vydal se opačným směrem – ke garáži, ve které se zdviženou kapotou odpočíval stařičký modrý traktůrek.

Čumákem pootevřel vrata a třikrát rychle zavětřil. Necítil nic podezřelého. Proklouzl tedy dovnitř, stáhl z bedny s nářadím starou děravou deku, která chránila věkovité pilníky před prachem a zvědavými vlaštovkami, a udělal si z ní provizorní pelíšek. Vůně oleje, benzínu a železa se zde mísila s pachem pavučin a zapomenutých hadic. Vzato kol a kolem to tady nebylo nijak špatné.

Dvakrát se na dece zatočil, aby se na ní mohl uvelebit, když tu se z rohu pod stropem ozvalo potměšilé zamňouknutí: „Podívejme, kdo se sem přišel zašít. Jestlipak o tom vědí tvoji kamarádi?“

Ztuhnul a překvapeně zvedl hlavu. Nahoře na trámu seděla Jackoule. Její zavalité tělo se ztrácelo v přítmí, takže z ní viděl jen ocas švihající ze strany na stranu a široký zlomyslný úsměv.

V duchu zasakroval. Hrome, vždyť přece ví, že sem ta lstivá šibalka chodí strašit myši! Jak je možné, že na to zapomněl?

„Ne, Jackulko, prosím… to bys přece neudělala,“ zaškemral, ale bylo mu jasné, že zcela zbytečně.

„Přece vám nepokazím hru,“ zakřenila se kočka a vyvřískla: „Tady ho máte, caparti! V garáži!“

Ze všech koutů dvora se v ten okamžik vyřítil chlupatý uragán a těsně před Kubíkem se spojil do jednoho nepřehledného víru zkázy.

„Na něěěj!“

„Ucho je moje, nechte mi ho. Ucho je moje, povídám!“

„Jauvajs! To bylo moje ucho!“

„Útoook!“

Do dlouhé černobílé srsti se zahryzly čtyři sady zubů ostrých jako jehličky a strhly nebohého borderáka k zemi. Ani se chudák moc nebránil, jen se odevzdaně svalil na bok jako skolený mamut.

Zase ho dostali. Proti štěňatům je dospělý pes prostě bezmocný.

Zatímco neohrožený Janek seděl Kubovi na hlavě a zakusoval se mu do krku, Pulec se zaměřil na jeho pravou přední a tahal ho za ni, jako by si ho chtěl odvléct do doupěte. Rozdováděná Čarnota hopsala kolem nich, tu hryzla, tu ďobla a do toho používala psův bok jako trampolínu. A ani Ještěrka nezůstávala pozadu. Zaryla svůj drobný chrup do Kubíkova ocasu, a kdykoliv s ním velký hafan pohnul, nakabonila svůj princeznovský kukuč a vysokým štěněcím hláskem na něj zavrčela.

Všechna čtyři štěňata se o psa přetahovala jako o uzenou hovězí kýtu. Ne snad, že by ti rarachové neměli dost hraček, jenže žádná z nich nebyla tak parádní jako strýček Kubík!

Kdo ví, jak by nebohý borderák dopadl, kdyby na zápraží náhle necinklo nádobí. Sedm uší vyletělo jako na povel k nebi – jen sedm, jelikož Pulec to své levé zatím tak docela neovládal – a sevření trochu povolilo. Ve dveřích do stavení se objevil vyčouhlý vousáč s rukama plnýma misek. Pod nohama se mu propletla fenečka huňatá tak, že vypadala spíš jako medvídě než jako ovčácký pes, rozhlédla se po dvoře, zaklonila hlavu a táhle zahoukala jako lodní siréna.

Chumel těl u garáže se rázem rozpletl a ocásky vystřelily plnou rychlostí za mámou. Podával se oběd!

Kubík zamrkal, trochu nejistě se postavil na nohy a pořádně se otřepal, aby se vzpamatoval. Ti lotři mu zase dali do těla…

Když procházel kolem Kýnky, podmračeně si ho změřila pohledem a pronesla: „Taky by sis už mohl dát jednou pokoj a přestat je poňoukat k nějakým nepravostem. Kdo je má pořád rovnat?“

Jako by za to mohl on. On, který se tomu všemožně snažil vyhnout! Ale nebyl ani schopný říct cokoliv na svou obranu. Jen dopajdal k ovčákovi, který z dřevěné lavičky s úsměvem pozoroval ty čtyři krmící se piraně, a svalil se vedle něj.

Na chviličku zavládl klid. Pulec – který se nejmenoval podle toho, že jeho máma hopsala jako žába, nýbrž protože měl půlku hlavy bílou a druhou černou – zarazil čumák do misky tak hluboko, že mu z ní koukaly jen uši, a nevnímal okolní svět. Drobounká Ještěrka si k jídlu přinesla svou milovanou ovečku, kterou jí kdysi udělal ovčák z bělavého rouna, posadila si ji vedle sebe a teď po ní občas loupala pohledem a temně na ni vrčela pro případ, že by jí snad chtěla tu dobrotu sníst. To Čarnota se podobnými starostmi vůbec nezabývala. Do svého oběda jen párkrát ďobla a odběhla do kouta dvora, kde měl Kubík na večer odloženou kost. Popadla ji a teď s ní zápasila ve stylu štěndo-římském. Nedalo se říct, že by vyhrávala. Toho naplno využil Janek, rychle zlikvidoval svou vlastní porci a hned do sebe ládoval i tu Čarnotinu.

Že si takhle klid nepředstavujete? Inu, v porovnání s tím, co ty čtyři živly prováděly, když zrovna nejedly nebo nespaly, to byly pro Kubíkovy nervy vyloženě lázně.

„Že ale rostou, hadimrškové, co?“ pohlédl ovčák spokojeně na tu drobotinu, která právě teď připomínala spíš hladové gremliny než roztomilá štěňátka.

„Až moc,“ zafuněl unaveně Kubík a čumákem si opatrně kontroloval celé tělo, jestli mu z něj náhodou nějaký důležitý kousek neurafli. „Jeden aby se bál vykročit na dvůr.“ Pak se posadil a drknul ovčákovi do ruky v náznaku, že nemá zanedbávat své povinnosti. Byly tu přece uši, které po tom hrůzném zážitku potřebovaly podrbat!

Seděli tam vedle sebe a užívali si tu chvilku ticha, kdy se štěňata věnovala miskám. Jídlo už sice dávno zmizelo, ale to nikomu z těch čtyř nevadilo – nádobí bylo zapotřebí pořádně vymýt, vylízat a vyčistit. Co kdyby přišla nějaká molekula oběda nazmar! Samozřejmě jediný, kdo se toho rituálu neúčastnil, byla Čarnota. Ta černá ďáblice s uzounkou, téměř neviditelnou lysinkou a kraťounkými bílými ponožkami ještě pořád bojovala s kostí, válela se a koulela a očividně ji rozčilovalo, že má tenhle soupeř pořád navrch. Nakonec se zpod ní vyprostila, odskočila, vrhla na ni ošklivý pohled a ostře štěkla.

Pak zvedla ocásek a odběhla za ostatními.

„A co budeme dělat teď?“ poskakovala kolem.

Janek, který zhltnul dvě misky místo jedné, se svalil na bok a zafuněl: „Spát. Nebo máš lepší nápad?“

„Spaní je nuda. Spaní je pruda. Pojďte něco provést,“ ponoukala ostatní. „Něco pořádného.“

„Vždyť už děláme,“ zamumlala Ještěrka. Ta se na rozdíl od bratra napucla tak akorát a teď ožižlávala ucho své milované miniaturní ovečce, která se po jídle změnila ze sokyně opět v nejlepší kamarádku.

„No to je mi zábava, válet se s hračkami,“ ušklíbla se Čarnota, ale hned nato jí blýsklo v oku. „Mě ale napadlo něco lepšího! Pojďte na skutečné ovce! Osedláme si je a projedeme se na beráncích kolem pastviny. Co vy na to? Poslední u jasanu uklízí pelíšek!“

Ani na ostatní nečekala a sama tryskem vyrazila k brance, která dělila dvůr od loučky u ovčína. Ostatní se samozřejmě rozběhli za ní. Čarnota měla vždycky nejlepší nápady! Těsně za ní utíkal Pulec a chňapal jí po ocásku, aby ji zpomalil. Kousek za ním cválala Ještěrka, která ani teď neopustila svou hračku – ta malinkatá huňatá ovečka jí plandala z tlamičky jako kotě, které máma přenáší do nového doupěte. Řadu uzavíral Janek. Chudák, tížilo ho bříško plné dvou obědů, a tak nedokázal držet s ostatními krok. Zdálo se, že o poraženém je předem rozhodnuto.

Jenže ouha! Uprostřed dvora stále ležela obří kost, která před chvílí porazila Čarnotu. Když ji Ještěrka míjela, zavadila o ni svou ovečkou a nabodla ji na ni. Setrvačnost vyhodila fenečku do výše, takže proletěla vzduchem a dopadla v kotrmelcích o dvě stopy dál. Nic se jí naštěstí nestalo, jen překvapeně vypískla a zmateně se koukala, co se to stalo…

… jenže její ovečka takové štěstí neměla. Nit, která držela pohromadě umně svázané chomáče vlny, se přetrhla a bílé chuchvalce se rozletěly po celém zaprášeném dvoře.

Nebohá Ještěrka zapomněla na všechno kolem sebe, nevšímala si Janka, který se kolem ní s funěním přehnal za ostatními, a měla oči jenom pro svou milovanou kamarádku. Honem honem sbírala vlnu, jenže kus odnesl vítr na pastvinu, kus se odkutálel do misky s vodou a jeden bílý obláček si dokonce hnedle odnesla straka – možná aby si s ním vyzdobila hnízdo, možná aby ho vyměnila s jezevcem za nějakou lesklou tretku.

Kamarádka se změnila na cáry látky, provázku a vlny a žádné ňufání malým čeníškem to už nemohlo spravit.

Zatímco ostatní tři štěňata řádila na pastvě, Ještěrka seděla uprostřed dvora jako hromádka černobílého neštěstí. Ani si nevšimla, že se u ní zastavily dvě nohy v pevných kožených botách, doprovázené čtyřmi tlapami.

Ovčák si vedle ní dřepnul, potáhl z fajfky a vzal si do mozolnaté dlaně, co z hračky zbylo. Zběžně si vše prohlédl, pak fenečku pohladil po hlavě a brouknul: „Proč ty slzy, maličká? Vždyť se zas tak moc nestalo. To dáme zase do pořádku.“

„Opravdu?“ zvedla Ještěrka ouška a smutkem v jejích očích zasvitla naděje.

„No samozřejmě,“ přidal se Kuba, který právě znalecky očuchával torzo hračky. „Zapomínáš, kdo ti ji vyrobil? No přece ovčák. A když ji vyrobil, dokáže ji také spravit.“

„Samozřejmě,“ přisvědčil dlouhán. „Budu potřebovat jenom trochu čerstvé vlny a ani nepoznáš, že se něco stalo.“

„Fakt? Tak to… to ji hned letím sehnat! Za chviličku jsem zpátky!“ vypískla Ještěrka a metelila k brance, až se jí za tlapkami prášilo.

Protáhla se škvírou u pantů a hned byla u ovčína. Jenže ten zel prázdnotou. No jistě, vždyť ostatní právě závodili! Že by si ale osedlali všechny jehničky a beránky, kteří tu bydleli? To snad ne…

Začenichala, ale nebylo jí to nic platné. Ovečky tu žily už drahně let a celé okolí nasáklo jejich pachem natolik, že ani sebelepší čmuchání jí nemohlo nic prozradit. Jen odkudsi z druhého konce výběhu sem doléhaly zvuky poděšeného bečení, dusání a nadšeného ňafání.

Hromada sena u zdi najednou slabě zašustila, nepatrně se otřásla a po chvíli se z ní vynořily dva úzké čumáky. Krátce zafuněly, odhrnuté pysky odhalily několik velkých zubů, tlamy si zručně nabraly pořádné sousto sena a zase zmizely v útrobách hromady.

„Přece jenom tady někdo je!“ zajásala Ještěrka a vrhla se po hlavě do té voňavé peřiny.

Seno se rozletělo na všechny strany a odhalilo dvě podmračené ovce, které si měřily štěně nepřátelskými pohledy.

„Aby ti syrovátka zkysla,“ ulevila si jedna z nich. „Takhle nás vyděsit. Nestydíš se?“

„Odpusťte, já…“ chtěla se Ještěrka zdvořile omluvit, jenže stará bahnice ji neposlouchala.

„Vás štěňata nám byl čert dlužný,“ láteřila. „Ani chvíli nás nenecháte na pokoji. Pořád byste jenom vymýšleli nějaká alotria. Na to vás užije. Ale projevit starším a zkušenějším respekt, pokoru –“

„… klid na zažívání…“ dodala druhá ovce.

„… jasně, to taky… Toho se od vás nikdo jen tak nedočká.“

„Promiňte,“ sklopila Ještěrka pokorně hlavu. „Slibuji, že se polepšíme. Ale mohla bych prosím –“

„Sliby – chyby,“ odfrkla si bahnice, až jí od úst odlétly kousky stébel. „Jste jeden jako druhý. Nemáte kouska vychování. Víš, kde máš právě teď ty svoje kumpány? Dělají si na druhé straně louky rodeo. Kdybychom se tady se Šňupkou včas neschovaly… teda, chci říct, kdybychom zrovna náhodou nedělaly inspekci sena, i my bychom tam lítaly jako nadmuté kozy. A na to jsme my ovce háklivé.“

„Už se to nebude opakovat,“ špitla fenečka, která nevěděla, co jiného říct.

„No a co pořád koukáš? Čekáš, že se taky rozběhneme za ostatními, jen tak pro tvoje pobavení?“

„Ne, já vás chtěla o něco poprosit,“ řekla Ještěrka a čumákem k ovcím přistrčila svou rozbitou kamarádku. „Potřebovala bych trochu vlny, tady pro Arnoštku. Aby byla zase v pořádku, víte? Ona pro mě moc moc znamená a já bych ráda…“

„Nech mě hádat,“ ušklíbla se Šňupka. „Řádila jsi, nedávala pozor a takhle to dopadlo.“

Ještěrka nemusela nic odpovídat, její svěšená ouška jasně přiznávala vinu.

„Tak z toho nic nebude,“ odmítla bahnice rázně. „Ať tě to pro příště naučí. A teď zmiz, než tě trknu.“

Malá čubinka chtěla něco namítnout, ale nesmlouvavý výraz v ovčích očích jí přinutil stáhnout ocásek mezi nohy, vzít hračku do tlamičky a smutně odejít. Pochopila, že tady jí vlna nepokvete.

~~~

Sluníčko se už dávno přehouplo přes nadhlavník a vydalo se na druhou půlku své každodenní cesty. Tuhle část mělo radši. Nejen, že vedla z kopce, ale navíc na něj tam dole pod obzorem čekala peřina z červánků a hvězdného svitu, ve které bude moci až do rána sladce spát.

Jestli ovšem někdo neměl na spánek ani pomyšlení, byla to Kýnčina štěňata. Čarnota, Pulec i Janek sice po zběsilých ovčích závodech na pět minut odpadli, ale už zase dávno byli v plné síle, vloupali se do zeleninové zahrádky a prozkoumávali nebezpečnou džungli mrkvové natě, listů salátu a stonků rajčat. Kubíček jejich řádění dobře slyšel až na dvorek a svým způsobem z toho měl radost. Vždycky byl mnohem radši, když věděl, co zrovna dělají. Znamenalo to totiž, že je aspoň na chvíli v bezpečí.

Ještěrku ovšem nikde neviděl a to mu dělalo vrásky na čumáku. Když nedováděla s nimi, tak co měla za lubem?

Opatrně vykoukl zpoza rohu statku k zahrádce, aby se přesvědčil, že ji nepřehlédl. Ne, nebyla tam. Potichu odklusal k potoku, kde se čtveřice ráda cachtala a lovila z vody různé žoužele. Tam však po ní nebylo ani vidu, ani čuchu. Obešel všechna její oblíbená místa, ale nikde nic.

Nakonec na ni ke svému překvapení narazil na dvoře statku, a to přímo ve svém milovaném Dřevníkovém doupěti. Ještěrka tam seděla vedle pelíšku… a na pelíšku ležela ta její ovečka. Čubinka si očividně dala práci, aby shromáždila všechny chomáče vlny, které se z ní rozletěly, a poskládala je, jak nejlépe dokázala.

„Co to děláš?“ zeptal se.

„Jejda, to jsi ty, strejdo Kubíku?“ cukla sebou Ještěrka překvapeně. „Nevadí ti, že jsem ti sem uložila Arnoštku? Říkala jsem si, že jí tady bude nejlíp.“

„No… nevadí mi to. Vůbec ne. Ale proč tu je?“

„Nikdo ji tu nebude rušit, bude tady mít klid a…“ ošila se, „… víš, strýčku… já se snažila získat vlnu, aby mohl ovčák Arnoštku spravit, jenomže marně. Ale chytrá teta Jackoule mi řekla, že u hraček to je stejné jako u štěňat. Že stačí, když se o ni budu pořádně starat, a jestli ji mám opravdu, ale opravdu moc ráda, tak se uzdraví. Tak dělám totéž co moje máma, když mě bolelo bříško. Uložila jsem Arnoštku do pelíšku, mám tady pro ni nějaké jídlo a pití a teď jí vyprávím pohádku na dobrou noc. O princezně Prejtě. Tu umím taky od mámy!“ řekla pyšně. Pak ovšem znovu svěsila ouška a s obavami se zeptala: „Myslíš, že to bude stačit?“

Kubíček neměl to srdce jí vysvětlovat, že mezi rozbitou hračkou a bolavým bříškem je trochu rozdíl. Že si z ní chtěla potměšilá Jackoule jen vystřelit. Přesto na tu huňatou hromádku neštěstí povzbudivě mrknul a řekl: „Možná ano. Ale bude to chtít opravdu spoustu péče a lásky a starostlivosti. A kdo ví? Třeba to Arnoštce skutečně pomůže. Stejně jako tobě pomohlo, když tě opatrovala tvoje máma Kýňa.“

Naděje v Ještěrčině hlasu popadla smutek za límec a vyhodila ho někam na smetiště. „Vážně, strýčku? Tak abych se do toho hned pustila, že jo… Leží se ti pohodlně, Arnoštko? Máš tady všechno? Nepotřebuješ něco? Ne? Tak já ti dopovím tu pohádku. Kde jsem to jen skončila? Jasně, námluvy u princezny Prejty! U trůnní boudy se tehdy sešla spousta nápadníků. Všichni měli vznešené předky a chlupaté zadky…“

Víc borderák neslyšel. Nemohl se zdržet a poslechnout si celý příběh, který nesl nezaměnitelný Kýnčin rukopis. Měl před sebou spoustu práce.

~~~

Když se vám rozbije oblíbená hračka, můžete samozřejmě doufat, že ji vyléčíte prostou silou své lásky. Víra je totiž mocná čarodějka, víte? Puklé švy se zahojí stejně rychle jako odřené koleno nebo zatržený drápek, prokousnuté ucho plyšového medvídka není větší lapálie než drobná rýma.

Tak to opravdu funguje – alespoň v pohádkách ano. Ve skutečném životě to je ovšem o něco složitější. I zde však platí, že hlavně potřebujete lásku, bez té by to nešlo. Kdyby Ještěrka nemilovala Arnoštku tak moc, nepřiplížil by se v noci do dřevníku temný stín, nevzal by roztrženou ovečku jemně do zubů a neodnesl by ji pryč. Nevedl by dlouhý rozhovor s jinými stíny v ovčíně o štěňatech, zázracích a dalších silách, které hýbají světem.

Nebýt Ještěrčina odhodlání, všechno by skončilo jinak. Byla to ona, kdo svou oddaností uvedla vše v pohyb.

~~~

Ranním dvorem se hnalo malé, huňaté, černobílé tornádo a svým štěkáním probouzelo každého cvrčka nebo vlaštovku, kteří dosud spali.

„Teto Jackoule, teto Jackoule!“ hulákal ten štěněcí živel na celé kolo a vlekl za sebou cosi chundelatého a zářícího novotou. „To musíš vidět!“

Od komína se odlepil stín, zívl si, protáhl se na krátkých špalíkových nožkách a zvolna se vydal dolů po příjemně chladivých červených taškách.

„Co je, ty jedno třeštidlo?“ zeptala se Jackoule, sedla si do okapu a vytírala si ospalky.

„Moc a moc děkuju, teto! Udělala jsem všechno, cos mi poradila, a víš co? Měla jsi pravdu! Arnoštka se přes noc uzdravila. Podívej!“

Jackoule přimhouřila oči a pohlédla na hračku. Pak je přimhouřila ještě víc, až z nich zbyly jen úzké zelené čárky, a otočila se ke Kubíkovi, jenž to vše opodál pozoroval ze zápraží a doširoka se usmíval.

„Taky mi musíš zkazit každou legraci,“ prskla jeho směrem. „Jen počkej, až se budeš chtít příště zase schovat, desetkrát mi to vynahradíš.“

Ale tím Kubíkovi úsměv z tváře nesmazala. Když viděl nadšení v Ještěrčiných očích… klidně to Jackouli vrátí dvacetkrát a stejně toho nebude litovat. A jestli mu ovčák opravdu udělá návleky na uši, o které ho prosil, budou aspoň ony při příštím štěněcím přepadu v bezpečí. Vlny na ně včera získal od Šňupky dost.

 

< Předchozí kapitola     Další kapitola >

<< Zpět na obsah

 

Přidat komentář