OK

Při poskytování služeb nám pomáhají soubory cookie. Používáním našich služeb vyjadřujete souhlas s naším používáním souborů cookie. Více informací

 

Letecký den

 

Rytmus, který vydupávaly tlapky běžící po louce, se zrychloval. Tududup. Tududup. Tududup-tududp-TUDUDUP. Okolní trsy trávy se změnily v zelené šmouhy a celý svět napětím zadržel dech.

„Držíš se?“

„Drvím!“ odpověděl Pulec. Přes zaťaté zuby mu nebylo skoro rozumět.

„No tak se drž!“

Země pod nohama jako kouzlem zmizela.

„Drvím, drvím…“ mumlal dál koutkem úst, ale vzápětí vykvíkl: „Ne, nedržím! Aj aj! Ouvej… au!“

Svět se roztočil. Černá – bílá – černá – bílá… Bordeří štěně válelo jeden kotrmelec za druhým, až nebylo poznat, kde má uši a kde ocásek.

Naštěstí to nebyl žádný velký let, jen dlouhý skok. Nemohlo se mu nic stát. Ale stejně ho to bolelo – tam někde uvnitř, v žaludku, kde normálně hřeje pochvala a hladí maminčina píseň. Už pátý dnešní pokus skončil karambolem! Měl pocit, že se mu smějí i pampelišky, jimiž byla louka posetá.

To byl samozřejmě nesmysl. Sytě žluté kvítky měly dost svých vlastních starostí s výrobou sladkého nektaru pro včelky, které se měly každým dnem objevit, a letecké pokusy nějakého bordeřího nedouka je nezajímaly, co by se za pestík vešlo. Ve skutečnosti se Pulcovi chichotali jen jeho sourozenci. Seděli na hromadě sena, jež na louce zbyla od zimy. Pyramida hranatých balíků se tyčila pod železnou konstrukcí, která byla potažená nepromokavým plátnem a připomínala obří stan.

Ještěrka, Čarnota a Janek se rozvalovali na nejvyšším balíku a společně s myškou Lenkou, která tu bydlela, vesele počítali jeho karamboly. Pulcovi už šli pěkně na nervy.

Kýnka se vrátila ke svému synkovi a zběžně ho očichala, jestli je v pořádku. Když se přesvědčila, že mu nic nechybí, povzdechla si a důrazně pravila: „Musíš se mi do toho ocasu pořádně zakousnout a nepouštět se.“

„Já vím,“ zakabonil Pulec svůj dvoubarevný kukuč. „Jenže když ono to vždycky tak cukne. Nešlo by to nějak bez toho cukání?“

„Nešlo,“ odtušila Kýnka. „Jestli se chceš naučit létat, musíš si na to zvyknout.“

Otočila se čumákem proti čerstvému větru, který se proháněl nad lukami, a chvíli ho nechala, aby jí čechral huňatou srst. Tak to měla ráda. Pak se ohlédla za sebe a zeptala se: „Tak co, Pulečku, zkusíme to ještě jednou?“

„Radši ne, mami,“ svěsil ouška. „Dneska mi to prostě nejde. Asi se to nikdy pořádně nenaučím.“

„Jak myslíš,“ nepřemlouvala ho a otočila se ke zbytku smečky, sledující všechno z výšky. „Tak kdo je teď na řadě?“

„Já já já, teď já!“ vypískla nadšeně Ještěrka a v sérii kotrmelců a pádů seskákala dolů. Ještě ani nedopadla na zem a už jí nožky kmitaly, aby honem honem vystartovala. A zatímco se zachmuřený Pulec s obtížemi hrabal vzhůru za ostatními, z louky se už ozývalo tlumené výskání, jak Ještěrka letěla vzduchem zahryznutá do máminy oháňky. Pardon, vlečného lana.

„Já vás stejně nechápu,“ poznamenala myš Lenka a zavrtěla ušatou hlavou. „Co na tom poletování vidíte? Jste snad nějací ptáci, že vám není země dobrá?“ Její tenký hlásek se ztrácel ve skřípění železné konstrukce, se kterou vítr cloumal sem a tam.

„Leni, ty vůbec netušíš, jak je to super,“ řekl Janek.

„To máš naprostou pravdu,“ přikývla myška, vytáhla odkudsi napůl ohlodaný kousek loňské mrkve a zakousla se do něj. „Nevím to a ani nechci. Létat… brrr! Zkusila jsem to jenom jednou a děkuji, nikdy víc. Ještě že mě to káně hned zase pustilo, protože jinak bychom toho asi litovali oba dva. A znovu mě tam nahoru už nikdo nedostane. Radši strávím zbytek života hezky na zemi. Tady mě otravují akorát tak kočky a blechy a jeden ví, na čem je. No podívejte, jaká to je hrůza.“

„Jupííí! Ještě! Ještě!“ podpořila její argument z druhého konce louky Ještěrka.

„Já bych tak moc chtěl umět létat,“ povzdechl si Pulec.

„To bys nesměl být takový zbabělec a nemotora,“ pošťouchla ho Čarnota.

„Já že jsem zbabělec?“ vyskočil na všechny čtyři.

„A nemotora!“

„Cože?!“

„A asi navíc nedoslýcháš,“ křenila se. „Nebo že bys nevěděl, kdo je to nemotora? Tak já ti to řeknu. TY!

Asi byste měli vědět, že vzájemné pranice jsou pro štěňata třetí nejoblíbenější zábavou, hned po jídle a spánku. Stejně rádi mají už jen štěkání na pantofle a prohánění koček po dvoře. Zkrátka, malí hafani nepotřebují žádnou výraznou záminku k tomu, aby se pustili do křížku. Takže žádný div, že teď se Pulec na Čarnotu vrhl jako lev. Malinkatý lev s huňatou srstí, s jedním uchem rozverně svěšeným „na zajíce“, s tlapkami měkkými jako bleší postýlky, ale přesto lev. Za svou drzost musela zaplatit!

Stačily dva skoky a už se po balících sena válelo chlupaté klubko, ze kterého tu a tam trčela nějaká ta noha nebo ucho. Nedalo se poznat, kde končí Pulec a kde začíná Čarnota. A když se do akce o dvě štěknutí později vložil ještě Janek, byla z toho hotová hafokalypsa.

Myška Lenka seděla opodál, zvolna hryzala mrkev a nevěřícně kroutila hlavou.

Najednou – kde se vzala, tu se vzala – do vší té mely se po hlavě vrhla i Ještěrka a snažila se dohnat, co od začátku rvačky zameškala.

Vzpěry a úvazy plátěného přístřešku skřípěly a naříkaly už předtím, jak jimi lomcoval vítr a snažil se plachtu utrhnout, ovšem teď se zdálky mohlo zdát, že se celý obří stan snaží vyrvat ze svých kotev a odejít někam na vandr. Řádění štěňat muselo být slyšet až dolů do vesnice.

Kdoví, jak by to dopadlo, kdyby se zespoda neozvalo štěknutí: „Tak končíme, bando!“

Ještěrka pustila z tlamky Jankovo ucho a zaškemrala: „Mamí, ještě ne. Vždyť jsem teprve přišla.“

Ostatní tři raubíři sice vypadali, že by jim krátká pauza přišla vhod, žádný z nich by to ovšem nepřipustil nahlas.

Kýnka si změřila své děti zamyšleným pohledem a řekla: „Mno… dobře, klidně si tu ještě zůstaňte. Ale já musím zahnat stádo do ovčince, tak tady nezlobte víc, než je nutné, a do hodiny ať jste doma. Všichni čtyři. Nemyslete si, že na vás budu čekat s večeří.“ Kdo by dokázal číst v záblesku oka, ten by si mohl myslet, že představa hodiny strávené daleko od štěkotu a zoubků těch ďáblíků jí není vůbec proti srsti.

Sotva se otočila, štěňata se opět vrhla do víru plného kousání a škrabání a ňafání, jako by to bylo to nejdůležitější na celém světě. A trvalo dlouhé minuty, než ze sebe čtveřice štěkatýrů dostala všechnu energii, která se v nich nahromadila za celý den.

Když pak už i nezdolná Ještěrka jen znaveně odfukovala a nedokázala víc než na své sourozence cenit zuby, prohlásila: „To by stačilo, ne? Nevím jak vy, ale já mám dost. Aspoň do večeře.“

„Souhlasím, příměří,“ vydechl Janek a rozvalil se do sena. „Ale co dál? Domů se mi nechce, určitě máme ještě spoustu času.“

„Hele, pojďte si zamávat ocáskama na vlaštovky!“ navrhla Čarnota. „Aspoň Pulcovi ukážou, jak se létá.“

Bratr se na ni nejprve zamračil, ale pak pochopil, že to je vlastně bezva nápad. Od koho jiného by se to měl naučit? Borderčata doprovázená šedivou myškou tedy seskákala z voňavých balíků a než byste řekli „k odletu připravit“, nechali vrzající konstrukci za zády a už se hnali k nedalekému hrazení, které obkružovalo louku jako dřevěná stuha. Ještěrka, Pulec, Čarnota a Janek se opřeli tlapkami o spodní břevno a zvedli hlavy k nebi. A tam byly: sedm černých šípů, svištících vzduchem sem a tam.

Oháňky se rozvrtěly tak zuřivě, že štěňata chvíli vypadala jako obráceně postavená letadélka. Dokonce i Lenka sledovala ten úžasný tanec naprosto bez dechu. Vlaštovky se míhaly vzduchem, střemhlav se spouštěly z výšky skoro až k zemi a měnily směr tak rychle, že je oko nestačilo sledovat. Sílící vítr se jim opíral do křídel, jako by se i on chtěl toho baletu zúčastnit, a plachta natažená opodál nad senem oceňovala ten výkon nekonečným aplausem.

Vyplazené jazýčky to vše fascinovaně pozorovaly.

„Prckové, řeknu vám, že takhle to vypadá i docela hezky,“ hlesla maličkatá myška. „Myslíte, že by mě nechaly proletět? Třeba na zádech, nebo tak?“

Než jí však někdo stačil odpovědět, přerušilo kouzlo okamžiku hlasité rupnutí. Lenka se překvapeně otočila právě včas, aby viděla, jak se větru podařilo to, co měl za lubem už od rána. Jeden z úvazů železné konstrukce, pod kterou byly uložené balíky suché trávy, se přetrhl. Volný konec se teď třepotal volně ve vzduchu a nadšeně mával všem divákům. A tím to nemělo skončit. Celý plátěný přístřešek se vzpínal jako závodní kůň před startem. Nebo spíš jak závodní slon.

„Můj bejvák!“ vypískla zděšeně myš, padla na všechny čtyři a uháněla tak rychle, jak jen jí to drobounké nožičky dovolily. Bláhové sny o létání byly rázem tytam, z hlavy je během jediného nečekaného okamžiku vytěsnily starosti o vlastní bydlení. Tolik práce jí dalo, než si našla tuhle vysněnou voňavou haciendu!

Vyskočila co nejvýš a ostrými hlodáky se zachytila za roh plachty. Hnedle si užila létání víc než dost. Byla moc lehká, než aby ho stáhla dolů, takže vlála ve větru jako střapec na konci biče.

Najednou opět ucítila pod tlapkami pevnou zem a pleskání ustalo.

Aha. Otevřela oči a zjistila, že jsou vedle ní do látky v dokonalé souhře zahryzlá také čtyři štěňata.

„Nech to na náf, Leni,“ zahučel Janek, aniž by povolil sevření čelistí. „My fe o to poftaráme.“

„Děkuju vám, děkuju. Ale udržíte to?“ ptala se nejistě.

„Jafně, to je brnkafka,“ kasal se hnědobílý borderáček, jenže…

„…rrrRRR!“ ozvalo se z protějšího rohu. Úvaz držel, ovšem látka kolem něj se párala!

„Čarni, se mnou!“ zavelel Pulec a honem přeběhl k povolujícímu konci. Sestra ho následovala.

Dva rohy teď držely na úvazech, zbývající dva jistil vždy jeden pár odhodlaných štěňat.

„To nedopadne dobře,“ špitla Lenka prorocky.

„rrrrrrRRRÁÁÁp!“ dala jí za pravdu plachta, v silném náporu větru se utrhla ze všech úvazů naráz a vznesla se k nebesům jako obrovský drak.

A ten pohádkový netvor odnesl do oblak čtyři štěňata.

~~~

Na zídce vedoucí kolem statku seděla Jackoule. S hlavou zaraženou hluboko mezi ramena a nahrbenými zády vypadala jako chlupatá sova nehybně číhající na kořist, a kdyby jí vítr býval nevyfoukal na zádech rozvernou pěšinku, jistě by naháněla strach všem holdavcům široko daleko. Jenže ona nebyla na lovu. Prostě se nudila. Nudila se tak, jak jen to kočky dovedou. Na dvoře ani v ovčíně se nic nedělo a jí nezbývalo než pozorovat chomáče trávy a loňského listí, které unášel severák kolem ní po cestě k lesu.

Jeden z těch chuchvalců zaujal její pozornost. Koulel se společně s ostatními, v nárazech větru s nimi hopsal po hrbolech a kamenech, ale na rozdíl od ostatních při každém takovém skoku zadrmolil: „Šmankote, šmankote!“

Jeden obzvlášť veliký balvan ho vymrštil výš než všechny předchozí. Bědující chomáček vykvíkl, rozbalil se a jal se zběsile mávat rukama, nohama i ušima ve snaze nabrat ztracenou rovnováhu a dopadnout pokud možno tak, aby to moc nebolelo.

Jackoule napřáhla tlapku a zručně ho zachytila, zrovna když kolem ní letěl jako zmatený sršeň. Pečlivě si ho prohlédla a prohlásila: „Vida, vida. To je přece Lenka! Tebe jsem u nás už dlouho neviděla, sousedko.“

Otřesená myška si zřejmě vůbec neuvědomovala, kde se ocitla. Jen zrychleně funěla a mumlala si: „Uf, ne, já do vzduchu vážně nepatřím. Tohle už nikdy. Hezky na zem, to ano, to je tak akorát… jejda, ahoj Jackoule!“

Zavalitá kočka si ji za ocas pozvedla k očím a zvolna zamyšleně pronesla: „Mno… Slyšela jsem o zemi, kde do huby létají pečení holubi. U nás jsme očividně teprve u myší. Syrových. Ale co, já nejsem vybíravá,“ pokrčila rameny a otevřela tlamu.

Lenka vypískla: „Počkej, počkej! Na to teď nemáme čas! Jindy si s tebou budu hrát, ale teď musím pro pomoc!“

„Nemyslíš, že na pomoc je už pozdě?“ ušklíbla se Jackoule.

„Ale ne, ty mi nerozumíš! Kýnčina štěňata jsou pryč,“ snažila se myš úpěnlivě vysvětlit, co se stalo. „Odnesl je vítr. Fůůů a byla v trapu!“

Kočka zaváhala. Lenka jí navykládala už spoustu různých báchorek, jen aby se jí dostala ze spárů, ale tentokrát vypadala opravdu vyděšeně. Navíc pokaždé na ni Jackoule musela celou věčnost číhat u díry v zemi nebo u některé z cestiček vydupaných v luční trávě – ještě nikdy nepřišla Lenka přímo za ní. Vlastně nepřiletěla.

„Nevymýšlíš si náhodou?“ zeptala se podezíravě.

„Na mou duši, na psí uši, na kočičí svědomí!“

„No, tím bych se zrovna moc nezaklínala,“ zabručela si pod vousy Jackoule, „ale dobře. Budu ti věřit. Počkej tady, já to zařídím. Tebe by si nikdo nevšímal. Zato když něco řeknu já, jsou všichni jedno ucho.“

„A co když poslouchat nebudou?“

V zelených očích se zlomyslně zablesklo a mírný úsměv poodhalil několik zubů ostřejších než jehly. „Tak bude to ucho krvavé.“

~~~

O pár minut později už dusalo k lesu pět párů nohou. Ovčák s kapesníkem přitisknutým k uchu běžel vedle Kubíka, jemuž za krkem seděla Lenka, a před nimi pelášila Kýnka. Nedokázali s ní držet tempo, s každým skokem se jim vzdalovala. Neohlížela se vlevo vpravo, upalovala přímým směrem k lesu. Hledáním stop se nezdržovala, vítr jí jasně ukazoval cestu.

Na záchrannou akci se vypravili jen oni čtyři, Jackoule s nimi nebyla. Lenivě prohlásila, že svou povinnost už splnila zburcováním statku, a navíc si právě udělala drápky, takže stejně nikam nemůže. Nemluvě o tom, že někdo musí hlídat statek, ne? Co kdyby se něco stalo? Třeba pád meteoritu, zemětřesení nebo déšť žab? Ne snad, že by mohla čemukoliv z toho zabránit, ale přišla by o zábavu.

Čtveřice zpomalila, až když se ocitla pod klenbou stromů. Vítr je tu už nebičoval tolik jako na otevřeném prostranství, ale o to víc řádil v korunách nad jejich hlavami. Fičel a houkal, větve mu mávaly na uvítanou a kmeny se mu s táhlým vrzáním klaněly, div z toho listy nedostávaly mořskou nemoc.

„Dobře, tak jsme tady,“ řekl Kubík. „Co dál?“

„Já nevím,“ přiznala Lenka bezradně. „Viděla jsem jen, jak je to odnáší do lesa, nic víc.“

„No, směr známe, to je aspoň nějaká jistota,“ přemítal ovčák. „Když půjdeme pořád po větru, určitě na ně narazíme. Ta plachta byla velká, nemůžeme ji přehlédnout.“

„Pokud se udrželi,“ poznamenala Kýnka, která stála opodál a celkem zbytečně rejdila nosem u země.

„Neboj, budou v pořádku,“ snažil se ji uklidnit Kuba.

Ostře se na něj zadívala. „To vím taky!“ vyštěkla. „Nejsou to přece žádní plyšáci-gaučáci! Jsou to moje děti. Bordeří letadýlka, nejlepší piloti na světě! Nikdo se jim nevyrovná, nic jim neublíží!“ Jejím hrdým, bojovným tónem se však zrádně proplétaly nitky obav. „A teď pojďte, než… než… než budou mít hlad. Tak, to je ono. Proto je musíme najít. Vždyť už měli dávno večeřet!“

Rychlým krokem se vydali hlouběji do lesa, ale moc daleko nedošli. Hned za první zatáčkou spatřili na cestě cosi malého a chlupatého. Zrzavého. Lezlo to po zemi sem a tam a bez přestání si to něco hartusilo. A když si jich to všimlo, překvapeně to na ně pohlédlo, zvedlo se to na zadní a něco si to schovalo za zády.

Veverka. Stála před nimi obyčejná veverka s rezavou srstí a ublíženým pohledem.

„Ty jsou moje!“ vybafla na ně.

„Nikdo netvrdí opak,“ vykoktal zmateně Kubík, který vůbec netušil, o čem je řeč.

Zvířátko je všechny přejelo pohledem, a když dospělo k názoru, že ho nejspíš nechtějí okrást, trochu se uvolnilo. To, co se snažilo ukrýt, byl oříšek. Po zemi se jich válela ještě pěkná spousta.

„Tady už nebudu ani minutu,“ hudrovala veverka dál a pustila se znovu do sbírání. „Nejdřív mě tu v zimě obtěžuje tlupa divočáků. Nezdvořáci, jeden hrubián vedle druhého. Skoro všechny oříšky a žaludy v lese si nasyslili pro sebe a vůbec se nechtěli podělit. Pak se vzadu na kopci začnou dít divné věci, že by se tam jeden bál chodit. A teď ještě tohle. Nějaká vzducholoď nebo stan nebo co to bylo… Proletí kolem a narazí do mého stromu, že se mi vysype spižírna na zem,“ stěžovala si a celou dobu kmitala po cestě tam a zpátky, jak skládala rozkutálená jadérka na úhlednou hromadu. „No mám já tohle zapotřebí?“

Lenka vyhupsla Kubovi mezi uši a radostně vypískla: „To museli být oni! Neviděla jsi tam čtyři štěňata? Nevíš, kam až je ten vítr odnesl?“

„Copak jsem měla čas si takových věcí všímat?“ zamračila se zrzka. „Měla jsem plné tlapky práce s přípravou večeře. Víte, co to je, třikrát denně štěpit jádro? A najednou BÁC, všechno bylo vzhůru nohama. Neměla jsem čas sledovat, kde ta obludnost skončila a kdo na ní letí.“

Borderákovy uši se postavily do pozoru. To znamenalo, že se mu mezi nimi zrodil nápad. „Nemohla by ses prosím podívat teď? Ty se snadno dostaneš až do nejvyšších větví a uvidíš, jestli ta plachta není někde v okolí. Z nás tak vysoko nikdo nevyšplhá, ale pro tebe to bude hračka.“

„To bych tedy nemohla,“ odsekla veverka. „Mám spoustu práce, nevidíš? Musím všechno honem sesbírat, jinak mi to ta místní sebranka rozkrade. Než bych se nadála, byla bych bez proviantu.“

„My ti to tady pohlídáme,“ nabídl se pes. „A nejen to, rovnou všechno i sesbíráme. Že ano, Kýnko?“

„Fove?“ zvedla čubička hlavu jako surikata přichycená při činu a rychle vyplivla oslintaný oříšek. „Jasně! Postaráme se o to. A vůbec ti nebudeme ujídat, co tě nemá!“

Veverka jim věnovala poslední pochybovačný pohled, ale nakonec přece jen jako ryšavá šmouha vystřelila vzhůru po kmeni nejbližšího stromu. Než se stačili nadechnout, už byla zase zpátky.

„Tu plátěnou příšernost jsem viděla na severu, u Mrchového kopce,“ oznámila a jala se kontrolovat zásoby, zatímco úkosem házela podezíravým očkem po Kýnce a Lence.

„Výborně,“ zaradoval se Kubík. „Tam to znám. A je to kousek, budeme tam co nevidět.“

Zrzka k němu překvapeně vzhlédla. „Vy tam chcete jít? Takhle navečer?“

„No… a proč ne?“ nechápal pes.

„Prý se tam dějí divné věci. Těžko říct, o co přesně jde, každý říká něco jiného. Ale všichni se odtamtud stěhují, nikdo tam už nechce bydlet. A rozhodně to není místo, kam bych se dobrovolně vydávala po setmění,“ zakončila rozhodně.

„Hrome,“ zašeptal Kuba. „Tak to tam musíme hned! Co kdyby se jim něco stalo?“

Rychle poděkovali, rozloučili se a vyrazili plnou rychlostí směrem k tajemnému Mrchovému kopci. Slunce se pomalu chýlilo za obzor a skrz mohutné kmeny borovic, dubů a akátů pronikaly už jen poslední paprsky světla. Aniž by zpomalili, vyměnil si Kubík s ovčákem ustaraný pohled. Ani jeden z nich to neřekl nahlas, ale oběma se hlavou honilo totéž. Co budou dělat, když štěňata do setmění nenajdou? Zkusí je hledat potmě? Vrátí se na statek pro lucerny? Budou riskovat, že na vlastní kůži poznají, proč se všechna zvířata z okolí toho mohutného vrchu stěhují? Jedno ale bylo jisté: určitě v tom Kýnčiny děti nenechají!

Svět se chystal ke spánku a okamžik, kdy se budou muset zastavit a rozhodnout, co dělat dál, se nezadržitelně blížil. Naděje je však poháněla stále kupředu. Třeba stačí udělat ještě pár kroků, podlézt tenhle padlý kmen a doběhnout za další zatáčku, třeba za ní štěňata budou. A když ne tam, tak za tou další. Co na tom, že už není vidět skoro na krok?

Když už klopýtali přes kořeny a výmoly takřka poslepu, zaslechli dusot. Kubík se zarazil, zda se k nim neblíží nějaký houf strašidel, ale Kýnce vystřelily uši vzhůru a tlama se jí roztáhla v širokém úsměvu. Byli to oni! Cválali jim naproti, všichni živí a zdraví! V čele houfu utíkala Čarnota, za ní Janek, Ještěrka a řadu uzavíral Pulec. Tomu zářily oči, v zubech držel kus látky jako vzácnou trofej a už z dálky volal: „Mami, mami, mami! Já jfem fe nepuftil!“

Pokud jste ještě nikdy neviděli čtyři rozjásaná štěňata, vůbec si nedovedete představit, kolik radosti se na té lesní pěšině najednou kutálelo. To bylo ňafání a štěkání a oblizování.

Po chvíli však Kýnka zvážněla a nechala děti, ať si před ní nastoupí do řady. Zamračila se na ně a řekla: „Mám radost, že se vám nic nestalo, ale tohle se dělá? Takhle jsem vás vychovala? Každý chytrý pes – a chytrý pilot dvojnásob! – přece zná svoje síly. Nepouští se do zbytečného rizika a nikdy, za žádných okolností se nepere s přírodou. Ani ve čtyřech proti ní nejste v přesile. Pamatujte si to! Je to jasné?“

Ještěrka, Janek, Čarnota i Pulec před ní seděli s čumáčky svěšenými hanbou a sborově zamumlali: „Ano, mami…“

Pak Kýnce zasvítilo v očích, postoupila k nim o krok blíž, vztyčila uši a zeptala se: „A jaké to bylo? Povídejte, přehánějte! Vsadím se, že to stálo za všechny kýty světa!“

~~~

Když dorazili domů, štěňata hned usnula, jako když je do peřin hodí. Akorát Janek se v pelíšku až do půlnoci převaloval z boku na bok a spánek se mu vyhýbal obloukem. Musel totiž pořád myslet na ten obrovský temný stín, který je mlčky pozoroval z hloubi lesa poté, co s utrženou plachtou konečně přistáli na zemi. Jeho sourozenci si ho nejspíš na rozdíl od něj nevšimli, ale on věděl, že se mu to nezdálo. Skutečně tam byl, tyčil se výš než mladé stromky a jen se díval.

Janek se rozhodl, že musí zjistit, kdo to byl. Děj se co děj.

 

< Předchozí kapitola     Další kapitola >

<< Zpět na obsah

 

Přidat komentář