OK

Při poskytování služeb nám pomáhají soubory cookie. Používáním našich služeb vyjadřujete souhlas s naším používáním souborů cookie. Více informací

 

Melicharova smyčka (I)

 

Mrchový kopec byl nečisté místo, kam pohodný zahrabával mrtvoly psů ze sousedních vesnic. Když se tam kolem mrtvého statkáře sešli sousedé, říkali někteří, že má otlačená a odřená zápěstí, jako by byl před smrtí svázaný. Většina se však nakonec shodla, že ho začalo trápit svědomí a život si vzal sám. Jako sebevrah nemohl být pohřbený ve svaté půdě kateřinského hřbitova, a tak ho zahrabali tam, kde ho našli, na vrcholku Mrchového kopce.

úryvek z Pověsti o Mrchovém kopci: Geocaching.com / Václav Rožec, Staré Travčice

 

„Blbá bota,“ zaklel Rosťa. Ta pitomá křuska se mu už zase rozvázala a pochopitelně, že v tu nejnevhodnější chvíli. Málem se při vystupování z vlaku rozplácnul na rozpáleném peróně jak široký, tak dlouhý.

Od chvíle, kdy zjistil, že s nimi jede i Lůca, to byl prostě den blbec.

Z šedého betonu nástupiště, pokrytého tenkou vrstvou prachu a pylu, sálalo teplo. Slunce ještě nestálo ani v nadhlavníku, a už přitom pralo ze všech sil. Žádný div, že na vlakové zastávce kromě nich pěti nikdo nebyl, všichni radši trávili neděli zalezlí někde v chládku. Pokud v téhle vísce, sedící v širokém otevřeném údolí jako zapomenutá jednohubka na tácu, vůbec někdo žil. I když asi ano. Od perónu vedl k domkům zbrusu nový chodník ze zámkové dlažby, který ještě boty místních nestačily ani pořádně zamazat. Velkolepá informační tabule sdělovala neexistujícím čtenářům, že peníze na tuhle stavbu století nesehnal starosta z vlastní kapsy, nýbrž je v potu tváře vydojil z dotací.

 „Tak dělej, Roskoš!“ zavolal na něj David. Vlastně Dejv. Celý gympl mu jinak neřekl, dokonce i třídní s nimi v tomhle držela basu. Klidně si tu přezdívku mohl napsat do občanky. A mít tu starou, papírovou, tak to asi i dávno udělal.

Rosťa konečně doválčil se vzpurnou tkaničkou a postavil se. Zbývající čtyři kamarádi na něj čekali opodál. Blonďatý pihovatý Jirka se svou blonďatou pihovatou sestrou Luckou, vysoký černovlasý Dejv a Bára, nejkrásnější holka ze třídy, kterou Dejvovi všichni záviděli. Štíhlá, drobná a s jemnými panenkovskými rysy, které ostře kontrastovaly s hnízdem krvavě rudých dredů a výrazným ohnivým tetováním na pravém rameni.

Rozjíždějící se vlak hlasitě houknul, až sebou Lucka poplašeně cukla. Její bratr se k ní okamžitě otočil s nevyslovenou otázkou v očích a jemně ji chytil za paži. Mírně zavrtěla hlavou, aby zaplašila jeho obavy, a zkřivila rty v něčem, co snad měl být úsměv.

Nikdo z ostatních to nekomentoval. Za těch pár měsíců se z nich v nevšímání stali přeborníci. Jen Bára nedokázala při pohledu na kamarádku zakrýt v očích lítost.

„No že jdeš, Roskoš,“ zaměřila radši rusovláska svou pozornost jinam a stáhla si z čela na nos sluneční brýle s růžovými plastovými obroučkami. „Pojďte rychle někam do stínu, nebo tady leknu.“

Jirka vytáhl z brašny telefon a vyvolal si na něm mapu. „Musíme přes vesnici a pak tamhle do toho lesa,“ řekl a ukázal k zeleným korunám, které pokrývaly svah kus za posledními střechami.

„No, tam se snad zchladíme,“ odfoukla si Bára, přehodila si Dejvovu paži kolem ramen a sama mu strčila ruku do zadní kapsy od šortek. „Tohle počasí je fakt už na palici.“

Za těch pár minut, než došli po novém chodníčku z nádraží do vesnice, se stačili pěkně zapotit. Pořád tu ale panoval menší pařák než ve městě, kde betonová těla věžáků a všudypřítomný černý asfalt už po dva týdny fungovaly jako grilovací topná mřížka ve stánku na gyros. Proto také Jirku napadlo vypadnout radši někam pryč a třeba se mrknout zase po nějaké kešce. Na cíli výletu nezáleželo, hlavně aby tam byl stín.

I tady panovalo vedro k zalknutí, když však nechali osadu za sebou a vešli do lesa, jako by vstoupili do jiného světa. Hnědá a žlutá okolního seschlého porostu se na několika desítkách metrů změnila na svěže zelenou a ve vzduchu příjemně zavoněla vlhkost.

Kousek před nimi se křížily dvě lesní cesty. Jedna pokračovala rovně do mírného kopce, druhá ji protínala téměř v pravém úhlu. Jirka, který se svědomitě držel své role průvodce, vyvolal na telefonu mapu, aby zjistil, kudy mají pokračovat.

„Nemůžeme zabloudit,“ prohlásil za moment spokojeně. „Nikde neuhýbáme, tahle cesta nás dovede skoro až tam.“

Pak klepnutím přehodil aplikace a vykročil jako první, aniž by zvedl oči od displeje. Najednou se otřásl.

„Ty vole, nějak se do mě dala zima,“ poznamenal.

„To máš asi infarkt, vole,“ ušklíbl se mu Dejv na záda. „Já se potím jako dobytek a –“ Zbytek věty se mu překvapením zasekl na jazyku. Přetřel si paže a zahučel: „No teda, máš recht. Najednou se udělala kosa. Divný.“

Rosťa přemýšlel, o čem to ti dva sakra mluví, když tu i jemu přejel po celém těle mráz. Z ničeho nic, jako by mu za zády někdo najednou otevřel ledničku. Ovšem než stačil něco říct, ten pocit zase zmizel. Na kůži ho opět hřály sluneční paprsky, které k nim pronikaly širokými korunami stromů. Nejspíš tam někde vyvěral pramen a ochlazoval okolní vzduch.

Jirka, který v čele skupiny pořád něco studoval na svém přístroji, se z ničeho nic uchechtl. „Ty vole, to je dobrý psycho, tohleto,“ zakroutil pobaveně hlavou.

„Co?“ zajímalo Rosťu.

„Četli jste si někdo tu legendu? K tomu místu, kam jdeme?“

Rosťa věděl, že ta otázka míří vlastně jen na něj. Dejva s Bárou nemělo cenu se ptát, ti určitě nic nečetli. Prostě jen zabíjeli čas s přáteli. Jestli s nimi bloumají po lesích, nebo dřepí na opěradle laviček u Stalina, jim bylo vlastně šumák. A Lůca mlčela.

„Legendu?“ zeptal se. „Vždyť je to… no prostě kopec, ne?“

„Jo, je to kopec. Ale ne jen tak ledajakej. Je to kopec Mrchovej,“ vykulil Jirka dramaticky oči.

„Mrchovej kopec? Co to je za blbý jméno?“ zbystřil pozornost Dejv, kterého nezvyklý název zaujal.

„Prý ho pojmenovali podle nějakýho Melichara alias Merchala, co měl statek dole ve vsi.“

Bára se ušklíbla a hodila si do pusy další tic-tac. „Jo, to dá rozum. Melichar – Merchal – Mrchovej kopec. Oslí můstek jako noha.“

„To rozhodně,“ souhlasil Jirka a listoval textem na displeji. „Ale k tomu Melicharovi-Merchalovi toho je tady víc a je to celkem sranda. Prý byl zazobanej, jenže držgrešle jak sviňa. Nikdo u něj nechtěl makat, až jednou přišla nějaká chudák holka kdoví odkud. Najal ji za pár šupů, ojel ji a udělal jí fakana. Ona se pak samou hanbou utopila. Jako doslova utopila, žádná metafora.“

„A ten tvůj Melichar byl ještě za borce, že jo?“ poznamenala kysele Bára.

„To si piš,“ přikývl. „V hospodě si prej liboval, jakej udělal dobrej kšeft – měl zaseto, nikomu nemusel nic platit a navíc si užil trochu toho pichu. Jenže pak ho za pár dní našli oběšenýho. Právě na tom Mrchovým kopci. A píšou tady, že měl otlačený a odřený zápěstí, jako by ho předtím někdo svázal.“

„A je tam taky, kdo to udělal?“ zeptal se Rosťa se zájmem.

„No jasně. On sám. Když ho našli, tak prostě řekli, že se v něm hnulo svědomí a oběsil se z lítosti.“

„Že mě to hned nenapadlo,“ pozvedl Rosťa obočí. „Takhle to přece funguje, že jo? Hajzl si uvědomí, že je vlastně hajzl, sváže si ruce, odtáhne se na kopec, kterej je, jen tak mezi náma, kurevsky daleko od vesnice, a tam se oběsí. Normálka. Co tam máš dál?“

Jirka krátce pokrčil rameny a palcem vypnul obrazovku přístroje. „Už jenom takový klasický plky,“ řekl. „Že tam Merchal-Melichar straší, čeká na vysvobození a zachránci prozradí, kam schoval nasyslený peníze. Ale že byl mrcha zaživa, takže asi zůstal mrcha i po smrti a nikdo by to neměl zkoušet.“

„Vida, tak možná proto ten kopec tak pojmenovali,“ prohlásila Bára.

„Možná.“

Z mírného, avšak vytrvalého stoupání se jim orosila čela. Tady v lese sice nepanovalo takové vedro jako na otevřeném prostranství, ale i tak tu bylo dusno jako v prádelně.

„Stejně to je kravina, co ta legenda říká,“ namítl po chvíli Rosťa. Čím víc o tom přemýšlel, tím menší smysl to mu to celé dávalo.

„S tou sebevraždou? No neke, Roskoš,“ uchechtl se Dejv.

„Jasně, že to je blbost,“ nenechal se Rosťa vyvést z míry. Mluvil pomalu, jak se snažil vtělit svoje podezření do slov. „To dá rozum. Někdo ho měl už plný zuby, ta chudák holka byla poslední kapka. Nějakej místní Batman se k němu v noci vloupal, vzal ho po hlavě lopatou, svázal ho a… a pak?“

„No pak ho odtáhl…“ Dejv se zarazil. Bylo vidět, že přemýšlí.

Rosťa přikývnul. Pochopil, že jeho spolužák už ví, kam tím vším míří. „Odtáhl ho touhle cestou, po který už bůhvíjak dlouho jdeme, aby ho oběsil někde daleko, kam lidská noha nepáchne,“ doplnil sám.

„No… a proč ne?“ pokrčil rameny Jirka.

„Spíš proč ano. Mně by na místě toho mstitele došla trpělivost tak v druhý zatáčce od vesnice. Vykašlal bych se na všechno, přehodil bych provaz přes nejbližší větev a hotovo. Proč se s ním trmácet takovou dálku?“

„Protože… protože…“ snažil se pihovatý blonďák přijít na nějaké logické vysvětlení, to se však nedostavovalo.

„Protože to nedává smysl. Aby se s ním táhnul tam nahoru, musel by k tomu mít nějakej důvod. Ta tvoje legenda nám neříká všechno, kámo,“ prohlásil Rosťa důrazně, jako by za to snad Jiří nesl osobní zodpovědnost.

Tomu to ovšem nestálo za žádné větší dohadování. „To je možný,“ pokrčil rameny. „Nebo to skutečně byla sebevražda.“

„To by mělo tu samou díru v logice,“ ozval se Dejv. „Půjdu kdoví kam, doprostřed lesa, a tam se oběsím, místo abych to udělal pěkně doma jako každej civilizovanej člověk? Proč jako?“

„Třeba doufal, že si to cestou rozmyslí,“ zakřenil se Jirka a otřásl se. „Fuj, zase se do mě dala zima. Odkud to sakra jde?“

„Zapomínáte na jedno, pánové,“ vložila se do debaty Bára. „Taky to mohlo bejt celý úplně jinak. Zlej statkář, ubohá děvečka… tohle je tak hrozně ohraný. Ale každej tomu hned věří, že jo? Hlavně vy, vy rytíři v nablýskaný zbroji,“ pronesla uštěpačně a dlaní udeřila do hrudníku Dejva, který chudák za nic nemohl.

Rosťa šel přímo za ní, a tak si všiml, že i jí naskočila husí kůže. Chloupky na jejím ohnivém tetování se postavily, jako by plameny ožily. A i do něj samotného se dala zima.

„Nenapadlo vás, že to vyprávění třeba prostě lže?“ pokračovala.

„Například…?“ protáhl Jirka.

„Například, že v tom byl ten statkář vlastně nevinně,“ jala se za chůze vysvětlovat svůj pohled na věc. „Nějakýmu bručounovi z konce vesnice se ztratí děvečka a za pár dní ho najdou mrtvýho. A co udělají lidi? To dá rozum, hned se začnou předhánět v tom, kdo vymyslí větší kravinu, aby to všechno do sebe jakoby zapadalo. To jste celí vy. Kolombové.“

Než stačila svou teorii dovysvětlit, požár na jejím rameni uhasl. Husí kůže zmizela, letní vedro se vrátilo v plné síle.

„To není pravda,“ ozvalo se za nimi nesměle. „Ten Melichar… Melichar Gruncl… byl vážně parchant. Zasloužil si to.“

Otočili se. Lůca, která šla jako poslední a do této chvíle nepronesla jediné slovo, stála na místě a třásla se od hlavy k patě. Bledé ruce si zahřívala v podpaždí, zuby jí cvakaly a na tváři jí naskakovaly červené fleky.

„Byl to sviňák,“ drmolila čím dál rychleji. „Slíbil Marii, že se o ni postará, a místo toho ji mlátil, nadával, zneužíval ji. Bála se ho. Měla z něj hrozný strach, přitom ze začátku vypadal tak mile. Myslela si, že mu může věřit, že když má takové modré oči, že nemůže být špatný člověk, že to je všechno její chyba, hledala tu chybu a nenacházela, dívala se do všech koutů a tam ležela jako smetí a on ho spálil a rozemlel a nezbyly ani kosti vůbec nic vůbec vůbec ani trochu a…“

Lucčina slova přestávala dávat smysl. Stála tam, klepala se jako osika a oči upírala kamsi do dáli.

Jirka sprostě zaklel a začal se přehrabovat v brašně. Za okamžik už držel v ruce stříbrné platíčko s prášky a půllitrovou petku s vodou. Zvolna, aby ji nepolekal, se vydal ke své sestře. Ta se najednou prudce otočila a ze všech sil zakřičela do prázdného místa po své levici: „Já se přece snažím, do prdele! Tak už mě nech! Slyšíš? Nech mě, nechci tě! Žádnej klíč nemám! Táhni! Už tě –“

Najednou uprostřed slova zmlkla, vytřeštila oči a celá ztuhla. I ten třas zmizel, jen brada se jí nekontrolovatelně chvěla. Po mrtvolně bledém obličeji jí tekly slzy a zdálo se, že se bojí i dýchat.

Stočila k Rosťovi pohled plný zoufalství.

Mladík se zamračil, odvrátit zrak však nedokázal. Cítil, jak se v něm zvedá vlna hněvu. Proč na něm ta káča furt tak visí? Vždyť to je už několik měsíců a trvalo to jenom chvilku. Tak proč mu do prdele nedá pokoj?

Mrknul a najednou to uviděl. Srdce se mu zastavilo a ústa mu zaplavila hořká pachuť žluče. Z okolního křoví, zpoza kmenů a z korun stromů se k vyděšené Lucce natahovala přízračná chapadla. Zanechávala za sebou ve vzduchu stopy, jako by byla stvořená z černého kouře, a vysávala z okolí všechno světlo. Jejich konečky připomínající pekelné pyje pátravě přejížděly po dívčině těle, laskaly ji po tvářích a pažích, bloudily po zádech i hrudi, křížily se a zajížděly jí do těla, kde se jim zlíbilo.

 

Další kapitola >

<< Zpět na obsah