OK

Při poskytování služeb nám pomáhají soubory cookie. Používáním našich služeb vyjadřujete souhlas s naším používáním souborů cookie. Více informací

 

Melicharova smyčka (II)

 

Ta vidina byla stejně reálná jako absurdní. A než stačil zalapat po dechu, celý ten šílený obraz zmizel, jako by nikdy neexistoval. Zůstala jenom Lucka – bílá jako stěna, k smrti vyděšená a s potůčky řasenky stékajícími až někam k bradě.

Rosťovi se nevolností skoro podlomily nohy. Co to kurva bylo?!

Jirka už objímal sestru kolem ramen, zkušeným pohybem jí vložil prášek do úst a přinutil ji, aby ho spolkla a zapila. Zbytek party to jen mlčky sledoval, akorát Bára hodila po Dejvovi významný pohled.

Rosťa byl rád, že musí chvíli počkat, než Lůce lék zabere a oni budou moci jít dál. Pochyboval, že by sám dokázal na gumových nohách udělat jediný krok. Jen se opřel zády o nedaleký strom a doufal, že mu srdce nevyskočí z krku.

Po chvíli konečně zase vyrazili.

„Zhoršuje se,“ špitla Bára k Rosťovi a po očku se ohlédla na Lucku, kterou kousek za nimi starostlivě vedl její bratr. Světlovlasé dívky se zmocnila apatie, jako po každé podobné epizodě ukončené medikamenty.

„Hm,“ zahučel Rosťa, který k tomu neměl co říct.

„Nepůjdeš za ní?“ nedala mu kamarádka pokoj.

„A proč jako?“ odsekl.

Bára zvedla oči k mlčícímu Dejvovi, ten se ovšem tvářil, jako že je neposlouchá. „Byli jste… vždyť víš, ne?“ řekla.

„Prdlajz,“ zamračil se Rosťa. „Tamto, to… to nic nebylo. Nejsem její kluk, nechodíme spolu. A nikdy jsme nechodili.“

„Když to říkáš,“ prohlásila s hlasem plným pochyb.

„Říkám,“ zakončil debatu Rosťa a přidal do kroku.

Tohle téma mu nebylo příjemné. Jasně, Lucka se mu líbila. Kdysi. Když se ještě smála a oči jí svítily při každé rošťárně, kterých měla tenkrát plnou hlavu. Nebyla sice žádná krasavice, ale sálalo z ní určité kouzlo, které ho k ní neodolatelně přitahovalo. Cítil se v její blízkosti tak, jako nikdy předtím. Neměl dost odvahy říct jí to přímo, děsil se představy, že by ho odmítla nebo se mu vysmála. Tak aspoň chodil za Jirkou domů – či spíš ho z domova vytáhnout – jen aby mohl být poblíž ní a dívat se na její odraz v okně tramvaje, když jeli na Letnou nebo do Šárky nebo prostě kamkoliv jinam, kde nebyl jejich šílený otec.

A pak mělo jejich gymnázium maturitní ples. Rosťa a Lůca spolu tančili, dotýkal se jí, ona zase jeho, dlouhé tmavě modré šaty jí nesmírně slušely, a když se smála jeho vtípkům, dělaly se jí dolíčky na tvářích. Políbil ji. Neodtáhla se, nedala mu facku. Její rty mu odpověděly a on nebyl nikdy šťastnější než tenkrát.

Krátce nato nepřišla celý týden do školy. Když se vrátila, vypadala jinak. Světlo v očích jí kamsi zmizelo a držela se od ostatních dál, i od něj. Nechápal to, myslel si, že se vyplnily jeho obavy a že Lucka neví, jak mu má říct, že k němu nic necítí, že to byl jen alkohol a trocha marjány.

Až dodatečně se od Jirky dozvěděl, že to je ještě horší.

Lůce ruplo v bedně. První velký záchvat dostala večer po maturáku. Rosťovi se chtělo zvracet: líbal se s magorem!

Nenáviděl se za to. Nenáviděl se za ten svůj strach, za odpor, který k ní cítil, i za to, že jí to nedokázal říct na rovinu. Doufal, že když se od ní bude držet dál, tak to snad pochopí. Ale ona místo toho vyhledávala každou příležitost k tomu, aby zachytila jeho pohled, dotkla se jeho ruky, dostala z něj nějaké slovo.

Kráva blbá. Kdy jí to už sakra dojde?

Vztekle nakopl kámen, který se mu připletl do cesty.

Lesácká cesta, po níž teď mlčky kráčeli, ubíhala stále dál, a nebýt Jirkovy mapy v mobilu, nejspíš by skončili někde u Labe. Stezka na vrchol Mrchového kopce zahýbala v prudkém úhlu v tom nejméně přehledném místě a nořila se mezi stromy do posledních padesáti metrů stoupání. Dovedla je k vyhaslému ohništi, pamatujícímu si nejspíš ještě doby, kdy se na zákaz rozdělávání ohňů v lese moc nehrálo. Kolem něj stály čtyři nízké lavičky z hrubě přitesaných akátových kmenů a polorozpadlá stříška s rezavou železnou konstrukcí, která měla sloužit nejspíš jako dřevník.

Jirka posadil netečnou sestru na jednu z lavic a řekl: „Někde tady ta keška bude. Má jenom hvězdičku a půl, takže pro ni nemusíme lézt nikam do korun.“

Chvíli prohledávali okolí ohniště, prázdný dřevník, lavice i kmeny nejbližších stromů, ale bez výsledku.

„Jiřino, jseš si jistej, že tu jsme správně?“ zapochyboval Dejv.

„Jasně, že jo,“ odsekl Jirka a probudil displej telefonu. „Tady to jasně... kurva, co to...? No hezký, signál žádnej, džípíeska v prdeli. Ale natuty to je tady. Vidíš snad sám, ne?“ řekl a ukázal na jeden ze stromů, na kterém byla stará značka ještě z dob, kdy se mapy tiskly na papír a na cestu se člověk musel zeptat. Červený čtvereček v bílém rámečku říkal, že nejvyšší bod kopce je zde a nikde jinde.

„Mám ji!“ zvolala z křoví Bára a její zvonivý radostný hlas ostře kontrastoval s náladou všech tří hochů. „Nějakej dobrák ji přikryl roštím, abychom to neměli tak jednoduchý.“

Za okamžik se vynořila se zčernalou dřevěnou ptačí budkou. Obkročmo si sedla na lavičku, položila úlovek před sebe a už se do něj dobývala. Po chvíli z jeho útrob vydolovala průhlednou plastovou krabičku, velkou tak akorát na svačinu. Nebo na bloček, tužku a přehršel různých cetek, které tu zanechali předchozí keškaři.

„Co tam je?“ zajímalo Rosťu a natahoval krk přes Bářina záda, aby si mohl poklad také prohlédnout.

„Nějaká figurka, řemen, šiška...“ začala dívka vypočítávat.

„Klíč,“ šeptla Lůca.

Jirka si povzdechl. „Ne, žádnej klíč tam není, sorry. Odpočiň si a...“

Najednou zmlkl. Jeho překvapené polknutí přinutilo i ostatní, aby se ohlédli. Vedle mohutného stromu, asi deset metrů od nich, stála jakási postava. Vysoká, velmi vysoká, i urostlý Dejv by jí sahal sotva po bradu. A zároveň velice štíhlá. Do tváře jí pořádně neviděli, i když na ni skrz koruny stromů dopadaly přímo paprsky světla. Jako by měla obličej rozmazaný, nehotový. Připomínal obraz od malíře, který dokončil jen hrubou skicu.

Bára tiše vyjekla.

Ta postava problikávala. Chvíli tu byla a chvíli zase ne. A když se znovu objevila, stála o malý, takřka nepatrný kousíček jinde. A její ruka, zakončená absurdně dlouhými prsty, se o centimetr zvedla.

Okolí zalila pronikavá vůně máty. Máty a něčeho dalšího, sladce kovového.

Rosťa se rozhlédl po ostatních. Nikdo nic neřekl, ale strach v jejich pohledech jasně sděloval, že ji vidí všichni. Klid zachovávala jenom Lůca. Seděla na své masivní lavici, temenem hlavy se opírala o strom za sebou a se zavřenýma očima se mírně usmívala.

Bytost, jež vzdáleně připomínala vysokou ženu ve splývavé kápi, se začala svým stroboskopovým pohybem zvolna přesouvat směrem k nim. Intervaly problikávání se postupně prodlužovaly a Rosťa si s hrůzou uvědomil, že kdykoliv se tvor znovu zjevil, jejich okolí se trochu změnilo. Zpočátku téměř neznatelně, ale po chvíli to už nešlo popřít. Modrá obloha nabírala fialový odstín a jako tahy opilým štětcem ji křižovaly divoké oranžové šmouhy. Stromy se zvětšovaly, jejich kmeny mohutněly a otevíraly se v nich vykotlané dutiny. Jen ohniště na samém vrcholu kopce vypadalo stále stejně a černý popel v kruhu očouzených kamenů netečně pozoroval, jak se skupina studentů s každým úderem srdce noří do nějakého cizího světa.

Rosťovi hučelo v uších. A náhle zaslechl… ne, vycítil celým tělem slovo, které znělo všude kolem něj, a přitom vlastně nikde: „KONEČNĚ!

Zpoza kmenů, z křovisek, dokonce i z dřevěných lavic kolem ohniště se všude kolem nich pátravě vysoukaly zvědavé kouřové úponky – ona temná chapadla, která Rosťa spatřil už prve při Lucčině záchvatu. Tehdy je měl za pouhý výplod své fantazie, ale teď… teď už si tím nebyl tak jistý.

Všichni čtyři pozorovali okolní dění jako ve snách, jako zajíc fascinovaně hledící vstříc dálkovým světlům plechového kolosu s osmiválcovým motorem. Pyjovité šlahouny byly již u nich a chtivě se k nim natahovaly. Jeden se za nimi vztyčil a lascivně pohladil Báru po zátylku. Dívka zaječela a jako by tím zlomila kouzlo spletené ze strachu a popírání, které je do této chvíle všechny poutalo. Otočila se na patě a plným tryskem se rozběhla pryč. Dolů z toho zatraceného kopce, na lesáckou cestu, která vede do vesnice, k železnici, k absurdně nablýskanému chodníčku zaplacenému z dotací. Do skutečného světa.

Daleko se nedostala. Zdánlivě líná chapadla se po ní vrhla jako hladové murény. Dvě se jí omotala kolem kotníků a pevně ji sevřela, tělo však pokračovalo v pohybu. Dívka překvapeně vyjekla a instinktivně před sebe natáhla paže, aby zbrzdila pád, ten se však nedostavil. Kolem předloktí se jí omotaly další pekelné úponky, jiné ji sevřely přes boky i prsa a nesly ji zpět. Přímo k té divné postavě.

Bára se zmítala a podivným, cizím lesem se nesla ozvěna jejího vyděšeného křiku. Dejv a vzápětí i zbývající dva mladíci se jí vrhli na pomoc. Jenže nestačili udělat víc než pár kroků a zkroutili se v bolestech na zemi.

NE! ZÁKAZ!“ vnímal Rosťa celým tělem vůli oné vysoké bytosti. Nedalo se jí odporovat.

Dejv se rozplakal.

„Nech ji být, prosím!“ žadonil, ovšem se stejným úspěchem se mohl obracet k okolním stromům.

Nevolnost náhle povolila. Rosťa zvedl hlavu a spatřil, jak se bytost sklání nad Bárou, kterou držel ve vzduchu snad tucet černých chapadel, a cukavými pohyby jí pokládá jednu vyzáblou ruku na čelo a druhou na hruď. Kloubnaté prsty se nořily do jejího těla stejně snadno jako pod hladinu vody.

Dívka se svíjela a ječela, avšak žádná pomoc, o kterou tak žadonila, se nedostavovala. S hrůzou v očích pozorovala ruce, které do ní pronikaly, ovšem až když zvedla zrak k tváři oné bytosti, vkradl se do jejího křiku opravdový děs. Takový, o kterém Rosťa nepochyboval, že jej bude pronásledovat ve snech až nadosmrti.

Teprve pak Bára konečně omdlela.

SPOKOJENOST! RADOST! VNÍMÁNÍ!

Vlna cizích emocí, která se přelila po úbočích kopce, sevřela Rosťovi žaludek a vyhnala mu žluč do úst. Jen s vypětím sil překonal nevolnost, která se jej zmocnila. Stále doufal, že to je všechno jen nějaký sen, nějaký šílený trip, ze kterého se probudí, ale bolest v kolenou, která si narazil při pádu na zem, byla až příliš skutečná.

„Nech ji být, ty kurvo,“ vzlykal Dejv s rukama zabořenýma do hlíny a po tvářích mu stékaly pramínky beznaděje. „Zabiju tě, slyšíš? Zabiju tě!“

Chapadla uvolnila svoje sevření a nechala Báru bezvládně skutálet na zem. V místech, kde jí do čela pronikly prsty onoho tvora, jí zůstalo sedm bělavých flíčků. Nehýbala se. Ležela tam s otevřenýma, nevidoucíma očima upřenýma k modrooranžové obloze a jen nepatrně se zvedající hruď prozrazovala, že žije. Dejv se k ní okamžitě vrhnul a zapomněl na okolní svět.

Bytost pochopitelně dívku nepustila proto, že by se zalekla planých výhrůžek. Přesunula svou pozornost k někomu jinému.

Úponky tmy se natáhly k Lucce, která stále spala opřená zády o strom a nic z okolního dění ji neprobudilo. Všudypřítomné paže z černého kouře ji zvedly jako malé dítě, předávaly si ji jedna druhé a donesly ji až k postavě, která stále při každém pohybu slabě poblikávala, jako by tu byla a zároveň nebyla.

Prsty opět zajely do těla, tentokrát však za naprostého ticha. Lůca jen zalapala po dechu, jako by ji někdo ponořil do ledové vody.

Bytost zaklonila hlavu v extázi a zhluboka vydechla, až se zalesněným návrším přehnal sladkoštiplavý mrazivý vítr a zvedl malé roje spadaného jehličí. Ona sama najednou vypadala větší, skutečnější, zaostřenější. Přestala mizet a v obličeji, dříve nezřetelném, se jí vykreslovaly nové rysy, neobvyklé, avšak nepopiratelně ženské. Vlasy, dříve beztvaré a šedivé, nabraly zelenavý odstín a spletly se do zvláštního dvojitého copu, jehož konec jí spočíval na levém rameni. Konečně dostala pevný tvar.

Svět naposledy blikl a… a všechno vypadalo zase normálně. Skoro. V opravdu normálním světě by Dejv nejspíš nebrečel s Bářinou hlavou v klíně, Jirka by se netřásl jako v zimnici a Rosťovi samotnému by asi netlouklo srdce jako narkomanovi, který špatně odhadl dávku pervitinu. Ale nebe mělo zpět svou správnou barvu, zvláštní mátová vůně zmizela a hlavně se po nich nic nesápalo.

 

< Předchozí kapitola           Další kapitola >

<< Zpět na obsah