OK

Při poskytování služeb nám pomáhají soubory cookie. Používáním našich služeb vyjadřujete souhlas s naším používáním souborů cookie. Více informací

 

Melicharova smyčka (III)

 

„C-s-děje?“ zamumlala Bára zmámeně. S nepravidelným mrkáním zvolna otevírala oči, pak je náhle vytřeštila, vyděšeně vykřikla a pozpátku se po čtyřech odtáhla k nejbližšímu kmeni. Zrychleně dýchala, vystrašeně se rozhlížela na všechny strany a drmolila: „Co to bylo? Co to kurva bylo?! Do prdele, do piči, FUJ!“

Při posledním slově se otřásla, jako by jí po zádech přeběhl půlmetrový pavouk.

Opodál mezitím otevřela oči i Lůca. Jen je otevřela, nic víc. Nechala se svým bratrem zvednout do sedu, stále však mlčela a nijak na sobě nedávala znát, zda si je událostí několika předchozích minut vůbec vědoma. Pohled měla prázdný, nezaostřený… jenže stejně vypadala i ve chvíli, když na kopec dorazili.

Rosťa přejel ostatní pohledem, a když zjistil, že jsou všichni v pořádku, s úlevou si vydechl.

„Mizíme,“ prohlásil stručně. A víc ani říkat nemusel.

Pomohl Jirkovi zvednout jeho sestru na nohy a vzali ji mezi sebe, aby nikde nezakopla. Dejv se staral o Báru. Rychlou chůzí se vydali zpátky na dřevařskou cestu, a kdyby s sebou nevláčeli apatickou Lůcu, určitě by běželi.

„Můžeš mi do prdele říct, co to mělo znamenat?“ zasyčel Rosťa na svého blonďatého spolužáka.

„Jak to mám asi kurva vědět?“ vyštěkl Jirka.

„Tys tuhle cestu naplánoval, ne snad?“

„Ty vole, ty jsi dobrej,“ ulevil si Jiří a chytil pevněji Lucku, které na spadaných šiškách klouzaly nohy. „Si jako myslíš, že tohle v tom průvodci bylo? Děsivost pět hvězdiček z pěti, hrozí nebezpečí infarktu, nezapomeňte ve vesnici odevzdat poslední vůli?“

„Tak co to ale bylo?“ opakoval Rosťa. Výčitku v hlase vystřídaly obavy.

„Já fakt nevím. Že by měla ta pověst pravdu? Že by to byl duch toho Melichara?“

„To těžko,“ prohlásila Bára zaklesnutá do Dejva. Ostré tempo jí už vrátilo barvu do tváře. „Tohle byla ženská, ne chlap. Cítila jsem to naprosto jasně. A slyšela jsem její hlas, když… když…“ Nedomluvila, místo toho se zdálo, že bude zvracet. Černovlasý mladík ji objal kolem ramen, sklonil se k ní a políbil ji na temeno hlavy.

„Podle mě to byl nějakej démon,“ řekl Jirka. „Nesmějte se, ale… prostě mi to tak připadlo.“

Nikomu to ovšem k smíchu nepřišlo. Všichni si až příliš dobře pamatovali, co právě zažili, a tohle vysvětlení bylo stejně dobré jako kterékoliv jiné.

Na lesní cestě trochu zpomalili. Věděli, že je dovede až do vesnice, což jim dodávalo pocit bezpečí. Stejně se ale každou chvíli někdo z nich ohlédl v obavě, zda je někdo nepronásleduje nebo jestli se z nejbližšího křoví nevynoří pramínek černého kouře.

Rosťovi něco stále nešlo na rozum. Jasně, celé to bylo naprosto šílené. Ale někde v tom všem zněl falešný tón a on nebyl schopný ho najít. Pak mu to došlo.

„Hele,“ řekl. „Viděli jsme to všichni, že jo?“

Odmlčel se, a když nikdo neprotestoval, pokračoval: „Jak je možný, že se to nestalo nikomu před náma? Přece nejsme první, kdo tam byl. Normálně tady v okolí žijou lidi. To ohniště a lavičky tam musel někdo udělat. Keška se tam sama neschovala. Tak proč zrovna my? Proč ta blbá legenda mluví o nějakým oběšeným Melicharovi, kterej nikoho nezajímá, a ne o přízraku a černým kouři?“

„Neudělali jsme něco zvláštního?“ přemítal Dejv. „Něco, čím jsme to vyvolali?“

„Nic extra jsme neprováděli,“ prohlásil zvolna Jirka, který si v hlavě převíjel předchozí události. „Přišli jsme tam, chvíli hledali kešku, pak Bára našla tu budku. Přinesla ji, vyndali jsme z ní plastovou pixlu, otevřeli ji… a pak se tam ta mrcha objevila.“

Rosťa se nedůvěřivě zamračil. „Chceš říct, že jsme ji přivolali otevřením tý krabice? Přece jsme ji –“

Nedomluvil. Zíral jako opařený na cestu před sebou. „Do prdele,“ stekla mu ze rtů nadávka.

Stáli na nenápadném rozcestí, kde se z lesní cesty směrem doleva odpojovala úzká pěšinka, mizela mezi stromy a mířila v mírném stoupání až na vrchol kopce. Mrchového kopce.

„To si ze mě děláte kozy!“ zanadávala Bára a rozhlédla se po ostatních. Všichni se však tvářili stejně překvapeně jako ona.

„Kudy nás to vedeš, ty vole?“ obořila se na Jirku.

„Vždyť… vždyť jsme šli pořád rovně,“ koktal zaraženě blonďák.

„Asi jsme to nějak obešli dokola,“ pokusil se Rosťa nabídnout nějaké logické vysvětlení. S mrazením v zádech si však uvědomoval, že tomu nevěří ani on sám.

„Jo, nejspíš,“ přikývl bledý Jiří. „Jinak to být nemohlo, že jo? Tak ještě jednou. Hele, přišli jsme sem původně z tohohle směru,“ mávnul rukou na západ, „tak si budeme dávat pořádnej pozor, abychom nikde neuhnuli, a musíme se dostat do vesnice.“

Vyrazili mlčky. Rosťa cítil, jak mu do útrob buší pěst strachu, a hlavou mu vířila jediná myšlenka: Co se to tady do prdele děje?

Po chvíli Bára do nervózního ticha prohlásila: „Nechali jsme ji tam.“

„Koho?“ zeptal se Jirka, který stále vedl svou sestru. Jít dokázala sama, ale netvářila se, jako by vnímala okolní dění.

„Tu krabičku,“ vysvětlovala drobná rusovláska a hlas se jí mírně třásl. „Jestli to způsobila ona, jestli je vážně nějak… prokletá… Co když ji tam najde někdo další?“

„No tak ji najde, já se kvůli tomu vracet nebudu,“ odsekl Rosťa. Už toho měl akorát dost. Při každém prasknutí větévky nebo zašustění listů v korunách stromů se nervózně ohlížel a nemohl se dočkat, až sejdou dolů do vsi.

Bára ho probodla pohledem, ale nic neřekla. Ani jí se zřejmě nechtělo vracet.

„Hele, jsi si jistej, že jdeme správně?“ otočil se Dejv k Jirkovi. „Nepamatuju se, že by se ta cesta takhle klikatila.“

Než jeho spolužák odpověděl, vyvolal si mapu na telefonu a zaklel: „Do prdele, furt žádnej signál, ani GPS, nic. Co vy?“ zeptal se ostatních.

Ti také zkontrolovali svoje přístroje, ovšem nikdo z nich nepochodil o nic lépe.

„Dobře, tak takhle,“ snažil se zachovat klidnou hlavu. „Mapu jako takovou vidím, jenom nevím, kde na ní jsme. Ale nejspíš někde tady,“ ukázal prstem na displeji. „Takže když půjdeme po téhle cestě pořád rovně, za chvíli dorazíme na konec lesa. Pak už to je na trať jen kousek.“

„Říkáš rovně,“ zamrazilo Rosťu. „Myslíš do toho kopce před námi?“

„Jakej kopec, kurva?“ zavrčel Jiří. Nevěřícně zvedl pohled od mapy na cestu, která před nimi stoupala tam, kde by přece měla klesat! Zavřel oči a dvakrát se zhluboka nadechl, aby se uklidnil. Pak řekl: „Nenecháme se zblbnout. Půjdeme podle mapy. Mapa má pravdu.“

Proti tomu se nedalo nic namítat, tak opět vyrazili. Stoupali do mírného kopce po stále se zužující cestě, která se rychle měnila na pouhou stezku, až se ocitli nahoře. U vyhaslého ohniště. U laviček z nahrubo přitesaných akátových kmenů. U obyčejné plastové svačinové krabičky, která se bělala na jedné z nich.

Kurva!“ zařval z plných plic Dejv, rozběhl se a vší silou do kešky kopl. Harampádí, které v ní bylo uložené, se rozletělo všude kolem.

Jirka si pravou rukou sevřel čelo. „To… to… to nedává smysl!“

„Pojďte pryč,“ žadonila Bára. Zuby jí drkotaly. I Rosťovi se zdálo, jako by se v okolí ochladilo, ale možná za to mohly jen jeho nervy napjaté k prasknutí.

Otočili se a vraceli se po svých stopách dolů, nikdo se nechtěl nahoře zdržovat ani o sekundu déle.

Dřevařskou cestu už nenašli. Přesto kráčeli dál, pořád za nosem. Rosťa pohlédl na nebe. Jeho fialová barva ostře kontrastovala se svěže zelenými listy okolních stromů. A nepochyboval o tom, že se po ní táhnou tlusté oranžové šmouhy.

Ani je už nepřekvapilo, když po deseti minutách zjistili, že opět stojí u úpatí kopce, jenž je odmítal pustit ze svých pout.

Bára plakala, Dejv ji uklidňoval, Jirka nadával a Rosťa se marně snažil zachovat klid. Nejlépe na tom byla Lucka, která byla pořád ponořená do svého vlastního světa. Tohle už nemohly mít na svědomí prášky, to musel být důsledek toho, co se jí stalo na kopci.

Tentokrát už nahoru nešli. S narůstajícím zoufalstvím a beznadějí bloudili lesem, jenže ať se snažili sebevíc, vždy se vrátili zpět k Mrchovému kopci. Pokusili se řídit polohou slunce, jenže když se příliš vzdálili, začala celá obloha jasnět a po chvíli se už opět blížili k prokletému vrchu. Několikrát k nim dolehly tlumené nebo i zcela zřetelné hlasy, ale kdykoliv se s voláním o pomoc rozběhli daným směrem, spatřili jen prázdnou cestu a větve stromů líně se vlnící v letním vánku. V jeden okamžik dokonce zaslechli ze zatáčky kousek za sebou mlasknutí opratí a rachot dřevěných kol kodrcajících se po hrbolaté lesní cestě. Vůz se blížil, ovšem ať namáhali oči sebevíc, skrz stromy nic nezahlédli. Rachot přitom sílil, jako by ho už měli na dosah. Mířil přímo k nim, nezastavoval.

Najednou přímo vedle Rosťova ucha kdosi unaveně prohlásil: „Hý! Tož hni sa, herko zahubená, nebo nám poslé doma hospod našelmuje.“

Prudce se otočil, ale nikdo tam nebyl. Přesto mu nos zaplavil čpavý pach koňského potu, neviditelný vůz projel kolem nich, skrz ně a skrytý před jejich zraky pokračoval v cestě kdovíkam.

Tohle už bylo na Rosťu moc. Bezmocně usedl na zem, promnul si dlaněmi oči a měl co dělat, aby se hystericky nerozesmál. Napadlo ho, že tu všichni skončí jak ten Melichar z legendy – radši si vezmou život, než aby to dál snášeli. A třeba se jednou také dostanou do místních pověstí.

Upřel zarudlé oči na Jirku a prohlásil: „Tohle je tvoje vina, abys věděl. Doufám, že jsi spokojenej.“ Byl tak unavený, že už ani neměl sílu dát do svého obvinění vztek nebo nenávist. Jen to konstatoval.

„Co to meleš, ty vole?“ vyštěkl jeho blonďatý spolužák, který právě usadil na zem svou sestru, aby si odpočinula.

„Byl to tvůj nápad vzít ji s námi, i když víš, že je magor,“ vysvětloval unaveně Rosťa. „Tak tady to máš. Teď jsme uvěznění v nějakým z těch jejích šílených bludů. A nemůžeme ven.“

„Ruplo ti v bedně? Jak by to asi…“ Jirka nenacházel správná slova, jen pozvedl ruce v neurčitém gestu. Pak zaváhal, do tváře se mu vkradla pochybnost. „To je přece blbost,“ zašeptal nakonec s pohledem upřeným na Lucku.

„Napadá tě snad nějaký lepší vysvětlení?“

Dejv se zhluboka nadechl, aby se uklidnil, a prohlásil: „Podle mě to je kravina. Chce to hlavně zachovat chladnou hlavu. Hlavní je najít cestu pryč.“

Rosťa se na něj ostře podíval. Už mu šel taky na nervy. „Jasně, to nás totiž doteď nenapadlo,“ ušklíbl se jedovatě. „Díky, žes nám otevřel oči.“

„Povídám, že hlavně nesmíme panikařit,“ opakoval Dejv důrazně, jako by ho ostatní prve neslyšeli.

„No sorry, že nejsem superman!“ vybuchl Rosťa. Chtěl ještě něco dodat, ale cosi v kamarádově pohledu ho zarazilo.

Dejv se zmateně rozhlížel kolem sebe. Upíral pohled někam za Jirkova záda, jeho oči sledovaly jakýsi neexistující pohyb. Pak vyskočil ze země a volal: „Hej, slyšíte mě? Řekl jsem snad něco? Rosťo, Báro, kam jdete?“

To bylo poprvé po roce a půl, co oslovil Rosťu jeho pravým jménem a ne tou pitomou přezdívkou, ten z toho však nedokázal mít radost. Co se to zase děje?

„Sakra, počkejte na mě!“ zvolal Dejv a chtěl se rozběhnout, Bára ho však chytila za paži.

Hoch vyděšeně zařval, hlasem mu rezonovala nefalšovaná hrůza. „Do prdele, jsou tady zas! Táhněte! Áááá!

Zuřivě kolem sebe mával pažemi a zmítal sebou, jako by se chtěl vysmeknout nějakému neviditelnému sevření. Náhodou přitom udeřil Báru loktem do hrudi takovou silou, až s heknutím pozadu dopadla na zem.

Okolí zaplavila známá vůně máty. A Rosťa už poznal, co je ta druhá složka, ta nasládlá. Krev.

Dejv sebou dál házel, třásl se a vydával neartikulované skřeky. Zbývající dva mladíci se ho snažili uklidnit, ale každý jejich dotyk vše jen zhoršoval. Nakonec sebou jejich spolužák prudce cukl, jako by se něčemu vyškubl, a rozběhl se pryč směrem do lesa. Nikam se ovšem nedostal, hned po pěti krocích spadl na zem, jako by mu něco podrazilo nohy, možná však jen zakopl o nějakou větev. Vzápětí stál opět na nohou a bezhlavě prchal dál. Neohlížel se nalevo napravo, jako by jeho oči viděly úplně jiný svět než ten, ve kterém se nacházelo jeho fyzické tělo.

Toho stromu si nejspíš vůbec nevšiml, dokud do něj nenarazil. Ticho, které následovalo po té tupé ráně, bylo svým způsobem ještě děsivější než předchozí křik.

Jirka, Rosťa a Bára se k němu rozběhli. Hrudí se ochable opíral o kmen staré borovice, hlavu kleslou na levé rameno. Už byli dost blízko, aby viděli, že pomalu pohybuje rty ve snaze něco říct, místo slov mu z nich však vycházela jen krev. Bára se jemně dotkla jeho ramene a pokusila se ho otočit čelem k sobě, jenže to nešlo.

Teprve teď si všimli ostré špičky pahýlu větve, která Dejvovi trčela ze zad. Chvíli jim trvalo, než jim došlo, co těch několik centimetrů zakrváceného dřeva znamená.

Pohyb rtů ustal, prsty na pravé ruce mu však ještě chvíli nepravidelně pocukávaly. Jako by se snažil cosi naposledy sevřít v dlani, něčeho se dotknout.

Bára klesla na kolena a hlasitě se rozeštkala. Nářek plný žalu a zoufalství se nesl lesem a lhostejná ozvěna si s ním pohazovala sem a tam. Dívka objala nohy svého přítele, natáhla ruku k jeho chladnoucím prstům a sevřela je tak pevně, jako by mu tím snad mohla vrátit život. A opravdu, kolem spojených rukou se objevilo slabé světlo.

Jenže do Bářina pláče se vkradl další tón. Bolest.

Rosťa s hrůzou sledoval, jak světlo po ruce putuje vzhůru až k ohnivému tetování na jejím rameni a to následně ožilo. Nejprve z něj stoupal jen sotva patrný pramínek šedého kouře, ale vzápětí se po něm roztančily první drobné plamínky.

Bára zaječela. Ohlédla se, co se to děje, a pokusila se oheň levačkou uhasit, ta jí ovšem vzplála také. Vzduchem začpěl puch spáleného masa, který nedokázala přebít ani stále sílící vůně máty.

Jirka jí chtěl pomoci, Rosťa ho ovšem na poslední chvíli zadržel.

„Posral ses?“ vykřikl na něj. „Chceš dopadnout stejně? Padáme, dělej! Pryč!“

Nečekal, až se jeho spolužák probere ze šoku, a táhl jej dál od hrůzného divadla.

Bára se ještě chvíli zmítala na zemi, ale než se oba dostali zpátky k Lucce, sedící stále na kraji cesty, zbyla z ní jen hromádka popela.

 

 

< Předchozí kapitola           Další kapitola >

<< Zpět na obsah