OK

Při poskytování služeb nám pomáhají soubory cookie. Používáním našich služeb vyjadřujete souhlas s naším používáním souborů cookie. Více informací

 

Melicharova smyčka (IV)

 

„Ty vole… ty vole…“ drkotal zuby Jirka, ruce se mu třásly a ohryzek mu poskakoval jako o závod.

„Seber se a pojď,“ zamračil se na něj Rosťa, a když viděl, že ho kamarád příliš nevnímá, sám se shýbl pro Lůcu, aby ji zvedl na nohy.

Jakmile ji chytil za paži, otočila k němu zarudlé prázdné oči a prohlásila: „Potřebovala jsem tě. Věřila jsem ti. Byl jsi moje kotva, moje naděje. Jenže jsi mě opustil, zradil jsi mě. Teď jsem troska, prázdná schránka. Schránka a zároveň i klíč, který ji odemkne.“ Hlas měla plochý, bezvýrazný a zřejmě ještě stále nebyla při smyslech. Hovořila však naprosto plynule a srozumitelně.

Rosťa se otřásl, přehodil si přes ramena jednu její paži a vyrazil. Bylo mu jedno, jakým směrem, hlavně pryč.

„Tak jdeš už?“ houknul za sebe na Jirku.

Ten se konečně probral ze šoku, několika rychlými kroky je dohnal a podepřel svou sestru z druhé strany.

Chvíli mlčky kráčeli a snažili se nevnímat, že se jim cesta pod nohama zvedá do mírného kopce.

„Lůca měla pravdu, abys věděl,“ porušil ticho Jirka.

„Hovno,“ zabručel Rosťa.

„Nedělej, že to tak není. Víš vůbec, co jsi pro ni znamenal? Byl jsi její první opravdová láska, ty vole. První, komu důvěřovala. Dokážeš si představit, jaký to pro ni bylo? Ne, nedokážeš, že jo… Ale já viděl její deníček, do prdele. Ta káča si myslela, že mezi váma něco je, a když se to s ní začalo zhoršovat, věřila, že ji podržíš. A ty? Ty ses na ni vysral. Jako by měla prašivinu.“

Oheň v Jirkově hlase prozrazoval, že tohle ho trápilo už dlouho, jen to dosud nedokázal svému příteli říct.

Jenže Rosťa se na věc odmítal dívat jeho očima. „A divíš se? Nedělej, že by ses nezachoval stejně.“

„Ty jsi ale kretén,“ odplivnul si Jiří.

Bavili se o Lucce, jako by tam nebyla. Jenže ona tam byla. Najednou se zastavila tak prudce a nečekaně, až oba spolužáci málem zakopli. Podívala se jim zpříma do očí a tiše prohlásila: „Tohle je její svět. Její, ale zároveň i náš. Srazily se a prolnuly jako dvě bubliny – a to se nemělo stát. Uvízly v sobě. A ona uvízla tady, v tomhle průsečíku, který patří tam i tam a vlastně nikam. Nemůže zpátky a nemůže ani k nám. Je tu vězněm.“

Hlas už měla normální, jenže slova… ta slova zněla divně. Nedávala smysl, nebo Rosťa alespoň chtěl, aby nedávala.

Pak jemně položila ruku svému bratrovi na rameno, povzbudivě se na něj usmála a řekla: „Pojď, už čeká.“

Hoši s vytřeštěnými zraky pozorovali, jak vycházkovým krokem stoupá po úzké lesní stezce k zanedbanému ohništi. Teprve teď si uvědomili, že tam skutečně někdo je.

A nebyla to ta bytost co prve.

Na temeni kopce stál bokem k nim jakýsi muž a zuřivě kolem sebe máchal obouruční sekerou – mohutným kalačem s hlavicí z černého železa a ohmataným, asi metr dlouhým topůrkem. Pod krátkou červenou vestou se zašlou výšivkou mu plandala dlouhá bílá hazuka, nohy měl navlečené do zašedlých kalhot z pevné látky a jeho vysoké kožené boty už zřejmě zažily lepší časy. Vypadal jak zpěvák lidovek, který ve svém kroji chodil dvacet let lopotit na pole.

„Skaňte, čertova splodiska!“ křičel šlachovitý muž na kohosi a tvář nad hustým plnovousem měl rudou vzteky a námahou.

Vůně máty byla ochromující.

„Hej, počkej na mě!“ zavolal Jirka na sestru, když se konečně probral z překvapení.

Chlap na kopci se otočil, a když je spatřil, rozšířily se mu oči údivem. Zarazil se. Zdálo se, že chce něco říct, ale zbraň mu náhle vyletěla z ruky a dopadla o několik metrů dál, jako by mu ji nějaký neviditelný protivník vyrval a odhodil ji stranou. Pak ho táž síla popadla za obě paže a roztáhla mu je, div že mu je neutrhla. Muž zařval a Rosťovi se zdálo, že se vznesl pár palců nad udusanou hlínu.

On i Jirka se mu rozběhli na pomoc, ale nebylo to zapotřebí. Jakmile se ocitli několik kroků od něj, spadl na zem a oni jen spatřili, jak se ve vzduchu rozplývají šlahouny černého dýmu. Jako by splnily svůj úkol a teď se stáhly do ústraní.

Muž klečel, opíral se o dlaně a vyčerpaně oddechoval. Na zápěstích, za která ho chapadla před chvílí svírala, měl sedřenou kůži.

Teprve teď si Rosťa všiml, že zatímco ohniště tu zůstalo, lavice zmizely a s nimi i nízký přístřešek na dřevo. Zato se tu povalovala převržená nůše, ze které se na suchou zem vysypalo několik dřevěných misek, kus složené látky, smotané lano a několik vyřezávaných figurek. Zdálo se, jako by sem muž zabloudil z jiné doby – nebo snad oni tři zabloudili do té jeho? Ta představa, která by ještě ráno vypadala naprosto absurdně, ho nyní ani trochu nevyváděla z míry. Byla to prostě jedna z možností.

„Jste v pořádku?“ sklonil se Jirka k vousatému pořízkovi.

Ten ho probodl pohledem, a zatímco se zvedal na nohy, chraptěl: „Co tu děláte? Musíte pryč, tohle je nečisté místo, prokleté! Sám ďábel se tu zabydlel.“

„No jo, pryč,“ zabručel Rosťa. „Ale kudy?“

„Nemudrujte a utíkejte, než –“

Ať chtěl říct cokoliv, nedopověděl to. Vyvalil oči na Lucku, která právě zvolna došla až nahoru, a brada se mu rozklepala. Pak se prudce nadechl a vykřikl: „To je ona!“

Rosťa s Jirkou nechápavě sledovali, jak muž běží pro sekeru ležící opodál. Když se mu prsty sevřely kolem topůrka, jako by si tím dodal odvahu.

„To je ona,“ zopakoval a do hlasu se mu vetřela nenávist. „Bosorka zvrácená, kuje tady na Josefově kopci pikle, obcuje se satanášem, čarovná zvěrstva tu provozuje.“

„Jen klid, jen klid,“ snažil se ho utišit Jiří.

„Mlč, však sám dobře vím, koho mám před sebou!“ obořil se na něj chlap. Pak se otočil zpátky k Lůce, která ho mlčky pozorovala, a výhrůžně se k ní blížil. „Nastrojila ses do jiného těla, ale já stejně vím, že to jsi ty. Marie mi všechno řekla, abys věděla. Bránila se, jenž já to z ní dostal. Dostal a pak jí ve vodě jako kotě utopil, jak se na takovou holotu sluší. Tak proto jsi mě sem dohnala? Aby ses mi pomstila za to, co jsem udělal s tou tvojí služkou? S tou hloupou běhnou, co ani podržet neuměla a na poli zastala práci za půl čeledína? Ale to ses přepočítala. Jsem dobrý křesťan a žádná tvoje bosoráctví nade mnou nemají moc.“

Rosťa pochopil, na koho to na vrcholu Mrchového kopce narazili. Vlasy na zátylku se mu postavily zlou předtuchou.

Chlap stál už jen pár kroků před dívkou a klouby na sekyře mu zbělely. Lucka mu hleděla přímo do očí, neřekla však ani slovo, ani se nepohnula. Jirka mezi ně skočil, aby sestru zaštítil vlastním tělem.

„Neblázněte, člověče!“ vyhrknul. „Vždyť je to normální holka. Co máte za problém?“

„Uhni mi, pískle,“ zavrčel na něj vousáč varovně. „Nevidíš snad, kdo to je? Nebo k ní sám taky patříš?“

„Je to moje sestra, do prdele!“

„Ha!“ zvolal chlap. „Tak oba!“

Napřáhl se k úderu, ale Jirka nečekal, až rána dopadne. Vrhnul se na něj a oběma rukama sevřel topůrko kalače. Chvíli se o něj přetahovali, jenže mladík svého soupeře podcenil – šlachovitý sedlák měl víc síly, než se zdálo. Prudkým trhnutím sekeru Jirkovi vyškubl z rukou a kopnutím do břicha ho srazil k zemi, Lucce přímo k nohám. Pozvedl zbraň nad hlavu, a kdyby do něj Rosťa zezadu z rozběhu nestrčil, rozpoltil by Jiřímu lebku jako špalek. Takhle se hlavice kalače zaryla do hlíny několik stop vedle.

„Ty taky, zmetku?“ ryčel sedlák. „Tři na jednoho? No dobrá. Panenko Maria, stůj při mně!“

S těmi slovy popadl Rosťu za triko a odhodil ho mezi stromy. Pak zaklekl na Jiřího, který ještě stále nedokázal popadnout dech, zatnul mozolnaté pracky v pěst a bušil do něj hlava nehlava.

Rosťa nabral ztracenou rovnováhu a snažil se muže od svého spolužáka odtrhnout, ale jen si tím vykoledoval ránu loktem do žaludku.

Zrak mu padl na rozsypanou nůši. Shýbl se pro provaz, dvěma pohyby udělal na volném konci rychlou volnou smyčku a přehodil ji vousatému násilníkovi přes hlavu. Škubnul.

Chlap se převalil na záda, sténající Jirka tím ale získal jen pár sekund času. Útočník byl natolik zaslepený zuřivostí, že snad ani nevnímal své okolí, ani provaz visící mu na krku. Ihned se ke své oběti po čtyřech přisápal a s neartikulovaným řevem dál uštědřoval hochovi ránu za ranou. Krev na jeho pěstech se kovově leskla.

Rosťa nepřemýšlel. Přehodil statkáři lano přes hlavu ještě jednou, aby se nemohl vysmeknout, a vší silou zabral. Zuřivec zachroptěl, převalil se na záda a snažil se osvobodit. Mladík věděl, že to mu nemůže dovolit, to by byl jeho konec. Rychle ho tedy vláčel za sebou pryč od svého kamaráda, jenž bezvládně ležel na zádech a místo obličeje měl jen rudou kaši.

Rudá bublina na Jiřího rtech pukla a další se už neobjevila.

Rosťovi se zatmělo před očima. Přehodil oba volné konce provazu přes větev nejbližšího stromu a zabral. Sedláka zápasícího se smyčkou kolem krku tak zvedl do sedu, pak na nohy… a pokračoval. Oba ovšem byli zhruba stejně těžcí, takže jakmile stál muž jen na špičkách, výš už ho nevytáhl.

Chlap ztěžka lapal po dechu, sípal a valil oči, jednou rukou se snažil chytit provaz nad hlavou a prsty druhé strkal pod smyčku, která se mu utahovala na krku.

Mladík neváhal. Oba konce provazu omotal kolem další větve a pár pohyby na nich udělal uzel. Pak se celou svou vahou pověsil muži na nohy a usilovně doufal, že provaz nepovolí.

Vousáči se ze sevřeného hrdla vydralo cosi, co zřejmě měl být řev, ozvalo se však jen bolestné zasípání. Zmítal sebou, bil kolem sebe rukama, snažil se uvolnit nohy z Rosťova sevření, jenže marně. Po několika nekonečně dlouhých chvílích zápas ustal. Rosťa přesto držel nohy dál, otřásal se nekontrolovatelnými vzlyky a díval se na Jirku, který ležel opodál a za celou tu dobu se ani nehnul.

Stmívalo se, kdesi na severu houknul sýček.

Hoch se pustil a svalil se na zem. Uvědomil si, že ho bolí celé tělo, nejspíš schytal pár kopanců. Všiml si, že vedle něj stojí Lucka. Zvedl k ní uslzené oči. Usmála se na něj – mile, jako kdysi. Pak pohlédla na visícího muže, pohladila ho po tváři a tiše řekla: „Tady se vše prolíná. Byla tu vězněm i vládcem od úsvitu času, celou nekonečnou noc. Ale až Marie ji spatřila – hloupá, prostinká, šílená Marie, která viděla i to, co ostatní přehlíželi. Viděla ji a dala jí tvar. Učila ji, kdo jsme zač, ukazovala jí náš svět. Tak nás Paní poznala. Marie byla hodná, laskavá duše. Jenže tys ji zabil, Melichare. Tys ji zabil, a tak Paní poznala i nenávist.“

„Jak to… jak to všechno víš?“ hlesl Rosťa, který se mezitím zvedl do sedu a teď Lůcu fascinovaně pozoroval.

Pohlédla na něj s překvapením, jako by na moment na jeho přítomnost zapomněla. Pak se zhluboka nadechla a se šťastným výrazem se rozhlédla.

„Slyším ji,“ řekla. „Cítím ji. Jsem jako Marie. Jsem klíč. Otevřela jsem jí cestu.“

Víc si Rosťa nepamatoval. Omdlel.

 

 

< Předchozí kapitola           Další kapitola >

<< Zpět na obsah