OK

Při poskytování služeb nám pomáhají soubory cookie. Používáním našich služeb vyjadřujete souhlas s naším používáním souborů cookie. Více informací

 

Melicharova smyčka (V)

 

Letní ráno uprostřed lesa bylo překvapivě chladné. Za pár hodin bude jistě dusno k zalknutí, ale teď vzduch voněl deštěm, který přitom už bůhví kolik týdnů nespadnul.

Někdo zatřásl Rosťovi ramenem. S cuknutím se probudil a prudce se nadechl. Během jediného okamžiku se mu vybavily události včerejšího dne ve vší jejich hrůze a šílenosti.

Stál nad ním Dejv a držel se za hlavu.

„Vstávej, vole,“ bručel. „Asi budeme mít průser, mám na telefonu patnáct hovorů a esemesky jsem si radši ani nečetl.“

Rosťa se zmateně rozhlédl. „Co se to –“

„Taky si toho moc nepamatuješ, co?“ ušklíbl se černovlasý spolužák a pomohl mu na nohy. „To nikdo. Já jsem celej rozlámanej, bolí mě se i nadechnout. Tomu bys nevěřil, probudil jsem se zaklíněnej ve stromu dole pod kopcem. Bára chytla na rameni nějakou vyrážku a Jirka má migrénu jako prase. Co ty?“

Rosťa překvapeně těkal pohledem po vrcholu kopce. Na rozdíl od Dejva a zřejmě ostatních si pamatoval na vše. Na chapadla stvořená z černého kouře, na bloudění, na to, jak ostatní zemřeli. Jak sám zabil člověka.

Střelil pohledem ke stromu, pod nímž se probudil. Nikdo na jeho větvi nevisel. Pochopitelně. Koutkem oka však na kraji zorného pole zahlédl jakýsi pohyb, nezřetelný černý tvar. Malý obláček kouře. Cuknul hlavou, ovšem nic tam nebylo.

„Já… jo, jo, taky mi je nějak divně,“ zamumlal jen neurčitě. „Jako bych měl naražená žebra.“

Mezi stromy zahlédl Báru s Jirkou, jak do plastové svačinové krabičky sbírají harampádí rozsypané po okolí. A slyšel spolužačku právě temně říkat: „… ale jestli zjistím, že jste mi někdo dali nějaký veselý sušenky nebo něco do pití, fakt mě naserete!“

Lůca seděla opodál na jedné z laviček, pozorovala větve nad hlavou, jimiž zvolna pohupoval mírný vánek, a splétala si dlouhé vlasy do složitého dvojitého copu. Přisedl si k ní.

„Tak už jsi taky vzhůru?“ zeptala se s úsměvem.

Byl zmatený. Že by to všechno byl jen sen?

„Co je to vlastně sen?“ řekla Lucka nahlas. „Pro vás je hranice mezi zdáním a skutečností tak tenká, že ty pojmy ztrácejí význam.“

„Lucko, neblbni, nemám na to náladu,“ pronesl po chvíli třesoucím se hlasem. Snažil se nemyslet na to, že odpověděla na otázku, kterou si položil jen v duchu… jenže mu to nešlo. Zvedl oči k obloze a srdce se mu na okamžik zastavilo. Bylo fialové s oranžovými – NE! Bylo normální. Modré, na něm pár bílých mráčků a nic víc.

„Řekni mi, upřímně,“ zašeptal naléhavě. „Vážně se to stalo?“

Lůca se vesele rozesmála. Už dlouho tyhle zvonky v jejím hlase neslyšel. Pak ledabyle pokrčila rameny a řekla: „Všechno se to stalo… někde. Někdy. Nějak. Stalo se, co se stát mělo, a nestalo se, co se stát nemělo.“

Zhluboka vydechla, zadívala se mu do očí a tiše pokračovala: „Byla jsem klíč a dala jsem jí ho. Dala jsem jí sebe. Konečně může tohle místo opustit, odejít se mnou, ve mně. Když jsem ji tedy požádala o laskavost, vyhověla mi a napravila to, co její svět napáchal. Konec konců, dávám jí nový život. Dlužila mi to. A já bych nedovolila, aby se jim něco stalo,“ řekla a ohlédla se na kamarády a bratra. „Mám je ráda.“

Poté se naklonila k němu, téměř neznatelně se dotkla rty jeho ucha jako v něžném polibku a zašeptala: „Což o tobě neplatí. Ty teď poznáš, jak jsem se doteď cítila já.“

Z okolních stromů se k Rosťovi natáhly pramínky černého dýmu, který nikdo kromě něj neviděl.

Lucčin dech voněl mátou a krví.

 

< Předchozí kapitola

<< Zpět na obsah