OK

Při poskytování služeb nám pomáhají soubory cookie. Používáním našich služeb vyjadřujete souhlas s naším používáním souborů cookie. Více informací

 

Píseň beze slov

 

„Dbát na duchovní čistotu je jednou ze základních povinností každého z nás. Jen člověk, jehož mysl není ničím poskvrněna, může svým úsilím přispívat ke všeobecnému blahobytu a dosažení Pokroku. A proto je jakékoliv obcování s temnotou tím nejhorším zločinem, jejž si jen lze představit: není to pouhé mrhání vlastním potenciálem, je to přímý útok na celou naši společnost, na samou podstatu lidství. Existuje tedy pouze jedna správná cesta, jak k těmto výhonkům chaosu přistupovat. Musíme je vyhledávat a bez milosti hubit.“

Z traktátu Pokrok: Vznešený a svatý cíl
Ieronymus Höchen, XXVI. rektor navirnacké Techniky

  

Kapitola I. – Navirnak

 

Sayu probudil nakřáplý hlas výstražných zvonků, varující opozdilce před Vysokým přílivem. Ačkoliv byla tady v Navirnaku teprve týden, už moc dobře věděla, co ten signál značí: všechny tři měsíce kroužící oblohou za chvíli spojí své síly, hladina moře stoupne o desítky sáhů a větší část Prorokova zálivu se ocitne pod vodou. Všechno, co zůstane zapomenuté na nízko položených skalních římsách dlážděných kovovými rošty, nenávratně zmizí. Co si nevezmou vlny, o to se s chutí postarají dravé ryby.

Dívka ztěžka rozlepila unavené, zarudlé oči a malátně se postavila. Musela se opřít o kamenitou stěnu pokrytou solnou krustou, protože hladem zesláblé nohy by ji nejspíš neudržely. V přízračném světle několika vysoko zavěšených lamp viděla, že přístavní dělníci už přenosili všechny bedny a sudy na pontonová mola, pečlivě je zajistili a sami si buď udělali pohodlí ve svých plovoucích domcích, nebo se přesunuli někam do vyšších pater útesů. Tam, kde ještě před několika hodinami panoval čilý shon, teď bylo jako po vymření.

Až na to zvonění. Jeho intervaly se zkracovaly, znělo už prakticky bez přestávek.

Saya se shýbla pro hnědou látkovou brašnu a hlava se jí přitom zamotala tak, až se málem svalila zpátky na zem. Kdy se naposledy pořádně najedla? Už ani nevěděla. Asi předevčírem, to vyprosila zbytky z kuchyně u zadního vchodu jedné krčmy.

Ztuhlým krokem se vydala k nejbližšímu schodišti, které svým sklonem připomínalo spíš žebřík.

„Uhni, huso!“ odstrčil ji hrubě z cesty jakýsi páchnoucí ožrala, který se stejně jako ona probudil až na poslední chvíli a teď pospíchal nahoru – nejspíš aby si vyžebral pár dentradů na další pintu zvětralého kyselého piva. Byla tak unavená, že se ani nezmohla na žádnou ráznou odpověď. A v tu chvíli si to uvědomila: nevěděla o něm. Píseň mlčela, nevarovala ji. Poprvé po dlouhých čtyřech letech ji nechala na holičkách.

Konečně, pomyslela si Saya. Nechtěla se ovšem radovat předčasně. Možná byla jen příliš zmožená a zubožená na to, aby ji slyšela, aby cítila ty zneklidňující tóny prostupující celým tělem, kdykoliv se mělo něco stát.

Pomalu se s námahou vydrápala k prvním domům, které se tísnily ke stěně pahorku v místech, kam moře nesahalo ani při těch nejdivočejších přílivech. Opatrně našlapovala na úzkých visutých chodníčcích a lávkách natažených přes úzké průrvy a pukliny a hledala místo, kam by mohla složit hlavu na zbytek noci. Vzala zavděk prvním trochu suchým zákoutím, ve kterém by o ni nikdo ve tmě nezakopl. Složila si brašnu pod hlavu, zachumlala se do svého umolousaného pláště, jehož původní červená barva se ukrývala pod nánosem prachu a zaschlého bahna, a s úlevou zavřela oči. Okamžitě se propadla do náruče spánku, který připomínal spíš mdloby.

~~~

Bylo ještě krátce nad ránem, když se Saya s trhnutím probudila a posadila na chladném dláždění. Bušící srdce se jí snažilo vyskočit z hrudi, marně se snažila zklidnit dech. Byl to sen, opakovala si, byl to jenom sen.

Co se jí to vlastně zdálo? Zapadlý průchod mezi dvěma dřevěnými domy, hnilobný puch vycházející z rozbitých sudů, úzká stružka splašků spadající do moře… A u kraje uličky měšec, který ji k sobě vábil neodolatelnou silou. Opatrně se k něm sklonila, jako by to bylo plaché zvíře, jež může při sebemenším náznaku nebezpečí zmizet v nejbližší noře. Zvolna zatáhla za koženou tkanici, kterým byl váček zavázaný – a s úžasem sledovala, jak se z něj vysypaly zlaté mince. Kutálely se po zemi a ona se je snažila posbírat, když tu jí náhle projela hrudí ochromující bolest a do ramen se jí zatnuly silné prsty chladné jako led. Máme tě!

Sayině zmatené mysli pár okamžiků trvalo, než si uvědomila, kde vlastně je. Neleží doma ve své posteli, vedle ní nespí malá sestřička a přes ulici nebydlí zvědaví sousedi, co do všeho strkají nos. Dnes nebude pomáhat otci v dílně s řezbami, nikdo se s ní na trhu nebude dohadovat, usmívat se na ni nebo jí neobratně nadbíhat. Tohle je Navirnak, hlavní město říše. Je otrhaná, špinavá, unavená. Mladá žebračka, jakých tu bloudí tucty.

Takže je v bezpečí. Dokud se bude držet ve zdejší chudinské čtvrti, nic jí nehrozí.

Ten několikahodinový spánek jí pomohl. Hlad ji stále drtil útroby v železném sevření, ale aspoň měla čistší hlavu a dokázala přemýšlet.

Zvolna se sbírala ze země, a zatímco se snažila si alespoň trochu očistit plášť a dlouhou sukni, vzpomněla si na tu příhodu ze včerejší noci. Na to, jak se srazila s oním opilcem – a především na to, že jej nezaregistrovala dříve. Opravdu její píseň utichla? Pokud ano, vše by se tím vyřešilo. Mohla by se vrátit domů, nikoho by už neohrožovala. Nemusela by se bát, že k nim za hluboké noci vtrhnou Ochránci, všechny svážou a někde ve sklepení žaláře bez soudu popraví. Život by se vrátil do starých kolejí.

Prudce potřásla hlavou a vyhnala si slzy z očí. Nemá cenu snít, nemá smysl oddávat se představám a planým nadějím. Dávno přece věděla, že k tomuhle dojde, že bude muset opustit své blízké, aby jim neublížila. Stalo se, nemohla to déle odkládat. Jestli se někdy bude moci vrátit, to ukáže až čas. Nesmí sednout na lep prvnímu pokušení, které by pro ni bylo záminkou vrátit se domů.

Ale třeba se skutečně něco změnilo. Od včerejška cítí se svém nitru onu překrásnou samotu, po které touží už celé roky. Tak snad. Snad…!

Zvolna bloumala uzounkými uličkami, ztracená ve vlastních myšlenkách. Se svým starým životem se sice rozloučila, ale musela načít nějaký nový – a život žebračky ji rozhodně nelákal. A to druhé řešení, které se nabízelo… ne, to nepřipadalo v úvahu. Hned prvního dne po svém příjezdu do Navirnaku spatřila dívky dokonce mladší než ona, sotva rozkvetlá poupata zadušená hnusem světa, jak s pohaslýma očima chodí mezi námořníky a s mrazivou lhostejností k vlastnímu osudu jim nabízejí svá těla. Ne, takhle ona neskončí. Nikdy. Prostě ne. Musí najít nějaký způsob. A štěstí je třeba pomoci.

Proplétala se tedy spodními patry rušného města, jež už před mnoha staletími pokrylo každý kousek volného prostoru na pětici obřích útesů lemujících Prorokův záliv, a hledala, aniž by věděla co. Byla si však jistá, že až na to narazí, pozná to.

 

 Další kapitola >

<< Zpět na obsah

 

Přidat komentář