OK

Při poskytování služeb nám pomáhají soubory cookie. Používáním našich služeb vyjadřujete souhlas s naším používáním souborů cookie. Více informací

 

Návštěva zdaleka

 

Kýnka s vyplazeným jazykem přimhouřila oči, naklonila hlavu na stranu a znalecky zhodnotila své nejnovější dílo. Spokojeně mlaskla. Dokonalé! Vytahané stonky vrhaly šikmé stíny přes rozkousaný košík, zdánlivě nahodile rozmístěné důlky plně ladily s kosmickým pořádkem, k tomu všemu se vzduchem linula vůně čerstvě zkypřené půdy… ano, mohla být na svůj výtvor po právu pyšná. A také že byla!

Náhle jí za zády zavrzaly dveře a ozvalo se překvapené zalapání po dechu. Huňatá fenečka nechala kochání kocháním a vystřelila, jako by v dálce cinkla miska s večeří. Nebyla hloupá – moc dobře poznala, kdy nadešel čas k odchodu. Takže ještě než se nad krajinou rozlehlo hlasité láteření plešatého chlapíka v seprané zelené košili, přeskočila mrštně plot a plnou rychlostí už pelášila přes nízký kopec směrem k vesnici.

Někteří lidé holt nemají cit pro umění, pomyslela si.

Naposledy se ohlédla za myslivcem, a když viděla, jak s brunátnou tváří stojí nad zničenými záhony růží a mává za ní holí, také mu na rozloučenou zamávala ocasem. Byla přece slušně vychovaná! Pak stačilo jen hups přes nízký násep a už ji vítala cesta, která se líně kroutila skrz pastviny.

Kýnka se po ní vydala a vychutnávala si hřejivé sluneční paprsky, lechtající ji za ušisky. Byla spokojená. A kdyby jen to! Ona byla spokojená víc, než kdy považovala za možné. Dřív si myslela, že štěstí na ni čeká jen na toulkách, někde za horami a uprostřed zelených hvozdů, s překvapením však zjišťovala, že se kvůli němu vlastně nemusí plahočit nikam daleko. Měla ho přímo pod nosem, stačilo se jen dívat. A když zakotvila na Kubíkově statku, našla tam i něco dalšího: domov. Už jen to slovo samotné hřálo víc než chlupatá deka, kterou měla vystlaný pelíšek před krbem.

S hlavou i ocasem nahoru si to veselým klusem štrádovala po pěšině a drobné oblázky jí přitom rozverně povrzávaly pod tlapkami. Přeletěla pohledem po okolí, jako by si prohlížela své vlastní panství. Nalevo se vlnila mladá pšenice a napravo se do dálky otevírala šťavnatá pastvina, na které právě kráva Stračena se soustředěným výrazem vyráběla mléko a po očku při tom pozorovala tele Stračatele, skotačící opodál mezi motýly.

Kýňa chtěla kravičku pozdravit, ale v tu chvíli k ní přiskočil svěží jarní větřík a poťouchle jí zadul přímo do pusy. Odfrkla, zatřepala hlavou a rozhlédla se, co se to u všech všudy děje. Toho vítr využil k tomu, aby jí fouknul pro změnu do ucha.

No teda! Takhle zlobit Kýnku? Jen počkej, ty rošťáku. Ještě jednou a…

Ještě jednou ten nezbeda zavanul a v silném poryvu Kýňu celou rozcuchal.

„A dost!“ zavrčela a ohnala se po něm.

Jenže čelisti jí sklaply naprázdno – nehmotný rošťák byl už zase pryč a mířil směrem k lesu. Kýňa se pustila do jeho pronásledování. Pelášila jako s větrem o závod, ovšem když už ho tak tak měla, zaškobrtla. Přední nohy sice dál utíkaly, jak měly, ale ty zadní jí vypadly z rytmu a zadek se tlačil dopředu ve snaze ji předběhnout. Vůbec ji neposlouchal. Pokusila se ho kousnout, aby ho přivedla k rozumu… a ouvej! Jak otočila hlavu, nohy se jí zapletly, udělala pár kotrmelců a rozplácla se jak široká, tak dlouhá.

Potměšilý vítr se kolem ní dvakrát zatočil, pak zamířil k potoku a zmizel za korunami stromů. A přitom se jí škodolibě hihňal.

Kýnka se zarazila, přestala si rozplétat nohy zamotané do huňatého ocasu a vztyčila uši. Vítr se přece neumí hihňat! Tak kdo to tedy byl? Rozhlédla se. No jistě, z jednoho křoví opodál vykukoval nějaký zobák a pobaveně ji pozoroval.

„Nekoukej jak z javoru a pojď mi pomoct,“ zahudrovala.

„Mimozemšťanům nepomáhám,“ zaskřehotal keř rezolutně.

„Co to plácáš, prosím tě?“ podivila se, zatímco se snažila zjistit, které nohy patří dopředu a které dozadu. Vždycky se jí to trochu pletlo.

„S mimozemšťany se ani nebavím.“

„Jaký mimozemšťan, pořád?“ docházela Kýnce trpělivost. „Ty pro oči nevidíš? Jsem pes. Ocas, tlapky, čumák… jasné?“ postavila se a vše ukazovala. „Můžu ti i zaštěkat, když ti to udělá radost. Ale jestli po mně budeš chtít zapanáčkovat, tak tě rafnu. Na šašky si najdi někoho jiného.“

„Hm… ty že jsi pes?“ zabručel zobák a pochybnostmi v jeho hlase by se daly spravovat podrážky. „No, když to říkáš… ty to musíš vědět nejlíp. Až ale budu doma vyprávět o kraji, kde jsou psi malí a černí a huňatí a neumějí běhat, tak to bude vypadat, že si vymýšlím.“

Listí zašustilo a s hlavou hrdě vztyčenou se z něj vykolébal jakýsi velký pták. Vzdáleně připomínal přerostlou slepici – tedy kdyby měla slepice černé peří s lesklými modrými okraji, překrásný ocas, vysoký chochol a vůbec nevypadala jako slepice. V očích se mu odrážely paprsky slunce, touha po dobrodružství a asi půl polévkové lžíce nafrněnosti.

„Co jsi zač?“ podivila se Kýňa.

„Brahm, jméno mé. A neboj – i když pocházím z daleka, rozhodně nejsem z jiné planety.“

„Co máš pořád s těmi mimozemšťany?“ zabručela nenaloženě. Kdykoliv jindy by si s chutí poklábosila, ale teď se jí to nehodilo – musela zkontrolovat, jestli se jí při předchozím karambolu něco nestalo. Naštěstí se zdálo, že má všechny součástky na svých místech.

„Jsem na ně odborník,“ kvokl pyšně pták. „Putuji světem a pátrám po nich, kde se dá.“

„A už jsi nějakého i viděl?“

Brahm otevřel zobák k odpovědi, ale pak jej zase zavřel. Dvakrát rozpačitě myknul dlouhými ocasními pery, rozhlédl se, jestli je neslyší někdo další, a pak se přiznal: „Vlastně… že bych je viděl… to zrovna ne. Ale slyšel jsem je!“ zvolal vítězoslavně. „Včera. Přímo tady v lese. Toho rachotu! A praskání větví, pískání, dokonce i stromy padaly. Světla se míhala sem a tam, zvířata utíkala na všechny strany a vzduchem se nesl zvláštní pach, jakoby spálenina, ale s takovým kořeněným nádechem… No prostě nádhera,“ dodal zasněně.

„Zdá se, že z toho máš radost,“ poznamenala Kýnka.

„No aby ne! Vstoupím do historie. Já, Brahm Bora-Bora, objevitel cizí formy života. Představ si to! Jenže to má háček – nemůžu je najít. Ať se snažím, jak se snažím, po vesmírném korábu jako by se země slehla.“

Fenka v duchu zajásala. Věděla, že dobrodružství nemusí hledat! Ono za ní dojde samo. „Povídáš, že jsou u nás v lese?“ zeptala se. „Ráda ti je vyčenichám, to bude hračka.“

Pták zaváhal, zřejmě se bál, aby ho nepřipravila o vysněnou slávu. Pak ale nakonec přikývl. „Stejně budu potřebovat svědka. Protože tohle mi nikdo neuvěří.“

Zvolna vyrazili směrem, odkud se předešlého dne ozývaly prapodivné zvuky. Brahm byl ochotný dát křídlo do ohně za to, že je měli na svědomí návštěvníci z jiného světa, ale i když se huňatá fenečka snažila sebevíc a nozdry jí na čumáku tancovaly jako dva hrášky na bubínku, necítila nic podezřelého. Jen voňavý mech, zetlelé loňské listí a stopy stáda srnek, které si chodily na kraj lesa poklábosit s bažanty. Za chvíli skoro zapomněla, proč se sem vlastně vydali, a jen se kochala okolím. Měla to tu ráda – s oblibou vyrážela do zelených hvozdů na objevitelské výpravy a pokaždé narazila na něco nového. Milovala zdejší pachy, barvy a ticho. Toho posledního si teď ovšem moc neužila, protože Bora-Bora v jednom kuse žvatlal a jeho zvučný nakřáplý hlas musel budit jezevce v norách. Kýnka přesto s překvapením zjistila, že se jí docela zamlouvá. Byl to příjemný a zábavný společník, který procestoval světa kraj a navštívil i země, jež ona sama – byť také zkušená cestovatelka – znala jen z doslechu. Když se na něj podívala, viděla sebe před pár lety, kdy pro ni nebylo nic důležitějšího než prozkoumat, co se ukrývá za dalším kopcem, a kdy horizont představoval zákeřného protivníka, potměšile ukrývajícího další záhady, krásy a dobrodružství.

A jak ptáka poslouchala, s překvapením si uvědomila, že jí ten život vlastně ani nechybí. Že by konečně našla, co tak dlouho nevědomky hledala?

Ze zadumání ji vyrušilo ostré syknutí.

„Hele, tamhle je!“ zašeptal modropírkatý vítězoslavně.

Opravdu. Kus před nimi, na břehu uzounkého potůčku zpívajícího skrz les, stál tvor. Z dálky vypadal trochu jako malý kůň, trochu jako velké tele a trochu jako žert přírody. Měl sice dlouhé svalnaté nohy jako stvořené k rychlému běhu, ale zdálo se, že to už zkoušel a s nevalným výsledkem: dlouhý čumák se mu krabatil a kroutil směrem dolů, jako by v plném trysku narazil do staletého dubu. Netvářil se ovšem, že by mu to vadilo. Okouzleně se rozhlížel po okolí, strkal nozdry do studené vody, vyfukoval do ní bubliny a vesele si u toho podupával rozdvojenými kopyty o velikosti talířů.

„Tak co, už mi věříš?“ dmul se Brahm Bora-Bora pýchou nad svým objevem, div nepraskl.

Kýnka musela uznat, že žádné podobné zvíře v okolních lesích nikdy viděla. „Pojď, zeptáme se, odkud je,“ vybídla svého společníka.

„Cože, ty chceš jít k němu?“ vypískl zděšeně. „Co když nám něco udělá?“

„Nebuď taková brambora a pojď,“ pobídla ho a vykročila.

Sotva ji tvor spatřil, přestal si máchat čumák v potoce, šťastně zahýkal a rozběhl se k ní. Jeho pohyby měly do ladnosti hodně daleko. Nohy mu zdánlivě nahodile máchaly vzduchem, kopyta dusající v nepravidelném rytmu vyhazovala vzhůru celé chuchvalce mechu a jehličí, ale přesto se pohyboval svižněji, než Kýnka očekávala. Během okamžiku stál u ní, drknul do ní velikým tupým nosem, frknul a celou ji tím poprskal.

Zatímco se Kýnka znechuceně otřepávala, Brahm sebral veškerou odvahu a zvučným, jen mírně se třesoucím hlasem zadeklamoval: „Vítej u nás, cizinče. Buď tu jako doma. Přicházíme v míru a doufáme, že –“

Nedomluvil. Jakmile si ho podivné cizo-koňo-tele všimlo, zvučně hýklo a pelášilo se s ním přivítat stejně jako předtím s Kýňou. Zdálo se, že je opravdu moc rádo vidí, byť svou náklonnost dávalo najevo poněkud oslintale. Brahm si před tou záplavou nadšení sotva stačil zakrýt hlavu křídlem.

Když přestalo pršet, opatrně vyhlédl, upravil si pírka a zeptal se: „Jsi tu sám? Kde jste přistáli? Můžeš nás zavést za ostatními?“

Tvor se sebe vydal sérii hrdelních pazvuků, ale k ničemu se neměl. Pták se tedy snažil svou otázku zformulovat jinak, ovšem ani tentokrát se úspěch nedostavil. Cizinec jen s nadšeným očekáváním těkal očima z Brahma na Kýnku a tu a tam přešlápl z jedné obří nohy na druhou.

„Tohle je k ničemu,“ poznamenala fenka. „Jestli chceme najít ostatní, budeme si muset pomoct sami.“

„Asi máš pravdu,“ povzdechl si Bora-Bora. Naposledy se smutně podíval na cizí bytost, otočil se a vyrazil dál směrem, kterým měli původně namířeno.

Po pár krocích se jim za zády ozvalo praskání větviček a dusání těžkých kopyt. Jinoplanetník se jim hnal v patách a tvářil se šťastně jako karbous v lese.

Brahm ho chtěl nejprve odehnat, ale pak mávl křídlem a prohlásil: „Vlastně ať jde s námi. Aspoň ostatní uvidí, že jim nechceme ublížit, když s sebou máme z nich. Pojď, Alfe.“

„Alfe?“ nechápala Kýnka.

„Copak nevidíš ten veliký, dolů ohnutý čumák? Jasný mimozemšťan typu Alf. To snad ví každý.“

„Když už, tak Alfička,“ opravila ho Kýnka, které ptákovo poučování pomalu lezlo na nervy. „Je to ‚ona‘, to poznám po čuchu. A víš jistě, že nemohla přiletět sama?“

Jejich pohledy se stočily k cizí návštěvnici, které momentálně činilo problémy jít rovně, natož létat.

„To si piš,“ prohlásil s jistotou Brahm. „Kdybys slyšela to co já včera, nepochybovala bys. Ten rachot. Světla! Oheň! Musí se jich tu pohybovat celá skupina. Počkej…“ mírně zaklonil hlavu, zvedl zobák a několikrát hvízdavě nasál vzduch. „Cítíš to taky? Taková kořeněná spálenina… přesně tohle jsem cítil předtím. Musíme být blízko!“

Všichni tři se rozběhli směrem, odkud k nim vůně cizího světa doléhala. Byl by na ně divný pohled. V čele huňatá fenka s neposedným zadkem, za ní zvláštní pták cupitající, jako by mu spadly trenýrky ke kotníkům, a kolem nich hopsalo a skákalo veliké cosi, celé šťastné, že se něco děje.

Pach sílil. Už věděli, kam je vede – před nimi se otevírala malá mýtina, ze všech stran krytá před zraky zvědavců houštinou trnkových keřů. Jakmile se na ní ocitli, černomodrý Bora-Bora se zmateně rozhlédl.

„Kam se poděli?“ zaskřehotal.

Nestála tu žádná vesmírná loď. Nečekal na ně žádný uvítací výbor mimozemské civilizace. Dokonce se kolem nepovalovaly ani žádné záhadné artefakty halabala rozházené vesmírnými poutníky. Zem sice vypadala jako zrytá od stáda divočáků, ovšem vysvětlení bylo nasnadě: po jedné straně mýtiny odpočívaly dva zabahněné gazíky se světlomety na střechách. Z nedalekého ohniště se vinul sotva viditelný pramínek kouře a s ním i ona charakteristická vůně.

Kýnka opatrně začichala kolem vlažných oblých kamenů a prohlásila: „Škoda dobrého guláše. Který barbar ho mohl vylít do ohně?“

Alfička povzbudivě drknula do zaraženého Brahma, až málem spadl zobákem do hlíny. Teprve to ho probralo z překvapení.

„Ta-takže to nebyli mimozemšťané?“ zakoktal.

„Ne, tohle měli rozhodně na svědomí našinci,“ potvrdila Kýňa jeho podezření. „A ještě pořád tu někde kolem budou.“

„A co ona?“ zeptal se pták a ukázal křídlem na jejich společnici, která zrovna stála nad fenkou a něžně jí ožižlávala chlupy mezi ušima. „Když není z jiné planety, co je tedy zač?“

Kýnka zvedla oči a podívala se do velikých hlubokých kukadel, v nichž se zračila nevinná bezelstnost.

„Těžko říct. Asi se sem zatoulala bůhvíodkud – z míst, kde žijí zvířata, která žádný z nás dvou ještě neviděl. Musela jít hodně daleko, chudinka,“ dodala zamyšleně. „Rozhodně ale není žádný tvůj mimozemšťan. Třeba ani žádní neexistují.“

„Ne, tomu odmítám věřit,“ zavrtěl rázně hlavou. „Někde tady budou. Určitě. Půjdu je hledat.“

Ještě než zmizel v křoví, otočil se a řekl: „I tak ti děkuji za pomoc. Škoda, že jsme je nakonec nenašli. Rád bych se s tebou o tu slávu podělil. Snad někdy jindy.“

A s těmi slovy odkráčel do lesa. Kýnka s Alfičkou osaměly.

„Co s tebou, holka?“ zabručela si fenka pod vousy a podrbala se za uchem, kde ji právě kousla nějaká neposedná breberka. „Se mnou jít nemůžeš, to je jasná věc. Ovčák s Kubíkem by dostali psotník, kdybych s sebou přitáhla z výletu takovou obludku.“

Alfička jí nevěnovala moc pozornosti a místo toho očichávala deky, batohy a kusy vybavení, které kdosi vyskládal u ohniště vedle hromady dřeva. Podle toho, jak se tvářila, jí to zřejmě moc nevonělo.

Kýnka se rozhodla. Nedalo se nic dělat – i když se jí ta podivná tvořice zamlouvala, nechat si ji nemohla. „Měj se hezky a opatruj se,“ řekla jí nezvykle jemným hlasem. „Třeba na sebe zase někdy narazíme. Ostatně, já sem do lesa chodím často, takže… snad…“

Otočila se a zamířila ke kraji mýtiny. Naposledy hodila očkem přes rameno, aby se s Alfičkou rozloučila – a zjistila, že ta potvůrka stojí přímo za ní. Přitom ji ani neslyšela.

„Tak to ne,“ prohlásila rezolutně. „Se mnou nemůžeš, to jsme si už přece vyjasnily. Běž domů, chápeš? Domů! Huš! HUŠ!“ vyštěkla ostře a zamračila se.

Zaražená Alfička poodstoupila a sklonila hlavu tak smutně, že by stačil jediný pohled a i kámen by se nad ní ustrnul.

Jenže Kýnka se už znovu neohlédla.

Přesto se příliš daleko nedostala. Jen co se prodrala trnkovým houštím zpátky do lesa, zaslechla z mýtiny táhlé, usedavé hýkání, které si stěžovalo na nespravedlnost života. A Kýnku napadla děsivá věc: Sice poslala Alfičku domů, jenže co když žádný nemá? Co když se toulá lesem jen tak a hledá, kam by patřila? A všichni ji odhánějí, nikdo ji nechce, protože vypadá… inu, jako nějaký Alf.

Věděla, co musí udělat. Vždyť přece ani neměla na výběr.

V opuštěném lidském táboře se Alfička právě snažila posadit na trávu. Šlo by jí to dozajista snáz, kdyby měla nohy o něco kratší a s menším počtem kloubů, nebo kdyby jí k nim někdo alespoň přibalil návod. Když už se zdálo, že konečně vyřešila alespoň obě přední končetiny, vykoukla z křoví naproti ní psí hlava, mrkla a zeptala se: „Nevím, odkud ses tu vzala a kde jsi doma, ale než na to přijdeme, co kdyby to tvoje doma bylo u nás?“

To bylo rázem nadšení. A frkání! Alfička ihned stála na všech čtyřech, zadními kopyty vyhodila rozjařeně do výšky a jedním mocným skokem se přenesla ke Kýnce. Uchopila ji do zubů, hodila si ji na záda a tryskem vyrazily ke statku.

Kdyby v tu chvíli viděl Brahm Bora-Bora onoho podivného dvouhlavého anikoně-anitele-anipsa, jak se řítí hvozdem, dusá, prská, hýká a štěká, těžko by ho někdo přesvědčoval, že právě neviděl mimozemšťana.

 

< Předchozí kapitola     Další kapitola >

<< Zpět na obsah

 

Přidat komentář