OK

Při poskytování služeb nám pomáhají soubory cookie. Používáním našich služeb vyjadřujete souhlas s naším používáním souborů cookie. Více informací

 

Návštěva zdaleka

 

Kýnka s vyplazeným jazykem přimhouřila oči, naklonila hlavu na stranu a znalecky zhodnotila své nejnovější dílo. Spokojeně mlaskla. Dokonalé! Vytahané stonky petržele vrhaly šikmé stíny přes rozkousaný košík, zdánlivě nahodile rozmístěné důlky v trávníku ladily s kosmickým pořádkem, k tomu všemu se vzduchem linula vůně čerstvě zkypřené půdy… ano, mohla být na svůj výtvor po právu pyšná. A také že byla! Konečně vypadalo okolí hájovny k světu.

Náhle jí za zády zavrzaly dveře a ozvalo se překvapené zalapání po dechu. Huňatá fenečka nechala kochání kocháním a vystřelila, jako by v dálce cinkla miska s večeří. Nebyla hloupá – moc dobře poznala, kdy nadešel čas k odchodu. Takže ještě než se nad krajinou rozlehlo hlasité láteření plešatého chlapíka v seprané zelené košili, přeskočila mrštně plot a plnou rychlostí už pelášila přes nízký kopec směrem k vesnici.

Někteří lidé holt nemají smysl pro umění, pomyslela si.

Naposledy se ohlédla za myslivcem, a když viděla, jak s brunátnou tváří stojí nad zničenými záhony a mává za ní holí, také mu na rozloučenou zamávala ocasem. Byla přece slušně vychovaná! Pak stačilo jen hups přes nízký násep a už ji vítala cesta, která se líně kroutila skrz pastviny.

Kýnka se po ní vydala a vychutnávala si hřejivé sluneční paprsky, lechtající ji za ušisky. Byla spokojená. A kdyby jen to! Ona byla spokojená víc, než kdy považovala za možné. Dřív si myslela, že štěstí na ni čeká jen na toulkách, někde za horami a uprostřed zelených hvozdů. V posledních měsících však s překvapením zjišťovala, že se kvůli dobrodružství vlastně nemusí plahočit nikam daleko. Měla ho přímo pod nosem, stačilo se jen dívat.

S hlavou i ocasem nahoru si to teď vesele štrádovala po pěšině a drobné oblázky jí přitom rozverně povrzávaly pod tlapkami. Přeletěla pohledem po okolí, jako by si prohlížela své panství. Nalevo se vlnila mladá pšenice a napravo se do dálky otevírala šťavnatá louka, na které právě kráva Stračena se soustředěným výrazem vyráběla mléko a po očku při tom pozorovala tele Stračatele, skotačící opodál mezi motýly.

Kýňa chtěla kravičku pozdravit, ale v tu chvíli k ní přifrnknul svěží jarní větřík a poťouchle jí zadul přímo do pusy. Odfrkla, zatřepala hlavou a rozhlédla se, co se to u všech všudy děje. Toho vítr využil k tomu, aby jí foukl pro změnu do ucha.

No teda! Takhle zlobit Kýnku? Jen počkej, ty rošťáku. Ještě jednou a…

Ještě jednou ten nezbeda zavanul a v silném poryvu Kýňu celou rozcuchal.

„A dost!“ zavrčela a ohnala se po něm.

Jenže čelisti jí sklaply naprázdno – nehmotný rošťák byl už zase pryč a mířil směrem k lesu. Kýňa se pustila do jeho pronásledování, pelášila doslova jako s větrem o závod. Ovšem když už ho tak tak měla, zaškobrtla, vlastní zadek ji předběhl, nohy se jí zapletly do chlupaté vánočky a ona se po několika saltech a kotrmelcích zabořila čumákem do krtince.

Potměšilý vánek se kolem ní dvakrát zatočil, pak zamířil k potoku a zmizel za korunami stromů. A přitom se jí škodolibě hihňal.

Kýnka se zarazila, přestala si třídit nohy zamotané do ocasu a vztyčila uši. Vítr se přece neumí hihňat! Tak kdo to tedy byl? Rozhlédla se. No jistě, opodál z jednoho křoví vykukoval malý nos porostlý hnědou srstí a pobaveně ji pozoroval.

„Nekoukej jak z javoru a pojď mi pomoct,“ zahudrovala.

„Mimozemšťanům nepomáhám,“ odmítl čumáčkovník rezolutně.

„Co to plácáš, prosím tě?“ podivila se, zatímco se snažila zjistit, které nohy patří dopředu a které dozadu. Vždycky se jí to trochu pletlo.

„S mimozemšťany se ani nebavím.“

„Jaký mimozemšťan pořád?“ docházela Kýnce trpělivost. „Ty pro oči nevidíš? Jsem pes. Ocas, tlapky, čumák… jasné?“ postavila se a vše ukazovala. „Můžu ti i zaštěkat, když ti to udělá radost. Ale jestli po mně budeš chtít zapanáčkovat, tak tě rafnu. Na šašky si najdi někoho jiného.“

„Hm… ty že jsi pes?“ zabručel nos pochybovačně. „No, když to říkáš… ty to musíš vědět nejlíp.“

Listí zašustilo a z křoviska vykoukl zajíc. „A fakt nejsi z jiné planety?“ zeptal se trochu zklamaně. „Když jsem tě viděl běžet, vypadala jsi, jako by sis to tělo od někoho jen půjčila.“

„Co máš pořád s těmi mimozemšťany?“ zabručela nenaloženě. Kdykoliv jindy by si s chutí poklábosila, ale teď se jí to nehodilo – musela zkontrolovat, jestli se jí při předchozím karambolu něco nestalo. Naštěstí se zdálo, že má všechny součástky na místě.

„Včera tu přistáli,“ vysvětloval zajíc. „Toho rachotu! A praskání větví, pískání, dokonce i stromy padaly. Světla se míhala sem a tam, zvířata utíkala na všechny strany a vzduchem se nesl zvláštní pach, jakoby spálenina, ale s takovým kořeněným nádechem… To byla panečku věc,“ dodal obdivně.

„Zdá se, že z toho máš radost,“ poznamenala Kýnka.

„No aby ne! Vstoupím do historie. Já, Cyril Duponoha, objevitel cizí formy života. Představ si to! Jenže to má háček – nemůžu je najít. Ať se snažím sebevíc, po vesmírném korábu jako by se země slehla.“

Fenka v duchu zajásala. Věděla, že dobrodružství nemusí hledat! Ono za ní přijde samo. „Povídáš, že jsou u nás v lese?“ zeptala se. „Ráda ti je vyčenichám, to bude hračka.“

Huňáč zaváhal, zřejmě se bál, aby ho nepřipravila o vysněnou slávu. Nakonec ale přikývl. „Stejně budu potřebovat svědka. Protože tohle mi nikdo neuvěří.“

Zvolna vyrazili směrem, odkud se předešlého dne ozývaly prapodivné zvuky. Cyril byl ochotný dát svou šťastnou tlapku do ohně za to, že je měli na svědomí návštěvníci z jiného světa, ale fenečka, ať se snažila sebevíc a ať jí nozdry na čumáku tancovaly jako dva hrášky na bubínku, necítila nic podezřelého. Jen voňavý mech, zetlelé loňské listí a stopy stáda srnek, které si chodily na kraj lesa poklábosit s bažanty. Za chvíli skoro zapomněla, proč se sem vlastně vydali, a jen se kochala okolím. Měla to tu ráda. Byl to její domov.

Domov. Dřív jí ani nepřišlo na mysl, že by ho potřebovala, a teď si život bez něj nedokázala představit. Už jen to slovo samotné hřálo víc než chlupatá deka, kterou měla vystlaný pelíšek před krbem.

Ze zadumání ji vyrušilo ostré syknutí.

„Hele, tamhle je!“ zašeptal Cyril vítězoslavně.

Opravdu. Kus před nimi, na břehu uzounkého potůčku zpívajícího skrz les, stál tvor. Z dálky vypadal trochu jako malý hnědý kůň bez hřívy, trochu jako velké tele se zvědavýma očima a trochu jako žert přírody. Měl sice dlouhé svalnaté nohy jako stvořené k rychlému běhu, ale zdálo se, že to už zkoušel a s nevalným výsledkem: protáhlý čumák se mu krabatil a kroutil směrem dolů, jako by v plném trysku narazil do staletého dubu. Netvářil se ovšem, že by mu to vadilo. Okouzleně se rozhlížel po okolí, strkal nozdry do studené vody, vyfukoval do ní bubliny a vesele si u toho podupával rozdvojenými kopyty o velikosti talířů.

„Tak co, už mi věříš?“ dmul se zajíc pýchou nad svým objevem, div nepraskl.

Kýnka musela uznat, že podobné zvíře v okolních lesích nikdy neviděla. „Pojď, zeptáme se, odkud je,“ vybídla svého společníka.

„Cože, ty chceš jít k němu?“ vypískl zděšeně. „Co když nám něco udělá?“

„Nebuď taková brambora a pojď,“ pobídla ho a vykročila.

Sotva ji tvor spatřil, přestal si máchat čumák v potoce, šťastně zahýkal, jako by se jelen snažil napodobit sovu, a rozběhl se k ní. Jeho pohyby měly do ladnosti hodně daleko. Nohy mu zdánlivě nahodile máchaly vzduchem, kopyta dusající v nepravidelném rytmu vyhazovala vzhůru celé chuchvalce mechu a jehličí, ale přesto se pohyboval svižněji, než Kýnka očekávala. Během okamžiku stál u ní. Drknul do ní velikým tupým nosem, frknul a celou ji tím poprskal.

Zatímco se Kýnka znechuceně otřepávala, Cyril sebral veškerou odvahu a zvučným, jen mírně se třesoucím hlasem zadeklamoval: „Vítej u nás, cizinče. Buď tu jako doma. Přicházíme v míru a doufáme, že –“

Nedomluvil. Jakmile si ho podivné cizo-koňo-tele všimlo, zvučně houklo a pelášilo se s ním přivítat stejně jako předtím s Kýňou. Zdálo se, že je opravdu moc rádo vidí, byť svou náklonnost dávalo najevo poněkud oslintale.

Když přestalo pršet, narovnal si zajíc uši, otřepal se a zeptal se: „Jsi tu sám? Kde jste přistáli? Můžeš nás zavést za ostatními?“

Tvor se sebe vydal sérii hrdelních pazvuků, ale k ničemu se neměl. Cyril se tedy snažil otázku zformulovat jinak, ovšem ani tentokrát se úspěch nedostavil. Cizinec jen s nadšeným očekáváním těkal očima z něj na Kýnku a zpět a tu a tam přešlápl z jedné obří nohy na druhou.

„Tohle je k ničemu,“ poznamenala fenka. „Jestli chceme najít ostatní, budeme si muset pomoct sami.“

„Asi máš pravdu,“ povzdechl si zajíc. Naposledy se smutně podíval na cizí bytost, otočil se a vyrazil dál směrem, kterým měli původně namířeno.

Po pár krocích se jim za zády ozvalo praskání větviček a dusání těžkých kopyt. Jinoplanetník se jim hnal v patách a tvářil se šťastně jako koza v zelinářství.

Cyril ho chtěl nejprve odehnat, ale pak nakrčil jedno ucho a prohlásil: „Vlastně, ať jde s námi. Aspoň ostatní uvidí, že jim nechceme ublížit, když s sebou máme jednoho z nich. Pojď, Alfe.“

„Alfe?“ nechápala Kýnka.

„Copak nevidíš ten veliký, dolů ohnutý čumák? Jasný mimozemšťan typu Alf. To snad ví každý.“

„Když už, tak Alfička,“ opravila ho Kýnka, které zajícovo poučování pomalu začínalo lézt na nervy. „Je to ‚ona‘, to poznám po čuchu. A víš jistě, že nemohla přiletět sama?“

Jejich pohledy se stočily k cizí návštěvnici, které momentálně činilo problémy jít rovně, natož létat.

„To si piš,“ prohlásil s jistotou Cyril. „Kdybys slyšela to, co já včera, nepochybovala bys. Ten rachot. Světla! Oheň! Musí se jich tu pohybovat celá skupina. Počkej…“ mírně zaklonil hlavu, zvedl zvědavý čenich a několikrát nasál vzduch. „Cítíš to taky? Taková kořeněná spálenina… přesně tohle jsem cítil předtím. Musíme být blízko!“

Všichni tři se rozběhli směrem, odkud k nim vůně cizího světa doléhala. Byl by na ně divný pohled. V čele běžela huňatá fenka s neposedným zadkem, za ní hopkal zajíc a kolem nich skotačilo veliké cosi, celé šťastné, že se něco děje.

Pach sílil. Už věděli, kam je vede – před nimi se otevírala malá mýtina, ze všech stran krytá před zraky zvědavců houštinou trnkových keřů. Jakmile se na ní ocitli, Cyril se zmateně rozhlédl.

„Kam se poděli?“ hlesl.

Nestála tu žádná vesmírná loď. Nečekal na ně uvítací výbor mimozemské civilizace. Dokonce se kolem nepovalovaly ani žádné záhadné artefakty, které tu halabala rozházeli vesmírní poutníci na krátkém pikniku při své intergalaktické cestě. Zem sice vypadala jako zrytá od stáda divočáků, ovšem vysvětlení bylo nasnadě: na jedné straně mýtiny odpočívala dvě zabahněná auta s krátkými korbami a velkými koly. Z nedalekého ohniště se vinul sotva viditelný pramínek kouře a s ním i ona charakteristická vůně.

Kýnka opatrně začichala kolem vlažných oblých kamenů a prohlásila: „Škoda dobrého guláše. Který barbar ho mohl vylít do ohně?“

Alfička povzbudivě drkla do zaraženého zajíce, až málem přepadl na záda. Teprve to ho probralo z překvapení.

„Ta-takže to nebyli mimozemšťané?“ zakoktal.

„Ne, tohle mají rozhodně na svědomí našinci,“ potvrdila Kýňa jeho podezření. „A ještě pořád tu někde kolem budou.“

„A co ona?“ zeptal se a ukázal na jejich společnici, která zrovna stála nad fenkou a něžně jí ožižlávala chlupy mezi ušima. „Když není z jiné planety, co je tedy zač?“

Kýnka zvedla oči a podívala se do velikých hlubokých kukadel, v nichž se zračila nevinná bezelstnost.

„Těžko říct. Asi se sem zatoulala bůhvíodkud – z míst, kde žijí zvířata, která nikdo z nás dvou ještě neviděl. To musela jít hodně daleko, chudinka,“ dodala zamyšleně. „Rozhodně ale není mimozemšťan. Třeba ani žádní neexistují.“

„Ne, tomu odmítám věřit,“ zavrtěl Cyril rázně hlavou. „Někde tady budou. Určitě. Půjdu je hledat.“

Ještě než zmizel v křoví, otočil se a řekl: „I tak ti děkuji za pomoc. Škoda, že jsme je nakonec nenašli. Rád bych se s tebou o tu slávu podělil. Snad někdy jindy.“

A s těmi slovy odhopkal do lesa. Kýnka s Alfičkou osaměly.

„Co s tebou, holka?“ zabručela si fenka pod vousy a podrbala se za uchem, kde ji právě kousla nějaká neposedná breberka. „Se mnou jít nemůžeš, to je jasná věc. Ovčák s Kubíkem by dostali psotník, kdybych s sebou přitáhla z výletu takovou obludku.“

Alfička jí nevěnovala moc pozornosti a místo toho očichávala deky, batohy a kusy vybavení, které kdosi vyskládal u ohniště vedle hromady dřeva. Podle toho, jak se tvářila, jí to zřejmě moc nevonělo.

Kýnka se rozhodla. Nedalo se nic dělat – i když se jí ta podivná tvořice zamlouvala, nechat si ji nemohla. „Měj se hezky a opatruj se,“ řekla jí nezvykle jemným hlasem. „Třeba na sebe zase někdy narazíme. Ostatně, já sem do lesa chodím často, takže… snad…“

Otočila se a zamířila ke kraji mýtiny. Naposledy hodila očkem přes rameno, aby se s Alfičkou rozloučila – a zjistila, že ta potvůrka stojí přímo za ní. Přitom ji ani neslyšela.

„Tak to ne,“ prohlásila rezolutně. „Se mnou nemůžeš, to jsme si už přece vyjasnily. Běž domů, chápeš? Domů! Huš! HUŠ!“ vyštěkla ostře a zamračila se.

Zaražená Alfička poodstoupila a sklonila hlavu tak smutně, že by stačil jediný pohled a i kámen by se nad ní ustrnul.

Jenže Kýnka se už znovu neohlédla.

Přesto se příliš daleko nedostala. Jen co se prodrala trnkovým houštím zpátky do lesa, zaslechla z mýtiny táhlé, usedavé hýkání, které si stěžovalo na nespravedlnost života. A Kýnku napadla děsivá věc: Poslala sice Alfičku domů, jenže co když žádný nemá? Co když se toulá lesem jen tak a hledá, kam by patřila? A všichni ji odhánějí a nikdo ji nechce, protože vypadá… inu, jako nějaký Alf.

Věděla, co musí udělat. Vždyť přece neměla na výběr.

V opuštěném lidském táboře se Alfička právě snažila posadit na trávu. Šlo by jí to dozajista snáz, kdyby měla nohy o něco kratší a s menším počtem kloubů nebo kdyby jí k nim někdo přibalil návod. Když už se zdálo, že konečně vyřešila alespoň obě přední končetiny, vykoukla z křoví naproti ní psí hlava, mrkla a pronesla: „Nevím, odkud ses tu vzala a kde jsi doma, ale než na to přijdeme, co kdyby to tvoje doma bylo u nás?“

To bylo rázem nadšení! A frkání! Alfička ihned stála na všech čtyřech, zadními kopyty vyhodila rozjařeně do výšky a jedním mocným skokem se přenesla ke Kýnce. Uchopila ji do zubů, hodila si ji na záda a tryskem vyrazila kupředu.

Kdyby v tu chvíli viděl zajíc Cyril onoho podivného dvouhlavého anikoně-anitele-anipsa, jak se řítí hvozdem, dusá, prská, hýká a štěká, těžko by ho někdo přesvědčoval, že právě neviděl mimozemšťana.

 

< Předchozí kapitola     Další kapitola >

<< Zpět na obsah

 

Přidat komentář