OK

Při poskytování služeb nám pomáhají soubory cookie. Používáním našich služeb vyjadřujete souhlas s naším používáním souborů cookie. Více informací

 

Kapitola III. – Nůž s kostěnou střenkou

 

Ačkoliv se Saya naučila se svým prokletím žít a tajit jej před svým okolím, trpce si uvědomovala, že ji jednoho dne může stát život. Vysmála by se každému, kdo by se jí snažil namluvit, že se jí osudným stane naopak to, až ho ztratí. Jenže osud má divný smysl pro humor.

Drobný Vaska si ji změřil chlípným pohledem, olízl si rty a otočil se k jednookému kolohnátovi: „Já půjdu první, ty hlídej.“

Klerenc nespokojeně zabručel, ale přesto se vrátil k ústí uličky, kde se s pažemi založenými na hrudi opřel o zeď a skoro tak zablokoval celý průchod. Malý skřet se pak otočil zpátky k Saye, vytáhl z kapsy krátkou, asi palec silnou tyčku vyřezanou z velrybího klu, a pohladil ji prstem. Ze střenky se slabým zaskřípěním vyjela lesklá čepel opotřebovaná častým broušením.

„Jen se neboj, holubičko,“ zasyčel. „Bude to rychlý… teda aspoň napoprvý.“

Dívka chvíli hypnotizovaně pozorovala hrot nože, který se k ní zvolna blížil. Ovšem místo aby v ní strach rostl, s každým výdechem naopak ustupoval a uvolňoval místo zuřivosti.

Muž si k ní pomalu přiklekl, v pravé ruce stále výhružně držel zbraň a levačkou zvolna Saye vykasával halenku zastrčenou do sukně. Cítila jeho páchnoucí dech čpící natráveným pivem, viděla každý pór na jeho tváři zarostlé několikadenním hrubým strništěm. Uši jí zaléhaly tlukotem vlastního srdce.

Teď.

Prudce vykopla, a ačkoliv se netrefila, kam chtěla, i tak Vaska upustil nůž, odletěl vzad a třel si bolestivě naražené stehno.

„Čubko jedna mizerná!“ vykřikl, přiskočil k ní, napřáhl se a vší silou jí uštědřil políček, až se jí zatmělo před očima. „Tohle si odsereš. Chceš si hrát? Dobře, budeme si hrát,“ prskal a trhavými pohyby uzlovitých prstů si začal rozvazovat poklopec.

„Nepotřebuješ s tím pískletem píchnout?“ houknul Klerenc, který celou scénu zvědavě pozoroval.

„Drž hubu a hlídej,“ utrhl se na něj skrček, aniž by ze Sayi spustil oči. „Já si ji zkrotím sám. Ty jenom doufej, ať na tebe taky něco zbyde.“

„Co se to tady děje?“ ozval se najednou z ulice rázný mužský hlas. Dívka spatřila, jak do průchodu nahlíží ramenatý muž v kožené zástěře, zřejmě nějaký švec nebo truhlář. „Jestli si myslíte, že si…“

Nedomluvil. Mohutný kyklop se odlepil ode zdi, přistoupil k nezvanému návštěvníkovi tak těsně, že jej přinutil zaklonit hlavu, a zavrčel na něj: „Máš snad ňákej problém, kámo?“

Muž nebyl žádné tintítko, ale když mu ramenatý kolos zastínil výhled na oblohu, o odstín zbledl. Vrhl rychlý pohled na schoulenou Sayu, na její výraz plný naděje…

Klerenc se k němu naklonil, chytil ho za zátylek a syknul: „Chceš přijít na řadu po ní? Protože jestli jo, klidně si dám říct.“ Řemeslník se mu vysmeknul. Otevřel ústa k odpovědi, ale pak zaváhal. Tohle pro něj nemuselo dopadnout dobře. Ten kolohnát vypadal, že by mu s chutí zpřelámal všechny kosti v těle, a proč? Kvůli nějaké šmudle, kterou ani nezná? A třeba si chtějí jenom zašpásovat, třeba to je jen nějaká jejich hra, třeba je tam ta holka s nimi dobrovolně, namlouval si a zoufale se snažil té lži uvěřit. Jeden krok vzad, druhý. Otočit se. Hlavně se na tu dívku už ani jednou nepodívat, zapomenout, že tu vůbec někdy byl.

Zbabělec.

Obr muže ještě chvíli vyprovázel lhostejným pohledem, načež se znovu ledabyle opřel o zeď.

„Teď už nás snad nebude nikdo rušit, holubičko,“ zakřenil se Vaska. „A jestli zase něco zkusíš, přísahám Prorokovi, že na tebe pustím nejdřív tamhle kámoše. A to se ti nebude líbit, to mi věř.“

Dívka zalapala po dechu a vytřeštila oči.

„Tak je to správný,“ zavrněl Vaska spokojeně a olízl si okoralé rty. „Buď hodná tichá holčička a třeba pak budeš ještě škemrat, abychom si dali repete.“

Jenže Saya páchnoucího pobudu vůbec nevnímala, její šokovaný pohled patřil něčemu jinému. Za skřetem se totiž z čirého vzduchu zhmotnil drobný hoch se zrzavou kšticí, zašpiněné bílé hazuce a otrhanými kalhotami neurčité barvy stažené v pase kusem provazu. Levou ruku sevřenou v pěst měl přitisknutou k čelu, v pravé svíral krátký obušek. A ten právě dokončoval oblouk, na jehož konci byla Vaskova hlava.

Lapka se bez hlesu svezl na Sayu, která teprve teď poděšeně vykřikla.

Mohutný Klerenc se ohlédl, aby se podíval, jak se jeho parťákovi daří. Pozice, ve které jej spatřil, ho příliš neudivovala, ovšem onen ryšavý výrostek mu do scény nezapadal. „He?“ zamračil se a vypravil se směrem k nim. „Co se to…“

„Zdrhej,“ sykl hoch na Sayu. „Já ho zabavím, ať kolem něj můžeš proklouznout.“ Pak zaklonil hlavu, vší silou si hodil pod nohy cosi, co do té doby držel v levé pěsti… a prostě zmizel. Vlastně ne, nezmizel. Přesunul se. Už nestál před dívkou, která se ze sebe snažila odkulit bezvládného Vasku, nýbrž přímo za Klerencem, jenž opodál vyvaloval s otevřenou pusou své jediné oko a marně přemýšlel, co se to děje.

Na obra bohužel neměl obušek takový účinek jako na drobného Vasku – rána jako by ho spíš naopak probudila k životu. Vztekle zařval a ohnal se pěstí, chlapec se jen tak tak stihnul zaklonit a rána pročísla vzduch. Kolohnát se otočil čelem k útočníkovi, ten s tím ovšem počítal. Prosmýkl se kolem Klerence a přitom mu vrazil ramenem do boku, aby jej vyvedl z rovnováhy. Se stejným úspěchem by se ale mohl snažit převrátit jednu z palácových kotev. Jednooký navíc nebyl tak neohrabaný, jak vypadal. Bleskurychle švihl levačkou a zasáhl hřbetem dlaně hocha do zad. Ten hekl a rozplácl se na zemi, hned v následujícím okamžiku se ale překulil a už stál znovu na nohou. Odskočil, aby se dostal z obrova dosahu, a volnou levačkou si vytáhl ze záňadří malý kožený váček.

Protivník ovšem na nic nečekal, vyrazil kupředu a s rozpaženýma rukama se na chlapce vrhl. Ten neměl v úzké uličce kam uhnout. Pokusil se sice Klerencovu paži přeskočit, neměl ovšem žádnou šanci. Oba dopadli na zem. Zrzek na tom byl hůř, jelikož skončil vespod. Ztěžka sípal, jak se snažil popadnout dech, a z prasklého rtu mu vytékal tenký pramínek krve.

Kyklop pozvedl pěst o velikosti perlíku.

„Na mladšího si troufneš, co?“ ozval se mu náhle těsně za zády dívčí hlas. Otočil hlavu... a do jediného zdravého oka se mu zabodla čepel dotenka obroušeného vystřelovacího nože se střenkou z velrybího klu.

Klerenc zavyl bolestí, zhroutil se na hromadu páchnoucích hadrů, dlaně si přitiskl k obličeji zamazanému krví a sklivcem a kopal kolem sebe jako smyslů zbavený.

Saya rychle popadla chlapce za paži a odtáhla jej z dosahu oslepeného obra, jehož řev se měnil na táhlé kvílení. „Honem, pojď, než někdo přijde,“ naléhala na něj, sotva se zrzek trochu otřeseně postavil na nohy. „Nevím jak tobě, ale mně se tohle nechce nikomu vysvětlovat.“

Společně se vypotáceli na ulici. Jinde by Sayiny potrhané, blátem zamazané šaty a chlapcův zakrvácený obličej možná vzbudily pozornost, ovšem tady, v nuzných dolních patrech Navirnaku, byly takové věci na denním pořádku. A když se nenašel skoro nikdo, kdo by zvědavě nahlédl do zšeřelého průchodu, z nějž se ozývalo bolestné skučení, koho by zajímali oni dva? Štít lidské lhostejnosti pro ně byl tou nejlepší ochranou.

„Ještě jsem ti ani nepoděkovala,“ zašeptala Saya podpírající svého zachránce, zatímco se snažili co nejrychleji zmizet dřív, než někdo začne klást zbytečné a nepříjemné otázky. „Nebýt tebe, určitě by mě…“

„Jo, viděl jsem, co měli v plánu,“ zakřenil se zrzek, který při každém kroku bolestivě sykal. „A taky děkuju. Mohla jsi mě tam nechat a zmizet, každý druhý by to asi udělal. Ne snad, že bych si neporadil, měl jsem to pod kontrolou,“ dodal rychle a opatrně si olízl roztržený ret.

Saya se ušklíbla a pevněji chytila chlapce pravou rukou kolem pasu, aby náhodou nespadl. „Jasně, určitě bys to zmáknul. Už jenom okamžik a měl bys ho na lopatkách,“ pronesla jízlivě. „Stačilo by...“

Náhle se zarazila a v křeči zabořila prsty hochovi pod zhmožděná žebra, div že nevykřikl.

„Jauvajs,“ syknul „Nech toho. Blázníš snad?“ Než se ovšem stačil víc ohradit, sesunula se mu Saya k nohám.

Kolena jí vypověděla službu, před očima se jí roztančily mžitky a naprázdno lapala po dechu. Disharmonický řev, který se jí rozezněl v uších, ji zcela ochromil.

„Tamtudy ne,“ vydechla sotva slyšitelně. „Zpátky. Honem. Hned!“

Když chlapec spatřil její smrtelně bledou tvář, bez protestu zvedl ze země tenkrát on ji a vlekl ji opačným směrem.

„Nemáme čas, rychle sem!“ zasténala Saya, zapadla do úzkého vyhýbacího výklenku a zrzka přitáhla k sobě.

„Co se to děje?“ zeptal se zmateně a třel si naražený bok. Těsný prostor nebyl určený pro víc osob, a i když byli oba drobní, vešli se tam jen tak tak. Navíc při sebemenším pohybu zavadil nosem o ten její.

„Mlč,“ přikázala sotva slyšitelným hlasem a na čele se jí rosily kapky potu.

Po několika sekundách ticha otevřel ústa k nové otázce, náhle však zaslechl těžký dusot několika párů okovaných bot. Odvrátil tvář a zabodl pohled do země.

„Dělejte, honem!“ rozlehl se okolím hlas zastřený kovovou maskou. „Tamhle vpravo! Tak hoďte sebou! Tentokrát nám nesmí zdrhnout!“

Ozbrojenci proběhli, aniž by dvojici věnovali jediný pohled.

Saya si zhluboka oddechla. „Už jsou pryč. Teď pojď. Musíme se co nejdřív ztratit.“ Popadla hocha za ruku a rychle jej vlekla za sebou.

„Počkej, do háje! No tak, počkej!“ funěl zmateně, ona však na jeho protesty nebrala zřetel. Zkušeně se proplétala uličkami, jako by se v Navirnaku narodila. Lezli po žebřících, balancovali na úzkých lávkách, probíhali zapadlými průchody, o kterých nevěděli často ani místní. A po celou tu dobu se Saya ani jednou nerozhlédla, ani jedinkrát nezaváhala.

Po několika minutách se dostali na malý tichý plácek, ze kterého byl překrásný výhled na záliv i na královský palác zavěšený vysoko nad ním.

„Povíš mi konečně, co to mělo znamenat?“ sedl si zrzavý chlapec ztěžka na zapomenutou bednu a popadal dech.

„Bylo to o fous, ty stráže nás málem dostaly,“ odvětila Saya a posadila se vedle něj.

„Proč nás?“ nechápal hoch. „Jestli po někom šli, tak po těch dvou, co ti chtěli ublížit, ne? Někdo to viděl a zavolal je. Ne všichni lidi jsou lhostejný svině.“

„Ty sis toho nevšiml?“ usmála se bůhvíproč Saya a se zavřenýma očima mírně pokyvovala hlavou, jako by poslouchala hudbu určenou jen pro její uši. „Měli s sebou Ochránce. Ti tam nebyli kvůli mně. Šli po tobě.“ Pak si poposedla a věnovala chlapci vážný pohled. „Bylo od tebe moc odvážné, žes mi pomohl, i když ses tím prozradil. Hloupé, ale odvážné. Nezapomenu ti to.“

Pak se opřela hlavou o skálu, zavřela oči a dál si vychutnávala ty harmonické tóny. Tolik jí chyběly! A teď procházely celým její tělem a zněly silněji než kdykoliv dříve.

Jejich zpráva byla jasná: Našla přítele.

 

 < Předchozí kapitola      Další kapitola >

<< Zpět na obsah

 

Přidat komentář