Pást, psát a spát – září 2021

  

Psaní není vždy jen o psaní, to už dávno vím. Ale září, to byl fakt extrém. Prakticky jsem se ani na okamžik nezastavil (ani jsem nestihl včas sesmolit tenhle článek)… a přesto jsem nenapsal skoro ani řádku… a přesto se spousta věcí pohnula mílovými kroky. Jen to holt nebyly ty věci, kdy sedíte u počítače a pod prsty vám vzniká zbrusu nový příběh. Protože i na „hotových“ příbězích často bývá ohromné množství práce.

Tak se mrkněme rychle na měsíční rekapitulaci, ať se můžu zase pustit do… nepsaní :).

  

Když se naštve těhotná Amazonka

Čekání na korekturu Kýnky jsem si celou první půlku září krátil finálním laděním povídky do Tovaryšů kalamáře – akčním masakrem Nebe jak z hypermanganu. Tematicky to je věc, jakou jsem nikdy nepsal, ale vždycky jsem po ní toužil, už od chvíle, kdy jsem si přečetl Kulhánkovu Cestu krve. A ta chvíle konečně nadešla. Tahle čtyřicetistránková masakráž je plná oživlých strašidel, suchých hlášek a opravdu hodně velkého množství akce.

I když jsem měl povídku skoro-jakoby-hotovou už koncem srpna, ty další dva týdny práce za to rozhodně stály. V prvních verzích povídky totiž čouhalo z každého odstavce, čím a kým jsem se inspiroval. Nebylo to žádné opomenutí, takhle jsem to vážně původně zamýšlel. Jenže moje drahé a milované bety mě taktně navedly na lepší cestu: upravit hlavní hrdinku tak, aby nebyla ženskou verzí Deadpoola, ale prostě drsná, trošku ostrá, ale v podstatě normální ženská, do které se dokáže čtenář vžít a ztotožnit se s ní. A ono to zabralo. Ve finální verzi už Krystla nemá potřebu všechno sarkasticky komentovat a hrát si za každou cenu na mistryni světa – takže když už se takhle projeví, působí to mnohem efektněji.

 

Morana se rozesmála. Hnusný zvuk z huby hnusné bestie.

„Kam bych chodila? Tohle je náš svět. Byl náš dřív a zase bude. Díky vám jsme teď silnější, už se ho nikdy nevzdáme. A vy s tím nic nenaděláte.“

„No to se ještě uvidí,“ zasyčel rotný.

Chvíli ho pobaveně pozorovala a pak zavrtěla hlavou. „Ne, to nemyslím.“

Rozpřáhla paže i temná křídla, pozvedla hlavu k černofialovému víru přímo nad námi, prohnula se v zádech a vznesla se několik stop nad potlučený asfalt. Kolem nás se ozvala kakofonie sténání, kvílení… a všichni ti fextové, rusalky i vodníci, které jsme tu pobili, se začali zvolna zvedat ze země. I ten hejkal.

Tak ale sakra už!

Do oživených strašáků ihned začala proudit síla oka. Poklesla mi čelist. Jako by Morana vzala složku s našimi osudy a práskla na něj červené razítko s nápisem: „A teď jste v prdeli“.

  

Teď je povídka hotová, opravená, vyladěná a poslaná do Gorgony. Uvidíme, jak si povede u poroty, ale když se vás několik bet zeptá: „Bylo to fakt super, kdy z toho uděláš knížku?“ tak víte, že jste na správné cestě. (A odpověď zní: „Kniha bude, až mě napadne nějaký nosnější námět, než jen že těhotná bojovnice zabíjí strašidla a řeší u toho partnerské problémy.“) A vy teď máte na výběr. Buď mi můžete držet palce, aby povídka v soutěži uspěla (jenže pak si povídku přečtete až příští rok ve sborníku), nebo aby naopak pohořela (abyste si mohli vychutnat si Krystlino řádění co nejdřív na webu). Těžká volba, co?

Nebo teda můžete skočit na můj Patreon, kde je Hypermangan k přečtení už teď ;).

  

Dárek pro oslavenkyni

Patlání se v béčkové literatuře skončilo ve chvíli, kdy jsem od Dáši dostal zkorekturovanou Kýnku. A od té doby jsem se nezastavil a jsem až po pr po uši ponořený do příprav na vydání. Nedělám si legraci, fakt nevím, kam dřív skočit. Prošel jsem podrobně všechny Dášou provedené změny a provedl navrhované úpravy – prakticky všechny, které ve svých komentářích nenápadně naťukla, protože ji se rozhodně vyplatí poslouchat. Pak jsem si celou knihu znovu pečlivě pročetl a udělal ještě další hromadu zásahů. Je totiž fyzicky zhola nemožné číst vlastní text a nenacházet v něm pořád prostor pro zlepšení. Ostatně proto byl také vynalezen knihtisk – aby autory konečně něco přimělo považovat dílo za hotové a přestali do něj furt hrabat.

Potom jsem soubor poslal Mátě na zlom v domnění, že se ho tím na chvíli zbavím a budu mít čas na jiné věci… jenže ona ho, mrcha jedna, už má hotový, takže teď musím zase všechno přečíst v rámci předtiskové korektury. Aspoň jsem si mezitím stihl střihnout uzavření smlouvy s Palmknihami ohledně distribuce e-knih, takže Kýnka i všechny předchozí Povídačky budou i jako e-booky (a ty bude muset někdo udělat, že? ŽE?!) a domluvil jsem termín v tiskárně (ty fámy o chybějícím papíru nejsou fámy, ovšem podařilo se). Tím to ale ani zdaleka nekončí! Někde také musím vyhrabat čas na (*kouká do seznamu*) domluvení distribuce knihy s Euromedií, předělání webových stránek Povídaček, zakoupení obalového materiálu, kontaktování recenzentů, přípravu záznamové karty v e-shopu, výrobu dárků a spoustu dalších věcí – a to všechno tak, aby se stihla premiéra na 12. listopadu.

Proč zrovna 12. listopadu? Je to prosté. Protože ten den má Kýnka narozeniny. Upřímně řečeno, ona by radši jitrnici, ale má smůlu. Jitrnice nejsou pro psy zdravé. Dostane knihu a basta. (Mimochodem, Kuba má narozeniny o den později, ale to je sobota a to se na premiérový den nehodí :) ).

  

Lišáček vystrkuje uši

Celé září jsem tedy takhle osciloval mezi dvěma příběhy, které se od sebe liší jako noc a den. Veselá pohádka, akční postapo. Akční postapo, veselá pohádka. Ukázalo se, že tahle rozdvojenost není pro duševní zdraví to úplně nejlepší.

Takže co jsem udělal? No jasně, že váháte! Odskakoval jsem si ještě do třetího!

Prostě mi to nedalo. Já na toho Lišáčka Rya myslet musel a už se neskutečně těším, až se do něj budu moct zase vrhnout. A bude to muset být co nevidět, protože pár stránek chci dát do Kýnky jako ukázku. Touhle dobou jsem ji už chtěl mít, ale… nějak to nevyšlo, no. Ale ono to tak je asi lepší. Věnovat se aktivně, jako opravdu aktivně třem příběhům současně, to bych už asi nedal. Rozhodně ne tak, aby to na ně nemělo negativní vliv. Pustil jsem se tedy aspoň do práce na backgroundu, kterou jsem trestuhodně zanedbával. Sestavil jsem si například časovou osu světa a zasadil do ní nejen děj příběhu jako takového, ale i všechny více či méně související události a legendy (které hrají v Lišáčkovi velikou roli) a vše vyladil tak, aby to dávalo smysl. Společně s tím jsem se také pustil do přípravy mapy.

Když se nad tím zamyslím, je to celkem sranda. Dřív jsem se hrozně smál lidem, kteří ke svému fantasy prostě museli mít mapu a časovou osu a legendy a kdoví co všechno, jako by to snad bez podobných věcí nešlo. No, a když jsem se teď sám pustil do něčeho většího, tak zjišťuji, že bez legend je ten svět plytký a bez zakreslování reálií do časové osy a na mapu mi tam vzniká naprosto děsivé, fakt hrůzostrašné množství nelogičností a přešlapů, které musím zpětně řešit.

Takže jsem to konečně pochopil. Oni to autoři nedělají z nějakého pozérství. Ono to bez toho prostě moc nejde.

A to by bylo k září tak nějak všechno. Setkáme se znovu za měsíc, a to nejen s novinkami ohledně vydání Kýnky, ale snad i s nějakými zprávami ohledně postupu na Lišáčkovi. Tak zatím!

 

 

Přidat komentář