OK

Při poskytování služeb nám pomáhají soubory cookie. Používáním našich služeb vyjadřujete souhlas s naším používáním souborů cookie. Více informací

 

Poděkování

 

Pod Bordeřími povídačkami je sice uvedené jenom moje jméno, ovšem skutečnost je taková, že sám bych tuto knihu nikdy nenapsal, o tištěném vydání ani nemluvě.

Především musím poděkovat své manželce Petře. Já vím, já vím – to je takový zvyk, pro forma děkovat životním partnerům, protože to vlastně nic nestojí a u rodinného krbu je pak klid, že? Jenže v tomto případě za tím stojí mnohem víc. „Gef“ mi se všemi příběhy aktivně pomáhala, od vymýšlení zápletek a humorných scének přes tzv. „betaread“ (to je takové to čtení na zkoušku, kdy vám testovací subjekt říká: „Tady moc plkáš“ a „Přiznej se, bídáku, kam jsi zašantročil poslední odstavec s pointou!?“) až po závěrečné korektury. A navíc rok trpně snášela moje neustálé tlachání o tom, jak Bordery vydám, že to bude bezceler a podobně… Věřte, neměla to jednoduché.

Dál musím zmínit famózní Alenu Doubravovou, bez jejíchž ilustrací by byl Kubík jenom poloviční. Byl by to jen takový „…ík“. To ona dala celé knize její výslednou tvář. Pokaždé jsem se nemohl dočkat, až mi pošle obrázek k dalšímu příběhu, a vždycky to stálo za to. No řekněte sami – koho z vás zaujal nejprve text, a koho ten šílený Kubův výraz na obálce?

Zapomenout nesmím ani na Milana Soukupa, který se svatou trpělivosti zpracovával moje připomínky a výmysly při zlomu a který vtiskl Povídačkám jejich vkusnou a elegantní fazónu. (Já vím, já vím… kdybych si všechno promyslel dopředu a neměnil pořád názor, měl bys to jednodušší.) A společně s ním se na zrodu knihy velkou měrou podílela i Kristýna Dostálová, jež mi pomáhala s editacemi a betareadem a práskala nade mnou bičem, když jsem byl na psaní moc líný.

Rád bych také poděkoval všem zvířatům, která se tu kolem nás na statku prohánějí a o nichž ty příběhy vlastně jsou. Ne snad, že by jim záleželo na pár řádcích na konci knihy, oni by dali přednost spíš nějaké té kosti, tvarohu nebo senu. Ale stejně je tu zmíním. Takže díky, Kubíku, Matýsku, Kryšpíne, Kýňo, Tygří, Flíčku, Boculko, Vendelíne, Sivko, Myško a co já vím, koho dalšího z vás jsem do Povídaček zakomponoval. Vaše vylomeniny byly nevysychajícím zdrojem inspirace.

Zapomněl jsem na někoho? Jasně! Musím také poděkovat vám – čtenářům, kteří jste mě doprovázeli během celé doby, co tato kniha vznikala, od zveřejnění S bílou náprsenkou v černém lese až po odeslání tiskových dat do výroby. Váš zájem a podpora pro mě byly úžasnou hnací silou.

Takže to říkám ještě jednou: Děkuji.

 

< Předchozí kapitola           Další kapitola >

<< Zpět na obsah