OK

Při poskytování služeb nám pomáhají soubory cookie. Používáním našich služeb vyjadřujete souhlas s naším používáním souborů cookie. Více informací

 

Kapitola II. – Poklad v uličce

 

Lidská mysl je úžasná věc. Dokáže stvořit geniální zázraky techniky i dechberoucí umělecká díla, pochopit taje vesmíru či zázrak stvoření… a přesto je navržená tak, aby důsledně ignorovala vše, co by mohlo jejího majitele rozrušit. Je hluchá k utrpení umírajících, vražednému chladu, jenž číhá v mezihvězdné prázdnotě, i k vlastní smrtelnosti.

Není na tom nic špatného. Bez této cílené nevšímavosti by lidé nikdy nemohli být tím, čím jsou – lidmi. A Saya se díky ní cítila jako neviditelná. Oči obyvatel Navirnaku se nacvičeně vyhýbaly pohledu na zašpiněnou, vyhládlou dívku s umaštěnými vlasy a propadlými tvářemi, která s látkovou brašnou přes rameno a umolousaným pláštěm na zádech bloumala městem. A poslouchala

„… Cyrdom se to o ní domákl a chtěl ji zlískat, že by na to do smrti nezapomněla. Jenže jak za ní vyběhl ven jen v trepkách, uklouznul a prosvištěl po zádech pod zábradlím. Zastavil se až o tři ulice níž. Teď leží s polámanými žebry doma a ona mu musí vynášet nočník jak malýmu děcku…“ vyprávěl se smíchem jeden přístavní dělník druhému.

„… Ochránci teď dělají šťáry po celém Dolním městě,“ šeptala stará žena s orlím nosem a zeleným tetováním kolem krku své sousedce, zatímco čekaly, až jim pramínek vyvěrající ze skály naplní vědra až po okraj. „Dej na mě, zase potřebujou na někoho hodit špínu a zbavit se ho. Tohle známe…“

„… Synovec dělá na moři,“ rozhazoval vztekle rukama jakýsi ryšavý skrček a zakláněl hlavu, aby viděl do očí mohutného kováře, jenž se nad ním tyčil s lhostejným výrazem ve tváři. „Moc dobře vím, že železo oproti loňsku zlevnilo. Tak co mi tu budeš vykládat? Nedám ti ani o pěťák víc než minule…“

Saya proplouvala městem a její naděje, že dnes konečně narazí na svou šanci, kterou jí život přece musí nabídnout, zvolna pohasínala. Co by teď dala za těch pár tónů, které by jí pomohly navést kroky správným směrem. Co by dala za malou radu osudu…

Náhle se zarazila. Aniž by věděla proč, srdce cítila náhle až v krku a rozechvěla se jí kolena. Zmateně se rozhlédla kolem sebe. Co se to…?

A pak jí to došlo. Snad za to mohl ten puch hniloby, snad stružka splašků zvolna se vinoucí chodníkem, ale konečně si ho všimla. Mezi dvěma dřevěnými chatrčemi postavenými na širší plošině vytesané do skály vedl úzký průchod, slepá ulička zahýbající na malý dvorek. Přesně to místo, které viděla ve svém snu.

Zatajil se jí dech. Že by… že by tam byl opravdu ten poklad, o kterém se jí zdálo? Nevěděla, jestli se má radovat, nebo se bát. Ale stejně dlouho neváhala a prošla pod girlandou špinavého prádla pověšeného na šňůře natažené mezi oběma domy.

Bylo tu vše. Rozbité páchnoucí sudy, hromada sutě, hadry povalující se u jedné zdi a u kraje uličky… nic.

Zklamání dopadlo na Sayu jako kovadlina. Náno pitomá, plísnila se v duchu. A cos myslela? Že tu vážně leží na zemi poklad a čeká, až ho sebereš? Kde to žiješ!? Přesto zanořila prsty s olámanými nehty do hromady odpadků a snažila se najít… vlastně cokoliv. Nemusel to být zrovna měšec plný zlata. Stačila by jedna mince. Zachovalý kus železa, který by mohla prodat vetešníkovi. Okoralou patku chleba. Zkrátka jakýkoliv důkaz toho, že ji sem záměrně dovedla její píseň, že si její unavená mysl jen nespojila obraz tohoto místa se snem, který však ve skutečnosti vypadal úplně jinak. Že nepřišla o jedinou jistotu, jež ji provázela životem už od jejích dvanácti let.

Nic.

Ztěžka dosedla do kalné louže, opřela se zády o stěnu domu a rozeštkala se.

„Vida, vida, kohopak tu máme?“ vrátil ji zpátky do reality slizký hlas vycházející z ústí uličky. „Vidíš to taky, Klerenci? Zatoulala se sem nějaká ztracená žabička. Copak nám asi přinesla?“

Odpovědí mu byl hrubý smích zakončený odporným zachrochtáním. „To rychle zjistíme, Vasko. Uvidíme, jak umí škubat nožkama.“

Saya prudce zvedla oči zarudlé od pláče. Zvolna se k ní blížila dvojice otrhanců – malý pajdavý skřet v těžkém kabátě a jednooký kolohnát, jenž v odporném širokém úšklebku dával světu na odiv těch pár zažloutlých zubů, co mu ještě zbývaly v ústech. Výhrůžný postoj a lačné pohledy obou pobudů nenechávaly dívku na pochybách o tom, k čemu se zde schyluje.

Jak je možné, že ji nic nevarovalo? Opravdu ji ta prokletá píseň, kterou se už roky snaží umlčet, opustila právě teď, když jí poprvé v životě hrozí skutečné nebezpečí? Nebo ji sem ta záludná síla snad záměrně vylákala jako pomstu za to, že se jí snaží zbavit?

Vyděšená Saya se pokusila vykřiknout, ale ze strachy sevřeného hrdla jí vyšlo sotva slabé zajíknutí. Chtěla vstát, jenže nohy jí na kluzké zemi podjely, takže se svezla zpět dolů se zády přitisknutými k dřevěné stěně, ze které se odlupovala slabá vrstva zašlé barvy.

Obloha nad její hlavou se začala zatahovat.

 

< Předchozí kapitola      Další kapitola >

  << Zpět na obsah

 

Přidat komentář