Postel plná šeříků

 

PPS.jpgZhluboka jsem se nadechla a už asi podvacáté posunula porcelánovou sošku o iluzorní milimetr do strany – přesně tam, kde byla asi před minutou. Snažila jsem si namlouvat, že nejsem nervózní, jenže mi to nevěřila ani ta pečlivě vypulírovaná laňka, se kterou jsem každou chvíli šoupala sem a tam. Hodiny na zdi malého bytečku, který jsem zdědila po babičce i s tím milovaným kusem poválečného kýče, mě doháněly k šílenství. Už od rána se vlekly jako puberťák ze školy, a zároveň letěly jako splašené. Tak už se sakra rozhodněte, co vlastně chcete, chtělo se mi na ně zakřičet. Samozřejmě jsem to neudělala, copak jsem blázen? Tak jsem místo toho jen po sto padesáté urovnala věci na stolku, uhladila ubrus, dotkla se všech zvonečků na poličce a zkontrolovala pohledem, jestli jsem náhodou nepřehlédla někde nějakou šmouhu. Jako by se mi snad něco takového někdy stalo. Na pořádek jsem byla vždy pedant – slabě řečeno – a skutečnost, že jsem už hodiny neměla co uklízet, mě štvala snad ještě víc, než kdyby se tu prohnalo stádo slonů. Uklidňující vědomí, že je vše na svém místě a tedy v pořádku, tentokrát nezabíralo.

Sakra…

Napadlo mě, že bych mu možná měla napsat, že to odpískávám. Odvolat to. Určitě by to pochopil. Jasně, že by to pochopil, určitě. V to nebyl problém. Jenže, do prdele, já bych to nepochopila! Přece jsme se domluvili a já se na to vlastně těšila! Tak se seber a nebuď jak malá nána, poručila jsem si v duchu. Vždyť se neděje nic světoborného. To, k čemu se chystáš, co tu budete dělat, je normální. Dělá to každý. Teda… každý kromě mě. No jo, ale o tom přece je, že ano? to nedělám. Dvacítku mám už nějakou dobu za sebou a už jsem se začala smiřovat s tím, že takhle skončím navěky. Navěky sama, navěky panna. Ne že by o mě nebyl zájem a neměla bych příležitosti; nejsem sice žádná modelka, jenže jsem ženská. A romantika stranou – víc k tomu zapotřebí není. Sehnat chlapa „na to“ by vážně nebyl problém, pokud je holka ochotná překousnout opilecký dech a trapné hlášky zoufalých rádoby samců, co po večerech loví v barech. Problém byl ve mně. Ano, vím to. Vím. Už dlouho.

Jo, jsem vadná. Prostě to nedokážu, i když bych třeba chtěla. A i když holkám pokaždé říkám, že to zkrátka „zase nebyl ten pravý“ a že jsme si nesedli, já vím, že v tom je něco jiného. Bylo by fajn, moct to shodit na rodiče… ale i když za to částečně určitě můžou, rozhodně to není celé jejich vina.

Hm, a nejen že jsem vadná – navíc jsem asi blbá. Proč jinak bych si mohla myslet, že to, co se chystáme udělat, mě nějak změní? Jako by to mohlo nějak napravit tu součástku v mé hlavě, která je rozbitá a která mě vždycky přinutí do toho radši hodit vidle. Proč si myslím, že to tentokrát bude jiné než vždycky předtím? Už tolikrát jsem to zvorala, tolik jsem jich od sebe odehnala. A teď Roman…

Čím víc jsem nad tím přemýšlela, tím horší nápad se mi to zdál být. Až po chvíli jsem si uvědomila, že sedím na kraji židle, v dlani drtím telefon a hypnotizuji jeho displej, aniž bych vnímala čísla, která se na něm zvolna střídají.

Rozhodla jsem se. Zavolám mu. Bude to tak nejlepší. Vždyť když jsem bez toho dokázala přežít doteď, proč na tom něco měnit? Copak bez toho nejde přežít? Radši se s tím netrápit, přenechat to jiným…

Zvláštní, ještě ráno, když jsem na tuhle chvíli myslela, celkem jsem se těšila. Nejen na to, že zase uvidím Romana, ale i na to, co mě čeká. A teď… teď mě naplňovala jen nervozita okořeněná špetkou hnusu a odporu. Jako pokaždé, když jsem pomyslela na tu… odpornou mazlavou ulepenost a… brrrr.

Začala se mě neúprosně zmocňovat panika. Malý byt po babičce jako by se ještě zmenšoval, zdi se přibližovaly a já… já byla jako ta porcelánová laňka, uvězněná navěky uprostřed skoku, neschopná se skutečně pohnout…

Crrrr, rozdrnčel se zvonek u dveří.

Do prdele! To máš z toho váhání, blbko!

Napadlo mě, že bych mohla dělat, jako že nejsem doma. Mohla bych zhasnout, vypnout si telefon a… no sakra, je mi snad pět? Je to Roman, není to žádný ufon a já nejsem malá holka.

Nadechla jsem se, otevřela dveře a nervózně se usmála. Stál tam, o půl hlavy menší než já, s mírným úsměvem, nenápadný, nijak extra krásný, ale s očima, pro které by každá vraždila. Jednu ruku ukrýval ledabyle za zády a než jsem stačila něco říct, napřáhl ji ke mně a podal mi…

Zmateně jsem se na ten balíček podívala znovu… jo, vážně to byly ponožky. Tlusté, vlněné ponožky s nesmírně nevkusnými jednorožci. Zvedla jsem pohled od nečekaného dárku k Romanově čerstvě oholené tváři.

„Něco přinýst je přece slušnost, ne?“ vysvětloval, jako by nechápal, čemu se divím. „Kytka by byla trapná, kdybych ti cpal víno, vypadalo by to, že tě chci opít – ale věř mi, ponožek není nikdy dost. A navíc – takhle nebudeš bosa, až bude v zimě kosa.“

S jasnou předtuchou jsem otočila balíček a tam opravdu byla – veliká, ručně načmáraná cenovka „4,50“.

„Papuče neměli,“ zakřenil se.

Nevěděla jsem, jestli se mám smát, nebo mu ten dar nedar omlátit o hlavu. Veškerá nervozita a strach se ale rozplynuly jako máchnutím… kouzelnými ponožkami.

„Blbečku,“ zabručela jsem a pustila ho dál. „Teď už tu pitomou písničku z hlavy nedostanu.“

Ani bych se nedivila, kdyby to udělal schválně. Věděl, v jaké neurotické spirále se dokážu sama uvěznit – a také mě z ní uměl vysvobodit. Instinktivně. Nejspíš díky tomu, že jsme byli oba naladění na stejnou notu. Že si skvěle rozumíme, jsem zjistila hned na začátku, když jsme se setkali na přípravné schůzce před táborem. On tam jel jako jeden z vedoucích, já jako neplánovaný záskok za zdravotnici. Seděli jsme tehdy v malé vydýchané místnosti v přízemí oprýskaného paneláku, nejspíš v bývalé kočárkárně, která teď sloužila jako klubovna. Tobiáš, hlavní táborový vedoucí, současný přítel mojí kamarádky Karolíny a zároveň favorit na titul největšího slizouna roku, už asi popáté opakoval itinerář odjezdu, pokyny prokládat vtípky, kterým se smál jen on, a hladil si předčasnou pleš, která se mu ve vydýchaném prostředí potila. Nechápala jsem, co na tom křivozubém a k uzoufání trapném chlapíkovi Karolína viděla. Já ho nemohla ani vystát. Když tedy znovu zopakoval, že „samozřejmě si všichni budeme tykat, mně říkejte Tobe,“ neudržela jsem se a tiše si ve svém koutku napůl automaticky zabručela: „Drž hubu, Todde.“ Nečekala jsem, že by to někdo zaslechl, takže mě vážně překvapilo, když se vedle mě ozvalo téměř neslyšné: „Jo, a ukliď si svý krámy, Todde.“ S překvapením jsem střelila pohledem po klukovi, který seděl po mé levici. S pažemi založenými na hrudi se houpal na varchlaté židli a tvářil se jako by nic. Jen mírně pozvednutý koutek rtů prozrazoval, že jsem se nepřeslechla.

Byla jsem v šoku. Netušila jsem, že tu narazím na dalšího fanouška BoJacka – cynického koně s velkým domem a sklony k alkoholismu. I když… kde jinde než tady, že?

Tak to byl on. Roman. Jak jsem pak zjistila, vkus na seriály a despekt k hlavnímu vedoucímu nebylo zdaleka to jediné, co nás spojovalo. Báječně jsme si rozuměli. Díky němu mi utekly ty dva turnusy jako voda a já si je užila mnohem víc, než jsem při oné instruktážní schůzce v klubovně doufala.

Od toho léta jsem vůbec nic nečekala. Tuhle bokovku jsem vzala, protože jsem měla čas – pochopitelně, že jsem měla čas, co bych také dělala? – a Karolína, která tam jezdila jako zdravotnice rok co rok, chytila tentokrát nějaký moribundus. Souhlasila jsem tedy, že letos pojedu místo ní. Peníze nebyly nic extra, ale ani se po mně nic extra nechtělo. Hlavně jsem tam měla být, občas přelepit koleno, tu a tam namazat spáleninu Panthenolem a užívat si léto. Jsou lidi, kteří dělají za byt a stravu horší práce. A někteří dokonce i pod horšími šéfy, než je Tobiáš.

Rozhodně jsem neměla v plánu se nějak družit. To nebylo nic pro mě. Jenže většina vedoucích očividně brala několikatýdenní výjezd mimo civilizaci za příležitost vrhnout se do toho stylem „každý s každým“. Ne, toho jsem se účastnit vážně nemusela. Proto mě tak překvapilo, když se objevil někdo jako Roman. Kdo mi skvěle sedl, a přitom neměl potřebu rádoby nenápadnými gesty a výmluvnými pohledy zjišťovat, jestli bych byla svolná. Ostatně, jak jsem ho poznala, on by se podobnými tanečky neunavoval. Kdyby ho to zajímalo, prostě by to řekl.

A teď tu seděl naproti mně ve stařičkém, prošoupaném křesle, a já na úzké pohovce proti němu drtila v dlani jednorožčí ponožky a bála se natáhnout pro sklenici s vodou, aby si nevšiml, jak se mi třesou ruce. Jako bychom byli úplně jiní lidé než tam na táboře, kde bylo všechno letní a vonělo senem a jahodovým repelentem, kterým se naši svěřenci snažili odhánět všudypřítomná mračna komárů, stahující se ke stanům od nedalekého rybníka. Přitom to byly jenom dva dny, co jsme se vrátili. Dva dlouhé dny po čtyřech kraťounkých týdnech. Co se za tu dobu změnilo? Já? On? Nějaká kosmická konstanta, která ze mě zase udělala společenské dřevo?

Roman se snažil udržovat nenucenou konverzaci, jenže to neměl zrovna snadné, moc jsem nespolupracovala. A když jsem chtěla odejít do kuchyňky a málem jsem kvůli tomu nemotorně převrhla stolek, zadíval se na mě a na rovinu se zeptal: „Hele, Jani, fakt to chceš? Víš, že to není nutný. Jestli se na to necítíš, dáme si prostě kafe, pokecáme a zase půjdu.“

Vždycky přímý, vždycky otevřený. Dobře, přestaňme se tvářit, jako že tahle návštěva nemá jen jeden konkrétní účel.

Zhluboka jsem se nadechla, abych se trochu zklidnila, a pohlédla jsem mu do očí. „Jo. Jasně, že to chci,“ řekla jsem a pokusila se o úsměv. „Byl to přece můj nápad, ne?“

Pozvedl obočí. „No to teda prr. Nápad to byl můj. Moc dobře víš a jenom si chceš připsat zásluhy.“

„No… dobře,“ připustila jsem. „Tak jsi to byl ty. Ale já s tím souhlasila. Takže… půjdeme na to? Ať to nezdržujeme.“

„Respekt. S touhle technikou svádění to dotáhneš daleko,“ pokýval uznale hlavou.

„Vždyť víš, jak to myslím.“

„Vím,“ řekl a jeho úsměv byl tentokrát upřímný. „Jak si to představuješ?“

„Dej mi chvilku a pak přijď za mnou. Jenom se upravím a… a tak,“ zakončila jsem rozpačitě vysvětlování mého pečlivě připraveného plánu.

Jen přikývl a já se rychle přesunula do ložnice.

Cvaknutí dveří jako by mi z ramen shodilo nějaké břemeno. Zamyslela jsem se. Vážně jsem rozhodnutá? Rozhodnutá a připravená? Asi ano. A hlavně jsem cítila, že Roman je ten pravý. Tedy… ten pravý na to, co chceme udělat. Ne snad, že bych po něm toužila a měkla mi z něj kolena, ale o to tu vůbec nešlo. Bylo mi s ním dobře, cítila jsem se s ním v bezpečí a za těch pár společně strávených týdnů jsem zjistila, že mu automaticky říkám i ty věci, které jsem před každým tajila. Nejen to, že jsem panna. Ale že jí asi navždy zůstanu. Že kdykoliv má dojít na tělesno, celá se v panice zavřu, fyzicky i psychicky. Že nejsem schopná se tímhle způsobem dotknout ani sama sebe. Díky, rodiče moji milí, fakt že jo. Museli jste ke všem mým vlastním problémům přidat ještě tohle, že ano?

Roman to věděl. A překvapivě mě s tím, na rozdíl od ostatních, neposlal za cvokařem, ani neříkal žádné takové ty prázdné fráze, že se to časem poddá, až najdu toho správného. Ne. Jen pokrčil rameny a prohlásil, že sex je sice fajn, ale není to smysl života. Takže pokud by mi nepřinášel radost, proč se do toho tlačit?

Byla jsem ráda, že to viděl takhle, ale namítla jsem, že v tom je háček. Jak mám vědět, jestli by se mi sex líbil, když si ho sama sabotuju? Tím jsme se dostali k poněkud absurdní debatě o „Schrodingerově číče“, výhodách života v krabici, ujetých fyzikálních experimentech – a nakonec jsme překvapivě skončili u tohohle návrhu. Že až se vrátíme zpátky domů, zkusíme to. Jen tak. Žádná křeč, prostě místo abychom seděli u rybníka a plkali o kravinách, zalezeme si do postele a necháme o kravinách plkat naše těla. Romanova slova, ne moje. Samozřejmě, jen jestli budu chtít.

Říkal to tak uvolněně a samozřejmě, jako bychom se domlouvali na vrácení vypůjčených knížek. Žádné nejapné narážky, žádné hluboké pohledy, žádný tlak. Prostě jen „jestli chceš, můžeme to zkusit“.

A ano, já to chci.

Převlékla jsem se do připravené saténové košilky a naaranžovala se na posteli do sexy pozice. Tedy, ještě před okamžikem jsem myslela, že je sexy, proto jsem ji také po pečlivém zvažování zvolila. Takhle nějak lehávaly ženské ve filmech – na boku, v pololeže, opřené o loket, s jednou nohou ležérně pokrčenou v koleni… Hm. Nejen, že to nebylo zrovna pohodlné. Navíc zrovna když se otevřely dveře, uvědomila jsem si, že mi hebká zelená látka negližé uvízla na boku v krajně nesexy faldu. Cukla jsem sebou, tím mi podjel loket, o nějž jsem se opírala, a s tlumeným žuchnutím jsem se zabořila hlavou do polštáře.

„Já měl vždycky dobrý nástupy, ale podobnou reakci vidím poprvé,“ zašklebil se a zavřel za sebou.

Cítila jsem, jak se mi žene krev do obličeje, ale než jsem stačila vymyslet, co odpovím, přistoupil k malé knihovničce a začal si se zájmem prohlížet hřbety knih. „Koukám, že tady máš celýho Ryana,“ kývl uznale hlavou. „Nejlepší je stejně Píseň krve, to mi nikdo nevymluví.“

A zatím co mluvil, pomalu si rozepínal košili. Beze spěchu, jen tak mimochodem. Jako by ty knihy v mé stísněné ložničce byly mnohem důležitější než to, k čemu se schylovalo.

Sedla jsem si na posteli, opřela se zády o pelest a přetáhla si deku přes nohy, pro iluzi bezpečí.

„Tak jak to uděláme?“ zeptala jsem se.

„Já nevím,“ pokrčil rameny, stáhl si rozepnutou košili, hodil ji na židli a otočil se na mě. „Necháme tomu volný průběh a uvidíme. Nikdo nás do ničeho nenutí.“

Tu košili tam mrsknul jen tak. Nesložil ji, ani ji nepověsil přes opěradlo jako na ramínko – prostě jak tam spadla, tak ji tam nechal, s jedním rukávem zmuchlaným pod zbytkem látky a s druhým plandajícím na zem. Bolelo mě to vyloženě do očí.

Tohle teď přece neřeš! okřikla jsem se v duchu. Místo toho jsem mu přejela očima po těle. Byl poměrně štíhlý, nijak zvlášť nasvalený a očividně nechodil venku bez trička – trup měl i teď, po měsíci na letním táboře, o několik odstínů světlejší než paže. Dívala jsem se na jeho holou kůži, na tu ne už chlapeckou a vlastně ještě ne docela chlapskou hruď, na tu úzkou cestičku tmavých chlupů pod pupíkem vedoucí přímo dolů a ztrácející se pod sponou pásku… Dívala jsem se a cítila, že se ve mně něco hýbe. Něco, co nevědělo, jestli se má těšit, nebo radši vzít nohy na ramena a utéct.

Potřebovala jsem něco dělat, abych ty myšlenky zaplašila. Vstala jsem z postele a nesměle mu položila ruku na hruď. Byl to zvláštní pocit. Za celou tu dobu, co jsme se znali, jsem se vlastně dotkla jeho holé kůže teď poprvé. Ani nevím, co jsem čekala, že se stane. Že se zajiskří? Že se ozve nebeská hudba a svět se roztočí? K ničemu takovému pochopitelně nedošlo. A přesto jsem se skálopevnou jistotou věděla, že teď, právě teď se všechno mezi námi mění. Jeho chladivá kůže pod mou horkou dlaní říkala, že už není cesty zpět.

Položil mi ruku na bok a usmál se. Moc mile. Nic dalšího ale nedělal, jen se mi díval do očí a čekal na můj další krok. Sakra, ale jaký? Rozbušilo se mi srdce a rychle jsem přemýšlela, co se vlastně v takových chvílích dělá. Časopisy jsou plné stupidních článků o hloupostech, ale že by někdo sepsal rady, co má ženská dělat, když jde do postele s kamarádem? To si asi máme hledat na Wiki.

Sjela jsem prsty dolů k pásku a začala zápasit se sponou. Do háje, proč je tak těžké dělat tyhle věci na někom jiném? Všechno je zrcadlově obrácené a ještě na jiném těle… a já kvůli tomu vypadám jako nějaká nemotora. Kožený opasek ale pořád ne a ne povolit.

„Au!“ sykl Roman, když jsem nakonec prudce zatáhla za konec řemene, abych ze spony uvolnila uvízlý trn.

„Ježiši, promiň!“ vyhrkla jsem. Teprve teď jsem si všimla, že jsem mu v zápalu snahy skřípla kus kůže.

Zazmatkovala jsem a asi mi na chvíli vypověděl službu mozek. Nedovedu si představit jiný důvod, proč jsem mu ve snaze zamaskovat svou nešikovnost sjela rukou do rozkroku… a jakmile mi došlo, co dělám, poplašeně jsem s ní zase ucukla.

Horší to už snad být ani nemohlo. Musela jsem vypadat jako trapná puberťačka, která si chce hrát na dospělou, a přitom zná sex maximálně z Cosmopolitanu… a přesně tak jsem se i cítila. Zrudla jsem, sklopila zrak a nevědomky o půlkrok ustoupila, jako bych tím házela ručník do ringu.

Jenže Roman kapitulaci nepřijal. Vysvobodil se z kalhot radši sám, zvolna vzdálenost mezi námi znovu zkrátil a pohladil mě po rameni. Jemně, zlehka. Ten dotyk mě proti vlastní vůli elektrizoval. Ale jestli mě tím chtěl uvolnit a uklidnit, rozhodně se mu to nepovedlo. Spíš naopak.

Jeho ruka dál sjížděla dolů po mé paži a jeho oči její pohyb následovaly. Když dospěla až k mé dlani, zahákl se mi ukazováčkem za malíček, zvedl ke mně zrak a tiše prohlásil:

„Jen klid, Jani. Tohle není na body. Jseš nervózní, jasně. Proto tady přece jsme, ne? Jinak bys tu měla jinýho chlapa než mě. Nemusíme si před sebou na nic hrát, nemusíme se svádět, nemusíme se bát, jestli neuděláme něco, čím se před tím druhým shodíme. Prostě dělej to, co ti přijde přirozený.“

„Mně teď přijde přirozený hodit na sebe tričko, vyběhnout z baráku a už nikdy se sem nevrátit,“ povzdechla jsem si se zavřenýma očima a posadila se na postel. Přesto jen ale cítila, že se aspoň špetička toho jeho klidu přenáší i na mě.

Konec konců, byl to Roman. S ním jsem vždycky mohla mluvit na rovinu.

„Jaké bylo tvoje poprvé?“ zeptala jsem se, abych trochu stočila řeč jinam. O tom jsme překvapivě ještě nikdy nemluvili – jako asi o jedné z mála věcí.

Roman si sedl vedle mě, pak se natáhl na záda a založil si ruce za hlavou. „Jaký to bylo? Úplně jiný, než jsem čekal. Ale hlavně to bylo trapný. To mi utkvělo v paměti nejvíc.“

„Trapný?“ nechápala jsem a otočila jsem se, abych mu viděla do očí.

„Jo. Přistupoval jsem k tomu jako… no… asi jako bígl k trigonometrii. A nejspíš jsem u toho tak i vypadal. Bral jsem to hrozně vážně, víš? Moc jsem se snažil dělat věci, který jsem si myslel, že se dělat mají, i když jsem netušil jejich smysl. Jako by to byl nějakej rituál, co má přesný pravidla, který ti ale nikdo předem neprozradí. A jenom když to uděláš správně, vážně se změníš z kluka v muže.“

„A podařilo se?“

Pobaveně se uchechtl. „Jak by mohlo? Je to sex, ne vúdú. Sex z tebe neudělá někoho, kým jsi předtím nebyla. Jsi pořád stejná. Akorát zjistíš, že existujou i příjemnější způsoby trávení volnýho času než štrikování.“

Rty se mi zvlnily v trpkém úsměvu. „Já bych možná radši štrikovala.“

Přejel mi prstem po zádech, jeho nehet klouzal po saténu jako po ledu nabitém statickou elektřinou.

„Já myslím, že by to byla škoda,“ řekl, vytáhl nohy na postel a klekl si za mě. „Zkusím ti ukázat proč, jo? Zavři oči.“

Netušila jsem, co má za lubem, a trochu jsem se v tu chvíli i bála, ale přesto jsem poslechla. On ovšem nechystal žádnou zvrhlost, ani jeden z jejích padesáti odstínů. Jen mě pohladil po rameni a až po několika okamžicích mi došlo, že ten zvláštní, jemný pocit v místech, kde krk přechází v rameno, jsou jeho ústa. Něžně mě líbal, hladil a moje tělo jako by nevědělo, jak si s těmi pocity poradit. Seděla jsem celá ztuhlá, ale oči se mi pod přivřenými víčky otáčely v sloup. Prsty jsem zatínala do deky a srdce se rozhodlo, že mi snad vyskočí krkem. Zběsile tlouklo tak, že to muselo rušit sousedy.

Když mi jeho druhá ruka zajela z boku do vlasů a otřela se mi hřbetem o ucho, kdosi slabě zasténal. Aha. To jsem byla já.

„Lepší než štrikování, ne?“ zašeptal.

Ztěžka jsem polka. „Trochu,“ vydechla jsem, ale těžko říct, jestli to vůbec slyšel. Chtěla jsem ještě něco dodat, jenže on pokračoval a mně se v plicích nějak nedostávalo dechu na další slova. Jeho ruce i rty pátraly po mých zádech, ramenou, krku a já se cítila jako nikdy dřív. Klidná, naprosto uvolněná. Jako bych to snad ani nebyla já.

Když mě položil na záda, nebránila jsem se. Už se sice dostal mnohem dál, než kam jsem se kdy s kýmkoliv jiným odvážila, ale nevadilo mi to. Ten hlásek, který mě vzadu v mysli peskoval za to, že tohle je přece hřích a nechutnost, jsem se snažila ignorovat. Místo toho jsem se podívala Romanovi do očí. Usmívaly se.

Jemně mi stáhl ramínka košilky a obnažil má ňadra. Něžně jedno pohladil konečkem prstů a jen těsně se přitom vyhnul bradavce. Ta jako by tou křivdou vyslala do těla mrazivě brnivou vlnu a začala tuhnout.

„Máš krásný prsa, víš to?“ řekl zamyšleně a tak tiše, že skoro ani nepřehlušil tikot hodin z obývacího pokoje. Z toho nepříliš romantického, zcela nepoetického, ale zato upřímného komplimentu se mi rozbušilo srdce.

Jenže srdce tím svým tlukotem asi nějak probudilo mozek a moje mysl, moje zkurvená, neurotická mysl dupla na brzdu. Vzrušení během jediného okamžiku opadlo, zmizelo v propasti a vystřídala ho akorát rostoucí panika okořeněná špetkou žluči. Překročila jsem tu hranici, za kterou už byla tma, a musela jsem se honem posadit, abych se do ní celá nezřítila.

To byl ten můj problém. Bát se prvního sexu, to je normální. Ale mít rodiče pošahané do té míry, že ve vás zasejí hrůzu z jakékoliv intimity… to dokážu vážně jen já. Možná by v mé hlavě nenapáchali tolik škod, kdybych byla úplně normální. Ale kdo jiný než oni měl vědět, že jsem v tomhle směru citlivější než ostatní? Možná mě chtěli chránit, možná ze mě chtěli mít slušně vychovanou dcerku… Jenže to došlo tak daleko, že kdykoliv se mému tělu začalo dít hezky, při prvním náznaku niterního rozechvění mě vlastní zrádná mysl polila kyblíkem ledové paniky a zhnusení sama nad sebou.

Samozřejmě, že jsem časem pochopila, jakou blbost mi to vštípili. Snažila jsem se to zlomit – sama, nebo i přes různé známosti. Ale byla jsem zkrátka bloknutá a už mě unavovalo se snažit.

Roman to o mně věděl, stejně jako věděl o mé posedlosti pořádkem, o mých pokusech hrát na kytaru i o mém receptu na bramborovou bábovku – a já pro změnu věděla, že jeho poslední přítelkyně se s ním rozešla esemeskou, že má levý ukazováček delší než pravý a že neumí podélně parkovat. Večery na táboře byly dlouhé, ale při našich rozhovorech mizel čas rychleji než olej v petrolejce.

Jenže tahle letní pohoda byla pryč. Najednou jsme byli společně v posteli a já věděla, že to je zase celé v háji. Jako už několikrát předtím. Přitiskla jsem stehna k sobě, abych ten pocit zahnala. Marně.

„Promiň,“ špitla jsem jen a začaly mě trochu, ale nebezpečně pálit oči. Ne, nechtěla jsem brečet! Jenže se mě na svolení nikdo neptal.

„Za co se omlouváš, prosím tě?“ zabručel. „Vždyť jsme věděli, že se to může stát. Není to nic, co by byla tvoje vina. Není to, jako kdybys mě shodila oblečeného do rybníka. Za což ses mi, jen tak mimochodem, doteď neomluvila.“

Věděla jsem, že se mě snaží přivést na lepší myšlenky, ale nepomáhalo to. Seděla jsem tam s koleny pod bradou, uhýbala pohledem a snažila se zklidnit dech.

„Hele, zahrajem si takovou hru, co ty na to?“ prohlásil a jeho hlas zněl stejně, jako když jsme předposlední večer seděli na špalcích před jídelnou a za skřehotání žab si vyprávěli historky z lyžáků. „Zavři oči. Ne, nic nedělej. Jen zavři oči. A říkej mi, jakou kytku ti bude připomínat, co ucítíš.“

Nevěděla jsem, kam tím míří, ale dobře. Lehla jsem si s rukama mírně od těla, zavřela oči a zhluboka vydechla. I když… že jsem nevěděla, co chystá? Možná nevěděla, ale rozhodně tušila. Přece jenom jsem ho trochu znala.

Nezklamal.

Prsty mi zlehka přejížděl podél klíční kosti. Pak se matrace trochu zhoupla, jak klekl na posteli trochu výš, a i se zavřenýma očima jsem poznala, že se ke mně naklání. Do nosu mi pronikla slabá vůně kolínské smíšená s pachem jeho těla. Jemně mne políbil na rameno a druhou rukou zvolna bloumal po mém těle, po boku, břiše a krku, úzkostlivě se ale vyhýbal všem intimnějším partiím. Jako by mě snad nechtěl vyplašit, jako bych byla ta porcelánová laňka po babičce.

„Tak povídej, jaká kytka?“

„Cože? Jo, kytka... Já nevím, růže?“ vypálila jsem naslepo.

„Ale no tak,“ řekl a zvedl se do sedu. V hlase měl neskrývanou výčitku. „Jestli tohle byla ‚růže‘, tak se vykašlu na vejšku a budu se živit jako gigolo. Ber to vážně, jo? Spolupracuj. Nebo toho mám nechat?“

To jsem nechtěla. Neurózy stranou, bylo to příjemné. A rozhodně lepší než štrikování. K jaké kytce ale přirovnat to, co jsem cítila? Copak jde petting, předehru, nebo co se to vlastně dělo, přirovnat ke květině?

Pak mě ale napadl vhodný příměr.

„Pomněnky,“ řekla jsem rozhodně. „Víš, jako malá jsem jezdila na víkendy za babičkou a tam jich bylo na mezi hrozně moc. Byly křehké, krásně voněly, i když slabě, a já jsem je trhala a pletla si z nich takové jako prstýnky. Kdykoliv je uvidím, vzpomenu si na jaro a na tu pohodu… a kdoví proč taky na chleba s medem.“

Při té vzpomínce jsem se musela usmát. Pravda byla, že na pomněnky a vůni jarního lesa jsem si už dlouho nevzpomněla. Od babiččiny smrti jsem na její chatě nebyla.

„No vidíš,“ zabručel spokojeně Roman a já náhle zalapala po dechu. Ještě jsem netušila, jaká květina bude tohle, ale drobná pomněnka na to rozhodně stačit nebude. Dlaň jedné ruky totiž položil pod mé ňadro a pomalu s ní otáčel, takže roztaženými prsty, jedním po druhém, mi pomaličku přejížděl po ztvrdlé bradavce. Tělem mi projelo mrazení a já jako bych zapomněla, jak se vydechuje. Jenže tím to nekončilo. Zároveň sklonil hlavu a nesmírně jemně, skoro až nesměle se dotknul rty té druhé, snad aby nežárlila. Pak ústa oddálil a špičkou jazyka ji polaskal. Opatrně, jako by se bál, zda není pod proudem. Mně tak rozhodně připadala.

Na závěr ji opatrně vzal mezi zuby a já myslela, že se zblázním.

„To je…“ snažila se říct, co mě napadlo, ale nějak mi vyschlo v krku. Musela jsem si odkašlat. „To je narcis. Znáš narcisy, ne? Vypadají jako motýli, křehcí a jemní, skoro se jich bojíš dotknout. Ale když k nim přičichneš, cítíš v nich tu obrovskou sílu jara. Mám je ráda. Ještě jeden narcis, prosím,“ usmála jsem se se zavřenými očima.

Vyhověl mi. Jeho ruka ale zároveň bloudila níž, sunula se po bříšku a nezastavovala se. Zdánlivě slabé narcisy se měnily v něco mnohem intenzivnějšího. Zmocnilo se mě chvění – začalo jen u dechu, ale brzy se mi přesunulo přes srdce a boky až do konečků prstů. Tušila jsem, kam má namířeno, a sama jsem se zvědavými obavami čekala, jak na to zareaguji… ale ne. Z Venušina pahorku se jeho ruka nepřenesla tam, kam jsem myslela. Pokračovala ve své cestě dál na stehno. On sám se také zvolna svezl od mých ňader níž a zlehka mě začal líbat na břiše, kolem pupíku a na bocích. Nevěděla jsem, jestli má on tak horká ústa, nebo jestli to tak sálá moje kůže. Možná obojí, možná právě proto jsem sotva popadala dech a tiše zasténala, kdykoliv mi tělem projela drobná vlnka rozkoše vyvolaná jeho dotyky.

„Tak co teď?“ zašeptal.

„Jak, co teď?“ nechápala jsem.

„Květina, Jani. Květina.“

„Jo tohle... hm... ach... já nevím... fakt nevím,“ podařilo se mi ze sebe dostat mezi jednotlivými nádechy.

„Tak mám přestat?“

„Ne! Ne, prosím, ne! Tohle je… třešeň,“ řekla jsem rychle. „Víš, jak jsou na jaře celé obsypané květy, ne? A když pak pod nimi sedíš a na tebe se zvolna snášejí ty okvětní lístky, jako by sněžil příchod léta...“

Nevím, jestli to, co jsem říkala, dávalo nějaký smysl, a bylo mi to vlastně jedno. Klidně jsem mohla znít jako náhodný generátor slov, nezáleželo mi na tom. Roman totiž pokračoval a jeho citlivé prsty se konečně začaly přibližovat k místu, kde se všechno rozhodne. Kde všechno skončí… nebo možná začne. Nepospíchal – a já ho za to nenáviděla. Každopádně jsem cítila, že ať se stane cokoliv, jsem na to připravená.

A teprve teď mi došlo, o co se snažil, co měly ty kytky znamenat. Nebyla to jen tak nějaká hra, žádný praštěný romanovský rozmar. Chtěl odvést mou pozornost jinam, zaměstnat mou neurotickou mysl něčím jiným – přimět mě soustředit se na to, co skutečně cítím, ovšem na nic zbytečného okolo. A podařilo se. Už teď byl dál, než jsem dokázala být sama se sebou já. A věděla jsem, že se u toho nezastaví.

Byla jsem připravena na ty růže, ke kterým jsem se snažila přeskočit hned na začátku.

A přišly.

Zvedl se do kleku, a zatímco jedna jeho ruka se vrátila k mým ňadrům, jež po jeho návratu tak toužily, druhá konečně, po nesnesitelně dlouhé pouti po vnitřní straně stehna, došla až k mému rozkroku. Zatajila jsem dech, ale mé tělo uvítalo špičku jeho prstu snad bez mé vůle. A on věděl, kam sáhnout a kde se dotknout, kde jemně přejet a kde přitlačit. V pěstích jsem sevřela zmuchlané prostěradlo, zavrtěla jsem pánví a roztřeseně vydechla: „Tohle jsou už vážně růže. Nekecám.“

Čekala jsem, co na to řekne, ale on se ke mně jen naklonil, zlehka mě políbil na rozevřené rty, vstal a nechal mě na matraci samotnou.

Cože?! Překvapeně jsem na něj pohlédla, ale neodcházel. Jen došel k nohám postele, tam poklekl a se šibalskou jiskrou v oku si mě cuknutím přitáhl blíž k sobě. Slabě jsem vyjekla a on mi zajel rukama pod nohy, aby se snáz dostal, kam potřeboval. Došlo mi, co má v plánu.

„Neblbni, Romane, to ne,“ zaprotestovala jsem slabě, a tentokrát se mi hlas netřásl ani tak vzrušením, jako obavami. Věděla jsem, co jde dělat. Samozřejmě. Ale nedokázala jsem pochopit, proč by to někdo dělal dobrovolně. Dotýkat se toho, to ještě ano. Bez toho sex nejde. Ale dát tam přímo ústa, ponořit se do…

„Áááááááchhhh!“

Prohnula jsem se v zádech, celým tělem mi projel nezvladatelný třes a úplně jsem zapomněla, nad čím jsem to vlastně ty poslední sekundy přemýšlela.

Ne, vážně jsem nečekala, že to bude takové. Jak může být takový rozdíl, dotýkat se něčeho prstem, a dotýkat se toho samého bodu jazykem? Jak je možné, že když zakmitá špičkou jazyka na mizerném jednom centimetru čtverečním, smrskne se celý svět jen tam a zároveň se vylije z hranic? A když navíc ještě pronikl prstem trochu hlouběji – opatrně, pozvolna, ale s jasným cílem – zajela jsem mu rukama do vlasů a přitiskla ho k sobě, snad aby mi neunikla ani částečka té slasti.

Chtěla jsem říct, co cítím. Chtěla jsem mu vypovědět, jak jsou mé smysly zahlcené stejně, jako když jsem jako malá zanořila hlavu do rozkvetlého šeříku. Chtěla jsem mu popsat tu hutnou, opojnou vůni, ty syté barvy, hukot včel – celý ten koktejl vjemů… ale nedokázala jsem to. Roman pokračoval a já už nezvládala nic než se jen prohnout jako luk, zalitá vlnami tepla vycházejícími z mého nitra. Stihla jsem už jen vydechnout:

„Šeřík… šeřík…“

Ty poslední hlásky jsem si možná musela už jen domyslet, protože hlas mi vypověděl službu, stejně jako všechno ostatní.

Aha, tak o tomhle byly ty články v Cosmopolitanu.

Roman přestal, ale sám se nepohnul ani o píď. Stále ležel s hlavou mírně nadzvednutou nad mým klínem a pevně svíral moje třesoucí se stehna – byl mou kotvou, oporou i zkázou. Cítila jsem jeho pohled, ale nedokázala jsem otevřít oči, bylo to nad mé síly.

Extáze zvolna ustupovala a já nevěděla, jestli byla krásnější ona, nebo ty její dozvuky. Za chvíli jsem se ale znovu zmocnila vlády sama nad sebou. Přitiskla jsem bradu na hruď a shlédla k nohám postele na Romana. Usmíval se. Natáhla jsem se pro něj, chytla ho za ramena a vytáhla si ho k sobě.

Opřel se mi lokty vedle hlavy, aby na mě neležel celou vahou, ale klidně mohl. Horko jeho kůže na mém těle bylo přesně to, co jsem potřebovala. A ještě něco.

Jednou rukou jsem mu sjela po zádech, zajela pod černé boxerky a zaryla mu prsty do hýždí, zároveň jsem rozevřela rty a zvedla hlavu z polštáře. Pokusil se ještě narychlo si otřít ústa, ale nedala jsem mu dost času. Prsty druhé ruky jsem mu zajela do vlasů na zátylku, přitáhla si ho a hladově ho políbila. Bylo mi jedno, že má na rtech a jazyku mě samotnou, že z něj cítím vlastní tělo. Nemyslela jsem na to, jak mi ta představa byla ještě před chvílí odporná, nemyslitelná… Ten ostych a nechuť, které jsem cítila dřív… to cítil někdo jiný. Možná se ta stará osoba po dnešní noci vrátí, možná ne, mně to ale bylo v tuhle chvíli jedno. Potřebovala jsem ho, na ničem jiném nezáleželo. Vpíjela jsem se do něj a on mi odpovídal stejným způsobem. Jeho jazyk prozkoumával a hladil, ten jazyk, který mi toho před chvílí tolik dal… hrál si se mnou a já s ním, navzájem jsme se zkoumali a seznamovali.

Cítila jsem, jak se jeho úd uvězněný v černých šortkách otírá o můj rozevřený klín. Jako by váhal, jako by nevěděl, jestli opravdu může.

Po tom všem to ještě neví? Po šeříku?

S pohledem upřeným do Romanových dychtivých očí jsem ho vysvobodila a nasměrovala tam, kam patřil. Opatrně, velice zvolna vklouzával dovnitř, ale jen co se mé tělo obemklo kolem jeho žaludu, Roman ztuhnul, jako by zkameněl. Tázavě jsem na něj pohlédla a snažila se mu vyjít vstříc, on však nespolupracoval. Skousl si ret a zdálo se, že svádí ve svém nitru boj. Boj, o kterém předem věděl, že ho prohraje.

„Do prdele,“ syknul nakonec netrpělivě, sklouzl ze mě a s pyjem vztyčeným jako virgulí zamířil rychlým krokem k místu, kde na podlaze ležely jeho kalhoty. Rychle našel správnou kapsu a vytáhl plochý stříbřitý balíček.

Aha, to mi v celém tom zápalu nedošlo. Aspoň že jemu ano.

„Dělej,“ pobídla jsem ho a trochu se na posteli zavrtěla, zatímco on zápolil s obalem. Doteď jsem si myslela, že to já jsem ta nervózní a on ten, který má všechno pod kontrolou. Už to tak nevypadalo.

Nakonec si ale poradil, několika rychlými pohyby si prezervativ nasadil a během okamžiku byl už zase na mně.

Byl ve mně.

Objala jsem ho, jako bych ho už nikdy neměla pustit, a přijala ho do sebe. To, co jsem cítila, nebyl šeřík. Nebyla to žádná mizerná květina, na ty teď nebyl čas. To, co jsem cítila, byl Roman. Roman a já, já a Roman. Na co kytky, když máme sebe?

Celé to netrvalo až tak dlouho – rozhodně kratší dobu, než bych si bývala přála. Ale když jsme přestali a leželi vedle sebe na boku, zpocení a otočení čelem k sobě, byla jsem vděčná za každou sekundu, po kterou to trvalo.

Ztěžka oddychoval, usmíval se očima a hladil mě palcem na kyčli.

„Tohle jsem chtěl udělat už od chvíle, kdy jsme se potkali,“ prohlásil spokojeně.

Překvapeně jsem pozvedla obočí. „Vážně? Tak proč jsi to nechal až na teď? Víš, že bys mě ukecal už na táboře, příležitostí jsme měli spoustu. Mohli jsme mít krásný léto.“

Zavřel oči a škubnul rameny. „Nebo jsem to taky mohl celý podělat,“ prohlásil. „Nechtěl jsem to riskovat, bylo mi s tebou moc fajn. Tohle byla sázka na jistotu.“

„Jo tak na jistotu? Nefandíš si náhodou, kamaráde?“

„Ne, tak to nemyslím,“ opravil se rychle. „Ale kdyby to dneska nedopadlo, mohl bych se sbalit, vypadnout a už nikdy bychom se nemuseli vidět. To bych tam pod stanem udělal jen těžko.“

„A myslíš, že to tedy dopadlo dobře? Že se nemusíš sbalit a vypadnout?“ škádlila jsem ho.

„Cože?“ zamrkal překvapeně. „A mám?“

Zvláštní. Kdykoliv jindy by poznal, že si z něj utahuji. Ale já ho nechtěla zbytečně trápit.

„Tak jednoduše se z toho nevykroutíš,“ zapředla jsem škádlivě a překulila se tak, abych na něm seděla. Pohlédla jsem mu do očí a mé vlasy ho zalechtaly na tváři. „Určitě jsou kytky, které jsme ještě neprobrali.“

A měla jsem pravdu.

 

 

Přidat komentář