OK

Při poskytování služeb nám pomáhají soubory cookie. Používáním našich služeb vyjadřujete souhlas s naším používáním souborů cookie. Více informací

 

Přijdu pro tebe (I)

 

Nebyla to zrovna nejčistší rána, kterou kdy David zasadil. Nejdřív prudce kopl do dohasínajícího ohniště, a zatímco si protivník rychle kryl oči před oblakem jisker a žhavého popela, zaútočil na něj tesákem v nízkém oblouku vedeném zprava. Voják se ráně tak tak vyhnul, jenže netušil, že šlo pouze o klamný manévr. Sotva unikl zašlé, nepříliš kvalitní oceli, zasáhlo ho zleva do hlavy ohořelé poleno. S bolestivým výkřikem se skácel k patě věkovité borovice.

Kdyby podobný manévr provedl při výcviku některý z  kadetů královské gardy, David by ho za takovou podlost osobně skopl do splašků v hradním příkopu. Jenže tady nebyl na cvičišti mezi zobáky, ani na turnajovém kolbišti s nadutými šlechtici, kterým jde hlavně o formu a šerm s tupými meči považují za vrchol hrdinství. On už ve svém věku pochopil, jak to chodí. Že pravidla platí jenom v případě, kdy se dívá někdo důležitý, a že hraje-li se o život, musí všechno ostatní stranou. Navíc musel tenhle boj rychle ukončit, protože dvojice draků se mohla kdykoliv vrátit. Přes koruny stromů je už sice neviděl, jenže burácení jejich křídel ještě stále neodeznělo. Kroužili někde poblíž, a kdyby náhodou proletěli kolem a všimli si ho, neměl by žádnou šanci.

Kromě toho nebyl v nejlepší kondici. Každý nádech ho bolel pod žebry, v uších mu odporně hučelo, po okraji zorného pole mu divoce vířily rudé mžitky a falešné vzpomínky byly čím dál silnější. Zhoršovalo se to už několik dní. Ne, teď nebyla vhodná doba na to, aby si hrál na chrabrého strážce královského pořádku.

Přinutil ztuhlé nohy k několika rychlým potácivým krokům a udeřil ležícího protivníka klackem po hlavě ještě z druhé strany. Pro jistotu.

Odplivl si, rudá slina se vsákla do jemného černého prachu. Pak přidupl ruku, která malátně šátrala po kovovém předmětu ležícím opodál, a aniž by si všímal bolestivého stenu, opřel druhou podrážku vojákovi o krk. Váhu však měl zatím dál na té první. Zatím.

„Řekni, kde je, a nechám tě jít,“ zasípal. Cítil, jak mu za pravé ucho stéká cosi teplého. Ani si tam nemusel sahat a věděl, že ta téměř zhojená rána se mu znovu otevřela. Snažil se to ignorovat. Potlačil touhu na všechno se vykašlat, zalézt si někam do vývratu a tam počkat, až si ho najde smrt v libovolné ze svých podob. Svět by se klidně obešel bez něj, o tom nepochyboval.

Svět ano. Ale ona… ona ne.

„Tak dělej!“ vykřikl netrpělivě a zesílil tlak na krk. „Vyklop, co víš, a už mě neser!“

Ten druhý možná chtěl něco říct, jenže nemohl. Akorát chroptěl, koulel očima a volnou rukou bušil Davida do nohy. Vzhledem k tomu, v jakém byl sám stavu, ho musela každá rána bolet víc než toho kolohnáta s tváří zarostlou několikatýdenním vousem a vlasy spečenými zaschlou krví, který ho nemilosrdně dusil.

David se ostře nadechl, pulzující bodání za pravým spánkem bylo už skoro k nevydržení. Navíc se mu levé ruky znovu zmocnil nekontrolovatelný třas. Ten, který ho s přestávkami pronásledoval už… už… Jak je to dlouho, co zmizela? Nedokázal si pořádně vzpomenout, vše jako by zastírala dusivá šarlatová mlha. Dny a týdny mu splývaly v jeden horečný sen, a kdykoliv jen pomyslel na dobu před nocí, kdy vzplanula obloha, jako by se mu někdo vrtal v mozku rozžhaveným drátem. Jako by jeho duše vkročila do prázdna a řítila se vstříc všepožírajícímu vířícímu chaosu. A ten se zase blížil, natahoval po něm svoje chtivé kloubnaté spáry, aby ho vtáhl do sebe. Tentokrát snad už opravdu naposledy.

Zatnul zuby a mimoděk se opřel vojákovi o krk skoro celou vahou. Tomu vylezly oči z důlků, zachroptěl a s vypětím všech sil sebou mrsknul tak mocně, že se mu konečně podařilo vyškubnout a převalit se na bok.

To Davida vrátilo do přítomnosti. Střízlíka smotaného do klubíčka kopl do ledvin a zařval: „Tak mluv, ty hajzle!“

Dal do toho příkazu všechno, jako by snad jeho hlasivky mohly odvést pozornost od toho, v jakém je sám stavu. Zbitý chlap zaúpěl a kňouravě se rozdrmolil nějakou hatmatilkou. Znělo to jako jazyk složený ze samých souhlásek a sykavek.

„Nedělej se, že mi nerozumíš! Když sis myslel, že tu nikdo není, mumlal sis něco po našem!“

„Třeba se ti to jenom zdálo,“ ozvalo se mu za zády. „Už zase.“

„Ty drž taky hubu! Vím přece, co jsem slyšel,“ naježil se David, ale ani se neotočil. Nebyl důvod. Ten zastřený hlas dobře znal – znal ho a nenáviděl. A navíc věděl, že za ním nikdo nestojí. Ona potměšilá slova totiž nevycházela z lidských úst, nýbrž z jeho vaku pohozeného vedle ohniště.

Torna se pobaveně uchechtla: „Jasně, protože na tvoje smysly je poslední dobou stoprocentní spoleh.“

David si kousavé poznámky nevšímal. „Myslí si, že mu na to skočím,“ zasyčel a klekl si k vyděšenému muži. Chytil ho za přednici zabláceného hnědého stejnokroje a přitáhl si ho k sobě, až se jejich čela téměř dotýkala. „On něco ví. A poví mi to. Tak dělej, kam jste ji odvlekli?!“

Nezdálo se ovšem, že by to pomohlo. Muž měl v očích strach, upřímnou hrůzu, ale jestli Davidovi rozuměl, nedával to na sobě znát. Dál si brebentil po svém.

„Nehraj to na mě a vyklop to! Počítám do tří. Jedna…“

„Hele, mohl bych ti překládat,“ nabídl se neviditelný hlas s pobavenou rozšafností a začal se pitvořit: „‚Ne, prosím, nech mě žít, nic jsem ti neudělal. Mám rodinu, tři děti a psa, nikomu jsem neublížil…‘ Vzdej to, od něj se nic kloudnýho nedozvíš.“

David nevěděl, jestli jeho průvodce opravdu překládá, nebo jen tak vaří z vody, ale když k němu poražený a zbitý voják zvedl krví zalité oči, jako by v nich ta slova skutečně viděl.

Zaváhal.

„RYCHLE HO KURVA DOBIJ, HNED!“ práskl příkaz z torny tak hlasitě, až se listí v korunách okolních stromů poděšeně rozechvělo.

…svět od kraje ke kraji vyplnilo táhlé kolísavé kvílení pláč a sténání a oheň oheň oheň bílé šmouhy na šedém pozadí…

Než si David uvědomil, co dělá, jeho ruka s klackem opsala velký oblouk a provizorní zbraň zasáhla protivníka z boku do hlavy. Drmolení ustalo, chlap ani nevykřikl. Jen se bezvládně převalil a do prachu pod jeho ústy se začala vsakovat krev.

David zmateně zamrkal a snažil se zklidnit srdce, které náhle cítil společně se žlučí až někde v krku. „Proč… co…“ mumlal udiveně a upustil provizorní zbraň, jako by to byl jedovatý had.

„Tady máš to svoje ‚vím, co jsem slyšel, vím, co jsem viděl‘. Slyšíš a vidíš leda kulový. Nemít mě, bylo by po tobě,“ hudrovala torna.

„Ale proč jsi ho… proč jsem měl…“

„No tak se sakra podívej, ne? Moc nechybělo a dostal tě.“

Konečně si toho David všiml a pochopil, o čem je řeč. Magický vražedný aparát z černého kovu, který svému protivníkovi hned na začátku rvačky vyrazil a odhodil stranou, ležel jen kousek od vojákovy ruky. Skoro se ho dotýkal zablácenými prsty. Jak se tam ocitl? Přitáhl si ho snad silou vůle? Nebo to byla náhoda? Tak nebo tak, stačilo málo a s Davidem by bylo zle.

„Stejně by ti nic neřekl. Tohle je jenom obyčejný pěšák. Potřebujeme někoho důležitějšího. Důstojníka, mága, dračího jezdce… ne takovouhle nicku, která jenom plní rozkazy, ale sama nic neví.“

David se na ležícího muže podíval, zkoumal rysy v jeho tváři. Byly zvláštně cizí – rýhy a vrásky vedly nezvyklými cestami, pod nízkým čelem se krčil drobný nos, úzké oči se takřka ztrácely v široké tváři... A přesto se mu zdálo, že v něm vidí odraz sebe sama. Člověka, který bojuje z donucení. Den za dnem uniká smrti a oddaluje nevyhnutelné, ale předem ví, že dřív nebo později mu zásoba štěstí dojde a… a pak už bude mít po starostech.

Nebyl si jistý, jestli ho chtěl nepřátelský voják opravdu zabít. Kámen v torně tvrdil, že ano, jenže to nic neznamenalo. „Pravda“ byla pro toho černého zplozence pekel zcela neznámé a nepochopitelné slovo, stejně jako třeba „svědomí“ nebo „čest“. Mít možnost, nikdy by si ho za průvodce nevybral. A teď tu před ním ležel člověk, sice nepřítel, ale možná opravdu otec tří dětí, který také neměl na výběr. Ležel tu, odsuzoval Davida skelným pohledem a v krvi vytékající mu ze rtů se perlily malé bublinky. Možná byl jen omráčený a ještě bude žít. Možná ale jen jeho tělu nedošlo, že mozek už je po smrti. Že pouze reflexy a tělesné procesy oddalují nevyhnutelné.

Některým lidem to trvalo déle než ostatním.

Ve vojákových kalných očích se rudě zalesklo. Nebyla to však žádná magie. To se v nich jen odrážely plameny – oheň z nedaleké vesnice přeskočil na vyprahlé pole a rychle se šířil. Podvečerní šero se projasnilo.

David rychle probral rozházenou výbavu, naskládal si do torny tu trochu jídla, kterou našel, a s námahou se postavil. Bylo na čase zmizet.

 

Další kapitola >

<< Zpět na obsah