OK

Při poskytování služeb nám pomáhají soubory cookie. Používáním našich služeb vyjadřujete souhlas s naším používáním souborů cookie. Více informací

 

Přijdu pro tebe (II)

 

Táhlé kvílení přichází ze všech stran. Blíží se a vzdaluje, stoupá a klesá a vyplňuje celý svět. Postupně se skrz něj derou i další zvuky. Rány, ohlušující dunění, vyděšené hlasy a pláč. Dusot, skřípění štěrku… utíká, nohy se mu smekají po troskách a sutinách, vůbec to ale nevnímá. Běží od ohně a skrz oheň a k ohni a tam, tam už je vidí, jasně jako den, bílé šmouhy na šedém pozadí a svět náhle přestává dávat smysl nikdy ho neměl a vůz se blíží a vzdaluje a mizí a on nemůže za ním nohy z olova srdce z olova krev z olova a nad hlavou žár – Vstávej. Vstávej, sakra! No tak dělej, ty líná kůže –

„Vstávej. Vstávej, sakra!“ Hlasem vycházejícím z torny rezonovala netrpělivost, a kdyby to bylo možné, tak snad i obavy. „No tak dělej, ty líná kůže, už se tady válíš dost dlouho. Musíme pokračovat v cestě. Slyšíš mě? Já vím, že jo. Tak švihem!“

David zvedl hlavu z bahna. S námahou otevřel oči slepené zaschlou krví z rozšklebené rány na čele, v uších mu dunělo. Nevěděl, jak dlouho spal – či spíš, jak dlouho to bylo, co omdlel. Ale nezáleželo mu na tom. Celý svět, celý jeho život se smrsknul do pulzující singularity vyčerpání, která pohlcovala veškeré jeho smysly i vědomí. Už dávno překročil hranice svých možností. Neměl sílu, tělo stravovalo samo sebe, jen aby se udrželo naživu.

Měl by zůstat ležet. Počkat, než nabere dech, nebo zemře. Jedno z toho. Přesto se zvolna zvedl na kolena, potlačil nutkání zvracet a několikrát se zhluboka nadechl. Tlak na ušní bubínky trochu polevil.

„Už… už nemůžu,“ hlesl.

„No a? Ptal jsem se tě snad?“

„Prostě… prostě už nemůžu dál. Nech mě tady. Aspoň chvíli…“

„Beze všeho. Jak chceš. Vždyť nikam nepospícháš, nikdo na tebe nečeká. Nikdo tě nepotřebuje. Ha, nebo že by?“ zvolal hlas z torny s hraným překvapením. „Víš co? Zeptáme se jí. To bude nejlepší“

„Ne, prosím…“ David zavřel oči, ale rudá kola nezmizela. Jako by je měl vypálená do sítnice. Možná i měl, svět hořel a s ním se plameny zmocnily i jeho očí, jeho duše, jeho rozumu.

Prosba však vyšla naprázdno. Cosi syklo a ze zavazadla se ozval jiný hlas než dosud. Ne nakřáplý a samolibý. Tenhle byl dívčí, důvěrně známý. A zoufalý. S pláčem na krajíčku.

„Slyšíš mě?“ ptala se neviditelná dívka mezi jednotlivými vzlyky. „Kde jsi? Měl bys tu být. Prosím, jestli mě slyšíš, dej mi vědět…“

„Nech toho, prosím,“ vydechl David, jako by mu ta slova vysávala z těla poslední zbývající špetky sil.

„Moc se bojím, mám strach!“ zajíkala se dívka. „Potřebuju tě tady. Kde jsi, prosím tě…“

„Nech toho!“ vykřikl David, zajel si prsty do vlasů a sevřel si hlavu, jako by to byl hnisající nežit a on z ní mohl tu pulzující bolest vymáčknout.

„Copak, ty ji snad nechceš slyšet?“ uchechtl se záštiplný mužský hlas. „A ona ti toho má přitom tolik co říct.“

„Proč tady nejsi? Proč tu nejsi se mnou? Prosím, jestli tohle slyšíš, přijeď si pro mě, prosím…“ Přes slzy už dívce nebylo skoro rozumět.

„Přestaň s tím!“ zařval David a konečně se zmohl k pohybu. Po čtyřech se vrhnul k odhozenému vaku. Trhnutím ho otevřel a začal vyhazovat jeho obsah. Jídlo, čutoru s vodou, plášť, plechový hrnek, až vytáhl malý předmět zabalený do hnědého šátku. Dívčí pláč nabral na hlasitosti.

„DOST!“

Prudkými pohyby látku rozbalil a odhalil plochý kámen. Jeho uhlově černé stěny se nepřirozeně leskly a při každém slově se mírně rozvibroval. Nebo se tak třásl David?

„NECH UŽ TOHO!“ zakřičel naposledy. Pak se rozvzlykal, vkleče se opřel čelem o zem a přes slzy tiše šeptal: „Prosím, nemuč mě… Nech toho, prosím… Už ne…“

Dívčí pláč utichl.

„Tak se zvedni a běž. Spoléhá na tebe a ty u ní nejsi.“

„Nenávidím tě!“ zasyčel David.

„To mě ranilo,“ pronesl kámen lhostejně. „Vždyť jen plním, co jsem řekl. Slíbil jsem ti, že tě za ní zavedu. Nikdo kromě mě to nedokáže, jsem poslední, kdo ti zbyl. Ale nejsem všemocný. Nedokážu tě za ní přenést. Musíš jít. Jít! Rozumíš mi?“

David jen mlčky kývl hlavou.

„Řekni to nahlas!“

„Rozumím,“ svěsil pokorně hlavu. Styděl se za to, ale místo pocitu povinnosti a nutkání vyrazit hned na pomoc cítil akorát úlevu, že už dívku neslyší. Že nemusí přemýšlet, kde asi je, co se jí děje. Že ty starosti může odsunout někam mimo a soustředit se na něco jiného. Na cokoliv. Na válku, na draky, na vlastní únavu. Na cokoliv, jen ne na ni.

Zhluboka se nadechl, jako by se teprve teď skutečně probudil. Naházel věci bez ladu a skladu znovu do vaku a potácivě se postavil. Rozhlédl se. Bylo těsně nad ránem, nebe na východě už nabíralo světlejší odstín. Nebo tam zase jen něco hořelo?

Stál kus od lesa, na stezce vedoucí mezi poli. Nedávno tudy musela táhnout nepřátelská armáda – kdysi úzkou cestičku rozdupaly stovky těžkých bot a i v předranním šeru viděl, jak ji po obou stranách lemují děsivé, nepřerušované, nekonečné stopy bojových bazilišků. Vinula se od hranice hvozdu až za obzor, kde teď čekala smrt na každého, kdo na ně narazí. Jen blázen by je následoval.

On ale neměl na výběr.

„Ty mě nenávidíš, že ano?“ zeptal se po chvíli. „Schválně mě mučíš. Za to, co jsem provedl. Nebo jen tak sobě pro radost?“

„Co bys řekl?“

„Není to přece moje vina,“ obhajoval se polohlasem, zatímco unaveně klopýtal po udusané hlíně. „Miloval jsem ji. Ne, nemiloval. Zbožňoval. Vždyť jen kvůli ní jsem zůstal v čele gardy. Královna… ona… nevycházeli jsme spolu. Stokrát jsem chtěl zmizet, najít si něco jiného. Vypadnout z toho zatuchlého paláce. Jenže pak přišla ona. Princezna. A já pochopil, že nemůžu. Že ji tam nemůžu nechat. Chápeš to? Musel jsem zůstat, abych jí byl nablízku, mohl ji chránit. Sledovat, jak roste. Poslouchat její smích.“

„Dojemná historka,“ pronesl suše černý kámen z torny. „A proč mi ji vyprávíš? Kromě toho, aby nám cesta příjemněji utíkala?“

„Abys konečně pochopil, že udělám pro její záchranu cokoliv. Nemusíš mě k tomu nutit.“

„Aha. Hm… a že se ptám, jak ta tvoje ochrana dopadla? Jak sis v roli kapitána gardy vedl? Ne, nic neříkej. Já ti to povím. Palác srovnali se zemí. Královna je po smrti. Princeznu odvlekli. A tys tomu nijak nezabránil. Ukážu ti, jaký je jediný výsledek té tvé chrabré obrany královského rodu. Poslouchej.“

„Ne…“ stačil akorát šeptnout David, než se okolím znovu rozlehl zoufalý dívčí hlas.

„Hrozně se bojím. Prosím, prosím přijeď. Proč tu nejsi? Všechno hoří a já –“

„Všechno hoří a ty jsi ji nechal samotnou,“ doplnil hlas své obvinění.

Davidovi se třásla brada, přes slzy v zarudlých očích skoro neviděl na cestu. Přesto klopýtal dál, jak nejrychleji mohl.

„Nemůžu za to,“ vzlykal.

„Opravdu? A kde jsi tedy byl, když se to všechno seběhlo? Proč jsi nestál po jejím boku, když tě potřebovala? Proč jsi ji nedržel za ruku, nevzal do náruče a nevynesl ji ven, než se jí zmocnili oni?“

„Sebrali ji. Přímo před mýma očima. Mágové v rudé a černé. Vzali ji a…“

„A cos dělal ty? Nechal jsi to tak.“ Po dřívějším sarkasmu a potměšilosti teď nebylo v hlase kamene ani stopy. Byl mrazivý jako rána dýkou do srdce. „Proto si zasloužíš každý trest, který na tomhle světě existuje. Žádný není dost velký na to, abys jím odčinil svou vinu. Dokud princeznu nezachráníš.“

David popotáhl, zamrkal, aby vyhnal pálení z očí, pak pozvedl hlavu a řekl: „Ano.“

A vydal se směrem k obzoru. I když už věděl, že ten světlý pruh, který se nad ním vznášel, rozhodně není úsvit.

 

< Předchozí kapitola           Další kapitola >

<< Zpět na obsah