OK

Při poskytování služeb nám pomáhají soubory cookie. Používáním našich služeb vyjadřujete souhlas s naším používáním souborů cookie. Více informací

 

Psát, pást a spát – 06/2020

 

Skoro mě až samotného udivuje, jak suprově tenhle seriál blogových článků funguje. Jak jsem hned v úvodu nastínil, jeho hlavním smyslem je dokopat mě k tomu, abych navzdory své vrozené lenosti psal – a abych pod vlivem občasného autorského splínu nehodil do rozpracované knihy vidle a nešel třeba pařit Civilizaci.

Takže jo. Autorský splín přichází a odchází, ale já zůstávám a kniha začíná dostávat čím dál reálnější podobu.

  

OSKar a ostatní

Nejdřív se ale mrkněme na ty věci okolo, ke Zvířátkům se dostaneme pak. Valná většina z vás, co tohle čtete, máte příspěvek v oskařím sborníku, takže jak to s ním vypadá? Všechny texty už jsou zeditované a právě na nich probíhá korektura. Ta by měla doběhnout do konce července (plus minus autobus – není to žádný pevný termín), takže naše neoficiální plány na vydání během září jsou čím dál reálnější. A jelikož s výjimkou dvou povídek jde ta korektura mimo mě, nehrozí nebezpečí, že bych to zbytečně zdržoval. A ne, k těm zmíněným dvěma povídkám, u nichž mám kontrolu češtiny na starost já, jsem se ještě nedokopal. Už víte, proč je dobře, že tu korekturu dělá někdo jiný? ;)

Kromě prací na Posledním uzlu jsme si s Mátou střihli ještě takovou drobnou chuťovku – pomohli jsme jednomu autorovi s vydáním soukromé sbírky básní. Vzali jsme to zgruntu, od úvodních korektur přes (dost punkový) návrh sazby až po zajištění výroby, a musím říct, že jsem si to náramně užil. Do volného prodeje se ta sbírka bohužel nedostane, ale aspoň tak mám pocit, že jsem se dostal k něčemu exkluzivnímu. Já ty básně četl. Vy ne. :p

A jak už to tak bývá, kdykoliv se věnuji něčemu dlouhodobě – hlavu mám teď plnou různých nápadů. Na humorné povídky. Na zajímavé postavy a vedlejší dějové linie do mého pražského cyberpunku. Na scény, které by byla škoda nikde nevyužít. Ale všechny si je jenom zapisuju s tím, že se k nim třeba někdy vrátím. Teď na ně totiž nemám čas. Proč? No protože se musím věnovat Lišáčkovi.

  

Lišáčkův prototyp

Z velké části díky téhle sérii článků, která na mě funguje jako bič, se mi podařilo splnit minulé předsevzetí a dokončit celý prototyp Lišáčka Rya a srdce Měsíční matky. Bez legend a různých dalších pomocných materiálů má zhruba 45 stran.

Ehm… cože? Nechybí mi tam někde nějaká cifra? Fakt jsem za dva měsíce vyplodil 45 normo a teď dělám, jako by to bylo kdoví co? Jo, čtete dobře. Vážně mi tam žádná číslovka nevypadla a vážně jsem na sebe hrdý. Na těch 45 stranách je totiž všechno. Podle téhle fabule by teď tu knihu dokázal napsat kdokoliv. Samozřejmě svým vlastním způsobem: někdo jako horor, někdo jako pohádku, mohl by podle toho vzniknout komiks nebo scénář filmu, ale ta kostra tam zkrátka je a pokaždé by to byl stejný příběh.

Tedy, tak úplně kompletní ten prototyp není, to bych lhal. Zvlášť ke konci jsem si záměrně nechal pár bílých míst. Za prvé jsem to už chtěl mít za sebou a přesunout se s psaním do další fáze, a za druhé mi je jasné, že až budu vše detailně rozpracovávat v alfě, budu v posledním aktu potřebovat prostor pro různé háčky, Čechovovy pušky a dovysvětlení, které pak využiju v samotném finále. Byla by blbost si myslet, že si dokážu naplánovat předem úplně všechno. Ale jo, jsem s prototypem spokojený.

  

Charakterový trojúhelník a vývoj osobnosti

Nebudu popisovat, co všechno mě při prototypování napadlo, jak se mi během těch dvou měsíců příběh vyvíjel a měnil pod rukama – to tak nějak vyplývá už z logiky věci. Zastavím se ale u jednoho detailu, který mě zaujal a o který bych se s vámi rád podělil. Třeba to budete moc taky někdy využít. (Jasně, kdybych hledal, určitě tuhle radu najdu v některé příručce o psaní. Nebo možná ve všech. Ale já je nečtu, mě prostě baví, když si tu a tam objevím nějakou tu Ameriku.)

Takže o co jde (a omlouvám se za spoilery, ale než bude kniha hotová, tak stejně všechno zapomenete, takže proč bych nezabíhal do detailů, že jo…). Mám v příběhu tři hlavní postavy: lišáčka Rya, kance Sugtanniho a veverku Getrun. Ti tři spolu putují, jejich charaktery tvoří hodně zajímavý mix a navzájem se v příběhu dobře doplňují. Jedním z klíčových prvků příběhu ale má být to, jak se z přitroublého Rya stává… no, ne zrovna hrdina, ale zvířátko, kterému čtenář uvěří, že se dokáže rozhodovat samo za sebe, a které má pevný morální kompas. Bylo mi jasné, že má-li k takovému upevňování charakteru dojít, musím s tou jejich putující družinou otřást v základech – pokud by se žádným externím zásahem nezměnila její dynamika, těžko můžu očekávat, že se postavy začnou samy o sobě chovat jinak. Takže jsem Sugtanniho z grupy na chvíli vyhodil. Stejně jsem to měl v plánu, protože on má práci někde jinde, aby se hnula zase jeho dějová linie.

Pořád mi to ale nějak nefungovalo. Ty dvě zbývající postavy – Ryo a Getrun – se i bez toho moudrého kance s nevyřešenou minulostí pořád chovaly jako dřív a veškeré změny působily křečovitě a prvoplánově.

No a pak mi to během sestavování prototypu docvaklo.

V tom třetím jednání, o kterém je právě řeč, jsem měl spoustu nevyřešených věcí. Kromě onoho naplánovaného „Ryova dospívání“ jsem mimo jiné potřeboval do příběhu zapracovat nastínění příběhu z pohledu antagonistů (v osnově označeno provizorně jako „výslech zajatce“). A s tím jsem měl taky problém, protože jsem pořád nedokázal přijít na to, jak budou lišáček s veverkou páčit informace z třímetrového obra. Nic prostě nebylo uvěřitelné, a když jsem dospěl k tomu, že obr zapadne do bahna a oni ho budou lechtat, uvědomil jsem si, že už jsem překročil hranice dadaismu a píšu naprosté kraviny.

Jak už to tak bývá, nakonec se oba ty zádrhele vyřešily navzájem. Jak by řekl Jerry – dvě kočky jednou pánví. Oním „zajatcem“ nakonec nebude žádný nařachaný nepřátelský důstojník nebo člen speciálních jednotek, ale malá, praštěná služebnická chlupatá koule s pudem sebezáchovy na úrovni opilého lumíka. A Ryo s Getrun ji nezajmou, nýbrž zachrání. Ona je pak začne o své vůli doprovázet, aniž by se jich ptala, jestli to vůbec chtějí. Užvaněná koule jim ochotně sdělí – a tím pádem i čtenářům – úplně všechno, co ví, takže zdroj informací a důvod pro jejich předání jsem měl vyřešený. No a nejen to. Tím, že do družiny přibyl nový člen, který je ovšem učiněným protipólem vážného a občas melancholického Sugtanniho, jsem přirozeným způsobem přinutil i Rya s Getrun opustit jejich stereotypy a objevovat nové vzorce chování. Ryo už se nemohl spoléhat na Sugtanniho vedení, ale místo aby tuto svou potřebu jednoduše přesměroval na Getrun, ocitl se sám v postavení, kdy se naopak někdo nový obrací na něj s nadějí, že mu pomůže vyřešit jeho problémy.

Nestačil jsem zírat – ono to fungovalo. Všechno do sebe zapadlo a celé jednání začalo šlapat jako králíček Duracell.

A to je to, co mě tahle část příběhu naučila. Potřebujete-li, aby se ve vašich postavách nějak přirozeně rozvinuly nové kvality, aby dospěly nebo ukázaly svou dosud neznámou tvář, dobře k tomuhle účelu poslouží, když rozboříte bublinu, která postavu obklopuje, a sestavíte ji zcela novým způsobem. V mém případě to bylo přeskládání družiny – odstranil jsem osobu, která činila velkou část rozhodování, a místo ní tam přidal tvorečka, který za celý život nikdy nic nerozhodl. Tím se Ryo poprvé v životě ocitl v situaci, kdy na něm někdo závisí, a musel se s tou nezvyklou zodpovědností poprat. Z pohledu příběhu se tak ocitl v bodu, kdy charakterový rozvoj a změna byly přirozené, a naopak by působilo nevěrohodně, kdyby se snažil zachovat status quo. Protože jeden povahový rys má Ryo od začátku do konce neměnný: on před problémy neutíká.

 

A to by bylo protentokrát tak nějak všechno. Ozvu se zase za měsíc. Cíl na červenec mám jasný: přetavit do alfaverze první dějství, od Sugtanniho příchodu do údolí až po… ehm, to už by byl fakt velký spoiler. Řekněme až po návrat z tábora nepřátel. A už teď jsem zvědavý, jestli během té doby objevím nějakou další Ameriku. Jestli jo, určitě se zase moc rád pochlubím.

 

 

Přidat komentář