OK

Při poskytování služeb nám pomáhají soubory cookie. Používáním našich služeb vyjadřujete souhlas s naším používáním souborů cookie. Více informací

 

Salon ovčí krásy

 

Některé dny bylo na statku tolik práce, že Kubík s ovčákem nevěděli, kam dřív skočit. Když se zrovna neřezalo dříví na zimu nebo nečistily okapy, našlo se něco jiného. Opravit vlaštovkám hnízda, zalít a vyplít zahrádku, zahnat Jackouli na strom – to všechno byly povinnosti, které nesnesly odklad. Oba měli kvůli nim sotva kdy si odpočinout.

Jindy ovšem jako by se čas zastavil. Všechno bylo hotovo, žádný nový úkol nevykukoval zpoza rohu a od modravých hor se krajinou šířil klid. Jako třeba dnes. I čmeláci létali vzduchem poněkud přiospale a každou chvíli si museli odpočinout na nejbližším květu.

Říkáte si, že se Kubík asi k ukousání nudil, že? Ha, tak to zapomínáte, že tenhle černobílý hafan byl borderák – a ti se přece nikdy nenudí! Vždycky si najdou nějakou zábavu. A Kubíček se právě teď věnoval té zábavě, kterou miloval snad nejvíc na celičkém světě: válel se. Nepředstavujte si, že snad jen tak polehával a občas mávl ocasem, aby odehnal otravnou mouchu. Je snad nějaký začátečník? Ani náhodou – když se do toho pustil on, věděli jste, že před sebou máte skutečného převalníka. A jak si to panečku užíval! Chvíli si poležel na levém boku a trochu se na něm zarochnil, pak zafuněl, převalil se na pravou stranu a celé to zopakoval. No a na závěr se otočil na záda, vystrčil zářivě bílou náprsenku k nebi a začal si zuřivě třít hřbet o hebounký zelený koberec, až mu tlapky mávaly vzduchem jako kotěti, jež zápasí s neviditelným klubkem.

Takhle se válí, velevážené panstvo a damstvo!

Opodál slabě zaskřípaly panty a z dřevěného přístěnku vyšel ovčák. Rukávy kostkované košile měl vyhrnuté nad lokty a pravý bok mu tížila objemná kabela z oprýskané kůže, která na každém kroku vrzala.

„Máš moc práce, Kubíčku?“ zeptal se.

„To jsou otázky… Snad vidíš, ne?“ zafuněl slastně Kuba a překulil se na druhý bok.

„Myslel jsem, že bys mi mohl pomoct,“ prohlásil vousatý chlap. „Ovečky mě už dlouho prosí o jarní sestřih, tak bych se do toho rád pustil. A vzali bychom to pěkně z gruntu, od kopýtek až po uši.“

„Inu, asi bychom měli,“ souhlasil Kubíček, a i když se mu nechtělo odcházet od rozválené práce, vstal a otřepal se, aby si z chlupů vyklepal zatoulané mravence. „A máš všechno? Nerad bych se zbytečně vracel.“

„Samozřejmě,“ přikývl ovčák a poklepal na brašnu. „Nůžky na vlnu, nůž na kopýtka, dobroty… ovečky se budou mít jako v lázních.“

„Stejně to radši zkontroluju,“ nedal se borderák odbýt a strčil čumák do kožené tašky, jež byla cítit stářím a péčí o ovce. Nahlas by to asi nepřiznal, ale miloval tu vůni nade vše. Po chvíli hlavu opět vytáhl a spokojeně mlasknul: „Jo, vypadá to v pořádku, můžeme jít. Ale zdálo se mi, že tam máš něco navíc. Co to je?“

„Vidíš, málem bych zapomněl. Ovcím přišly nové známky.“

Kubíčkovy uši vystřelily do pozoru. „Známky? Na co známky? My je budeme někam posílat? Poštou? To je nějaký ten béé-majl?“

„No, to zrovna –“

„Tak to budeme potřebovat spoustu balicího papíru,“ začal borderák hned všechno plánovat. „Nebo je dáme do obálek? Obálky budou lepší, ty je totiž zapotřebí oblíznout. A na to jsem já kabrňák, to přece víš! A ty známky, co pro ně máš, ty jsou taky oblizovací? Řekni, že ano, prosím…“

Ovčák se od srdce rozesmál, podrbal Kubíka na hlavě a vysvětlil mu, že s ovčími známkami to funguje trochu jinak. Jehničky se nebudou posílat ani poštou, ani nijak jinak, zůstanou pěkně doma. „Jestli ale chceš,“ řekl nakonec, „můžeš alespoň hlídat jehňata a oblizovat jim čumáčky. Platí?“

Nad tím nemusel pes příliš dlouho rozmýšlet. „Tak jo!“ vyštěkl a prapor na konci jeho ocasu souhlasně zamával. Balení ovcí do papíru to sice nebylo, ale i tak to znělo jako zábava, kterou si nemůže nechat ujít.

Sotva otevřeli branku v kamenné zídce a vešli na pastvinu za statkem, uvítalo je hlasité bečení. Ne však radostné halekání stáda, které se těší na čerstvou vodu a nějakou tu dobrotu na zub, nýbrž poděšené volání o pomoc. Ze vzdáleného konce loučky obehnané nízkým plaňkovým plůtkem se k ovčákům řítila poplašená jehňátka – a jelikož se jich letos narodila spousta, vypadalo to jako bílá přílivová vlna. V čele pelášili Štuclík se Štofkou a bečeli jeden přes druhého: „Pomoooc! Bubák, bubák! Bubák Klošák! Pomoc!“

Kavalkáda kopýtek se plnou rychlostí přehnala kolem borderáka a zatočila do bezpečí ovčína za maminkami.

Kuba se nechápavě rozhlédl a až po chvíli zjistil, co se děje, kdo že je onen děsivý Klošák. Za stádem podivnými nekoordinovanými skoky cválal zvláštní tvor na vysokých svalnatých nohách, s hnědou srstí, velikýma očima a ještě větším, dolů zahnutým nosem a odulými pysky. Kuba se jehňatům moc nedivil – ani on si na Alfiččin podivný vzhled dosud nezvykl, a to byl dospělý pes, zkušený, protřelý životem a vůbec nejlepší borderák široko daleko. Co teprve mláďata, která na svět přišla před pár měsíci a neznají nic než trávu, obláčky a mámino vemínko?

Alfička se zvolna zastavila – nebyl to pro ni zrovna jednoduchý úkol – a smutně svěsila hlavu. Chtěla si přece jen hrát! Místo toho před ní všichni utíkali, a teď ještě navíc na ni rozhněvaná Šňupka volala: „Padej na svůj konec pastvy! Neplaš nám mladé! Hybaj!“

Kubík pohledem sledoval, jak Alfička svěsila ohromnou hlavu, hlasitě si odfrkla a s ukřivděným pohukováním se vydala zpět do svého kouta louky. Bylo mu jí líto. Nezazlíval Kýnce, že ji sem přivedla, určitě to myslela dobře. Jenže ovečky z toho moc velkou radost neměly. O pastvu se s ní sice podělily, to ano, ale držely se od ní dál a jehňatům vyloženě naháněla strach.

Zvedl oříškové oči k ovčákovi a drknul do něj čumákem, aby upoutal jeho pozornost. „Nemůžeš těm hlupačkám říct, aby vzaly Alfičku mezi sebe?“ zeptal se ho. „Tebe vždycky poslechnou.“

Muž ovšem jen pokrčil rameny. „Co bych jim podle tebe měl říct? Ať se s ní kamarádí? Přátelství nejde nikomu jen tak nařídit. To musí prostě vzniknout. Ale neboj, ono se to poddá,“ usmál se na borderáka. Pak si odložil brašnu na nízký rozvrzaný stolek a začal si na něj vykládat její obsah.

Ovce se k němu váhavě blížily napůl přitahované zvědavostí, napůl odháněné obavami. Krok dopředu, krok zpět, úkrok, cupity pryč – vypadalo to jako nějaká podivná čtverylka obalená vlnou. Obzvlášť mladé jehničky se očividně bály a pozorovaly vousáče s neskrývanou nedůvěrou.

Zato Šňupka nedělala ciráty. Jakmile pochopila, co se chystá, prorazila si cestu stádem až k němu, rázně se posadila na macatý zadek a prohlásila: „Jako vždycky, prosím. Ty víš, jak to mám ráda.“

Ovčák jen přikývl, vytáhl nůžky ostré jako břitva a pustil se do díla. Jistými, zkušenými tahy ji zbavoval těžkého kabátu, který ji sice v zimě příjemně hřál, ale teď už absolutně vyšel z módy. Bílé chomáče padaly na zem, a když se některého z nich zmocnil neposedný větřík a chtěl ho odnést na náves, ostražitý borderák hned vyskočil, chňapl tlamou a odnesl vlněné chmýří na hromadu k ostatním. Jinak se ovšem Kuba pečlivě věnoval jehňatům, jež byla na stříhání zatím příliš mladá a navíc měla fešný účes od maminek. Odvedl je kousek stranou, aby se nepletla ovčákovi pod nohy, dával na ně pozor a oblizoval jim čumáčky, přesně jak měl slíbeno. Ne snad, že by s nimi měl příliš práce – mládež celé divadlo fascinovaně pozorovala a ani nedutala.

Stříháním ovšem Šňupčina návštěva v salónu nekončila. Když už v něm byla, hodlala si ji užít se vším všudy! Netrpělivě do ovčáka drkla, natáhla k němu nohu a počkala, až jí zkontroluje kopýtka a přiřízne paznehtíky tak, aby se jí po jarní trávě chodilo co nejlépe. Pak ještě zbývalo ozdobit ouška novými známkami – ty staré ztratila před měsícem někde na louce – a nastříkat parfémem. To měla nejraději, připadala si pak jako skutečná dáma. Ovčák sice říkal, že to je ochrana proti různým breberkám, ale aťsi. Hlavně, že to vonělo.

Šňupku jako by někdo vyměnil. Ještě před chvílí to byla obří koule vlny, u které měla i její vlastní jehňata občas problémy zjistit, kde je vlastně předek a odkud teče mléko. Zato teď tu před nimi stála krásná ztepilá ovce s moderním sestřihem, nablýskanými kopýtky a novou sadou náušnic. A že byla tak hodná, dostala navíc z brašny za odměnu slaďounké loňské jablíčko.

Mladší jehničky překvapením zapomněly bečet, a když se vzpamatovaly, hned se tlačily jedna přes druhou, že teď je řada na nich! I Alfička se chtěla přidat, ovšem ovce se na ni obořily: „Kam ty se jako cpeš? Máš snad vlnu? Nemáš. Tak alou, tohle není nic pro tebe.“

Kubíček pozoroval, jak vysoká obludka stojí smutně opodál a se závistí ve velikých očích sleduje ovečky, které postupně vcházely do „salónu“ a opouštěly ho krásnější než dřív, navíc s lahodným zákuskem v tlamě. Věděl, že ovčák měl pravdu – nemohl stádu přikázat, aby vzalo Alfičku mezi sebe. Rád by jí sice pomohl, ale neměl jak. A to ho trápilo.

Vousáčovi šla mezitím práce pěkně od rukou. Nůžky skřípavě zpívaly, slunce se na nebi stačilo sotva dvakrát překulit, a už byly všechny ovečky jako ze žurnálu – ostříhané, upravené a navoněné. Jenže povznesenou náladu, která na pastvině zavládla, náhle utnulo Šňupčino zabečení.

„Neviděli jste Štuclíka a Štofku?“ zvolala vyplašeně. „Kam se poděli? Štuclíku! Štofko!“

Opravdu. V koutu pastviny, kde měl Kubík svou školku, dvě jehňata chyběla. Kam se mohla podít? Kubík, ovčák i Šňupka se rozběhli po loučce a rychle zjistili, co se asi stalo – ve vzdáleném rohu vypadlo pár planěk v plotu a jehňata se tamtudy musela protáhnout.

„Moje hloupá nebožátka,“ bědovala ovce. „Proč jen chodila pryč? Tam venku číhá nebezpečí a vlci a noc… Honem, Kubíku, ovčáku, najděte mi je!“

Kolem naříkající Šňupky se honem seběhlo celé stádo a přizvukovalo jí poplašeným bečením. Ocitnout se samy mimo ohradu, to je to nejhorší, co si ovce vůbec umí představit. Čím jsou starší, tím víc si cení svého klidu a pohodlí, a z bezpečí domova byste je nedostali ani párem volů. Těžko říct, jestli se to ony naučily od lidí, nebo lidé od nich.

Borderák nastražil uši, začichal po větru a oddechl si. „Nikoho hledat nemusíme. Podívej se sama.“

Nejprve netušila, jak to myslí, ale pak se v dálce ozvalo hýkavé zatroubení a krátce po něm se zpoza nedalekého kopce vynořila obě jehňata následovaná Alfičkou. Caparti se plným tryskem rozběhli k plotu, protáhli se zpátky a hned začali skotačit kolem mámy.

„Kde jste byli, lotři?“ zahromovala Šňupka, ale na očích jí bylo vidět, jak moc se jí ulevilo.

„Mámo, mámo,“ volal nadšeně Štuclík, „my jsme dělali dobrodružství!“

„Viděli jsme les a veverku a čmeláka a já pila z potoka, heč!“ přidala se Štofka.

„A pak jsme trochu zabloudili, ale to vůbec nevadilo. Přišla totiž tady teta a našla nás a dovedla nás zase domů. Ona vůbec není zlá, i když je divná. Ale divná tím hodným způsobem, víš?“

Alfička za plotem skromně houkla, až z nedaleké břízy spadlo pár listů, a nemotorně ho přeskočila. Že by se jím protáhla stejně jako bílá drobotina, nepřicházelo v úvahu.

„No, hlavně že je už všechno v pořádku,“ oddechl si vousáč.

Šňupka pohlédla na svá jehňata, pak na Alfičku stojící skromně opodál a nakonec na zbytek stáda, které vše se zájmem pozorovalo. Krátce se zamyslela. A pak se zadurdila: „V pořádku? Nic není v pořádku. Neumíš snad počítat? Přinesl jsi málo jablek, ovčáku. Tady na… na kamarádku už nezbylo. Tak šup šup, honem to naprav!“

To bylo ovšem to nejmenší. Kožená brašna dosud nevydala všechny svoje zásoby, takže než bys řekl „chramst“, už i Alfička spokojeně chroupala svou odměnu. A ne nikde stranou, nýbrž pěkně mezi ostatními. Nikdo ji neodstrkoval, nikdo před ní neutíkal. Během chviličky se z nežádoucího vyděděnce stala zachránkyní jehňat, hodnou tetou a kamarádkou.

Inu, vděk je mocná čarodějka.

Ovčák si dřepl ke Kubíkovi, podrbal ho za ušima a s úsměvem prohlásil: „Vidíš, já ti říkal, že se to poddá. Ale jedno mi vysvětli. Jak to, že ti ta jehňata utekla? Zrovna tobě, který má oči všude. Tobě se přece žádná ovečka ještě nikdy nezatoulala.“

Borderák se podrbal za uchem. „Víš, taky jsem nad tím přemýšlel. Je to zvláštní, že ano? Nejspíš se kolem mě museli proplížit ve chvíli, kdy jsem se zrovna otočil někam jinam. A třeba nějaká ovce právě zabečela, takže jsem je ani neslyšel. Taky vítr musel samo sebou foukat na druhou stranu, takže jsem ani nezachytil jejich pach. Jinak si to vysvětlit nedokážu, vážně. Prostě náhoda.“

Pak se podíval na Alfičku, která právě donesla půlku svého jablka Šňupce a výmluvným gestem jí ho nabídla. Usmál se a tiše zabručel: „Ale nevěřil bys, kolik práce někdy dá takovou náhodu zorganizovat.“


< Předchozí kapitola     Další kapitola >

<< Zpět na obsah

 

Přidat komentář