OK

Při poskytování služeb nám pomáhají soubory cookie. Používáním našich služeb vyjadřujete souhlas s naším používáním souborů cookie. Více informací

 

Schovávačka mezi stromy

  

Kdybyste se Kubíčka nebo oveček zeptali, co jim na statku chybí, určitě by řekli, že nic. Všechno měli na dosah tlapky nebo kopýtka. Jenže ovčák nebyl tak skromný jako oni a občas se mu zachtělo i věcí, které si ani nemohl vypěstovat na zahrádce, ani se mu zázrakem jen tak neobjevily v misce, jako to dělávala borderákova večeře. Takže když mu došel tabák do dýmky, když si roztrhl poslední kostkovanou košili nebo když mu štěňata zahrabala na dvoře všechny pantofle a tvářila se, jako že o ničem neví, musel se vypravit do města. A jelikož se takových drobností vždycky nasčítala slušná řádka, zůstával tam ovčák pokaždé několik dní, aby měl jistotu, že sehnal všechno, a třeba ještě něco navíc.

Zatímco byl pryč, přenechával dohled nad statkem Kubíkovi s Kýnkou. Ti se této povinnosti zhošťovali přesně s onou dávkou zodpovědnosti a důstojnosti, která se od nich dala očekávat. Nevěříte? Kdybyste seděli na zádech staré sojky, letící zrovna nad dvorem, viděli byste to na vlastní oči – dvě rozmazané chlupaté šmouhy, jak sviští po dvoře sem a tam. Ano, to byli oni. Hlídači jedni spolehliví, rozumní. Proháněli se jako rozdováděná štěňata.

„Nechytíš mě, nechytíš!“ halekala Kýnka, sprintující kolem studny.

„Jen počkej, ty jedna,“ zabručel si pod vousy borderák, přidal na tempu a jeho plavný trysk chvílemi připomínal let černobílého šípu.

„A nepočkám, nepočkám!“ chechtala se fenečka, a když už ji skoro měl, prudce změnila směr, až se ze země zvedl oblak prachu. Pak se vyhoupla na zídku vedle špejcharu, poskočila na ní jako rozverný kozlík a houkla dolů: „Jsi moc pomalý. A starý. A tlustý!“

„Já že jsem tlustý?“ ohradil se Kubík.

„Jo. Přímo špektakulárně!“ vyštěkla Kýňa a už se zase hnala na druhý konec dvora. Ocas za ní vlál jako vlajkosláva.

„Tak to teda prr, Kýnko!“ zvolal naoko rozzlobeně Kubík, zrychlil a už už ji měl.

„Sám jsi prkýnko!“

Udělala kličku na jednu stranu, pak na druhou a elegantně se tak svého pronásledovatele zbavila. Potom popadla do zubů oslintanou šišku, vyskočila na balík sena a tam se s širokým úsměvem rozplacatila. Tohle byl její domeček, sem za ní Kuba nesměl. Tak zněla pravidla.

Zatímco borderák čekal na svou chvíli, z otevřených dveří domu vyletěly čtyři chlupaté střely a za ustavičného štěkotu a ňafání zamířily k brance. Tahle rozjívená jablíčka opravdu nepadla daleko od stromu.

„Kam tak rychle, omladino?“ zastříhala ušima Kýňa ze svého kulatého trůnu. Odpověď přitom znala předem.

„Do lesa, mami! A musíme sebou mrsknout, máme zpoždění!“

No jistě. Kam také jinam? Za ten týden, co se štěňata znala s muflonky Kaštánkou a Olínkem, se z nich stali nerozluční kamarádi. Starému Kiliánovi zpočátku nešlo moc pod čumák, že se mladí pořád někde toulají a provádějí spolu se štěňaty všelijaká alotria, a divil se, že to Kýnka dovolí. Ta mu to ovšem ochotně vysvětlila. Souhlasila s ním, že to jsou nezbedové k pohledání a že spolu provádějí lotroviny po celém lese, ale v tom právě spočívala ta krása: prováděli je někde v lese, mimo doslech. A oni, dospělí, si tak můžou v klidu dát dvacet, děkujeme pěkně. Starý muflon musel uznat, že polední siesty opravdu bývají sladší a pokojnější než dříve, a už potomkům ve společných hrách nebránil.

To ovšem neznamenalo, že by byla fenka ochotná pustit je za zábavou jen tak. „Misky jste po sobě pořádně vylízali?“ pozvedla tázavě obočí. „Ta dřívka, co od rána straší kolem krbu, jste vrátili do košíku? Pelíšek máte řádně utlapkaný? Víte, že až přijede ovčák, musí být všechno jako ze škatulky.“

„Ale mamí,“ protáhla prosebně Ještěrka, „vždyť ten se vrátí až pozítří. To se ještě desetkrát vyspíme. Tak proč si přidělávat práci a stlát už dnes? Teď musíme za Kaštánkou a Olínkem. Dali jsme si čestné mufloní!“

I ostatní na Kýnku dělali psí oči, že by se kámen ustrnul a voda tekla do kopce.

„No dobře. Ale do večera ať jste doma,“ nakázala jim a pousmála se. „A běda, jestli vás tu uvidím dřív!“

Jásající čtveřice vyletěla ze dvora, jako když střelí. Kýnka s Kubíkem osaměli.

„A co my dva, Kubíčku?“ zazubila se na borderáka. „Odpočinul sis? Máš dost sil na další závod?“

„To si piš, ty jedna! A tentokrát tě roznesu v zubech.“

„To bys mě musel nejdřív chytit! Kdo bude poslední u jasanu, věší prádlo!“ A než se stačil borderák rozkoukat, přeskočila plot vedle ovčína a hnala se na druhý konec pastviny.

Kubík se jen ušklíbl a vystartoval taky. S Kýňou se opravdu jeden nenudí. Hlavou mu dokonce blesklo, jestli ovčák do toho města nejezdí schválně – aby si taky trochu odpočinul. Teď ovšem neměl čas nad tím přemýšlet, musel běžet. Fenka pelášila po trávě překvapivě rychle a prádla, které ráno vymáchali v potoce, čekal na zápraží plný koš.

~~~

„No chápete to?“ vraštil Janek čelo a rozhlížel se po palouku sem a tam. „Nám dá takovou práci se sem dostat, upalujeme, div že si tlapky nezlámeme, a oni tady nejsou!“

Byla to překrásná mýtina. Plná vůní a travičky a zpěvu ptáků a bzukotu lesních včel – zkrátka jako stvořená ke společnému dovádění a skotačení. Den co den si tu štěnda hrála s muflony na babu, na čmuchanou nebo berany duc, a když si potřebovali chvíli odpočinout, svalili se do stínu mohutných sosen v jejím jižním rohu a vyprávěli si příběhy o hrdinech, strašidlech a svačinách. Jenže dnes tu na ně nikdo nečekal. Co se asi stalo?

Rozběhli se po mýtině na všechny světové strany a s nosy těsně nad zemí listovali v té směsici pachů a vůní, kterými na jaře rozkvetla. A jelikož byl strýček Kubík na čmuchání skvělý učitel a oni měli přirozený talent, za pár chvil už Pulec radostně volal: „Tady, mám je! Tady byli!“

Rychle se k němu seběhli a Čarnota po krátké kontrole souhlasně prohlásila: „Opravdu, byli tu. Chvíli tady hopsali… pak tady… pak tady… a potom odběhli do lesa.“

„No teda!“ zamračil se Janek. „Oni začali hrát bez nás. To se smí?“

„Při téhle hře ano,“ přikývla fenečka.

„A na co hrajeme?“

„No přece na schovku. Jako předevčírem!“

To byla panečku jiná! To dá rozum, že se museli muflonci schovat dřív, než jejich kamarádi dorazili, jinak by to nebyla žádná zábava. I takhle byli psíci ve výhodě, ovšem Kaštánka s Olínkem měli za ušima a pokaždé se pokusili smečku nějak převézt.

Psi na sebe mrkli a všichni čtyři vyrazili do lesa. Navzájem se předbíhali, vystrkovali se ze stopy ve snaze utíkat po ní jako první a pranic je nezajímalo, jestli praskání větviček a dupání tlapek po koberci z loňského listí vyplaší nějaké ptáky vyspávající po obědě v korunách stromů.

V místě, kde cesta vykusovala do svahu hlubokou rýhu a z obou stran ji lemovaly vyvýšené břehy porostlé hustým křovím, se Čarnota náhle zarazila tak prudce, že přes ni ostatní popadali jako hrušky ze schodů. Nevšímala si jejich rozčileného ňafání a pečlivě začmuchala. Pak udělala několik kroků zpět, znovu nasála okolní pachy a zamyslela se.

„Našla jsi něco?“ zajímalo Janka, který se z huňatého klubka sourozenců vymotal jako první.

Jindy klidná Čarnota zlobně nakrčila čumáček. „Oni podvádějí,“ vyštěkla. „Tady ta jejich stopa končí. Chvíli tu stáli – a pak zmizeli. Dál tu cítím jenom nějaké lidi, jeden z nich měl k snídani kabanos, a auto. Ne že měl k snídani auto,“ dodala rychle, když viděla, že se Janek nadechuje k otázce. „Cítím ty lidi s kabanosem – a navíc auto.“

„Lumpové jedni!“ zakabonil se Pulec a přes obě tváře – bílou i černou – mu přejel temný mrak. „Oni si tu někoho stopli, aby nás přechytračili? To přece není fér! Jen počkejte, až vás chytíme. Za tohle vám panečku načechráme seno.“

Ještěrka ovšem zachovala klid. „Chtějí si s námi hrát? No dobrá. Bando, čmuchadla připravit, jdeme na věc. My jim ještě ukážeme, jak se to dělá!“

A vyrazili po lesní cestě po stopě auta.

Jenže stopovat automobily není jen tak – po chvíli z toho štípe v nose, pálí v něm a nutí ke kýchání. Zpočátku to ještě šlo, jenže jakmile dorazili na kamenitou planinu poblíž potoka, byli s rozumem v koncích. Někdo tu měl v poslední době napilno: otisky pneumatik se křižovaly jedny přes druhé, nové pod sebou zakrývaly staré a najít mezi nimi ty, které jediné je zajímaly, bylo nad psí síly. Kdyby aspoň všechny vedly stejným směrem, jenže ony se z holiny paprskovitě rozbíhaly na všechny strany. Jedny z nich by je určitě zavedly za muflony – ovšem které?

Štěňata nerozhodně postávala a pod tlapkami jim rozpačitě skřípaly oblázky.

„Co teď?“ zeptal se bezradně Pulec.

„Musíme je najít. Přece je nenecháme vyhrát!“ prohlásila bojovně Ještěrka.

„Jenže jak?“

„To zvládneme,“ řekla Čarnota a přejela ostatní pohledem. „Jsme přece čtyři. A borderáci, žádní hlupáci! S tím si poradíme. Budeme doufat, že jeli pořád rovně. Pokud ne, vrátíme se a půjdeme po jiné stopě.“

Jankovi se to moc nezdálo. „Jen abychom věděli, kam jsme už šli a kam ještě ne. Klikatí se to tady, jako když ovce sází brambory.“

„To je pravda. Víš co? Označ prosím každou cestu, po které vyrazíme. Tobě to jde nejlíp. Poznáme tak, kde jsme už byli, a co teprve musíme prověřit.“

A vyrazili. Les na druhé straně holiny vypadal jinak než ten, ve kterém pokaždé skotačili s muflony. Byl temnější, ponuřejší. A také tišší. Jako by se z něj všichni ptáci a zvířata odstěhovali někam pryč. Každé zapraskání větvičky nebo zašustění brouka v listí se neslo jako ozvěna v roklině. Štěňata zpomalila krok, aby natropila co nejmenší hluk, a podvědomě ztišila hlasy do opatrného šepotu.

„Nevíte náhodou, kde to jsme?“ zeptala se Ještěrka. „Vůbec to tu nepoznávám.“

Pulec zvedl nos do výše a nasál vzduch ze všech stran. „Je mi to tady nějaké povědomé,“ řekl po chvíli a zamyslel se. „Aha, už asi vím. Vzpomínáte, jak jsme se proletěli na tom stanu? Myslím, že jsme přistáli někde poblíž. Je to tu cítit podobně jako tenkrát. Tak nějak…“ odmlčel se a chvíli hledal správné slovo. „No, zatuchle. Osaměle. Těžce. Jako v zapomenuté maštali.“

Pohlédl na ostatní, jestli se nebudou jeho popisu smát, ale všichni souhlasili. Vystihl to naprosto přesně.

„Mrchový kopec,“ vylovil po chvíli Janek z paměti správné jméno. „Tak tomu tady říkají. Sem jsme asi nechtěli.“

„A proč ne?“ zajímalo Ještěrku. „Mně se tady náhodou docela líbí. Trochu mi to tu připomíná zadní pokoj na statku – ten, kam ovčák moc nechodí, jen tam odkládá nepotřebné věci nebo přečtené knihy a občas na policích zamete prach. Určitě je tady spousta zapomenutých pokladů, stejně jako v té komoře.“

„Jsi divná,“ ušklíbl se Pulec. „Všichni říkají, že je odsud lepší rychle odejít, nikdo tu nechce bydlet. Nebo jsi snad zapomněla?“

„A já tady tenkrát viděl tu divnou postavu,“ připomněl Janek. „Tu velikou příšeru.“

„To byla přece máma, ty punťo,“ ušklíbla se Čarnota. „Chtěla si udělat legraci z Kubíčka.“

„Ne, ještě předtím. Když nás sem zanesla ta plachta.“

„Prosím tě, kdo ví, co jsi tenkrát vlastně viděl. Uf, ale ten pach tu je docela silný, nezdá se vám?“

„To bude určitě ten obr,“ stál si za svým Janek. „Musí být někde poblíž. Přece vím, co jsem viděl. Jen počkejte, já vám ho najdu a pak se mi přestanete smát.“

Zarazil čumák do země a začal s ním rejdit sem a tam. Do hromádky loňského listí, kolem spadlé borové větve, kolem tenkých kmínků porostlých divnou kůrou… a najednou všichni poděšeně vyjekli. Jeden z těch stromků se totiž naprosto nečekaně zvedl. Nejdřív si pomysleli, že ho něco vyrvalo ze země, jenže tam, kde správně měly trčet do všech stran kořeny zašpiněné hlínou a omotané žížalami, viděli jen veliké kopyto rozdělené hlubokou rýhou na dvě obří poloviny. Pravda, jedna žížala si v tom kaňonu mezi nimi hověla, to zase ano.

Kmínek stoupal výš a výš a zároveň se ohýbal v půli, pak se kousek přesunul a zamířil zpátky dolů – a padal prudce, jako by ho nějaká titánská ruka chtěla zarazit zpátky do hlíny. Protože to vůbec nebyl kmínek, to už psíci pochopili a vy snad také. Byla to noha. Veliká. A nebyla sama, kolem stály ještě tři další. Štěňata si konečně uvědomila, že stojí přímo pod obřím cizím tvorem. Dlouhé šlachovité údy podpíraly tělo mohutné jako ovčákův traktor, ovšem místo vesele modré kapoty ho pokrývala zplstnatělá hnědá srst. Na svalnaté, protáhlé šíji spočívala ohromná hlava ozdobená širokými parohy, vedle nichž by větve staletého dubu uschly závistí. A kdyby chtěl třeba takový Kubík pohlédnout oné bytosti zpříma do očí, musel by se postavit na záda krávě Stračeně. A ještě tam zapanáčkovat.

Trošičku ten tvor připomínal jelena. Stejně jako žralok trošičku připomíná štiku.

Pohlédl na ně – zřejmě je pozoroval už delší dobu – a hlasitě si odfrkl. Ten zvuk nenaznačoval, že by tu byli vítáni.

„A-ahoj,“ pípla přiškrceným hláskem Ještěrka.

Gigantická hlava se k nim sklonila. Byla skoro větší než oni čtyři dohromady.

„My tady hledáme kamarády,“ pokračovala tiše fenka a zacouvala do bezpečí mezi sourozence. „Jsou to muflonci, víte? Asi takhle velicí, mají barvu jako suché jehličí, voní jako les a…“

Hlas se jí vytratil. Tvor na ně upřel nevlídný pohled a zřejmě přemýšlel. Pak hrábl rozdvojeným kopytem, až mezi stromy odletěla hrst hlíny, zvedl hlavu a zahučel jako lodní siréna. Pak se zase sklonil, mohutnými lopatami parohů se téměř dotkl země a výhrůžně zachrčel.

„Nejsou tady, jasně, tak promiňte, že jsme obtěžovali, už jsme na odchodu, mizíme, děcka, PRYČ!“ zadrmolila Ještěrka a rozběhla se tak rychle, že se jí nohy rozmazaly v černobílou šmouhu. Skoro to vypadalo, jako by letěla těsně nad zemí. A za ní si to metelili zbývající tři borderáčkové, až se jim za ocásky prášilo.

Ne, tohle rozhodně nebyl Olínek.

Ani nevnímali, jak jim pod ťapkami ubíhá jehličí a kamení, jak jako na pérkách přeskakují přes padlé kmeny, jak přebíhají přes srnčí stezku a lesáckou cestu a přes potok, jen aby byli co nejdál, i když dusání kopyt nechali už dávno za zády. Nebo ho snad ještě pořád slyší? Radši běžet dál a dál a ani se neohlížet.

Nakonec přece jen zpomalili. Ne snad, že by se cítili v bezpečí, ale prostě nemohli popadnout dech.

„Co to u všech všudy bylo?“ funěl Pulec snad i ušima. Ležel jak široký, tak dlouhý na polštáři z mechu a chladil si břicho.

„Já vám to povídal,“ řekl Janek a zadostiučinění v jeho hlase přebíjelo dokonce i pálivou únavu v tlapkách. „A vy jste se mi smáli, že se mi jen něco zdálo.“

„Myslíte, že něco udělal Olínkovi a Kaštánce?“ strachovala se Ještěrka.

„To nevím, ale kdyby je zašlápnul, ani by si toho nevšiml,“ vzhlédla Čarnota od louže, ze které právě zaháněla žízeň. „Viděli jste ta kopyta?“

„Ne, na kopyta jsem se vážně nedívala,“ zavrtěla hlavou její sestra. „Mě spíš děsily ty ohromné lopaty, co měl na hlavě. Jak vůbec může běžet lesem? Vždyť se musí zarážet o stromy.“

Janek se té představě ušklíbl. „Tomu asi stromy nedělají problém – když mu včas neuhnou z cesty, prostě je porazí.“

Pulec vstal, otřepal se a nosem i očima přelétl po okolí. „Poznáváte to tady někdo? Že my jsme se ztratili!“

„Neboj, cestu domů najdeme,“ prohlásila Čarnota. „A když ne, zeptáme se.“

„A koho asi? Jediný, koho jsme dnes v lese zahlédli, byl… tamten. A jestli si myslíš, že za ním půjdu zpátky s prosíkem o radu, tak se vrať do boudy pro rozum.“

Ještěrka vyhupsla na nedaleký balvan, naklonila hlavu na stranu a poznamenala: „Co to zkusit třeba tamhle? Vidíte? Kousek od nás je nějaký tábor.“

Opravdu. Hradba okolních stromů na jednom místě řídla a mezi kmeny prosvítaly sluneční paprsky. Rozprostírala se tam mýtina a podle všeho nebyla prázdná. Vydali se tam.

Jak se blížili, zjišťovali, že je oči nešálily. Na palouku se opravdu kdosi zabydlel. Na udupané trávě stálo několik plátěných stanů, kolem vyhaslého ohniště se povalovala dvojice klád na sezení a v místech, kde nad palouk natahovaly okolní duby své mohutné větve, parkovalo pár aut. Mohutných, s velikými koly, s odkrytými korbami a s reflektory na střechách. Jen lidé tu scházeli.

„Hola, je tu někdo?“ vyštěkl Pulec. Jeho hlas vyrazil na mýtinu, prohnal se kolem hromady dřeva naházeného u ohniště a zaletěl do stanů postavených halabala tam, kde se jejich majitelům zrovna zlíbilo. Ze stanů se právě zvolna vynořovaly hlavy. Jedna rozčepýřenější než druhá a všechny zarostlé, vousaté a rozespalé. Borderáci zřejmě zdejší táborníky probudili z poobědní siesty. Nebo z odpočinku po noční šichtě.

„Co se to sakra děje?“ zabručel jeden z chlapů, zrzavý pořízek ve špinavém triku a zamaštěných pracovních kalhotách.

„Přišli k nám nějací chlupáči!“ odpověděl mu z vedlejšího stanu jeho kumpán s několikadenním strništěm na tváři a velkou dírou mezi předními zuby. „A hele, jací to jsou fešáci!“

„To jo, jeden krásnější než druhý,“ ozvalo se štěňatům za zády. „Až je Pedro uvidí, pěkně nás pochválí.“ To se z lesa právě vyloupli další dva táborníci. Jeden drobný, s nezvykle světlýma očima, a druhý vysoký, tělnatý a s dobráckou širokou tváří.

„No tak, pojď sem,“ přešel zrzek až k Jankovi, skrčil se k němu a natáhl ruku, aby si ho psík mohl očichat. Muž byl cítit lesem, zvířaty a spoustou dalších věcí, které malý borderák nepoznával. „Ukaž se, krasavče, vždyť já ti neublížím. Někde tady mám dokonce kousek buřta od oběda, dal by sis?“ A už tahal zmíněnou laskominu z kapsy.

Buřt! Jankovy uši hned vystřelily do pozoru. I Ještěrka s Pulcem mohli na té dobrotě nosy nechat a hrnuli se dopředu. Čarnotě se však na tom něco nepozdávalo. Udělala dva opatrné krůčky do strany, aby jí nikdo nestál za zády, a rozhlédla se po mýtině. Na jejím protějším konci, ve stínu pod stromy za zaparkovanými vozidly, se krčila ohrada z dřevěných kůlů a silného drátěného pletiva. A za tím pletivem…

„Kaštánko? Olínku?!“ vydechla překvapeně. Zamrkala, jestli ji nešálí zrak, a zatřepala hlavou, až jí uši zapleskaly. Ale nebyl to sen. Opravdu tam postávali oba muflonci – živí a zdraví, ovšem netvářili se příliš šťastně. Spíš hladově. A společně s nimi se na malém prostoru tísnili srnky, prasata, zajíci, dokonce zahlédla i několik jezevců a jednu lišku.

„Tak tady jste se před námi chtěli schovat?“ zavolala fenka vesele na kamarády. „Ale my vás stejně našli. Zase jsme vyhráli!“

„Podívej, Olínku, to je Čarnota! A s ní i ostatní!“ zajásala Kaštánka, která si jí teprve teď všimla, a kopýtky rozčileně zadupala na uválené zemi.

Čarnota chtěla něco říct, jenže Olínek ji nepustil ke slovu.

„Utíkejte!“ vykřikl a z naléhavosti v jeho hlase přeběhl čubince mráz po hřbetě. „Nebo vás taky chytí a někam odvezou! Tak běžte!“

Chňap! Chlupatá svalnatá ruka, jež byla cítit popelem a černým svědomím, vystřelila k Jankovi a pokusila se ho čapnout za kůži za krkem. Ovšem ten už tam nebyl. Moc dobře slyšel, co muflonci volají. Stačil se překulit přes bok, hned vyskočil na nohy a pelášil pryč. Ještěrka proklouzla dalšímu pytlákovi mezi nohama, Pulec prudkou kličkou setřásl svého vlastního pronásledovatele a Čarnota kousla posledního habána do kotníku. Ten se ji sice chytit nesnažil, ale stejně to udělala. Z principu.

Všichni čtyři metelili z mýtiny, jako by jim za patami hořelo, a nad hlavami se jim neslo klení pytláků, mísící se s voláním uvězněných zvířátek o pomoc.

~~~

„Mami! Mamííí!“ Branka v zídce se s prásknutím rozletěla a na dvůr vtrhla čtyřhlavá vichřice, která jako naváděná střela hned zamířila k huňaté fence. Ta se právě labužnicky rozvalovala na balíku sena vysokém jako dospělý člověk a chytala bronz. Že to u psů takhle nefunguje, jí ani trochu nevadilo.

„Co se děje, vy lotři?“ zívla a protáhla se, až vypadala dvakrát delší než obvykle. „Říkala jsem vám přece, že jestli vás sežere nějaká příšera, máte jí zůstat v břiše, a ne na ni chodit žalovat.“

„Pomoc, mami,“ halekaly štěněcí hlásky jeden přes druhý. „Unesli Kaštánku! A Olínka! I všechny ostatní!“

„U všech štěkatur a Velké tlačenky, co jste zase provedli?“

„My nic! Vážně! Přísaháme! V lese jsou pytláci a kradou zvířátka!“

Kýnka pozvedla obočí, zvolna se přetočila na břicho a postavila se. V očích jí zvláštním způsobem blýsklo. „Tak pytláci, říkáte? Hm… To bychom se na to podívali. To je můj les a moje zvířátka. Jestli jim má někdo dělat život zajímavější, jsem to já, a nikdo jiný. S těmi zloduchy se vypořádáme. Pojď, Kubíčku,“ zavolala a seskočila z balíku. „Máme práci!“

„Hned, hned!“ zahuhlal Kubík, který právě balancoval na zadních u prádelní šňůry a věšel květovanou cíchu. S tlamou plnou kolíčků se mu nemluvilo zrovna nejlépe.

Kdokoliv jiný by po té příležitosti jistě skočil, jen aby se vyvlékl z prohrané sázky, on však ne. Byl přece pracovní bordera, tak to nejdřív dodělá. Kýnka aspoň bude mít dost času sesumírovat si v hlavě celý plán. Už ji určitě něco napadlo, o tom hafan ani na moment nepochyboval. Viděl jí to na čumáku.


< Předchozí kapitola     Další kapitola >

<< Zpět na obsah

 

Přidat komentář