OK

Při poskytování služeb nám pomáhají soubory cookie. Používáním našich služeb vyjadřujete souhlas s naším používáním souborů cookie. Více informací

 

Skleněné lázně

 

„Čau děcka. Sorry, že jdu pozdě,“ zašeptala jsem a s tlumeným cinknutím se usadila. Nevadilo mi, že bylo zapotřebí se mezi ostatní trochu vmáčknout – jsme nejlepší kámošky, tak co.

„No že jdeš, už jsme se bály, že začneme bez tebe,“ řekla jedna z holek, jež mi tu držely místo. Přiznám se, že v tom šeru jsem si nebyla jistá, která z nich to byla. Všechny vypadáme skoro stejně, dokonce spolu bydlíme a v práci jsme většinou u jednoho stolu. Už jsem říkala, že jsme nejlepší kamarádky, ne? Opravdu, opravdu nejlepší.

„Přece jsem si to nemohla nechat utéct. Už tu lázeň potřebuju jako sůl,“ povzdychla jsem si. A byla to pravda. Stačilo pomyšlení, že co nevidět začnou ze všech stran tryskat proudy horké vody a smyjí ze mě špínu všedního dne, a tělem mi hned projela vlna slastných vibrací.

„Naprosto ti rozumím. Taky jsem po včerejšku celá… ulepená,“ uchichtla se za mnou další členka naší party.

„Buďte tam už sakra ticho,“ zaburácel z dolního patra nevrlý hlas. „Kdo má ty vaše pubertální výlevy pořád poslouchat? To je v jednom kuse to samý. Nalejváte se vínem a pak se trumfujete v tom, která je víc ulepená, otlapkaná a oslintaná. Že se nestydíte! Hanbářky!“

Zvonivě jsme se rozesmály.

„Přestaň poslouchat, co není pro tvoje uši, kastrole jeden stará, a všímej si svého,“ houkla jsem dolů. Normálně se sice ke starším chovám s úctou, ale v lázni se to nepočítá, no ne?

Hádka ale nepokračovala. Davem v obou patrech se začala šířit napjatá vlna očekávání.

Už to bude! Už se to blíží! UŽ JE TO TADY!

A opravdu. Obří vrata se s mohutným zaduněním vodotěsně zabouchla a bylo slyšet, jak do zásobníků začíná proudit voda.

Takže už stačí jen počkat 122 minut a všechny skleničky – a nejen ony – budou po včerejší večeři jako nové.

 

Přidat komentář