OK

Při poskytování služeb nám pomáhají soubory cookie. Používáním našich služeb vyjadřujete souhlas s naším používáním souborů cookie. Více informací

 

Slib

 

Když ti život nadělí citróny, vymáčkni z něj, kde schovává slivovicu. Těžko říct, proč šestnáctiletému chlapci nabalenému v pěti vrstvách oblečení vytanula na mysli právě tahle věta. Autorem onoho moudra byl Vlado Reed, technik a opilec čechoamerického původu, pyšnící se neoficiálním titulem „Největší ostuda stanice Říp za celou dobu jejího působení“ – tedy rozhodně ne osoba, kterou by měl dospívající mladík považovat za svého mentora.

Možná si na tuhle průpovídku vzpomněl, protože těch citrónů začínalo být v jeho životě vážně až příliš.

Přehmátl, aby mu ocelová trubka nevyklouzla z palčáků, napřáhl se a vší silou udeřil do kovové bedny uvězněné pod deseticentimetrovou vrstvou ledu a námrazy.

„Tak kde máš kurva tu slivovici?!“ křičel hoch do prázdna mezi jednotlivými údery a hlas tlumený tlustou šálou mu od úst trhala všudypřítomná vichřice. Ostré úlomky ledu létaly vzduchem jako střepiny miniaturních granátů a odrážely se od plexiskla jeho termobrýlí.

Měl už všeho vážně po krk.

Kdyby ho aspoň někdy někdo pochválil, uznale mu poklepal po rameni a řekl, že by se bez něj neobešli. „Tos udělal dobře, Chucku, jsi vážně kabrňák.“ Tak něco. Copak by je těch pár slov zabilo? Ale ne, něčeho takového se od nich nedočká. Žádné uznání, žádná pochvala, nic. A navíc mu pořád říkají „Karlíku“, jako by byl nějaký malý kluk. Proč si dal sakra tolik práce s vymýšlením vlastní přezdívky, když ji pak nikdo nepoužívá?

Málo naplat – trochu moc vytáhlý, trochu moc hubený a trochu moc ušatý Karlík svůj život nesnášel. A nesnášel sám sebe za to, že si ho vybral. Když mu zemřela máma, přišel za ním tenkrát Dobrovský do jejich buňky, posadil se vedle něj na truchlivě prázdnou dolní palandu a dal mu na vybranou: nechat se odvézt rolbou do Benešova a těch pár let, jež ho dělily od plnoletosti, strávit v sirotčinci někde v Brně… nebo podepsat papíry a stát se plnohodnotným členem posádky stanice Říp. Tak jako on, Neméthy, Jurečková a další, kteří to tu měli na starost.

Tenkrát se mu zdálo, že není ani o čem přemýšlet, a rychle se podškrábnul, než si to Dobrovský zase rozmyslí. Důvodů k tomu měl Karlík spoustu, ale hlavní roli asi sehrálo, že právě tou dobou začal pokukovat po Alžbětě. To ještě nevěděl, jaká je mrcha.

Teď by si za to nejradši nafackoval. Ale už bylo pozdě na tom něco měnit. Sliby se mají plnit, to mu máma vštěpovala do hlavy zas a znovu, dokud se to pro něj nestalo jedenáctým přikázáním, hned za „do kafe chci dvě lžičky cukru“ a „nebudeš se podezřele dlouho sprchovat“. A on přece slavnostně slíbil, že bude hrdinně stát na stráži a chránit lidstvo, stejně jako lidé na ostatních osmadvaceti stanicích. Kdyby tušil, co se pod tou vrstvou patosu vlastně ukrývá, už by měl sbaleno a rázoval by si to zamrzlou krajinou směrem na Benešov. Taková nespravedlnost! Bětku nechají monitorovat Wernerovy cívky a on co – má dělat holku pro všechno? Pěkná nespravedlnost, teda! Ale to je určitě tím, že ona je dcera šéfa stanice a on jenom… Karlík.

Jenže slib je slib, že jo, a tak tady stál v minus třiceti a mlátil hlava nehlava do zamrzlého kvádru, aby se dostal k ovládacímu panelu.

Vytí větru zesílilo, kvílení nabralo znepokojivý tón. Hoch nabalený do tolika vrstev teplých oděvů, že jen stěží dokázal připažit, zvedl pohled k mohutné mase, jež mu zabírala dobrou polovinu obzoru. Název „hora“ si ten útvar nezasloužil, spíš to byl jen velký kopec, ovšem ve zdejší veskrze rovinaté krajině působil impozantně. Jenže ani zdaleka ne tak velkolepě jako gigavortex GV-08, který jí rotoval na temeni. Vypadal jako obří káča, kterou si tu z nudy roztočilo nějaké potměšilé božstvo – možná dokonce samotný Praotec Říp nebo jak se jmenoval ten, koho tu lidé dřív uctívali.

S těmi vortexy to vůbec byla sranda. Před nějakými třiceti lety, když se vinou oteplování změnil Londýn na Benátky a Benátky na Atlantidu, přišel kdosi s geniálním nápadem: Když by se dostatečně posílilo Gerhard-Tʼchajovo pole a promítlo by se ven místo dovnitř, dala by se trošilinku snížit rychlost zemské rotace. Nejen, že by si pak všichni mohli každý den o pár sekund přispat, ale navíc by se dala takhle získaná energie nějak chytře využít. Třeba uvolnit do atmosféry a vytvořit tak obří „výměníky“. Ty by stahovaly chladný vzduch z horních částí atmosféry, odváděly pryč ten horký a všichni by byli spokojení. Globální oteplování vyřešené jednou provždy!

„Propočtené to měli dobře, falírovalo jim v tom akorát násobení,“ prohlásil kdysi na tohle téma u jídla Dobrovský a Karlíkova máma tenkrát vyprskla smíchy, jako by řekl něco ohromně vtipného. Ale byla to pravda. Efekt se kapku vymknul kontrole a namísto několika ochlazujících vzdušných proudů se zrodila obří tornáda, která se rozletěla po planetě šířit apokalypsu. Ještě osmdesát kilometrů od epicentra každého z gigavortexů padal sníh i v červenci. A v kilometrovém okruhu kolem nich vládnul čtyřicetistupňový mráz. Blíž se dostat nedalo – nejen kvůli teplotě, ale navíc to tam drobátko foukalo. Víry měly neukojitelný hlad. A když vám takových dárečků létá křížem krážem téměř třicet, pohybují se rychlostí auta jedoucího po dálnici a mění planetu na sněhovou kouli, je to trošičku problém. Pro ty, kdo přežijí.

Vědcům pochopitelně zmrzl úsměv na rtech. Tohle tak docela nečekali. A nevěděli si rady s tím, jak to napravit. Jistě, teoreticky by šel celý proces otočit a vrátit vše do původního stavu, a někteří to i navrhli. Jenže realističtější část vědecké obce – to byla ta s větším pudem sebezáchovy – namítala, že kdyby se energie spoutaná ve vírech uvolnila nesprávně, rozervalo by to planetu na kusy. A že takhle by to nejspíš dopadlo, kdyby výpočty nechali na teoreticích, kteří tohle celé vlastně zavinili.

Až po několika letech, kdy už světová populace klesla na nějakých deset procent, se podařilo alespoň lapit konce tornád do pastí z Wernerových cívek. Jo, Wernerovy cívky, zázrak moderní techniky. A právě do jedné z nich teď Karlík vší silou bušil, protože nikoho z těch chytráků nenapadlo přidat do výrobků za desítky milionů vzdálenou diagnostiku. Holt vědci…

Vyměnil si ruce – tyč byla sice pádná, ale těžká, a námraza na krytu ovládacího panelu nechtěla povolit. Nakonec ale jeho zuřivosti přece jen podlehla, jako pokaždé. Chvíli zápasil s petličkou, která rozhodně nebyla určena k tomu, aby s ní někdo zacházel v polárnických rukavicích, a zarazil pod víko šroubovák. Zmrzlé panty se podvolily jeho vzteklému zapáčení, dvířka se neochotně odsunula a odhalila několik svítících tlačítek a poškrábaný číselník. Zkontroloval, že je zobrazená hodnota v povoleném rozmezí, a znovu panel zakryl dvířky plnými důlků a škrábanců. Až se sem zítra vrátí, budou zase pod vrstvou námrazy tlustou jako jeho paže.

Zprohýbaný plech nechtěl zapadnout na místo, tak do něj udeřil koncem tyče. Ovšem BŘINK, které očekával, zaniklo v mohutném VHOMMMM, z něhož se mu rozvibroval žaludek.

Do prdele, blesklo mu hlavou, jestli snad zařízení nerozbil. Střelil pohledem k víru. Takhle daleko by ho oscilace neměla zasáhnout, ale stejně to nebyl příjemný pocit, stát poblíž neklidného obra. Jenže to, co uviděl, ho polilo hrůzou.

Vír nepulzoval. On se pohyboval.

A kdyby jen to. Pohyboval směrem k němu. Zvolna sklouzával po svahu monumentálního kopce a postupně zrychloval. Karlík přimražený hrůzou sledoval, jak se před tornádem odtrhávají z úbočí celé závěje sněhu a mizí v jeho hladových útrobách.

„No kurva…“ stekla mu ze rtů zašeptaná nadávka.

Pak zamrkal a s ocelovou tyčí stále v ruce se rozběhl ke skútru zaparkovanému opodál. Ani nevnímal, jak se mu nohy boří do sněhu a jak se mu polární brýle zamlžují, chtěl prostě být co nejdál. Naskočil na stroj a pokusil se nahodit motor.

Nic.

Mačkal startér prokřehlými prsty, div ho nezarazil na druhou stran řídítek, ale marně. Červený oprýskaný skútr stál netečně jako osel, kterého nic nedokáže odtrhnout od rozjedené kupky sena, a blížící se záhuba ho vůbec nezajímala.

Vichřice nabírala na síle.

Karlík se ohlédl a lekl se. Očekával, že vír bude sotva v polovině svahu, jenže jak s hrůzou zjistil, ten už sjel skoro k úpatí hory. A pořád zvyšoval tempo.

Nechal skútr skútrem a rozběhl se jako šílený pryč podél tyčí, označujících cestu zpátky k základně Říp. Po pár krocích mu ale boty na přemrzlém sněhu uklouzly. Vyjekl, nohy mu podjely dozadu a on hodil po hlavě ukázkového tučňáka přímo do závěje. Nebýt tlusté šály a širokých polárních brýlí, asi by mu ostré krystalky nadělaly z obličeje kaši. Takhle vyvázl jen s pár oděrkami. Ne snad, že by na tom záleželo, protože jestli ho za pár sekund slupne „gévé osmička“, stejně ho rozemele na potravu pro plankton.

Cítil, jak po něm už ten neskonalý mráz natahuje spáry, chce mu zmrazit krev v žilách a očí nadělat kousky ledu do meteorologického mojita. Okolní vichřice se změnila v uragán, a kdyby neležel, stejně by ho síla větru srazila k zemi.

To ne, takhle zemřít nechtěl! Tedy, on nechtěl zemřít vůbec, to dá rozum. Ale takhle vůbec ne! Když už, tak doufal, že to bude nějaká hrdinská smrt. Že zachrání svět, obětuje se pro vyšší dobro, holkám budou po tvářích stékat šminky a lidi budou zapalovat svíčky u jeho fotky a říkat: „Ten Chuck, to byl panečku borec!“ Ne že se nechá uprostřed pustiny bezmocně vycucnout tornádem do stratosféry jako hrudka koncentrátu ve zmrzlinovém šejku. Aniž by něco dokázal. Aniž by něco zažil. A navíc jako panic!

„Nech mě být, ty hajzle!“ zařval z plných plic, byť z toho sám neslyšel jediného slova, a v bezmocném zoufalství mrštil proti víru svou ocelovou trubku.

Okolní vichr se toho kusu železa zmocnil a vtáhnul ho přímo do gigavortexu, který rotoval už jen několik set metrů od Karlíka. Chlapec se v duchu snažil sám sebe přesvědčit, že to, jak se trubka ve vzduchu ohnula a zlomila, se mu jen zdálo.

V útrobách víru se slabě zablesklo a hučení přeladilo o tercii výš. Ale stalo se něco, z čeho Karlíkovi spadla čelist. Tornádo zpomalilo, už se pohybovalo jen krokem, už skoro stálo… a najednou změnilo směr a rozjelo se pryč!

Hystericky se rozesmál. Ono to pomohlo! Vážně zastavil vortex! Je borec! Teda, až tohle řekne ostatním, zezelenají závistí. Nic podobného ještě nikdo nedokázal! Všichni ho budou poplácávat po zádech, Dobrovský mu nalije panáka vodky, kterou si schovává ve ventilaci, a dokonce i ta nafoukaná Alžběta bude muset uznat, že se v něm spletla a že je hrdina!

Směs uvolněného adrenalinu a endorfinů vtrhla do jeho těla se silou a bojovností hordy mongolských nájezdníků. Chvíli mu proto trvalo, než si uvědomil, kam že si to vír vlastně namířil.

Mráz, který ho teď polil, neměl s okolní teplotou nic společného. GV-08 rychlostí tůrující rolby uháněl přímo k základně, která se nacházela v prostoru mezi dvěma Wernerovkami na východní straně kopce.

Rychle sáhl do kapsy, jenže místo vysílačky z ní vydoloval akorát smutnou hromádku šrotu. Zřejmě nepřežila jeho robinzonádu do závěje.

S lapáním po dechu doběhl ke skútru, který stále čekal opodál, a ozkoušel startovací tlačítko. Teď zafungovalo napoprvé. Pochopitelně.

Naskočil do sedla a na plný plyn se rozjel podél navigačních tyčí ke komplexu nízkých zateplených buněk, jež se krčily na úpatí osamělého horo-kopce. Jenže nebyl sám, kdo k nim pelášil. Vortex tam měl namířeno taky a nejen, že měl náskok, ale navíc stále zrychloval. Zato Karlík už ze svého stroje nedokázal vymáčknout ani špetku výkonu navíc. Mohl jen bezmocně sledovat, jak se vír blíží k jeho domovu, zanechává za sebou šedou brázdu, kde vysál sníh až na věčně promrzlou zem, a… a zpomaluje?

Opravdu. Zdálo se, jako by ho nějaká neviditelná síla nechtěla pustit dál, bránila mu v dalším postupu. Jenže stejně už bylo pozdě. Kotvicí lana vibrovala jako struny basové kytary, na kterou se Karlík nikdy nenaučil pořádně hrát, a vše, co nebylo upevněné, nasával s urputnou odhodlaností alkoholika, který má zítra nastoupit do léčebny. Vír byl základně moc blízko. Izolaci buněk sice naprojektovali velkoryse, ale tohle nemusela ustát.

Pak se najednou ozvala série ohlušujících ran, před nimiž výstřely z Neméthyho brokovnice bledly závistí. To prasklo několik ocelových lan, která Karlík až do této chvíle považoval za naprosto nezničitelná. Jedna z buněk se okamžitě vznesla do vzduchu a jako pětimetrové bachraté torpédo si to namířila přímo do středu tornáda. Spojovací tunel za ní vlál jako bičík nějaké obří spermie. Karlík by klidně vsadil vlastní palčáky, že to byla právě jeho buňka, ve které měl kromě proleželé postele a hromady erárního oblečení také všechny své knihy, učebnici morseovky, jednu máminu fotku a pár hanbatých časopisů, které nedávno vyměnil s Reedem za měsíční příděl žvýkaček.

Hlavou mu blesklo, že ten vír proti němu musí mít něco osobního. Tohle už nemohla být náhoda.

Letící kontejner se lascivně zanořil do vortexu… a ten najednou začal stoupat zpátky do kopce. Trochu neochotně, jako by se najedl a teď na něj byl ten krpál moc vysoký. Blbost, samozřejmě, pro ten rotující sloup vysoký patnáct kilometrů nemohlo sto padesát metrů převýšení znamenat vůbec nic. Ale vypadalo to tak.

Karlík cítil srdce až v krku. Naklonil se nad řídítka svého sněžného vehiklu a hnal se k základně. Ani nevnímal bičující vítr  a ledové krystalky, jež se mu snažily rozbít plexi na termobrýlích. Ta minuta, než dojel ke vchodu do první buňky, mu přišla jako věčnost. Potřeboval se ujistit, že se nikomu nic nestalo, že je všechno v pořádku. Už mu bylo celkem jedno, jestli ho někdo poplácá po rameni a jestli mu přestanou říkat tím jménem, které nesnášel. Hlavně, aby byli v pořádku. Vždyť nikoho než je nemá, od smrti mámy jsou jako jeho rodina. Dobrovský, který na sebe vzal roli dobráckého otčíma. Ten mizera Vlado Reed, který se měl starat o techniku, ale byl většinou celý den v lihu. Stará Jurečková se svými vědeckými záznamy, šéf bezpečnosti a zároveň i kuchyně Neméthy… a Alžběta. Hlavně ona. Jasně, je to nafoukaná princezna a nána pitomá, a kdykoliv se s ní ocitne sám v místnosti, klesne mu IQ na polovinu a začne koktat a potit se, ale stejně teď nedokázal myslet na nikoho jiného než na ni.

Jen ať je v pořádku. Jen ať se Bětce nic nestalo, opakoval si v duchu a doufal, že někdo jeho modlitbu vyslyší. Třeba Praotec Říp, jestli vůbec někdy existoval.

Vběhl do první unimobuňky, ze které se jako synapse neuronů rozbíhaly propojovací rukávy vedoucí do dalších částí základny. Jen opravdu cenné vybavení se ukrývalo v částech zahloubených pod věčně zamrzlý povrch. Většina základny seděla v závějích a bylo zapotřebí ji pravidelně odhrabávat; další z Karlíkových slavných úkolů.

Jen co si ve vstupní buňce odmotal šálu a sundal termobrýle, uvědomil si, že něco není v pořádku. Namísto tradičních, takřka tropických patnácti stupňů nad nulou tu panoval skoro stejný mráz jako venku. Krátká návštěva gigavortexu zřejmě byla i na zdejší izolaci moc. GV-08 sice jen zaklepal na dveře, ovšem i to stačilo. Ačkoliv radiátory jely na maximum, ve vražedném holomrazu se Karlíkovi srážel dech v drobné krystalky ledové mlhy.

Dveře do další sekce se nedaly otevřít, jako by je něco blokovalo. Klika stisknout šla, ale odsouvaly se velice ztuha. Pak zjistil, co za to může. Z druhé strany se o tě opíralo ztuhlé tělo Dobrovského. Zmrzlé vousy měl zježené a v promodralé tváři se navěky usadil upřímně překvapený výraz. Karlíkovi ho bylo líto. Vždycky se k němu choval mile a snažil se udržovat na základně morálku, jak to jen šlo – byť to znamenalo večery trávené u trapných deskových her, kdy ho pokaždé usadil vedle své dcery Alžběty. To Karlík nesnášel, protože si kvůli tomu musel dávat hrozný pozor na ruce, aby se jí náhodou nedotkl. Po onom trapném incidentu na Silvestra ho totiž přinutila slíbit, že se nic podobného už nestane. A když jednou něco slíbil, musel to přece splnit. Slib je slib.

Na druhém konci místnosti naproti ležícímu Dobrovskému stála – pořád stála! – stará Veselská. Tvář měla stejně bílou jako vlasy a vypadala trochu jako nedávno, když to přehnala s Reedovou samohonkou a tančila pak celý večer na jakousi děsivou píseň, která se podle textu musela jmenovat nejspíš „Šťastné vábení“ nebo tak nějak. Nutila tenkrát Karlíka, aby se k ní přidal, a jeho doteď při té vzpomínce pálily uši.

Veselskou teď už rozhodně nic nepálilo.

Na zdi se najednou rozchrčel interkom.

„Tak co je, lidi? Haló!“ naléhal dívčí hlas. „Neříkejte, že jsem ho otočila pozdě! Ozvěte se mi někdo!“

Karlíka polila úleva. Alžběta! Přežila! Všechno ostatní šlo rázem na vedlejší kolej.

Rozběhl se k interkomu a nedíval se nalevo, napravo, nevšímal si, jak sražená Veselská zaduněla smutně o podlahu, a stiskl tlačítko na reproduktoru.

„Jsem tady, Bětko. Kde jsi ty?“

Odpověď chvíli trvala. „To jsi ty, Karlíku? Co ostatní? Není tam někdo další?“

Hoch se rozhlédl. „Ne tak docela,“ řekl váhavě s pohledem upřeným na zkamenělou tvář jejího otce.

„No co, budeš muset stačit. Pojď za mnou dolů do velína. Pospěš si. Nemáme moc času. Víš, co se stalo s vortexem?“

„Jo, byl jsem u toho,“ prohlásil opatrně. „Nejdřív začal oscilovat a pak…“ Zamyslel se, jestli se má pochlubit tím, jak útočící vír zahnal na útěk. Najednou mu to přišlo jako dětinské. A on nechtěl před Bětkou vypadat dětinsky. Chtěl, aby ho konečně brala jako chlapa, jako plnohodnotného člena posádky stanice. Ne jako toho klučinu, kterého před lety, když byli oba batolata, plácla plínkou po hlavě.

„To nebyla oscilace,“ opravila ho Alžběta. „Tak upaluj sem, já ti zatím řeknu, co vím.“

Karlík se rozběhl. Do řídicího sálu ukrytého v podzemí to měl přes tři buňky a několik průchodů.

„Taky jsem si nejdřív myslela, že to je normální oscilace,“ sdělovaly mu interkomy na zdech, zatímco svižně procházel zmrzlou základnou. „Jenže pak jsem zjistila, že Wernerovy cívky nefungují. Ne tak, jak by měly.“

Chlapce polil mráz. Vrhnul se k nejbližšímu reproduktoru, stisknul tlačítko a vyhrknul: „Já za nic nemůžu, vážně! Normálně jsem otloukal námrazu a –“

„Jo, tys mě napadl jako první,“ připustila Alžběta a Karlík i přes ten chrapot věkovitého interkomu úplně viděl její kyselý, namyšlený výraz. „Ale ukázalo se, že se prostě pole otočilo o devadesát stupňů. To bys nedokázal. Neptej se mě, jak se to stalo. A nepostihlo to jenom nás, je to všude. Spojila jsem se vysílačkou s ústředím a prý…“ Hlas se jí napnul. „Prý polovina stanic hlásila, že se jim vortexy utrhly z prostoru mezi cívkami a odjely pryč.“

Karlík by se rád zeptal, jak to vypadá na zbytku míst, ale nezdržoval se hledáním komunikátoru a radši pospíchal dál za ní. Po úzkém schodišti do podzemí mu to moc nešlo. Ale Alžběta jako by tušila, co ho zajímá.

„Ostatní stanice se neozvaly vůbec,“ řekla stroze. „Víš, co to znamená?“

Rozrazil dveře do velína a rychle je za sebou přibouchnul, aby z místnosti obestavěné elektronikou neunikalo drahocenné teplo. „Je to v prdeli,“ řekl zadýchaně.

„Jo, přesně tak,“ souhlasila dívka svým vlastním, nereprodukovaným hlasem, aniž by se na něj ohlédla. Nakrátko ostříhané kaštanové vlasy měla ledabyle zježené a pletený svetr od Karlíkovy matky jí slušel i takhle zezadu. Hrbila se nad počítačem a měla napilno. Zatímco normálně jí stačilo tu a tam ťuknout, aby vyladila energii v síti cívek, teď jí prsty po klávesnici tancovaly jako dvojice vyděšených sklípkanů. „Konec světa. Jestli s tím něco neuděláme. Nevím, co se stalo, proč se najednou pole změnilo, ale ten náš vír dokážu tak tak udržet. Když vím, na co si dát pozor…“

„A ty ostatní vortexy? Myslíš, že se je podaří znovu chytit?“ Něco ho napadlo. Oči se mu rozjasnily. Že by tohle byla ta slivovice, kterou má podle Reeda ze života vymlátit? Jestli ano… inu, není to zrovna to, co si představoval, ale i tak to bere. Byl by to férový obchod.

„Nevím,“ připustila Alžběta s očima přilepenýma k monitoru, na kterém se křižovaly čáry a obrazce, jež Karlík nechápal. „Možná jo. A možná taky ne. Třeba je tohle opravdu náš konec, ale já se jen tak nevzdám. A od tebe bych potřebovala –“

„Ehm… tak mě napadlo…“ přerušil ji.

Otočila se k němu a konečně si všimla jeho nejistého, ale odhodlaného výrazu.

„No co?“ vyštěkla netrpělivě.

„Víš, jestli je tohle opravdu konec světa… Tak jsem si říkal… napadlo mě… Vzpomínáš si, cos mi řekla loni o Silvestra, ne?“

„Ani trochu.“

„Přece jsem se tě tenkrát ptal, jestli bychom mohli… my dva… tamto. Tys řekla, že leda bych byl poslední chlap na světě. No a když máme tu apokalypsu…“ mumlal rozpačitě.

Bětka na něj vytřeštila oči. „Děláš si ze mě prdel?! Já se tady snažím zachránit svět a ty myslíš jenom na to jedno?! Blbečku! Vem si lopatu, rolbu a jeď otočit ty zasraný cívky!“

Vyskočila ze židle, vystrčila ho ze dveří na schody a zase za ním zabouchla.

Karlík němě stál před zavřenými dveřmi a cítil, jak rudne. Hanba v něm bojovala s ponížením, prim však tentokrát hrálo rozhořčení.

No do prdele, tak on sliby plnit musí, a ona ne!?

 

 

Přidat komentář