OK

Při poskytování služeb nám pomáhají soubory cookie. Používáním našich služeb vyjadřujete souhlas s naším používáním souborů cookie. Více informací

 

Slib

(ukázka z povídky)

 

Když ti život nadělí citróny, vymáčkni z něj, kde schovává slivovicu. Těžko říct, proč šestnáctiletému chlapci nabalenému v pěti vrstvách oblečení vytanula na mysli právě tahle věta. Autorem onoho moudra byl Vlado Reed, technik a opilec čechoamerického původu, pyšnící se neoficiálním titulem „Největší ostuda stanice Říp za celou dobu jejího působení“ – tedy rozhodně ne osoba, kterou by měl dospívající mladík považovat za svého mentora.

Možná si na tuhle průpovídku vzpomněl, protože těch citrónů začínalo být v jeho životě vážně až příliš.

Přehmátl, aby mu ocelová trubka nevyklouzla z palčáků, napřáhl se a vší silou udeřil do kovové bedny uvězněné pod deseticentimetrovou vrstvou ledu a námrazy.

„Tak kde máš kurva tu slivovici?!“ křičel hoch do prázdna mezi jednotlivými údery a hlas tlumený tlustou šálou mu od úst trhala všudypřítomná vichřice. Ostré úlomky ledu létaly vzduchem jako střepiny miniaturních granátů a odrážely se od plexiskla jeho termobrýlí.

Měl už všeho vážně po krk.

Kdyby ho aspoň někdy někdo pochválil, uznale mu poklepal po rameni a řekl, že by se bez něj neobešli. Tos udělal dobře, Chucku, jsi vážně kabrňák. Tak něco. Copak by je těch pár slov zabilo? Ale ne, něčeho takového se od nich nedočká. Žádné uznání, žádná pochvala, nic. A navíc mu pořád říkají Karlíku, jako by byl malý kluk. Proč si dal sakra tolik práce s vymýšlením přezdívky, když ji pak nikdo nepoužívá?

Málo naplat – trochu moc vytáhlý, trochu moc hubený a trochu moc ušatý Karlík svůj život nesnášel. A nesnášel sám sebe za to, že si ho vybral. Když mu zemřela máma, přišel za ním tenkrát Dobrovský do jejich buňky, posadil se vedle něj na truchlivě prázdnou dolní palandu a dal mu na vybranou: nechat se odvézt rolbou do Benešova a těch pár let, jež ho dělily od plnoletosti, strávit v sirotčinci někde v Brně… nebo podepsat papíry a stát se plnohodnotným členem posádky stanice Říp. Tak jako on, Neméthy, Jurečková a další, kteří to tu měli na starost.

Tenkrát se mu zdálo, že není ani o čem přemýšlet, a rychle se podškrábnul, než si to Dobrovský zase rozmyslí. Důvodů k tomu měl Karlík spoustu, ale hlavní roli asi sehrálo, že právě tou dobou začal pokukovat po Alžbětě. To ještě nevěděl, jaká je mrcha.

 

 (Zbytek povídky si budete muset přečíst přímo ve sborníku, na stránkách ji bohužel mít nemohu. Díky za pochopení.)

Celý, téměř čtyřsetstránkový sborník si můžete zakoupit v kamenných obchodech nebo i zde na mých stránkách.

 

Přidat komentář